4 Azs 201/2024- 46 - text
4 Azs 201/2024-48 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. N., zast. Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2024, č. j. OAM 207/ZA
ZA11
D07
2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2024, č. j. 16 Az 16/2024 20,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Fialovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 6.800 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl o tom, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o žádosti podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Státem příslušným k posouzení této žádosti je Polská republika (čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států). II.
[2] Žalobce se bránil proti napadenému rozhodnutí podáním žaloby u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro absenci žalobních bodů.
[3] Městský soud uvedl, že žalobní námitky byly neurčité, a proto žalobce vyzval k doplnění žaloby o konkrétní žalobní body a poučil jej o možnosti odmítnutí žaloby, pokud této výzvě nevyhoví. Navzdory tomu však žalobce žalobu v soudem stanovené lhůtě nedoplnil. Městský soud poukázal na § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a na judikaturu vztahující se k požadavkům na řádné uplatnění žalobního bodu a shrnul, že žaloba těmto požadavkům nedostála. Obsahovala totiž pouze obecná tvrzení o tom, v čem žalobce spatřuje pochybení žalovaného. Městský soud připustil, že žaloba sice jistá tvrzení obsahuje, nelze je však považovat za řádné a zejména dostatečně určité žalobní body, nýbrž za pouhé obecné námitky, které by bylo možné bez dalšího převzít a aplikovat na jakýkoliv jiný obdobný případ (současně odkázal právě na onen jiný případ, který je mu z jeho činnosti znám, v němž námitky v takřka shodném znění u jiného cizince zazněly). Podle městského soudu nelze projednat žalobu ve verzi, která je natolik univerzální, že je zcela bez vztahu ke skutkovým okolnostem dané věci. Žalobce přitom neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by se týkala přímo jej, ani nepoukázal na konkrétní pochybení žalovaného, kterých se dopustil právě v jeho věci, a nezmínil ani jiné konkrétní námitky, které by k jeho postupu měl. Pochybení žalovaného sice v žalobě vyjmenoval, učinil tak však opět pouze obecně, nijak je nevztáhl na svou situaci, a nebylo tak zřejmé, jaké konkrétní pochybení žalovaného v tom kterém jeho úkonu či postupu spatřuje. Městský soud dodal, že žalobu považuje za zneužití práva směřující toliko k zajištění faktického pobytu žalobce na území. III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému usnesení kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel připouští, že jsou jeho žalobní námitky stručnější, poukazuje však na to, že městský soud měl být benevolentnější, neboť se v jeho případě jedná o věc mezinárodní ochrany. Zdůrazňuje, že soud připouští, že žaloba jistá tvrzení obsahuje. Nesouhlasí s tím, že by žaloba postrádala žalobní body jen z důvodu absence líčení skutkových okolností s uvedením individuálních skutečností. Namítá, že některé případy cizinců ze stejných zemí mohou být velmi podobné, a proto jsou uplatňovány stejné argumenty, což ještě neznamená, že se nejedná o individuální skutečnosti daného případu. Nesouhlasí se závěrem soudu o zneužití práva a označuje tento závěr za nepotvrzenou domněnku soudu a spekulaci. IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační stížnost považuje za nepřijatelnou a nedůvodnou. Ztotožňuje se s městským soudem v tom, že žaloba obsahuje pouze obecná tvrzení. Současně nemá za to, že by kasační stížnost obsahovala konkrétní kasační námitku, k níž by bylo možné se vyjádřit. V.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné.
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Na něj nyní v podrobnostech odkazuje.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádný z judikaturou vymezených předpokladů přijatelnosti není naplněn, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] V projednávané věci městský soud shledal, že stěžovatel v žalobě vznášel proti postupu správních orgánů a napadenému rozhodnutí jen obecné výtky. Žaloba tedy podle něj neobsahovala žádný řádný žalobní bod [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Městský soud proto stěžovatele usnesením ze dne 22. 7. 2024, č. j. 16 Az 16/2024
15, vyzval, aby ve lhůtě k podání žaloby odstranil její vady, tedy aby doplnil žalobu o konkrétní žalobní body. V souvislosti s tím městský soud stěžovateli velmi důkladně vysvětlil charakter těchto vad, jak na ně pohlíží judikatura a jak je hodnotí sám městský soud. Současně stěžovatele poučil o tom, že žaloba může být pro její neurčitost odmítnuta, nebude li doplněna a upřesněna. Stěžovatel však na toto usnesení nijak nereagoval a žalobu ve lhůtě k tomu stanovené nedoplnil, přestože byl poučen o následcích své nečinnosti, tedy o tom, že městský soud žalobu pro vytčené a neodstraněné vady odmítne.
[11] Městský soud při posuzování, zda žaloba obsahovala žalobní body, vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, či z rozsudku ze dne 25. 8. 2020, č. j. 2 Afs 255/2020
17), jejíž závěry shrnul tak, že žalobce musí uvést konkrétní skutkové okolnosti, které alespoň v minimální míře individualizují jeho námitky proti napadenému rozhodnutí. Následně vysvětlil, proč v tomto případě žaloba žádná podobná konkrétní tvrzení neobsahovala. V žalobě obsažené skutečnosti představovaly pouze obecně vyjmenovaná pochybení žalovaného, která by bylo možné bez dalšího převzít a aplikovat na další cizince. Stěžovatel totiž v žalobě v obecnosti namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám řízení, které bylo jednostranné a neobjektivní; že ministerstvo porušilo svou povinnost postupovat v souladu s právním řádem a se zásadami činnosti správních orgánů; že nepoužilo jako podklad rozhodnutí aktuální informace o zemi původu a nezjistilo přesně a úplně skutečný stav věci; a že své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnilo a chybně vyložilo zákon.
V naprosté obecnosti a bez uvedení jakékoliv konkretizace na svůj konkrétní případ a v něm řešené otázky žalobce tvrdil, že mu v zemi původu hrozí vážné ohrožení života a lidské důstojnosti a že nesouhlasí s tím, jak žalovaný zhodnotil jím uvedené skutečnosti.
[12] Považoval li městský soud taková tvrzení jen za obecná, a nikoli za zcela konkrétní žalobní body, pak se ve svém posouzení od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nikterak neodchýlil. Stěžovatelovy námitky o tom, že i městský soud připouští, že žaloba „jistá tvrzení obsahovala“, či že měl městský soud posuzovat stěžovatelovu žalobu benevolentněji, nejsou pro věc relevantní. Městský soud jednoznačně uvedl, že právě tato „jistá tvrzení“ jsou natolik obecná, že by bylo možné je bez dalšího převzít do jakékoliv jiné žaloby jakéhokoliv jiného cizince. Nejenom městskému soudu, ale i Nejvyššímu správnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti znám případ jiného cizince se shodně znějící žalobou, jako je ta stěžovatelova (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 10 Azs 215/2024
38). Tato skutečnost pouze potvrzuje závěr městského soudu o absolutní absenci jakékoliv individualizace a konkretizace žaloby ve vztahu ke konkrétnímu stěžovatelovu případu. Za takové situace nelze na vznesená žalobní tvrzení nahlížet jako na řádné, určité a dostatečně individualizované žalobní body. To ostatně shodně potvrzuje i městským soudem odkazovaná judikatura, především výše již zmíněný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jehož se městský soud případně dovolal.
[13] Poukazuje li stěžovatel v kasační stížnosti také na to, že v jeho případě, v němž se jedná o rozhodování ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany, má městský soud povinnost přistupovat k žalobě benevolentněji, zbývá dodat, že uvedené z judikatury Nejvyššího správního soudu dovodit nelze. Pro úplnost je možno i v uvedeném odkázat na výše zmíněný rozsudek rozšířeného senátu č. j. 2 Azs 92/2005 58, v němž, byť se také týkal věci mezinárodní ochrany, takový požadavek na nutnost benevolence v otázce posouzení určitosti žalobních bodů vysloven nebyl.
[14] Nejvyšší správní soud shrnuje, že jeho ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na všechny sporné otázky, jež byly předmětem kasačních námitek, a městský soud v napadeném rozsudku tuto judikaturu následoval. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, jež by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost tudíž k meritornímu posouzení nepřijal. VI.
[15] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalovanému jako v řízení úspěšnému účastníku žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
[17] Stěžovateli byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem z řad advokátů Mgr. Ondřej Fiala, jehož odměnu a hotové výdaje za zastupování platí stát (§ 120 a § 35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a za doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Za jeden úkon přísluší částka 3.100 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném k datu poskytnutí právní služby] a náhrada hotových výdajů činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v tomtéž znění 300 Kč za jeden úkon. Nejvyšší správní soud z registru ekonomických subjektů ověřil, že zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty. Částka v celkové výši 6.800 Kč bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. ledna 2025
Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu