Je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý
proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout
i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
(§ 107 odst. 1 s. ř. s.) netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.
Je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý
proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout
i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
(§ 107 odst. 1 s. ř. s.) netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.
[7] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. „[k]asační
stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší
správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5
s. ř. s. se užije přiměřeně.“ Odkladný účinek
podle § 107 s. ř. s. může být v řízení o kasační
stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu
k přezkoumávanému rozhodnutí krajského
soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke
správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož
přezkumu se dotyčné řízení před krajským
soudem vedlo (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs
77/2005 96, č. 786/2006 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
[8] Možnost přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2
s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním
dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo
jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než
jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Důvody možného vzniku nepoměrně
větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám
jsou zásadně individuální, závislé na osobě
a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého
zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným
zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu
spisového materiálu, případně z vyjádření
účastníků řízení o kasační stížnosti.
[10] Uložené správní vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky
představují zásah do práva na respektování
rodinného, či alespoň soukromého života ve
smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.;
dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních
závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných článkem 8 Úmluvy
totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu,
který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný
respekt k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života
(srov. rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001,
T. P. a K. M. proti Spojenému království, stížnost č. 28945/95, bod 72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996,
Buckley proti Spojenému království, stížnost
č. 20348/92, bod 76). Osobám, do jejichž
práv je v určitém řízení zasaženo, musí být
dostatečným způsobem umožněno v tomto
řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi článkem 8
Úmluvy a zárukami, která garantuje právo na
spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy
(viz Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 887).
[10] Uložené správní vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky
představují zásah do práva na respektování
rodinného, či alespoň soukromého života ve
smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.;
dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních
závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných článkem 8 Úmluvy
totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu,
který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný
respekt k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života
(srov. rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001,
T. P. a K. M. proti Spojenému království, stížnost č. 28945/95, bod 72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996,
Buckley proti Spojenému království, stížnost
č. 20348/92, bod 76). Osobám, do jejichž
práv je v určitém řízení zasaženo, musí být
dostatečným způsobem umožněno v tomto
řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi článkem 8
Úmluvy a zárukami, která garantuje právo na
spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy
(viz Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 887).
[11] Je-li tedy přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním
vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho
výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto
rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud
jde o zajištění práva na spravedlivý proces
a práva na respektování soukromého života.
K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní
skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.
[12] K těmto závěrům Nejvyšší správní
soud dospěl opakovaně, např. v usnesení ze
dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, kde uvádí: „Navíc má Nejvyšší správní soud za to, že
může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné,
aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do
skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť
je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje
soudní řád správní, zastoupen advokátem,
nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý
proces náleží i právo účastníka vystupovat
v tomto řízení osobně, být v kontaktu se
svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“ V této věci
bylo sice přezkoumáváno rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, tím spíše ale uvedené
závěry dopadají na následky rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[13] Ostatně i zákonodárce si byl těchto
skutečností zřejmě vědom, když žalobě proti
rozhodnutí správních orgánů o správním vyhoštění přiznal odkladný účinek přímo ex lege, ze zákona samého (§ 172 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců).
[13] Ostatně i zákonodárce si byl těchto
skutečností zřejmě vědom, když žalobě proti
rozhodnutí správních orgánů o správním vyhoštění přiznal odkladný účinek přímo ex lege, ze zákona samého (§ 172 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců).
[14] Zákonodárce tak sice neučinil (na
rozdíl například od věcí mezinárodní ochrany) též ve vztahu ke kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského soudu ve věcech správního vyhoštění, Nejvyšší správní soud má ale
za to, že i zde je to nezbytné pro ochranu práv
žalobce, a to nejen pro možnost účasti žalobce na samotném řízení o kasační stížnosti, ale
zejména v případě, že by věc byla zrušena
a vrácena krajskému soudu, případně žalované nebo správnímu orgánu I. stupně. Nejvyšší správní soud při rozhodování o žádosti
o odkladném účinku nemůže předjímat, že
k takové situaci na základě věcného přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu
nemůže dojít, a musí proto stěžovateli zajistit
možnost plnohodnotné účasti na případném
dalším řízení.
[15] Tyto skutečnosti musel Nejvyšší
správní soud vzít v potaz při vyvažování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmou, která by
mohla vzniknout jiným osobám, pokud by
k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah do stěžovatelových procesních práv dle článku 8 Úmluvy by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný.
Naproti tomu nelze bez dalšího dovozovat, že
by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto
vyvažování proto lze dojít k závěru, že by
újma hrozící stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší,
než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[16] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit
na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na
straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro
zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak
by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73
odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat
ústavně konformním způsobem, a proto je
třeba za pomoci testu proporcionality vážit
intenzitu hrozícího zásahu do základního
práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, čj. 5 As
17/2008-131, č. 1698/2008 Sb. NSS). S ohledem na důvody správního vyhoštění leží v daném případě proti podstatné újmě, hrozící
stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu
jen nízké nebo maximálně mírné intenzity.
Nepřiznání odkladného účinku by proto ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
Huy Hoang N. (Vietnamská socialistická republika) proti Policii České republiky, Ředi- telství služby cizinecké policie, o správní vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.