4 Azs 337/2023 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 337/2023- 36 - text

4 Azs 337/2023-43 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. O., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023 68,

I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje.

II. Kasační stížnost se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobce požádal dne 3. 7. 2023 o udělení dočasné ochrany ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Žalovaný žádost vrátil jako nepřijatelnou, neboť žalobce požádal o udělení dočasné ochrany či mezinárodní ochrany nebo ji získal v jiném členském státě.

[2] Žalobce se v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) domáhal obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Žalobce po vypuknutí války na Ukrajině vycestoval ze země původu dne 24. 12. 2022, kdy vstoupil do EU, a to konkrétně v Rumunsku, kde mu byla udělena dočasná ochrana, byť o ni neusiloval, neboť pouze podepsal předložené dokumenty, aniž by byl seznámen s jejich obsahem. Poté z Rumunska vycestoval, přičemž pokračoval přes Maďarsko do České republiky za matkou, která zde disponuje dočasnou ochranou. V krajském asistenčním centru pro Ukrajinu bylo žalobci sděleno, že mu nemůže být udělena dočasná ochrana v České republice, neboť ta mu již byla udělena v Rumunsku. Žalobce proto podal žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které mu však nebylo uděleno. Žalobce následně navštívil ambasádu Rumunska v Praze, kde se udělené dočasné ochrany vzdal, a podal nově žádost o udělení dočasné ochrany v České republice.

[3] Ačkoliv § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. vylučuje soudní přezkum vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, nelze toto ustanovení aplikovat pro rozpor s právem Evropské unie. Zároveň je v případě vrácení žádosti vyloučen soudní přezkum. Na podporu své argumentace žalobce odkázal na čl. 29 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále též „směrnice 2001/55/ES“ nebo „směrnice o dočasné ochraně“). Nezákonnost zásahu spatřuje v tom, že zákonná úprava nepřijatelnosti je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze 4. 3. 2022 (dále též „prováděcí rozhodnutí“), ve kterém se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES. Zákon č. 65/2022 Sb. stanoví jako důvod nepřijatelnosti skutečnost, že žadatel požádal o ochranu v jiném členském státě EU nebo mu tam byla udělena [§ 5 odst. 1 písm. c) a d) uvedeného zákona], resp. že mu byla udělena. Tato úprava odporuje podle žalobce směrnici 2001/55/ES a prováděcímu rozhodnutí. Prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Směrnice nezná jako důvod pro vyloučení dočasné ochrany to, že žadatel požádal o dočasnou ochranu též v jiném státě. Zákon č. 65/2022 Sb. v tomto směru odporuje směrnici 2001/55/ES. Podle čl. 16 preambule prováděcího rozhodnutí se mohou ukrajinští státní příslušníci pohybovat v rámci EU poté, co jim byl na jejím území umožněn vstup na dobu 90 dnů, přičemž si mohou vybrat členský stát, v němž chtějí požívat práv spojených s dočasnou ochranou. Členské státy se přitom zřekly použití čl. 11 směrnice o minimálních normách vyjadřujícího závazek zpětného přijetí osob, které na jeho území požívají dočasné ochrany. Členské státy jsou povinny zajistit práva podle směrnice o minimálních normách po dobu, po niž osoba spadá do její působnosti, a nemohou tak odmítnout žádost o registraci a omezit přístup této osoby k zaručeným právům z důvodu, že již byla registrována v jiném členském státě.

[4] Krajský soud výrokem I. nadepsaného rozsudku rozhodl, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 3. 7. 2023 žalobci vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Konstatoval, že postup žalovaného spočívající ve vrácení tiskopisu je faktickým úkonem žalovaného, ve kterém lze pojmově spatřovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Připomenul, že podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, jsou právní orgány povinny zjistit skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Ty jsou však v posuzované věci dány tím, že žalobce tvrdil a prokazoval, že se dočasné ochrany udělené v Rumunsku vzdal, což uvedl i v žádosti. Tuto okolnost nepovažoval žalovaný za rozhodující, přičemž vycházel z toho, že již předchozí žádost o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě má za následek nepřijatelnost žádosti v České republice. Takový výklad § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. odpovídá jeho textovému vyjádření, nicméně není v souladu s evropským právem, a proto ji nelze aplikovat. Směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou však stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Takovou nepovolenou méně příznivou úpravu představuje nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., neboť stanovuje směrnicí o dočasné ochraně nepředpokládaný důvod odepření možnosti požádat o dočasnou ochranu. Taková úprava je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně, která má v tomto případě přímý účinek vylučující postup podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. Proto krajský soud toto ustanovení neaplikoval. Žalovaný tím, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, zasáhl do práv žalobce nezákonným způsobem. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce, rozsudek Soudního dvora

[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítá, že znění § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. nevylučuje žadatele z poskytnutí dočasné ochrany, jelikož ta mu byla poskytnuta již v jiném členském státě, kde ji může využívat. Čl. 28 směrnice 2001/55/ES dopadá na jiné situace, než je ta žalobce, jelikož jeho účelem je odepření dočasné ochrany zcela, a proto § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. netransponuje, ani nijak nerozšiřuje čl. 28 směrnice 2001/55/ES. Institut nepřijatelnosti pokrývá situace, které nejsou směrnicí 2001/55/ES výslovně upraveny, přitom ovšem při její aplikaci nutně vznikají. Směrnice o dočasné ochraně totiž vůbec neřeší otázku, jak má být naloženo s žádostí o dočasnou ochranu žadatelů, kteří nespadají do okruhu osob, jimž má být podle prováděcího rozhodnutí poskytnuta dočasná ochrana. Neupravuje procesní otázky spojené s žádostí o udělení dočasné ochrany, tedy například formu takové žádosti, a v neposlední řadě neřeší ani situace, kdy o dočasnou ochranu usiluje osoba, která již dočasnou ochranu získala v jiném členském státě nebo o ni tamtéž požádala. Tyto otázky unijní normotvůrce vůbec neupravil, nutně je tak ponechal na vnitrostátní úpravě členských států.

[6] Stěžovatel rovněž odkazuje na institut zneužití práva, které je v unijním právu rovněž zapovězeno, a odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU, jež se váží k hospodářské oblasti. Pokud by Rada (EU) zamýšlela dát dotčeným osobám právo požádat o dočasnou ochranu ve více členských státech najednou či po sobě, jistě by toto právo ve směrnici zakotvila. Účelem směrnice tak, jak byla přijata, však v současnosti je takovým vícečetným žádostem zabránit (a tedy zabránit zvýšenému administrativnímu náporu na členské státy v případě hromadného přílivu vysídlených osob) za trvání podmínky, že oprávněná osoba získá dočasnou ochranu v jednom (jakémkoliv) z členských států. Navíc dokument vytvořený Komisí nazvaný „Odpovědi na často kladené otázky“ není právně závazným dokumentem a nemá žádný přímý účinek ve vnitrostátním právu. Z toho důvodu nemůže být tento dokument použit ani jako vodítko pro výklad směrnice 2001/55/ES.

[7] Žadatelé o dočasnou ochranu mají podle stěžovatele možnost zvolit si zemi, ve které budou požívat dočasné ochrany. To ovšem neznamená, že tohoto práva budou zneužívat. Vzdání se dočasné ochrany v Rumunsku bylo čistě účelovým krokem žalobce, jehož cílem mělo být získat dočasnou ochranu v České republice. Dokumentace zpracovaná Komisí stejně jako prováděcí rozhodnutí vznikly krátce po napadení Ukrajiny vojsky Ruské federace a reagovaly na tehdejší migrační situaci. Nikdo se v té době zřejmě nezamýšlel nad sekundárním pohybem držitelů dočasné ochrany, ke kterému může docházet i s velkým časovým odstupem, ani nad tím, že takovéto jednání není ničím jiným než zneužitím práva na dočasnou ochranu.

[8] Stěžovatel se domnívá, že stanovení minimálních norem pro poskytování dočasné ochrany nikterak nesouvisí s okruhem osob, jimž má být dočasná ochrana poskytnuta. Tento okruh není vymezen přímo ve směrnici, ale je zde plně odkazováno na rozhodnutí Rady přijaté podle čl. 5 směrnice 2001/55/ES. Členské státy jsou oprávněny tento okruh osob ještě rozšířit, jak předvídá čl. 7 odst. 1 směrnice. Jestliže směrnice o dočasné ochraně hovoří v čl. 3 odst. 5 nebo v bodě 12 odůvodnění o minimálních normách, pak tak činí vždy v souvislosti s osobou požívající dočasné ochrany. Jde logicky o osobu, které jíž bylo postavení osoby požívající dočasné ochrany členským státem přiznáno. Minimálními normami jsou v tomto kontextu spíše normy, které upravují postavení držitelů dočasné ochrany na území členských států, tedy normy uvedené převážně v kapitole III. směrnice, kde se upravuje povinnost vydat těmto osobám doklady, umožnit jim výkon výdělečné činnosti, účast na vzdělávání, povinnost poskytnout jim ubytování a finanční zabezpečení atd. Do této kapitoly je též zařazeno slučování rodin a postavení nezletilých bez doprovodu. Proto institut nepřijatelnosti zavedený čl. 3 odst. 5 směrnice 2001/55/ES dopadá na postavení držitelů dočasné ochrany v členském státě a na jejich práva, kdežto institut nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu se týká osob, které o přiznání tohoto postavení v členském státě (tj. v České republice) teprve žádají. Stěžovatel uzavírá, že pokud krajský soud měl za to, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je rozporný se směrnicí 2001/55/ES, měl věc předložit jako předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.

[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval dosavadní rozpornou judikaturu správních soudů, která však většinově hovoří ve prospěch žadatelů o udělení dočasné ochrany. Uvedl, že z pokynů a informací ze strany Komise je zřejmé, že od počátku bylo cílem umožnit přeregistraci občanů Ukrajiny, kteří mají nárok na udělení dočasné ochrany. Dále žalobce poukázal na praxi jiných států EU a fakt, že neexistuje mechanismus pro předání žalobce do Rumunska a Česká republika nemá povinnost tak učinit, přičemž správní orgány nemohou žalobce vyhostit. Žalobce ostatně dočasnou ochranou v Rumunsku nedisponuje, neboť se jí vzdal. Postupem stěžovatele byl žalobce omezen na právech, které má nárok požívat z titulu dočasné ochrany zakotvené ve směrnicích a vnitrostátních právních předpisech. Se stěžovatelem souhlasí v tom, že směrnice 2001/55/ES výslovně a jednoznačně neposkytuje odpověď na otázku ohledně možnosti přemístění v rámci členských států. To lze ale dovodit na základě logického výkladu čl. 11 směrnice 2001/55/ES, výkladu pokynů Evropské komise (dále též „Komise“) a praxi členských států. Jestliže měl existovat nástroj bránící druhotnému pohybu vysídlených osob, o němž hovoří stěžovatel, byl zakotven v čl. 11 směrnice 2001/55/ES, jehož aplikaci však členské státy vyloučily. V tomto kontextu není možné brát vážně ani úvahy stěžovatele o zneužití institutu dočasné ochrany.

[10] Nejvyšší správní soud při projednávání věci zjistil, že usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 37, osmý senát přerušil řízení o kasační stížnosti stěžovatele ve věci obdobné nyní projednávanému případu a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky týkající se výkladu směrnice 2001/55/ES a Listiny základních práv EU. Osmý senát tak učinil, neboť měl pochybnost o tom, zda je § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu se směrnicí o dočasné ochraně. Podle osmého senátu je podstatná také otázka, zda je vyloučení soudního přezkumu postupu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti v souladu s právem Evropské unie. Věc byla Soudním dvorem vedena pod označením Krasiliva, C 753/23.

[11] Vzhledem k relevanci rozhodnutí Soudního dvora o předložených předběžných otázkách pro posouzení kasační stížnosti v nynější věci Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 1. 2024, č. j. 4 Azs 337/2023 24, rozhodl podle § 48 odst. 3 písm. d) o přerušení řízení o kasační stížnosti.

[12] Soudní dvůr následně vydal rozsudek ze dne 27. 2. 2025 ve věci C 753/23, Krasiliva, jímž o předběžných otázkách rozhodl takto: 1. Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala. 2. Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.

[13] Vydáním rozsudku Soudního dvora ve shora označené věci tedy odpadl důvod, pro který bylo řízení o kasační stížnosti přerušeno, a proto Nejvyšší správní soud podle § 48 odst. 6 s. ř. s. vyslovil, že se v řízení pokračuje.

[14] Stěžovatel na rozsudek ve věci Krasiliva reagoval doplněním kasační stížnosti, v němž uvedl, že závěr Soudního dvora nelze vztáhnout na případ žalobce, tedy na situaci, na niž dopadá § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., jelikož v případě řešeném před Soudním dvorem stěžovatelka požádala dříve o dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo, ale ta o její žádosti v době podání žádosti v České republice ještě nerozhodla. Tento názor stěžovatele navíc potvrzuje Soudní dvůr sám, když v bodě 30 odůvodnění rozsudku obecně uvedl, že by členský stát, kterému je žádost o udělení dočasné ochrany podána, měl zkoumat, zda je žadatel osobou, na niž se vztahuje čl. 2 prováděcího rozhodnutí a zda již nezískal povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES v jiném členském státě. Tedy měl by zkoumat, zda se žadatel nenachází v situaci popsané v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., přesněji, zda mu již povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebylo vydáno jiným členským státem. Podle stěžovatele by se tak dalo říci, že skutečnost, zda již bylo cizinci vydáno jiným členským státem EU povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, je při posuzování žádosti relevantní, a to stejně tak jako to, zda žadatel spadá do jedné z kategorií uvedených v čl. 2 prováděcího rozhodnutí. Soudní dvůr ovšem již v odůvodnění zmiňovaného rozsudku výslovně neuvádí, co by se mělo stát v případě, že členský stát zjistí, že žadatel získal povolení k pobytu v jiném členském státě. Stěžovatel však z odůvodnění rozsudku Soudního dvora dovozuje, že pokud tedy členský stát posuzující žádost zjistí, že žadatel nespadá do žádné z kategorií uvedených v čl. 2, není žádost důvodná a nelze mu povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES vydat. Logicky stejně by měl postupovat členský stát i v případě, že již jiný členský stát vydal žadateli povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. Taková žádost tedy za použití stejné logiky není důvodná, protože žadatel již držitelem povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany je. Smyslem dočasné ochrany je totiž poskytnout dočasné útočiště v podobě časově omezeného pobytového oprávnění osobám, které prchají ze země původu v důsledku tamních událostí ohrožujících jejich bezpečnost nebo dokonce život. Tohoto cíle je však podle názoru stěžovatele dosaženo již tím, že je takové osobě vydáno jedním z členských států pobytové oprávnění podle čl. 8 směrnice 2001/55/ES.

[15] Žádné z ustanovení směrnice 2001/55/ES podle stěžovatele nezakotvuje právo volného pohybu držitelů oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, resp. jejich právo na přesun do jiného členského státu. Jedinou výjimku v tomto směru představuje čl. 15 této směrnice. Logicky pak směrnice 2001/55/ES ani členským státům neukládá povinnost sekundární přesuny držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany respektovat a vydávat jim povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany na svém území (kromě situace popsané v čl. 15 směrnice). Celá řada ustanovení směrnice 2001/55/ES svědčí o tom, že navazující právo změny státu držitelé povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES nemají. Pokud by jej skutečně měli, nemuselo by vůbec existovat ustanovení čl. 15 ani čl. 26 směrnice 2001/55/ES. Proč by totiž členské státy měly podle čl. 15 směrnice 2001/55/ES slučovat rodinné příslušníky a jiné závislé osoby, které požívají dočasné ochrany v různých členských státech, když by stačilo, aby prostě jedna část rodiny přicestovala za tou druhou a v členském státě, kde se nachází zbylá část rodinných příslušníků, požádala také o vydání pobytového oprávnění podle čl. 8 směrnice 2001/55/ES. Dále by nemusel existovat mechanismus podle čl. 26 směrnice 2001/55/ES. Posledním důkazem toho, že úmyslem unijního normotvůrce nebylo dát osobám požívajícím dočasné ochrany (tj. držitelům oprávnění k pobytu povolení k pobytu podle čl. 8 směrnice č. 2001/55/ES) možnost opakovaně toto pobytové oprávnění získávat v různých členských státech, je také samotný čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Tento se sice členské státy zavázaly neaplikovat v praxi, nicméně opět jeho existence by postrádala smyslu v případě, že by přímo ze směrnice plynulo osobě požívající dočasné ochrany právo získat stejné pobytové oprávnění ještě v jiném členském státě. Pokud by Česká republika chtěla umožnit držitelům povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali i v České republice, musela by využít čl. 3 odst. 5 směrnice 2001/55/ES a přijmout vstřícnější právní úpravu. To však Česká republika neučinila a v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. dala zřetelně najevo, že tak učinit nehodlá. Stěžovatel tedy trvá na tom, že je jeho kasační stížnost důvodná i po zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem.

[16] Žalobce ve vyjádření k rozsudku Soudního dvora uvedl, že osoba, které vzniká právo žádat o dočasnou ochranu, musí mít možnost požádat o ochranu v členském státě, který si zvolí, a že každé rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti musí podléhat možnosti soudního přezkumu. Odpověď Soudního dvora na druhou z položených předběžných otázek týkající se soudního přezkumu rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu nevyvolává žádné další interpretační problémy. Je zřejmé, že věta za středníkem v § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu. Cizinec, jehož žádost o dočasnou ochranu mu byla vrácena jako nepřijatelná, musí mít možnost bránit se proti tomuto postupu u soudu. Krajský soud proto postupoval správně, pokud podanou žalobu na ochranu před nezákonným zásahem věcně projednal.

[17] Pokud ale jde o první položenou předběžnou otázku, rozsudek Soudního dvora neposkytuje opověď na to, zda čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinci bylo již uděleno povolení v jiném členském státě. Z bodu 30 rozsudku Soudního dvora nelze dovodit, že by skutečnost, podle níž cizinci již bylo uděleno oprávnění k pobytu (dočasná ochrana) v jiném členském státě, měla mít dopad na důvodnost jeho žádosti o dočasnou ochranu podanou v České republice. Právo orgánů členského státu ověřit, zda cizinec žádající o dočasnou ochranu není jejím držitelem v jiné zemi, má význam pro to, aby se zamezilo tomu, že cizinci budou požívat dočasné ochrany ve více státech současně. Právo žadatele o dočasnou ochranu zvolit si, v jakém státě bude dočasné ochrany požívat, nicméně zůstává nedotčeno. Z dohody členských států o neuplatňování čl. 11 směrnice 2001/55/ES neplyne pouze to, že státy si nebudou mezi sebou předávat neoprávněně pobývající držitele dočasné ochrany. Jejím důsledkem je naopak to, že osoby požívající dočasné ochrany v jednom státě, které se přestěhují do druhého členského státu, nemají povinnost vrátit se do prvního členského státu, jenž jim udělil pobytové oprávnění. Pokud se osoba požívající dočasné ochrany v prvním členském státě rozhodne přesídlit do druhého členského státu za účelem získání dočasné ochrany, první členský stát by měl ukončit platnost uděleného povolení k pobytu. Stát, do kterého se tato osoba přesídlila, by jí naopak měl poskytnout dočasnou ochranu a udělit jí nové povolení k pobytu za tímto účelem. Pokud se členské státy výslovně dohodly na tom, že nebudou aplikovat čl. 11 směrnice 2001/55/ES, pak je zřejmé, že neměly v úmyslu bránit ukrajinským občanům ve volném pohybu po EU a případně změnit stát, ve kterém budou požívat práv plynoucích ze statutu dočasné ochrany. Sice tedy zásadně platí, že by v jeden moment měl občan Ukrajiny mít dočasnou ochranu pouze v jedné zemi. To však neznamená, že osoba s dočasnou ochranou musí po celou dobu její platnosti zůstat v tom členském státě, který jí udělil příslušné oprávnění k pobytu. Znamená to pouze, že v případě přemístění do jiného státu by měla původně udělená dočasná ochrana zaniknout a dotyčné osobě by měl nově dočasnou ochranu udělit stát, kam se přemístila. III. Posouzení kasační stížnosti

1. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána, aniž by osoba předtím požádala o pobytové oprávnění v jiném členském státě. Pokud tato osoba bude spadat pod čl. 2 prováděcího rozhodnutí, bude namístě dočasnou ochranu poskytnout a za tím účelem vydat povolení k pobytu.

2. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba podala žádost v jiném členském státě, avšak pobytové oprávnění v něm ještě neobdržela. V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

3. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (např. z důvodu, že bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

4. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění je stále platné a trvá. O takový případ se patrně jedná v posuzované věci (s výhradou potřeby tyto skutečnosti ověřit, srov. výše), kdy byl žalobce evidován v systému TPD jako držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Rumunsku. Vyjádřil však přesvědčení, že toto povolení zaniklo, neboť se ho na zastupitelském úřadě vzdal, aby mu mohla být udělena v České republice. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by toto tvrzení bylo jakkoli účelové či nevěrohodné. Ani v takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat. Pokud bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva čerpat výlučně v České republice, stěžovatel ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění stěžovatel vydá žalobci oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve stěžovatel žalobce, aby doložil, že sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě (zde Rumunsko). K tomu poskytne součinnost. a. Jestliže žalobce učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu. b. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žalobce stěžovateli doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nezbytné údaje vloží do informačního systému TPD. c. Pokud žalobce v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil potřebné kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, stěžovatel žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítne. [45] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že vrácení žádosti žalobce jako nepřijatelné bylo nezákonným zásahem, neboť o žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany mělo být vedeno správní řízení. [46] K argumentaci stěžovatele zneužitím systému dočasné ochrany Nejvyšší správní soud závěrem pro úplnost uvádí, že institut dočasné ochrany byl navržen za účelem „vytvoření minimálních norem pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími“ (bod 23 odůvodnění směrnice 2001/55/ES). Takovému institutu prozatímní povahy nelze vytýkat, že podrobně neřeší veškeré možné okolnosti, které mohou v průběhu trvání dočasné ochrany nastat. V kontextu zásadních životních událostí může být změna členského státu, kde osoba požívající dočasné ochrany žije, zcela legitimní a pochopitelná. Nelze ji tedy a priori považovat za snahu o zneužití systému dočasné ochrany, jak to činí stěžovatel. Nejvyšší správní soud již stěžovatele opakovaně upozornil, že případné zneužití práva je povinen v souladu s judikaturou českých správních soudů i Soudního dvora v konkrétním případě prokázat (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 20). IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení [47] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl. [48] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Úspěšný žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen zástupcem a má právo na náhradu vynaložených nákladů řízení. [49] V posuzované věci mohou náklady žalobce v řízení o kasační stížnosti tvořit pouze hotové výdaje, neboť zástupce žalobce, kterým je spolek poskytující právní pomoc cizincům, nemá právo na odměnu za zastupování v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008 79). Nejvyšší správní soud ze spisu žádné hotové výdaje žalobce nezjistil, ani je žalobce, resp. jeho zástupce, neuplatnil. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. května 2025

JUDr. Jiří Palla předseda senátu

Plný text rozhodnutí