4 Azs 3/2024 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 3/2024- 58 - text

4 Azs 3/2024-65 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. N., zast. Mgr. Evou Holou, advokátkou, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost ze dne 29. 9. 2023, č. j. OAM 37359/DO

2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023 49,

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023 49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Evě Holé, advokátce, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, se nepřiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobce požádal dne 20. 9. 2023 o udělení dočasné ochrany; žalovaný žádost vrátil jako nepřijatelnou. Ve formuláři pracovník žalovaného zaškrtl, že žalobce není osobou dle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Později žalovaný upřesnil, že takto označený důvod vrácení žádosti je omylem, skutečným důvodem je skutečnost, že žalobce je držitelem povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii.

[2] Žalobce podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který spatřuje ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu. Uvedl, že po vypuknutí války na Ukrajině vycestoval společně se svou matkou v březnu 2022 do Itálie, kde mu byla udělena dočasná ochrana s platností od 6. 3. 2022 do 4. 3. 2023. V srpnu 2022 se žalobce vrátil na Ukrajinu. Dne 15. 9. 2023 přijel do České republiky, kde chtěl studovat. Žalovaným uváděný důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu, tj. že žalobce požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii, které mu též bylo uděleno, tedy důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., nepředstavují zákonný důvod pro vrácení žádosti, neboť tato ustanovení jsou neaplikovatelná pro rozpor s právem EU, konkrétně se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími.

[3] Krajský soud v Českých Budějovicích nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Nejprve uvedl, že výluka ze soudního přezkumu u vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. je rozporná s čl. 47 větou první Listiny základních práv EU, který zaručuje právo na soudní ochranu práv zaručených unijním právem. Proto žalobu nelze odmítnout pro nepřípustnost. Dále se krajský soud ztotožnil s názorem žalobce, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost není formalizovaným úkonem žalovaného, tedy rozhodnutím správního orgánu, tudíž je třeba žalobu proti tomuto neformálnímu jednání žalovaného projednat v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s.

[4] Dále však krajský soud dospěl k názoru, že žaloba je nedůvodná. Ačkoli žalobce tvrdil, že povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, které mu bylo uděleno v Itálii, mělo platnost do 4. 3. 2023, soud z podkladů předložených žalovaným ověřil, že udělená dočasná ochrana byla ze zákona prodloužena do 31. 12. 2023. Krajský soud se dále vymezil proti judikatuře jiných krajských soudů (Krajského soudu v Plzni a Městského soudu v Praze), které potvrdily správnost názoru žalobce, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES.

[5] Naproti tomu v projednávané věci krajský soud poukázal na zásadu procesní autonomie členských států při implementaci unijní úpravy a vysvětlil, že ačkoli směrnice 2001/55/ES výslovně nepřiznává členským státům možnost odepřít přiznání dočasné ochrany z důvodu, že žadatel již požívá dočasné ochrany v jiném členském státě, je tomu tak proto, že ve skutečnosti se nejedná o odepření dočasné ochrany, která již žalobci byla udělena italskými orgány. Směrnice nepřiznává žadatelům právo po přiznání dočasné ochrany v některém z členských států vybrat si jinou zemi, kde by chtěli pobývat. To vyplývá i z čl. 11 směrnice. Je sice pravda, že uvedené ustanovení bylo prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 vyloučeno, to však nemůže vést k aprobování názoru žalobce, že je umožněno libovolné sekundární přemístění osob požívajících povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v rámci EU. To krajský soud opřel i o bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí a o operační pokyny Komise. Krajský soud má za to, že takový názor, tj. že součástí minimálního standardu dle směrnice 2001/55/ES není právo na změnu státu pobytu po udělení pobytového oprávnění k dočasné ochraně v některém členském státě EU, vyplývá též z bodu 42 usnesení NSS ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 37, kterým byla Soudnímu dvoru EU předložena předběžná otázka ve věci Krasiliva, C 753/23, a z rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022 46. Krajský soud tedy uzavřel, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. není v rozporu se směrnicí 2001/55/ES, a žalovaný proto nepochybil, pokud dle uvedeného ustanovení postupoval a žádost o udělení dočasné ochrany žalobci vrátil jako nepřijatelnou. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného, rozsudek Soudního dvora EU

[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku souladu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. se směrnicí 2001/55/ES. Stěžovatel poukázal na řadu rozsudků krajských soudů, dle nichž právo osoby požívající dočasnou ochranu změnit členský stát pobytu lze dovodit jak z vyloučení čl. 11 směrnice na ukrajinské uprchlíky, tak z čl. 26 odst. 4 směrnice. Nová žádost o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany podaná v jiném členském státě než tom, v kterém bylo takové povolení prvně žadateli přiznáno, musí mít za následek pozbytí oprávnění v prvním státě, který žadatel opouští. Ke stejnému závěru dospěl veřejný ochránce práv ve své zprávě KVOP 30529/2023 ze dne 17. 8. 2023.

[7] Jediným důsledkem vyloučení čl. 11 směrnice dohodou členských států pro případy uprchlíků z Ukrajiny může být možnost jejich sekundárního pohybu, tedy i právo změnit členský stát pobytu a to i poté, co již byl pobyt za účelem dočasné ochrany poskytnut v jednom členském státě. Stěžovatel zmiňuje program Evropské komise EU Talent Pool, který má umožnit nalézt uprchlíkům s dočasnou ochranou nalézt vhodnou práci napříč celou EU, bez ohledu na zemi, v níž získali oprávnění k pobytu. V dokumentu k tomuto programu Komise jasně uvádí, že uprchlík si může najít zaměstnání v kterémkoli členském státě, přičemž změnu státu pobytu musí oznámit jak členskému státu, v němž mu pobyt za účelem dočasné ochrany byl udělen, tak státu, v němž si uprchlík našel zaměstnání a hodlá se do něj přesídlit. V takovém případě má být ukončena dočasná ochrana v prvním státě a uprchlík má mít možnost užívat veškerá práva spojená se statusem dočasné ochrany v novém státě. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že pokud by např. Itálie měla stejnou právní úpravu jako ČR, stěžovatel byl již podáním žádosti o dočasnou ochranu v ČR ztratil dočasnou ochranu v Itálii [§ 5 odst. 8 písm. a) zákona č. 65/2022 Sb.] a zároveň by mu nemohla být udělena dočasná ochrana v ČR [§ 5 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Stěžovatel uzavřel, že směrnice 2001/55/ES byla zákonem č. 65/2022 Sb. implementována nesprávně, proto § 5 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona nelze na stěžovatele použít a žalovaný se vrácením žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost dopustil nezákonného zásahu do práv stěžovatele.

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s judikaturou krajských soudů, které se dovolává stěžovatel a proti stěžovatelem citovaným rozsudkům podal kasační stížnosti. Dohoda členských států o nepoužití čl. 11 směrnice znamená pouze a jen to, že členské státy nebudou provádět aktivní opatření k navrácení uprchlíků do států, v nichž získali (první) povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Z tohoto aktu však nelze dovozovat závěry, které činí stěžovatel, tj. že by uprchlíci po udělení povolení k pobytu měli právo neomezeně měnit členský stát pobytu a požívat v jiném členském státě výhod spojených s dočasnou ochranou. Čl. 26 směrnice předpokládá možnost přesídlení uprchlíků pouze na základě prohlášení přijímajícího členského státu, jedná se o opatření k zajištění solidarity mezi členskými státy k vyvážení jejich příjímací kapacity. Česká republika žádné takové prohlášení, resp. rozhodnutí o přijímání uprchlíků z jiných členských států neučinila. Interpretace stěžovatele tak postrádá jakoukoli oporu ve znění směrnice, naopak by zcela vyprázdnila její čl. 15 a 26. Proč by dle čl. 15 směrnice zakotvoval proceduru za účelem sloučení rodin, když by uprchlíci měli právo libovolně měnit zemi pobytu? Dokumenty, na které stěžovatel poukazuje (zpráva veřejného ochránce práv, operační pokyny Komise a program EU Talent Pool), nevysvětlují, o co závěr o možnosti volného přesunu uprchlíků do jiného členského státu opírají. Jde tedy spíše o jakési přání osob, které tyto dokumenty připravovaly, než o seriózní právní výklad. Bude tedy třeba vyčkat závazného stanoviska Soudního dvora EU v návaznosti na předběžnou otázku ve věci Krasiliva.

[9] Žalovaný má za to, že postup stěžovatele je zneužitím práva. Stěžovatel se navrátil z Itálie, kde získal dočasnou ochranu na delší dobu zpět na Ukrajinu. Teprve poté se rozhodl ke studiu v ČR. To dle žalovaného není rozumný postup osoby ohrožené v domovské zemi válečným nebezpečím a není to v souladu s důvody, pro které byla dočasná ochrana pro uprchlíky z Ukrajiny aktivována. Je to nežádoucí projev tzv. temporary protection shopping. Rovněž se ukázal nedůvodným původní předpoklad, že sekundárním pohybem se uprchlíci budou rovnoměrněji rozprostírat v rámci EU. Naopak druhotné pohyby reálně nadále neproporcionálně zatěžují Českou republiku, která již na počátku války byla státem s nejvyšším zatížením své přijímací kapacity. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. řeší situace směrnicí neupravené, proto unijní normotvůrce tyto otázky ponechal k úpravě členským státům, a toto zákonné ustanovení tak nemůže být se směrnicí v rozporu. Umožnění druhotného pohybu uprchlíků mezi členskými státy není v souladu se smyslem a účelem směrnice.

[10] Nejvyšší správní soud při projednávání věci zjistil, že usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 37, osmý senát přerušil řízení o kasační stížnosti stěžovatele ve věci obdobné nyní projednávanému případu a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále také „Soudní dvůr EU“) předběžné otázky týkající se výkladu směrnice 2001/55/ES a Listiny základních práv EU. Osmý senát tak učinil, neboť měl pochybnost o tom, zda je § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu se směrnicí o dočasné ochraně. Dle osmého senátu je podstatná také otázka, zda je vyloučení soudního přezkumu postupu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti v souladu s právem Evropské unie. Věc byla Soudním dvorem EU vedena pod označením Krasiliva, C 753/23.

[11] Vzhledem k relevanci rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“) o předložených předběžných otázkách pro posouzení kasační stížnosti v nynější věci Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 2. 2024, č.j. 4 Azs 3/2024 37, rozhodl podle § 48 odst. 3 písm. d) o přerušení řízení o kasační stížnosti.

[12] Soudní dvůr EU následně vydal rozsudek ze dne 27. 2. 2025 ve věci C 753/23, Krasiliva, jímž o předběžných otázkách rozhodl takto: 1. Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala. 2. Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.

[13] S ohledem na odpadnutí překážky, tedy vydání rozhodnutí Soudního dvora EU o uvedených předběžných otázkách, Nejvyšší správní soud v souladu s § 48 odst. 6 s. ř. s. v usnesení ze dne 3. 3. 2025, č. j. 4 Azs 3/2024 47, vyslovil, že v řízení o kasační stížnosti se pokračuje, přičemž poskytl účastníkům řízení možnost se k věci po rozhodnutí Soudního dvora vyjádřit.

[14] Žalovaný ve vyjádření uvádí, že závěr Soudního dvora EU nelze vztáhnout na případ stěžovatele, tedy na situaci, na níž dopadá § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., jelikož v případě řešeném před Soudním dvorem EU žalobkyně požádala dříve o dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo, ale ta o její žádosti v době podání žádosti v České republice ještě nerozhodla. Tento názor žalovaného navíc potvrzuje Soudní dvůr EU sám, když v bodě 30 odůvodnění rozsudku obecně uvedl, že by členský stát, kterému je žádost o udělení dočasné ochrany podána, měl zkoumat, zda je žadatel osobou, na niž se vztahuje čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, a zda již nezískal povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES v jiném členském státě. Tedy měl by zkoumat, zda se žadatel nenachází v situaci popsané v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., přesněji, zda mu již povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebylo vydáno jiným členským státem. Dle žalovaného by se tak dalo říci, že skutečnost, zda již bylo cizinci vydáno jiným členským státem EU povolení k pobytu ve smyslu článku 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, je při posuzování žádosti relevantní, a to stejně tak jako to, zda žadatel spadá do jedné z kategorií uvedených v čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382. Soudní dvůr EU ovšem již v odůvodnění zmiňovaného rozsudku výslovně neuvádí, co by se mělo stát v případě, že členský stát zjistí, že žadatel získal povolení k pobytu v jiném členském státě. Žalovaný však z odůvodnění rozsudku Soudního dvora EU dovozuje, že pokud tedy členský stát posuzující žádost zjistí, že žadatel nespadá do žádné z kategorií uvedených v čl. 2, není žádost důvodná a nelze mu povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES vydat. Logicky stejně by měl postupovat členský stát i v případě, že již jiný členský stát vydal žadateli povolení k pobytu podle článku 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. Taková žádost tedy za použití stejné logiky není důvodná, protože žadatel již držitelem povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany je. Smyslem dočasné ochrany je totiž poskytnout dočasné útočiště v podobě časově omezeného pobytového oprávnění osobám, které prchají ze země původu v důsledku tamních událostí, které ohrožují jejich bezpečnost nebo dokonce život. Tohoto cíle je však dosaženo už tím, že je takové osobě vydáno jedním z členských států pobytové oprávnění podle článku 8 směrnice 2001/55/ES.

[15] Žádné z ustanovení směrnice 2001/55/ES nezakotvuje právo volného pohybu držitelů oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, resp. jejich právo na přesun do jiného členského státu. Jedinou výjimku v tomto směru představuje čl. 15 této směrnice. Logicky pak směrnice 2001/55/ES ani členským státům neukládá povinnost sekundární přesuny držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany respektovat a vydávat jim povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany na svém území (kromě situace popsané v čl. 15 směrnice). Celá řada ustanovení směrnice 2001/55/ES svědčí o tom, že navazující právo změny státu držitelé povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES nemají. Pokud by jej skutečně měli, nemuselo by vůbec existovat ustanovení čl. 15 ani čl. 26 směrnice 2001/55/ES. Proč by totiž členské státy měly podle čl. 15 směrnice 2001/55/ES slučovat rodinné příslušníky a jiné závislé osoby, které požívají dočasné ochrany v různých členských státech, když by stačilo, aby prostě jedna část rodiny přicestovala za tou druhou a v členském státě, kde se nachází zbylá část rodinných příslušníků, požádala také o vydání pobytového oprávnění podle čl. 8 směrnice 2001/55/ES. Dále by nemusel existovat mechanismus podle čl. 26 směrnice 2001/55/ES. Posledním důkazem toho, že úmyslem unijního normotvůrce nebylo dát osobám požívajícím dočasné ochrany (tj. držitelům oprávnění k pobytu povolení k pobytu podle článku 8 směrnice č. 2001/55/ES) možnost opakovaně toto pobytové oprávnění získávat v různých členských státech, je také samotný článek 11 směrnice 2001/55/ES. Tento se sice členské státy zavázaly neaplikovat v praxi, nicméně opět jeho existence by postrádala smyslu v případě, že by přímo ze směrnice plynulo osobě požívající dočasné ochrany právo získat stejné pobytové oprávnění ještě v jiném členském státě. Pokud by Česká republika chtěla umožnit držitelům povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali i v České republice, musela by využít čl. 3 odst. 5 směrnice 2001/55/ES a přijmout vstřícnější právní úpravu. To však Česká republika neučinila a v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. dala zřetelně najevo, že tak učinit nehodlá.

[16] Žalovaný dále uvedl, že rozsudek Soudního dvora EU ve věci Krasiliva relativizuje závěry vyjádřené v rozsudku NSS sp. zn. 10 Azs 151/2024. Poté, co se cizinec vzdá dočasné ochrany, připadá totiž v úvahu pouze znovuudělení práva pobytu za účelem dočasné ochrany opět ve stejném členském státě na základě čl. 21 odst. 2 směrnice. Naopak konstrukce, kterou vytvořil NSS v uvedeném rozsudku, tj. že se žadatel vzdá práva pobytu v jednom členském státě a následně mu může být udělena dočasná ochrana v jiném členském státě, je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES. Jazykový výklad § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je jednoznačný a není možné jej modifikovat za pomoci výkladu teleologického, který navíc nelze použít, neboť vůle zákonodárce nebyla dostatečně vyjevena. Žalovaný upozornil na shodný výklad směrnice švýcarským Spolkovým správním soudem v rozsudcích ze dne 7. 6. 2024, sp. zn. E 3310/2024, a ze dne 3. 7. 2024, sp. zn. E 3824/2024.

[17] Stěžovatel se k věci nevyjádřil. III. Posouzení kasační stížnosti

1. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána, aniž by osoba předtím požádala o pobytové oprávnění v jiném členském státě. Pokud tato osoba bude spadat pod čl. 2 Rozhodnutí Rady č. 2022/382, bude namístě dočasnou ochranu poskytnout a za tím účelem vydat povolení k pobytu.

2. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba podala žádost v jiném členském státě, avšak pobytové oprávnění v něm ještě neobdržela. V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

3. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (např. z důvodu, že bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

4. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění je stále platné a trvá. O takový případ se patrně jedná v posuzované věci (s výhradou potřeby tyto skutečnosti ověřit, srov. výše), kdy stěžovatel byla evidován v systému TPD jako držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii. Vyjádřil však přesvědčení, že mu toto povolení zaniklo z důvodu uplynutí doby platnosti. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by toto tvrzení bylo jakkoli účelové či nevěrohodné. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat. Žalovaný stěžovatele poučí o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud bude stěžovatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá stěžovateli oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žalovaný stěžovatele, aby doložil, že sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě (zde Itálie). K tomu poskytne součinnost. a. Jestliže stěžovatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), žalovaný žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu. b. Žalovaný žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy stěžovatel doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti žalovaný sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nebytné údaje vloží do informačního systému TPD. c. Pokud stěžovatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil potřebné kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, žalovaný žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítne. [46] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že vrácení žádosti stěžovatele jako nepřijatelné bylo nezákonným zásahem, neboť o žádosti o udělení dočasné ochrany mělo být vedeno správní řízení. [47] K argumentaci žalovaného zneužitím systému dočasné ochrany Nejvyšší správní soud závěrem pro úplnost uvádí, že institut dočasné ochrany byl navržen za účelem „vytvoření minimálních norem pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími“ (bod 23 odůvodnění směrnice 2001/55/ES). Takovému institutu prozatímní povahy nelze vytýkat, že podrobně neřeší veškeré možné okolnosti, které mohou v průběhu trvání dočasné ochrany nastat. V kontextu zásadních životních událostí může být změna členského státu, kde osoba požívající dočasné ochrany žije, zcela legitimní a pochopitelná. Nelze ji tedy a priori považovat za snahu o zneužití systému dočasné ochrany, jak to činí žalovaný. Nejvyšší správní soud již žalovaného opakovaně upozornil, že případné zneužití práva je povinen v souladu s judikaturou českých správních soudů i Soudního dvora EU v konkrétním případě prokázat (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 20). IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení [48] Nejvyšší správní soud shledal důvodnými stěžovatelem uplatněné námitky, resp. napadený rozsudek je nezákonný pro nesprávné právní posouzení věci, kasační stížnost je proto důvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. [49] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci. [50] Stěžovateli byla usnesením NSS ze dne 4. 3. 2025, č. j. 4 Azs 3/2024 47, ustanovena jako zástupkyně pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Eva Holá, Ph.D., advokátka. Vzhledem k tomu, že ustanovená advokátka neučinila v řízení žádný úkon, Nejvyšší správní soud jí nepřiznal odměnu ani náhradu hotových výdajů za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. dubna 2025

Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu

Plný text rozhodnutí