Rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle $ 41 správního řádu z roku 2004 je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému roz- hodnutí správního orgánu o odvolání. © Publikován pod č. 113/1998 Sb. ÚS. 744
Rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle $ 41 správního řádu z roku 2004 je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému roz- hodnutí správního orgánu o odvolání. © Publikován pod č. 113/1998 Sb. ÚS. 744
(C) V souzené věcí je mezi účastníky říze- ní mimo jiné spor o to, zda městský soud ve svém rozhodnutí dospěl ke správnému práv- nímu závěru, že žalobou napadené rozhod- nutí stěžovatele, jakož i rozhodnutí správní- ho orgánu prvního stupně, nemá povahu podkladových rozhodnutí (rozhodnutí před- běžné povahy), která jsou ve smyslu $ 70 písm. b) s. ř. s. samostatně ze soudního pře- zkumu vyloučena. (...) Podle $ 2 s. ř. s. „poskytují ochranu veřej- ným subjektivním právům fyzických a práv- nických osob soudy ve správním soudnictví způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek tímto nebo zvláštním zákonem stanovených a rozhodují v dalších věcech, 745 1881 v nichž tak stanoví tento zákon“. Postup, ja- kým se lze dovolat ochrany veřejných subjek- tivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhod- nutím orgánu veřejné správy, dále upravuje $ 65 a násl. s. ř. s., podle něhož je k žalobě oprávněn (aktivně legitimován) „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcháze- jícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti“. Na ústavní úrovni je pro správní soudnic- tví klíčovým čl. 36 odst. 2 Listiny, který garan- tuje právo na ochranu před zásahem do sub- jektivních práv mocenským aktem státu, tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře pří- slušným orgánem směřujícím vůči jeho adre- sátům. Podle tohoto článku „ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pra- vomoci soudu však nesmí být vyloučeno pře- zkoumání rozhodnutí týkajících se základ- ních práv a svobod podle Listiny.“ Pravomoc správních soudů je tak podle citovaného článku založena na generální klauzuli: pře- zkoumat lze každé rozhodnutí správního or- gánu, ledaže by je ze soudního přezkumu vý- slovně vyloučil zákon (s výjimkou rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod, u nichž žádná zákonná kompetenční výluka možná není). Uvedený článek Listiny tedy připouští možnost výjimek z obecné přezkumné správ- ně soudní pravomoci, přičemž se jedná o uplatnění tzv. negativní enumerace, tj. záko- nem stanoveného výčtu výjimek z přezkoumá- vání rozhodnutí orgánů veřejné správy sou- dem připuštěných za předpokladu, že se nejedná o přezkoumávání rozhodnutí týkají- cích se základních práv a svobod podle Listiny. Meze práva na přístup k soudu v prvé řa- dě představují tzv. kompetenční výluky, je- jichž taxativní výčet obsahuje $ 70 s. ř. s. Mezi úkony správního orgánu, které jsou ze soud- ního přezkumu vyloučeny, přitom citované ustanovení v písm. b) řadí také úkony, které *) Publikovaný pod č. 291/1999 Sb. 746 sice materiálně jsou rozhodnutími ve smyslu $ 65 s. ř. s., avšak jedná se o úkony „předběžné Dovahy“. V takových případech je podle $ 68 písm. e) s. ř. s. žaloba domáhající se přezku- mu takového rozhodnutí nepřípustná a bude odmítnuta podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stejně tomu bylo i v předchozí právní úpravě správního soudnictví (do 31. 12. 2002), obsa- žené v části páté občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v $ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., který vyloučil ze soudního přezkumu rozhodnutí správ- ních orgánů předběžné nebo pořádkové po- vahy a rozhodnutí, jimiž bylo upraveno vede- ní správního řízení. Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. PL ÚS 8/99, publikova- ném pod č. 153 ve svazku č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu“, zamítl návrh na zrušení $ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., v němž byl v rámci tehdejší právní úpravy správního soudnictví [obdobně jako v $ 70 písm. b) dnešního s. ř. s.] vyloučen soudní přezkum rozhodnutí předběžné povahy. Po- dle názoru Ústavního soudu vyloučením soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy není dotčena podstata a smysl základ- ního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny („To proto, že právo fyzické a právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí ko- nečného.“). Nutno poznamenat, že uvedený právní názor nebyl překonán ani pozdější ju- dikaturou Ústavního soudu, kterou sice byla zrušena celá dřívější část pátá o. s. ř., upravu- jící správní soudnictví, avšak ústavněprávní deficity tehdejší úpravy správního soudnictví byly shledány v jiných jeho aspektech než ve vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy. Otázkou tedy zůstává, zda rozhodnutí vy- dané podle $ 41 správního řádu, o prominutí zmeškání úkonu, je úkonem předběžné pova- hy, které je samostatně vyloučeno ze soudní- ho přezkumu dle $ 70 písm. b) s. ř. s. <xí Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnu- tí ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005-64, publikovaném pod č. 886/2006 Sb. NSS, k této otázce vyslovil následující závěr: „Rozhodnu- tí předběžné povahy ve smyslu f 70 písm. b) s. ř s. musí současně splňovat následující znaky: 1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravu- jící předběžně či dočasně poměry osob, zajiš- ťující určité věci nebo osoby či zatímně fixu- jící určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsled- kům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout (tj. mu- sí být následně po vydání rozhodnutí zahá- jeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení břed vydáním roz- hodnutí nebo současně s ním) před správ- ním orgánem, který v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak).“ Přestože v daném případě není možno striktně vzato hovořit o předběžnosti rozhod- nutí v tom smyslu, jak ji Nejvyšší správní soud definoval ve shora citovaném rozhodnutí, tj. jako o rozhodnutí, jímž se zajišťují určité věci nebo osoby či které zatímně fixuje určitý stav, přiklá- ní se zdejší soud k názoru, že i toto rozhodnutí je svou povahou předběžné, a tedy je samostat- ně ze soudního přezkumu vyloučeno. Dle Nejvyššího správního soudu je roz- hodnutí o neprominutí zmeškání úkonu roz- hodnutím podkladovým, které předběžně upravuje poměry svých adresátů ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005-64, a ve vztahu ke ko- nečnému posouzení včasnosti samotného odvolání má tedy charakter rozhodnutí před- běžného. Předběžnost je přitom v dané věci nutno vykládat jednak (1) z hlediska časové- ho, kdy rozhodnutí o odvolání správní orgán nevydá dříve, než je v řízení postaveno najis- to, zda bylo zmeškání úkonu prominuto či ni- koli; jednak (2) jako vzájemnou podmíně- nost, kdy výsledek rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání úkonu ve své podsta- tě předurčuje výsledek konečného rozhod- nutí o podaném odvolání. V duchu výše uvedeného v projednávané věci postupoval také odvolací správní orgán, který vyčkal, až rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu (zde lhůty pro podání odvo- lání) nabude právní moci, a poté ve věci s ko- nečnou platností rozhodí. Shora uvedené závěry přitom odpovídají také dosavadní judikatuře zdejšího soudu, obsažené např. v rozhodnutí ze dne 18. 3. 2004, čj. 5 A 76/2002-68, publikovaném na www.nssoud.cz, dle něhož: „Rozhodnutí jímž se určuje okruh společně posuzovaných osob pro účely rozhodnutí o nároku na příspěvek na bydlení (f 7 odst. 7 zákona č 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb.), je podklado- vým rozhodnutím k rozhodnutí o dávce stát- ní sociální podpory, tedy rozhodnutím před- běžné povahy, jehož soudní přezkum je podle S 68 písm. e) s. ř s. nepřípustný; soud žalobu proti takovému rozhodnutí odmítne podle S 46 odst. I písm. d) s. ř. s.“ Z výše uvedeného tak vyplývá, že byť roz- hodnutí o neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí, konečné důsledky představující zásah do právní sféry účastníka správního ří- zení ve smyslu $ 65 s. ř. s. konstituuje až výrok rozhodnutí o zmeškaném úkonu, zde o odvo- lání. Dříve není najisto postaveno, jaký vliv bude mít ono podkladové a předběžné roz- hodnutí na práva a povinnosti dotyčného účastníka řízení. Odepření soudního přezku- mu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úko- nu tak v daném případě neznamená odepře- ní přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), ale toliko stanovení Ča- sového okamžiku pro přístup k soudu. Na soud se lze totiž v předmětné věci obrátit se správní žalobou vždy proti případným dů- sledkům rozhodnutí o neprominutí zmešká- ní úkonu. Rozhodnutí o neprominutí zmeš- kání úkonu tak není vyloučeno ze soudní ochrany, neboť jeho přezkumu lze dosáhnout v rámci přezkumu finálního rozhodnutí o po- daném odvolání, a účastník řízení není zkrá- cen na svém právu přístupu k soudu. Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeš- kání lhůty jako rozhodnutí podkladovému, ale až proti jeho důsledkům, které jedině ma- jí v posuzované věci právní relevanci. (...) 747 188 1882 Správní řízení: podjatost pracovníka správního orgánu Vodní právo: vypouštění odpadních vod; odpovědnost „spolupachatele“ jiného správního deliktu k $ 9 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) k $ 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 320/2002 Sb. Le, ka správního řízení nemůže být bez dalších k tomu přistupujících skutečností (např. okolnosti ukončení pracovního poměru) považován za důvod pochybností O podjatosti jmenovaného pracovníka ($ 9 správního řádu z roku 1967). II. Ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, je „vypouštěním odpadních vod“ jejich odtok mimo zařízení, kde vznikly, popřípadě mimo zařízení, v němž měly být přechodně uloženy do doby zajištění jejich zneškodnění původcem. III. Není vyloučeno, aby určitý škodlivý následek (zde znečištění vodního toku) byl způsoben konáním či opomenutím více právnických osob (a to případně i v souběhu s přestupkem fyzické osoby). V takovém případě správní orgány zkoumají odpověd- nost každé z právnických osob ve vztahu k jí porušené právní povinnosti samostatně (a těmto právnickým osobám jsou pak sankce udělovány rovněž samostatně).
Jiří S. proti Magistrátu hlavního města Prahy o prominutí zmeškání lhůty, o kasační stíž-
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající na nesprávném posouzení právní otázky soudem. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V souzené věci je mezi účastníky řízení mimo jiné spor o to, zda městský soud ve svém rozhodnutí dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nemá povahu podkladových rozhodnutí (rozhodnutí předběžné povahy), která jsou ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. samostatně ze soudního přezkumu vyloučena.
Posouzení uvedené otázky má přitom ve věci určující význam. Na tomto závěru závisí, zda zdejší soud je oprávněn přistoupit k meritornímu přezkumu kasačních námitek, či zda bude nucen napadené rozhodnutí městského soudu z důvodu nesprávného právního závěru zrušit. Nejvyšší správní soud proto musel uvedenou otázku vyřešit přednostně, vycházel přitom z následujících úvah:
Podle ustanovení § 2 s. ř. s. poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob soudy ve správním soudnictví způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek tímto nebo zvláštním zákonem stanovených a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Postup, jakým se lze dovolat ochrany veřejných subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhodnutím orgánu veřejné správy, dále upravuje ustanovení § 65 a násl. s. ř. s., podle něhož je k žalobě oprávněn (aktivně legitimován) „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti“.
Na ústavní úrovni je pro správní soudnictví klíčovým ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které garantuje právo na ochranu před zásahem do subjektivních práv mocenským aktem státu, tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem směřujícím vůči jeho adresátům. Podle tohoto článku „ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny“. Pravomoc správních soudů je tak podle citovaného článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (s výjimkou rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod, u nichž žádná zákonná kompetenční výluka možná není). Uvedené ustanovení Listiny tedy připouští možnost výjimek z obecné přezkumné správně soudní pravomoci, přičemž se jedná o uplatnění tzv. negativní enumerace, tj. zákonem stanoveného výčtu výjimek z přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem připuštěných za předpokladu, že se nejedná o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Meze práva na přístup k soudu v prvé řadě představují tzv. kompetenční výluky, jejichž taxativní výčet obsahuje ustanovení § 70 s. ř. s. Mezi úkony správního orgánu, které jsou ze soudního přezkumu vyloučeny, přitom citované ustanovení v písm. b) řadí také úkony, které sice materiálně jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s., avšak jedná se o úkony „předběžné povahy“. V takových případech je podle § 68 písm. e) s. ř. s. žaloba domáhající se přezkumu takového rozhodnutí nepřípustná a bude odmítnuta podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stejně tomu bylo i v předchozí právní úpravě správního soudnictví (do 31. 12. 2002) obsažené v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), konkrétně v ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které vyloučilo ze soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž bylo upraveno vedení správního řízení.
Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, publikovaném pod č. 153 ve svazku č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zamítl návrh na zrušení ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., v němž byl v rámci tehdejší právní úpravy správního soudnictví [obdobně jako v § 70 písm. b) dnešního s. ř. s.] vyloučen soudní přezkum rozhodnutí předběžné povahy. Podle názoru Ústavního soudu vyloučením soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy není dotčena podstata a smysl základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny („To proto, že právo fyzické a právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného.“). Nutno poznamenat, že uvedený právní názor nebyl překonán ani pozdější judikaturou Ústavního soudu, kterou sice byla zrušena celá dřívější část pátá o. s. ř., upravující správní soudnictví, avšak ústavněprávní deficity tehdejší úpravy správního soudnictví byly shledány v jiných jeho aspektech než ve vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy.
Otázkou tedy zůstává, zda rozhodnutí vydané podle § 41 správního řádu, o prominutí zmeškání úkonu, je úkonem předběžné povahy, které je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu dle ustanovení § 70 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, publikovaném pod č. 886/2006 Sb. NSS, k této otázce vyslovil následující závěr: „Rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. musí současně splňovat následující znaky: 1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) před správním orgánem, který v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak).“
Přestože v daném případě není možno striktně vzato hovořit o předběžnosti rozhodnutí v tom smyslu, jak ji Nejvyšší správní soud definoval ve shora citovaném rozhodnutí, tj. jako o rozhodnutí, jímž se zajišťují určité věci nebo osoby či které zatímně fixuje určitý stav, přiklání se zdejší soud k názoru, že i toto rozhodnutí je svou povahou předběžné, a tedy je samostatně ze soudního přezkumu vyloučeno.
Dle Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu rozhodnutím podkladovým, které předběžně upravuje poměry svých adresátů ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, a ve vztahu ke konečnému posouzení včasnosti samotného odvolání má tedy charakter rozhodnutí předběžného. Předběžnost je přitom v dané věci nutno vykládat jednak (1) z hlediska časového, kdy rozhodnutí o odvolání správní orgán nevydá dříve, než je v řízení postaveno najisto, zda bylo zmeškání úkonu prominuto či nikoli; jednak (2) jako vzájemnou podmíněnost, kdy výsledek rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí o podaném odvolání.
V duchu výše uvedeného v projednávané věci postupoval také odvolací správní orgán, který vyčkal, až rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu (zde lhůty pro podání odvolání) nabude právní moci, a poté ve věci s konečnou platností rozhodl.
Shora uvedené závěry přitom odpovídají také dosavadní judikatuře zdejšího soudu, obsažené např. v rozhodnutí ze dne 18. 3. 2004, č. j. 5 A 76/2002 - 68, publikovaném na www.nssoud.cz, dle něhož: „Rozhodnutí, jímž se určuje okruh společně posuzovaných osob pro účely rozhodnutí o nároku na příspěvek na bydlení (§ 7 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb.), je podkladovým rozhodnutím k rozhodnutí o dávce státní sociální podpory, tedy rozhodnutím předběžné povahy, jehož soudní přezkum je podle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustný; soud žalobu proti takovému rozhodnutí odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Z výše uvedeného tak vyplývá, že byť rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí, konečné důsledky představující zásah do právní sféry účastníka správního řízení ve smyslu § 65 s. ř. s. konstituuje až výrok rozhodnutí o zmeškaném úkonu, zde o odvolání. Dříve není najisto postaveno, jaký vliv bude mít ono podkladové a předběžné rozhodnutí na práva a povinnosti dotyčného účastníka řízení. Odepření soudního přezkumu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak v daném případě neznamená odepření přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), ale toliko stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu. Na soud se lze totiž v předmětné věci obrátit se správní žalobou vždy proti případným důsledkům rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu. Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak není vyloučeno ze soudní ochrany, neboť jeho přezkumu lze dosáhnout v rámci přezkumu finálního rozhodnutí o podaném odvolání, a účastník řízení není zkrácen na svém právu přístupu k soudu.
Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty jako rozhodnutí podkladovému, ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci.
Uvedený závěr přitom odpovídá jak zákonné konstrukci přezkumu ve správním soudnictví jako přezkumu rozhodnutí konečné povahy, tak zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť připuštění soudního přezkumu proti tomuto typu rozhodnutí by ve svém důsledku znamenalo roztříštěnost celého řízení a prodlužování jeho celkové délky (je neúčelné ze strany soudu zkoumat samostatně, zda měla být lhůta prominuta či nikoliv, pokud dosud není zřejmé, že její zmeškání se negativně promítlo do právní sféry účastníka řízení).
Ze všech výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušil. Současně žalobu ze stejných důvodů dle § 110 odst. 1 s. ř. s., § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. a § 70 písm. b) s. ř. s., odmítl, neboť pro tento postup byly dány důvody již v řízení před městským soudem.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého stěžovatel sice měl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá však právo na náhradu nákladů řízení, neboť mu žádné náklady řízení nevznikly.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí městského soudu a žalobu proti rozhodnutí stěžovatele odmítl, musel zároveň rozhodnout (§ 110 odst. 2 s. ř. s.) o nákladech řízení o žalobě. Podle § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., v případě odmítnutí žaloby nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu