[8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, nikoliv však z hlediska
námitek uplatněných stěžovatelem v kasační
stížnosti, nýbrž z důvodů, k nimž musel soud
podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední
povinnosti nad rámec uplatněných důvodů.
[9] Za stěžejní pro posouzení věci považuje Nejvyšší správní soud to, že stěžovatel
v petitu své žaloby vymezil předmět řízení jako nezákonný zásah, který spatřoval v neschválení operace kýly či nezajištění této operace jiným způsobem v brzké době. Tímto
petitem je přitom správní soud vázán – srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 7. 2009, čj. 7 Aps 2/2009-197. Předmětem
řízení tedy není omezení osobní svobody stěžovatele, ať už na základě zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo zákona
o azylu.
[10] Stěžovatel se tedy bránil tomu, jakým
způsobem mu žalovaný poskytl, resp. neposkytl zdravotní péči. Nejvyšší správní soud
přitom pro posouzení věci nepovažuje za
podstatné, jestli byl stěžovatel v době, kdy požadoval provedení lékařského zákroku, omezen na svobodě v důsledku rozhodnutí orgánu
veřejné moci, jež by bylo po splnění příslušných podmínek přezkoumatelné správními
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
soudy, ale v souladu s názorem městského
soudu vnímá jako stěžejní to, že se stěžovatel
domáhá soudní ochrany před nezákonným
zásahem ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., jež spatřuje v neposkytnutí adekvátní zdravotní péče.
[11] Pokud by totiž Nejvyšší správní soud
akceptoval názor stěžovatele, že jakákoli činnost státních orgánů vůči osobě, která je na
základě zákona rozhodnutím příslušného orgánu omezena na svobodě, je výkonem veřejné moci, vůči které by se mohla bránit žalobou dle soudního řádu správního, vedlo by to
ke zcela absurdním závěrům, kdy by správní
soudy např. musely přezkoumávat i lékařem
zvolený způsob léčby, výběr léků, ale i jiné
běžné soukromoprávní vztahy. Určujícím je
tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu to, čemu se žalobce podanou žalobou brání, čeho chce dosáhnout, nikoli to, zda je
omezen na svobodě.
[11] Pokud by totiž Nejvyšší správní soud
akceptoval názor stěžovatele, že jakákoli činnost státních orgánů vůči osobě, která je na
základě zákona rozhodnutím příslušného orgánu omezena na svobodě, je výkonem veřejné moci, vůči které by se mohla bránit žalobou dle soudního řádu správního, vedlo by to
ke zcela absurdním závěrům, kdy by správní
soudy např. musely přezkoumávat i lékařem
zvolený způsob léčby, výběr léků, ale i jiné
běžné soukromoprávní vztahy. Určujícím je
tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu to, čemu se žalobce podanou žalobou brání, čeho chce dosáhnout, nikoli to, zda je
omezen na svobodě.
[12] Podstatné pro posouzení věci je zjištění, zda se stěžovatel může úspěšně bránit
žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. správního řádu, který spatřuje v neprovedení lékařského zákroku žalovaným zdravotnickým
zařízením. Přezkum toho, zda bude osobě poskytnuta zdravotní péče a v jakém rozsahu, se
však zjevně vymyká z přezkumné pravomoci
správních soudů, neboť posuzování zdravotního stavu, stanovování léčebných diagnóz
a určování způsobů léčení nepředstavuje výkon veřejné moci, a nejedná se tudíž o veřejnou správu, ale o otázku ryze odbornou, medicínskou, závislou na odborných znalostech
poskytovatele zdravotní péče. Předmětem
činnosti žalovaného zdravotnického zařízení
je poskytování zdravotnické péče fyzickým
osobám, přičemž v rámci této kompetence
žalovaný činil úkon, který stěžovatel pokládá
za nezákonný zásah. Žalovaný jej však nečinil
jako správní orgán a v žádném případě jej nečinil (nerozhodoval) na úseku veřejné správy. Skutečnost, že poskytování zdravotních
služeb je regulováno veřejným právem, ještě
neznamená, že se mezi pacientem a zdravotním zařízením jedná o veřejnoprávní vztah
a že se poskytovatel zdravotních služeb tímto
stává orgánem veřejné moci. Závěr městské-
ho soudu o tom, že žalovaný není správním
orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
a že nemůže být proto pasivně legitimován
v tomto řízení, což brání tomu, aby žaloba byla věcně projednána, je tudíž správný.
[13] Výše uvedený závěr však stěžovateli
nebrání v přístupu k soudu, a není mu tak odpírána možnost požadovat přezkoumání jeho
zdravotního stavu a přehodnocení léčebného postupu. Stěžovatel se totiž může obrátit
se stížností podle § 93 a násl. zákona
č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), na příslušný nadřízený orgán.
Z povahy věci rovněž nejsou vyloučeny žaloby na ochranu osobnosti projednávané civilními soudy v případě tvrzeného zásahu do
osobnostních práv stěžovatele a další žaloby
podle soukromého práva, jak bude uvedené
dále.
[13] Výše uvedený závěr však stěžovateli
nebrání v přístupu k soudu, a není mu tak odpírána možnost požadovat přezkoumání jeho
zdravotního stavu a přehodnocení léčebného postupu. Stěžovatel se totiž může obrátit
se stížností podle § 93 a násl. zákona
č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), na příslušný nadřízený orgán.
Z povahy věci rovněž nejsou vyloučeny žaloby na ochranu osobnosti projednávané civilními soudy v případě tvrzeného zásahu do
osobnostních práv stěžovatele a další žaloby
podle soukromého práva, jak bude uvedené
dále.
[14] Závěr o tom, že předmětná žaloba
není projednatelná správními soudy dle
soudního řádu správního, nezakládá podle
názoru Nejvyššího správního soudu porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudní ochrana práv stěžovatele je totiž zaručena, byť nikoli prostřednictvím správního soudnictví. Věcně totiž
stěžovatel brojí proti způsobu (ne)poskytnutí zdravotní péče žalovaným v situaci, kdy byl
omezen na svobodě. Podle § 81 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012 ochrana
osobnosti člověka zahrnuje především život,
důstojnost a zdraví člověka. Podle § 82 odst. 1
občanského zákoníku z roku 2012 pak „[č]lověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo
domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zákroku upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek“. Z judikatury civilních
soudů potom vyplývá, že v rámci žalob na
ochranu osobnosti je poskytována soudní
ochrana proti tvrzenému nesprávnému způsobu poskytování zdravotní péče (non lege
artis), a to i u osob omezených na osobní svobodě, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011.
Žalovaný v tomto případě nevystupuje jako
správní orgán, nýbrž jako organizační složka
státu a poskytovatel zdravotních služeb, tedy
osoba pasivně legitimovaná ve věci žalob na
ochranu osobnosti v souvislosti s tvrzeným
nesprávným postupem při ošetření stěžovatele. V takovém případě je však založena pravomoc soudů rozhodujících v civilním řízení.
Závěr městského soudu o tom, že žalovaný
není správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1
písm. a) s. ř. s., je správný, jak ostatně Nejvyšší správní soud konstatoval výše, a to z toho důvodu, že mezi stěžovatelem a žalovaným není
veřejnoprávní vztah, ale soukromoprávní
vztah, v jehož důsledku je pojmově vyloučeno,
aby žalovaný měl pozici správního orgánu.
[15] Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že městský soud se dopustil pochybení, pokud za této situace, kdy se jedná
o soukromoprávní věc, nevyvodil z toho příslušné procesní závěry. Žalobu proto neměl
odmítnout podle § 46 odst. 1 s. ř. s., ale podle
§ 46 odst. 2 s. ř. s., a stěžovatele v tomto směru náležitě poučit o tom, že může podat žalobu u příslušného soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[15] Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že městský soud se dopustil pochybení, pokud za této situace, kdy se jedná
o soukromoprávní věc, nevyvodil z toho příslušné procesní závěry. Žalobu proto neměl
odmítnout podle § 46 odst. 1 s. ř. s., ale podle
§ 46 odst. 2 s. ř. s., a stěžovatele v tomto směru náležitě poučit o tom, že může podat žalobu u příslušného soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[16] Nejvyšší správní soud tedy shledal
kasační stížnost důvodnou, byť nad rámec
uplatněných námitek, a proto v souladu
s § 110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení městského soudu zrušil. Podle téhož ustanovení
platí, že pokud pro takový postup byly důvody
již v řízení před krajským soudem, rozhodne
Nejvyšší správní soud současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu i o odmítnutí
návrhu. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel se podanou žalobou domáhal rozhodnutí ve věci,
o které má jednat a rozhodnut soud v občanském soudním řízení. Vzhledem k tomu, že
již v řízení před krajským soudem byly důvody pro takový postup, rozhodl tedy Nejvyšší
správní soud rovněž o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 2 s. ř. s – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013,
čj. 5 As 70/2011-111.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
Abdelkader R. proti Zdravotnickému zařízení Ministerstva vnitra o ochranu před nezá- k § 4 odst. 1 písm. a) a § 83 a násl. soudního řádu správního