4 Azs 228/2015

4 Azs 228/2015- 40 - text

4 Azs 228/2015 - 51

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Petra Hluštíka v právní věci žalobkyně: M. P., zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. S., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 8. 2015, č. j. 65 A 47/2015 - 38,

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 8. 2015, č. j. 65 A 47/2015 - 38, s e z r u š u j e .

II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 6. 2015, č. j. MV-92159-3/OAM-2015, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o žalobě částku 12.342 Kč, k rukám jejího zástupce, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 8.228 Kč, k rukám jejího zástupce, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2015, č. j. MV-92159-3/OAM-2015, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 5. 5. 2015, č. j. CPR-3903-10/ČJ-2015-930310-V214, kterým správní orgán prvního stupně zastavil řízení o žádosti dle § 122 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „cizinecký zákon“), o vydání nového rozhodnutí ve věci zrušení platnosti pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění.

[2] Žalobou ze dne 7. 7. 2015 napadla žalobkyně uvedené rozhodnutí žalovaného a navrhovala jeho zrušení.

[3] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 65 A 47/2015 - 38, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud neshledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Dále se ztotožnil s argumentací správních orgánů v závěru, že žalobkyně a pan S. uzavřeli manželství účelově, přičemž poukázal zejména na rozpory v jejich výpovědích ohledně tělesných znamení, znalosti dosaženého vzdělání, pozicích při spaní v posteli; žalobkyně rovněž nevěděla, jakou ruku má její manžel dominantní. Zároveň soud nepovažoval za prokázané, že manželé společně bydlí, a neshledal věrohodný důvod, proč manželé relativně narychlo uzavřeli sňatek. Žalobkyně neprokázala tvrzený milostný vztah, protože doložila toliko fotografie ze sňatečního obřadu a doklady o uzavření manželství, ale neposkytla žádné podklady k tvrzenému soužití ve společné domácnosti.

[4] Krajský soud vycházel především z výpovědi žalobkyně a jejího manžela, úředních evidencí, fotografií a doložených písemností. Výpověď D. H. naopak posoudil toliko jako doplňující důkaz a nepřiznal jí větší význam. Pokud žalovaný neprovedl důkaz výpovědí jmenované svědkyně za přítomnosti žalobkyně a jejího manžela, nejednalo se o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, protože skutkový stav byl již zjištěn.

[5] U výpovědi žalobkyně ze dne 10. 3. 2015 krajský soud nedospěl k závěru, že by byla použita izolovaně. Správní orgány podle jeho názoru správně vyzdvihly skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že manželství bylo zavřeno účelově. V testu podaném judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 14. 12. 2011, č. j. 76 A 3/2011 – 29; a ze dne 5. 2. 2015, č. j. 76 A 26/2013 - 48) krajský soud dovodil, že uzavřením manželství došlo ke zneužití práva. Přitom se ztotožnil s úvahou žalovaného, že na účelově uzavřené manželství bylo třeba nahlížet tak, jakoby uzavřeno nebylo. Krajský soud dále podpořil právní názor žalovaného ohledně nezávislé aplikace soukromého a veřejného práva, a proto námitku ohledně účelového posuzování manželství optikou toho či onoho právního podsystému shledal bezpředmětnou.

[6] Krajský soud rovněž poukázal na to, že v řízení o žádosti dle § 122 odst. 7 cizineckého zákona, měla žalobkyně povinnost prokázat svá tvrzení uvedená v žádosti, resp. je doplnit na výzvu dle § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

[7] Dále nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně svým pobytem nepředstavuje ohrožení veřejného pořádku. Žalobkyně pobývala na území České republiky nelegálně a pro zvrácení důsledků rozhodnutí o vyhoštění uzavřela narychlo předstíraný sňatek. Tyto skutečnosti přitom nebyly zanedbatelné; naopak představovaly dostatečně významný důvod pro učinění závěru o ohrožení veřejného pořádku. Uložené vyhoštění shledal krajský soud legitimním nástrojem ochrany veřejného pořádku a neshledal je nepřiměřeným vůči soukromému životu žalobkyně. Žalobkyni se totiž nepodařilo prokázat rodinný život s panem V. S.

[8] Závěrem se krajský soud vyjádřil k názoru žalobkyně, která tvrdila, že nelze aplikovat právní názory soudů ve věcech, které nejsou skutkové totožné. Krajský soud konstatoval, že aplikoval judikaturu právě na jedinečné okolnosti jejího případu. K pokutě, kterou žalobkyně dostala, se krajský soud již nevyjádřil, protože se jednalo o odlišné řízení od toho, které bylo předmětem soudního přezkumu.

II.

Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[9] Kasační stížností ze dne 9. 10. 2015 napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek krajského soudu. Stěžovatelka se předně domnívá, že v rámci správního řízení prokázala, že se vstupem do manželství s V. S. stala jeho rodinným příslušníkem, a proto jí vzniklo dle § 122 odst. 7 cizineckého zákona právo na vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo zrušeno původní rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatelka zastává názor, že citované ustanovení se vztahuje na jednání cizince do budoucnosti. Zároveň brojí proti pochybení krajského soudu, který směšuje nepovolený pobyt a narušení veřejného pořádku závažným způsobem.

[10] Stěžovatelka dále poukazuje na povinnost vykládat § 122 odst. 7 cizineckého zákona eurokonformně dle čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES. Podle tohoto článku mají být opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby; judikatura dovodila, že ani předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě neodůvodňuje přijetí takových opatření. Výhrada veřejného pořádku přitom podle Soudního dvora představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob, kterou je nutné vykládat restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně (rozsudky Soudního dvora EU ze dne 28. 10. 1975, Rutili, C-36/75; ze dne 27. 10. 1977, Bouchereau; rozsudek ze dne 19. 1. 1999, Calfa, C-348/96; ze dne 29. 4. 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01 a C-493/01; ze dne 31. 1. 2006, Komise v. Španělsko, C-503/03; ze dne 27. 4. 2006, Komise v. Německo, C-441/02).

[11] Z důkazů, které byly provedeny, není možné dospět k závěru, že osobní chování stěžovatelky představuje dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti ve smyslu uvedené směrnice. Ostatně krajský soud ani žalovaný se chováním stěžovatelky nezabývali. Přitom bylo povinností žalovaného prokázat, v čem spatřuje v pobytu stěžovatelky ohrožení, kterým by byl dotčen základní zájem společnosti. Rozhodnutí žalovaného je tak nepřezkoumatelné a krajský soud měl k této vadě přihlédnout.

[12] Stěžovatelka dále uvádí, že její manželství nebylo uzavřeno účelově, poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, č. 2420/2011 Sb. NSS, s nímž se krajský soud opomněl vypořádat. Jak ve správním řízení, tak v řízení před krajským soudem nebylo zjištěno, že by hrozilo nebezpečí, že stěžovatelka svým pobytem na území České republiky může ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušovat veřejný pořádek nebo ohrozit veřejné zdraví. Pokud krajský soud dovodil narušení veřejného pořádku na základě skutečnosti, že stěžovatelka uzavřela účelové manželství, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť nemá dostatečně pevný skutkový základ.

[13] Ani samotné uzavření účelového manželství podle stěžovatelky nelze považovat za narušení veřejného pořádku, protože nejde o skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I znění § 122 odst. 7 cizineckého zákona přitom pojednává o závažném způsobu narušení veřejného pořádku, což ale krajský soud v rozporu s citovaným ustanovením nezohlednil. Ačkoli stěžovatelka ve své žalobě obsáhle argumentovala soudní judikaturou, z rozsudku není patrné, jak se krajský soud s argumentací vypořádal. Napadený rozsudek je tak v rozporu s citovaným ustanovením, ale i uvedeným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, další odkazovanou judikaturou a unijní legislativou. Je proto projevem libovůle a zatížen vadou nepřezkoumatelnosti. Dále stěžovatelka obsáhle dokládá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu na různé judikatuře, popisuje doktrínu závaznosti judikatury vyšších soudů, kterou krajský soud nerespektoval, a odvolává se na právní jistotu, jakož i na zásadu spravedlnosti, že stejné případy mají být posuzovány stejně.

[14] Stěžovatelka rovněž namítá, že byla porušena zásada kontradiktornosti řízení a právo být vyslyšen, neboť krajský soud věcně rozhodl ve lhůtě, kterou výzvou ze dne 11. 8. 2015, č. j. 75 A 11/2015 - 29, určil stěžovatelce teprve k podání repliky. Stěžovatelce tak byla odepřena možnost vyjádřit se k tvrzením žalovaného.

[15] Závěrem stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že uzavřela manželství s unijním občanem účelově, a tím se dopustili zneužití práva. Stěžovatelka uzavřela manželství s V. S. po předchozí známosti. Manželství bylo vyústěním trvalého vztahu založeného na skutečné existenci úzkých osobních vazeb obou občanů. Podezření z účelovosti manželství bylo vyvráceno výpovědí manžela stěžovatelky, výpovědí stěžovatelky, pobytovou kontrolou a výpovědí V. F. Krajský soud ale hodnotil výpověď stěžovatelky zcela izolovaně. Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí uzavřít sňatek bylo urychleno vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění, protože po vyhoštění by byli oba účastníci řízení odloučeni a nemohli by uzavřít manželství, které stejně uzavřít chtěli. Realizací vyhoštění by pak došlo k citelnému zásahu do rodinného života jejího i manželova. Proto nelze považovat uzavřené manželství za zneužití práva.

[16] Stěžovatelka dodává, že ani v rozhodnutí žalovaného, ani v jeho argumentaci uplatněné před soudem není zmínka o zneužití práva. Krajský soud proto v rozporu se svým procesním postavením nezávislého a nestranného orgánu „suploval“ žalovaného. Ohledně doktríny zneužití práva odkazuje stěžovatelka na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 2. 2006, Halifax, C-255/02. Jelikož zneužití práva nebylo předmětem dokazování, stěžovatelka neměla možnost účinně hájit svá práva v soudním řízení. Přitom není přípustné, aby krajský soud dospěl k závěru, že došlo ke zneužití práva, aniž by provedl dokazování a nezajistil stěžovatelce možnost se k jeho názoru vyjádřit. Napadený rozsudek je proto překvapivý.

[17] Žalovaný ve vyjádření ze dne 21. 10. 2015 uvádí, že jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí soudu jsou vydány v souladu s právními předpisy. Po rekapitulaci předchozího řízení žalovaný předestírá, že oba správní orgány se na základě pobytových kontrol ztotožnily se závěrem, že manželství účastníků řízení lze označit za ryze formální akt s cílem vyhnout se výkonu uloženého správního vyhoštění. Sama stěžovatelka přiznala, že uzavřela manželství, aby nemusela vycestovat, nikoli pro hluboký vztah. Oba účastníci rovněž neprokázali, že by spolu sdíleli společnou domácnost, a to ani bezprostředně po uzavření manželství.

[18] Pokud stěžovatelka pobývá na území České republiky neoprávněně a dobrovolně se nepodvolila uloženému správnímu vyhoštění, narušuje veřejný zájem na kontrole migrace, a osvědčuje tak negativní postoj k dodržování tuzemského právního řádu. Stěžovatelka nemá na území ČR vybudovaný dlouhodobý vztah s trvalými citovými vazbami, není zde ekonomicky vázána a zemi původu obývá celá její rodina. Správní vyhoštění tak bude představovat určitý zásah do jejího života, který ale není vzhledem k stanovené délce 6 měsíců nepřiměřený. Žalovaný dále poukazuje na to, že i Ústavní soud podotkl, že neexistuje žádné subjektivní právo cizinců na pobyt a je věcí suverénního státu, jaké nastaví podmínky pro pobyt cizinců (II. ÚS 59/06).

[19] Stěžovatelka v replice ze dne 10. 11. 2015 rozporuje vyjádření žalovaného, že uzavřela manželství s V. S. ryze formálně. Výpověď stěžovatelky ze dne 10. 3. 2015 vytrhl žalovaný z kontextu a posoudil ji zcela izolovaně. Stěžovatelka pouze uvedla, že záměr obou účastníků uzavřít manželství řízení urychlilo vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, protože po vyhoštění by nemohlo být z důvodu odloučení uzavřeno. Stěžovatelka ale v žádném případě neuvedla, že by manželství mezi ní a V. S. bylo uzavřeno účelově. Jelikož rozhodnutí nemá dostatečný skutkový základ, je ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelné (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 149/2004, sp. zn. 1 Ads 12/2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003).

[20] Stěžovatelka dále rozporuje tvrzení, že narušuje veřejný zájem na kontrole migrace, který jistě nelze zaměňovat s narušením veřejného pořádku závažným způsobem v § 122 odst. 7 cizineckého zákona. Žalovaný ani krajský soud se nezabývali osobou stěžovatelky a nevzali v úvahu okolnosti jejího pobytu v České republice, aby mohli dospět k závěru, že narušuje závažným způsobem veřejný pořádek ve smyslu citovaného ustanovení a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. 2420/2011 Sb. NSS. Stěžovatelka dále poukázala na to, že rozsudek Nejvyšší správního soudu sp. zn. 1 Azs 160/2014, na který odkazoval žalovaný, se týká zcela jiného skutkového stavu, a proto není relevantní. Zároveň považovala stěžovatelka za nepřiléhavý odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06. Naopak citovala čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07.

[21] Závěrem stěžovatelka namítá vnitřní rozpornost postupu žalovaného, který na jednu stranu dospěl k závěru, že manželství bylo uzavřeno účelově a nepůsobí žádné právní následky, na druhou stranu pokutoval stěžovatelku za přestupek dle § 87b odst. 1 cizineckého zákona, protože stěžovatelka jako rodinný příslušník unijního občana, který sám není unijním občanem, nesplnila povinnost uvedenou v daném ustanovení.

III.

Posouzení kasační stížnosti

[22] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku [§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

1. Účelovost uzavřeného manželství

[49] Nejvyšší správní soud považuje, stejně jako správní orgány, za nespornou skutečnost, že stěžovatelka uzavřela s panem S. dne 24. 1. 2015 manželství. Správní orgány ale dále dospěly k závěru, že manželství bylo uzavřeno účelově. Žalovaný ve svém závěru odkázal na (i) provedený výslech stěžovatelky, (ii) dále vycházel z toho, že účastníci řízení neprokázali, že by spolu sdíleli společnou domácnost, a (iii) poukazoval i na dílčí rozpory v jejich výpovědích, resp. dovozoval neznalost partnera z toho, že manželé nebyli schopni zodpovědět některé otázky. Ačkoli je úvaha správních orgánů pochopitelná, zdejší soud v jednotlivých skutkových zjištěních shledal řadu pochybení.

[50] Samotný cizinecký zákon sám o sobě nevymezuje konkrétní znaky, které by napomáhaly jasněji vymezit, co lze považovat za účelové manželství. Určitá vodítka je možné hledat v unijních dokumentech („soft law“) a soudní a správní praxi. Rezolucí ze dne 4. 12. 1997, o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových sňatků, CELEX: 31997Y1216(01), dostupné na: http://eur-lex.europa.eu/, Rada EU přijala definici účelového manželství jako manželství uzavřeného mezi občanem členského státu nebo občanem třetí země s pobytovým statusem v členském státu a občanem třetího státu, jehož výlučným účelem je obcházení pravidel pro vstup a pobyt občanů třetích států, aby občan třetího státu získal oprávnění k pobytu v členském státě. Rada se dále zabývala indikátory účelového manželství a možnými prameny důkazů.

[51] Sdělením Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. 7. 2009, o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, KOM(2009) 313, Komise zformulovala doporučení členským státům pro správnou aplikaci migrační směrnice. V otázce účelových manželství prvně odkázala na bod 28 odůvodnění migrační směrnice, podle něhož odpovídají takovým manželstvím sňatky uzavřené výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu podle směrnice, na které by jinak dotyčná osoba neměla nárok; obdobné závěry přitom platí i pro jiné formy vztahů. Komise v uvedeném sdělení dále demonstrativně vymezila určité indikátory, které zpochybňují hypotézu zneužití práva:

- manžel, který je státním příslušníkem třetí země, by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně pobýval v členském státě občana EU předtím,

- pár byl před sňatkem v dlouhodobém vztahu,

- pár měl společné bydliště/domácnost po dlouhou dobu,

- pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností,

- manželství trvá dlouhou dobu.

[52] Zároveň Komise v tomto dokumentu předestřela demonstrativně i soubor skutečností, které indikují možný úmysl zneužití práv přiznaných směrnicí výlučně za účelem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví:

- pár se před svatbou nikdy nesetkal,

- pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo důležité osobní informace, které se jich týkají,

- pár nemá společný jazyk, kterému oba rozumí,

- důkaz o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby byl sňatek uzavřen (s výjimkou peněž nebo darů, které byly předány jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí),

- v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu,

- rozvoj rodinného života pouze poté, kdy byl přijat příkaz k vyhoštění,

- pár se rozvedl krátce potom, co státní dotyčný příslušník třetí země získal právo pobytu.

[53] Pro hodnocení indikátorů dodala, že jejich naplnění by mělo být důvodem pro zahájení šetření, nikoli pro automatické shledání manželství za účelové. Vždy je přitom nutné hodnotit kritéria v rámci všech okolností jednotlivého případu. Závěrem pak Komise poukázala na skutečnost, že „[d]ůkazní břemeno nesou orgány členských států, které se snaží omezit práva podle této směrnice. Orgány musí být s to případ přesvědčivě doložit, přičemž musí respektovat všechny hmotněprávní záruky popsané v předchozích oddílech. V případě odvolání je úkolem vnitrostátních soudů ověřit, zda v jednotlivých případech došlo ke zneužití, přičemž důkaz o této skutečnosti musí být podán v souladu s vnitrostátními právními předpisy, za předpokladu, že tím není dotčena účinnost práva Společenství“.

[54] Účelovostí manželství se dále zabýval i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře. Posouzení účelovosti uzavřeného manželství je skutkovou otázkou. Přitom veřejné právo nahlíží na manželství autonomně a není vázáno vymezením či nevymezením jeho účelu normami práva soukromého. Vyhovuje-li manželství účelu vymezenému normami soukromého práva, neznamená to automaticky, že jej nelze označit za účelové (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 - 43). Účelovost uzavření manželství je nutné posuzovat po celou dobu správního řízení, a to až do rozhodnutí odvolacího orgánu. Pokud je v řízení před správními orgány prokázáno, že manželství plní svou funkci, není možné takové manželství považovat za účelově uzavřené, ačkoli tomu tak od jeho úplného počátku nebylo (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, 5 As 104/2011 - 102, č. 2781/2013 Sb. NSS).

1.1 Hodnocení výpovědi stěžovatelky

[55] V nyní posuzovaném případě správní orgány poukazovaly na výpověď stěžovatelky ze dne 10. 3. 2015, z níž byla údajně zjevná účelovost uzavřeného manželství. Stěžovatelka ve své výpovědi doslova uvedla: „Když mi dne 6. 1. 2015 zde na Policii v Přerově bylo oznámeno, že rozhodnutí o správním vyhoštění na půl roku je konečné a musím do tří týdnů z území vycestovat, šla jsem za svým blízkým přítelem V. S. k němu domů do bytu ve druhém poschodí na ulici G. Š. 2 P. Povídali jsme si o mém problému a V. mi řekl, že nechce, abych odjížděla a navrhl, že by to šlo vyřešit svatbou, ale musí se o tom poradit s právníkem.“ Z této výpovědi vyplývá, že uložené správní vyhoštění bylo jedním z důvodů pro uzavření manželství; nelze z ní ale vyvodit, že by bylo důvodem výlučným. Samotná výpověď bez zohlednění dalších okolností případu připouští totiž i výklad, který zastává stěžovatelka, tj. že ona a V. S. žili ve volnějším partnerském vztahu a uzavřeli urychleně manželství, protože se obávali odloučení v důsledku uloženého správního vyhoštění.

[56] Nejvyšší správní soud považuje za přiléhavé vysvětlení způsobu, jakým je třeba přistupovat k vyšetřování účelových manželství, v článku Fingovaná manželství a jejich potírání, podle něhož „[f]ingované manželství je takový svazek, při jehož uzavření byly dány dva úmysly snoubenců: jednak úmysl negativní, totiž nevést společný rodinný život jako manželé, a pak úmysl pozitivní, totiž obejít předpisy přistěhovaleckého práva. Chybí-li negativní úmysl, jde pouze o výhodný sňatek, který jednomu ze snoubenců zajistí i právo pobytu v daném státu. Chybí-li naopak pozitivní úmysl, jedná se zřejmě rovněž o fingované manželství, které ovšem nespadá do oblasti přistěhovaleckého práva a které mohlo sledovat i jiné důvody […] (Čižinský, P. Fingovaná manželství a možnosti jejich potírání. In: Čižinský, P. Jelínková, M. Připomínky k cizineckému zákonu. Praha: Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva, 2007. s. 46. Dostupné na: http://www.mkc.cz/cz/nase-publikace.html). Uvedený názor odpovídá obsahu migrační směrnice, v jejímž kontextu je nutné vykládat harmonizovaná ustanovení cizineckého zákona (srov. bod 28 odůvodnění migrační směrnice a cit. sdělení Komise), ale i judikatuře zdejšího soudu (srov. cit. rozsudek č. 2781/2013 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že při prokazování účelovosti manželství je nutné se zaměřit (i) jak na úmysl obcházet cizinecký zákon k získání pobytového oprávnění, (ii) tak na úmysl nevést společný manželský život. Uzavření sňatku, byť bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění, s úmyslem vést společný manželský život s unijním občanem je totiž pro cizince třetího státu legálním způsobem, jak si zajistit pobytové oprávnění.

1.2 Sdílení společné domácnosti

[57] Správní orgány dále považovaly uzavřené manželství za účelové z toho důvodu, že stěžovatelka nesdílela s panem S. společnou domácnost.

[58] Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě pro navazující úvahy za vhodné nastínit obsah institutu manželství. Oproti jiným institutům, které existují pouze ve světě práva, je manželství nejdůležitější formou lidského soužití, která existovala od počátku lidstva a existuje nehledě na konkrétní vyjádření v právním řádu. Podléhá též stejně jako společnost určitému vývoji. Ačkoli tedy právo manželství institucionalizuje a přiznává mu právní obsah, zůstává manželství zároveň a především i společensko-kulturním fenoménem (srov. též rozsáhlý rozbor instituce manželství v rozsudku Nejvyššího soudu USA z 26. 6. 2015 ve věci Obergefell v. Hodges). Některé z norem rodinného práva v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které postrádají právní závaznost v úzkém slova smyslu, jsou tak pravidly, jež odrážejí všeobecně uznávané hodnoty společenské či morální. Nejsou ale normami právními v pravém slova smyslu (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 149).

[59] Povahu a účel institutu manželství vymezuje § 655 občanského zákoníku jako „[…] trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“. Obsah manželství potom v nejobecnějším smyslu vymezuje § 687 odst. 2 občanského zákoníku tím, že „[m]anželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti“. Ačkoli tedy manželé zpravidla sdílí společnou domácnost, nejedná se o nezbytnou náležitost manželského života. Ostatně samo rodinné právo předpokládá např. v § 691 odst. 1 občanského zákoníku případy, kdy manželé nežijí ve společné domácnosti. Morální povinnost spočívající ve vedení společného života je tedy nutné vykládat především jako vzájemné provázení na cestě životem, nikoli fyzický pobyt ve společné domácnosti.

[60] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že je nutné důsledně rozlišovat mezi (i) rodinnými příslušníky unijního občana (srov. čl. 2 odst. 2 migrační směrnice a § 15a odst. 1 cizineckého zákona a (ii) partnery, jejichž status se odvíjí od faktického vztahu s unijním občanem v určité kvalitě (srov. čl. 3 odst. 2 migrační směrnice a § 15a odst. 3 cizineckého zákona). Zároveň je nutné, aby správní orgány při posuzování skutkového stavu vycházely z přesného znění hypotézy skutkové podstaty právní normy (srov. § 2 odst. 1 správního řádu), nikoli její rozsah svévolně rozšiřovaly k tíži účastníka řízení.

[61] V případě rodinných příslušníků unijních občanů má rozhodující váhu právní status. Pokud cizinec získá právní status manžela unijního občana a správnímu orgánu doloží vznik manželství, je na něj nutné pohlížet jako na rodinného příslušníka unijního občana, aniž by musel prokazovat pravost uzavřeného manželství. Teprve v případě, pokud se správnímu orgánu podaří na základě řádných skutkových zjištění jednoznačně prokázat, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění a že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život, je možné uvažovat o účelovém manželství. Jinými slovy, důkazní břemeno ohledně doložení nabytého právního statusu leží na cizinci, za skutkové prokazování účelovosti manželství je plně odpovědný správní orgán. Rovněž zde má být přiměřeným způsobem respektována prastará právní zásada (jakkoli se Nejvyšší správní soud je vědom toho, že původ a vlastní smysl této zásady je mimo oblast veřejného práva), že rozhodováno má být in favorem matrimonii, tj. ve prospěch manželství.

[62] Zcela jiná situace platí ale v případě druhů, družek a jiných vztahů založených na kvalifikovaném faktickém soužití. Jelikož se jedná o faktický, nikoli právní, stav, břemeno tvrzení a břemeno důkazní spočívá na cizinci. Judikatura správní soudů vyložila např. aplikaci § 15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona [srov. i čl. 3 odst. 2 písm. b) migrační směrnice] tak, že cizinec má prokázat jak žití ve společné domácnosti s unijním občanem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1 As 109/2010 - 76), tak existenci trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015 - 35).

[63] Pokud správní orgány vycházely ze závěru, že stěžovatelka neobývá společnou domácnost s panem S., jedná se o chybnou úvahu po právní i skutkové stránce.

[64] Stěžovatelka předně řádně doložila oddacím listem ze dne 29. 1. 2015 uzavření manželství, které správní orgány nijak nerozporovaly. Jelikož sdílení společné domácnosti není v manželství právní povinností, nebylo možné z absence společné domácnosti přímo vyvozovat účelovost uzavřeného manželství. Uvedené závěr potvrzuje i citované Sdělení Komise, podle něhož život ve společné domácnosti je pozitivní indikátor, že manželství nebylo uzavřeno účelově. Jestliže ale manželé společnou domácnost nesdílí, nejedná se samo o sobě o negativní skutečnost, která by prokazovala, že manželství účelově uzavřeno bylo. Ačkoli v účelovém manželství je zřejmé, že manželé společnou domácnost sdílet nebudou, společná domácnost bude chybět i v celé řadě případů funkčních manželství, např. v případě péče o nemocnou osobu, z důvodu pracovních, bytové situace, stěhování či z důvodů různých osobních krizí či životních změn.

[65] Neobstojí ani skutkový stav zjištěný správními orgány. Stěžovatelka a V. S. shodně tvrdili, že společně žili určitou dobu na adrese G. Š. 2, P., než se okolo 1. 3. 2015 přestěhovali do B. k panu V. F. Ačkoli se správní orgány snažily ověřit jejich pobytovou situaci, nepodařilo se jim vstoupit do bytu na adrese G. Š. 2, P., aby potvrdili či vyvrátili tvrzení stěžovatelky. Pokud správní orgány odkazují na výpověď D. H., která jako majitelka domu stěžovatelku na první adrese nikdy neviděla, zdejší soud nemůže souhlasit s takovým jednoznačným hodnocením tohoto sdělení. Paní H. ostatně uvedla, že delší dobu neviděla ani V. S., který se jí vyhýbá z důvodu dluhu na nájemném. Pobyt pana S. na uvedené adrese do konce února 2015 přitom správní orgány nezpochybňovaly. Je zřejmé, že pokud se setkání s paní H. vyhýbal V. S., stejný důvod pro to musela mít i stěžovatelka. Relevanci tohoto sdělení dále snižuje i to, že byla učiněna pouze prostřednictvím úředního záznamu, ačkoli správní řád předvídá provedení důkazu svědeckou výpovědí (§ 55 správního řádu). Pokud by správní orgán prvního stupně provedl důkaz v souladu se zákonem, mohl za přítomnosti stěžovatelky a jejího manžela jakožto účastníků řízení konfrontací odstranit i možné rozpory v jednotlivých výpovědích. Účastníci by se rovněž mohli vyjádřit k jí uváděným skutečnostem a ke správnosti zachycení výpovědi v protokolu. Zároveň správní orgány opominuly při hodnocení důkazů sdělení V. F., který naopak vypovídal ve prospěch stěžovatelky (jeho sdělení je zachyceno opět pouze úředním záznamem).

[66] Pokud by správní orgány hodlaly za takové situace založit svůj závěr na údajném účelově uzavřeném manželství stěžovatelky, měly přinejmenším provést procesním způsobem výslech paní H. a pana F., případně zvážit výslech dalších svědků, kteří by mohli uvést relevantní skutečnosti ohledně sňatku stěžovatelky a V. S., například účastníků svatby I. P., R. S., respektive českých přátelů stěžovatelky, jejichž účast na svatbě stěžovatelka uváděla ve své výpovědi.

[67] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že správnímu orgánu prvního stupně se nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat či vyvrátit, zda a jak spolu stěžovatelka a V. S. bydleli na adrese G. Š. 2, P. Ačkoli toto zjištění by samo o sobě nestačilo k prokázání účelovosti manželství, mohlo by být v kontextu jiných zjištění významným skutkovým vodítkem pro další šetření.

1.3 Rozpory ve výpovědích účastníků řízení

[68] Posledním z důvodů, proč správní orgány považovaly manželství stěžovatelky za účelové, byly určité rozdíly ve výpovědích stěžovatelky a pana S., a to ohledně vzdělání, pracovní minulosti a určitých detailů z intimního života (zvláštní tělesné znaky a na jakém místě v posteli spí).

[69] Nejvyšší správní soud nerozporuje, že stěžovatelka a pan S. neznali odpovědi na tyto vybrané otázky. Zároveň ale ve svých výpovědích popsali například způsob vzájemného seznámení, průběh svatby, měli určité znalosti o rodinných poměrech druhého z manželů a věrohodným způsobem osvětlili některé detaily jejich tehdejšího soužití. Přestože nedostatečná vzájemná znalost manželů může být negativním indikátorem, který povede k dalšímu zkoumání účelovosti manželství, musí se jednat o závažné rozpory ve výpovědích. Nelze také od manželů, kteří spolu nežijí dlouhou dobu (jako je tomu v posuzované věci) očekávat, že budou o sobě znát detailně veškeré intimní detaily.