4 Azs 40/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 40/2025- 24 - text

4 Azs 40/2025-29 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: H. A., zast. Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem, se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 9 A 80/2024 31,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobkyně požádala dne 4. 10. 2024 o udělení dočasné ochrany ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Žalovaný žádost vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., neboť žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU.

[2] Žalobkyně se v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Žalobkyně po vypuknutí války na Ukrajině odcestovala do Itálie. Tam požádala o dočasnou ochranu, která jí byla dne 17. 5. 2022 udělena. Následně vycestovala z území EU, přičemž po návratu požádala dne 4. 10. 2024 o udělení dočasné ochrany v České republice. Dočasná ochrana v Itálii mezitím pozbyla platnosti ke dni 4. 3. 2023.

[3] Městský soud výrokem I. nadepsaného rozsudku rozhodl, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 4. 10. 2024 žalobkyni vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Konstatoval, že postup žalovaného spočívající ve vrácení tiskopisu je faktickým úkonem žalovaného, ve kterém lze pojmově spatřovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“). Ve shodě s dalšími rozsudky krajských soudů shledal, že výluka ze soudního přezkumu uvedená v § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. není v souladu s evropským právem, a proto ji nelze aplikovat. Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucím (dále jen „směrnice 2001/55/ES“ či „směrnice o dočasné ochraně“) je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou však stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Takovou nepovolenou méně příznivou úpravu představuje nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., neboť stanovuje směrnicí o dočasné ochraně nepředpokládaný důvod odepření možnosti požádat o dočasnou ochranu. Taková úprava je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně, která má v tomto případě přímý účinek vylučující postup podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Proto městský soud toto ustanovení neaplikoval. Žalovaný tím, že žalobkyni vrátil její žádost o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, zasáhl nezákonným způsobem do jejích práv. Dále městský soud konstatoval, že žalovaný se nemůže omezit na domněnky ohledně účelovosti žádosti žalobkyně. Zneužitím institutu dočasné ochrany není skutečnost, že cizinec požádá o udělení dočasné ochrany postupně v různých členských státech. II. Obsah kasační stížnosti a rozsudku Soudního dvora

[4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. vytváří důvody pro nepřijatelnost žádosti o poskytnutí dočasné ochrany nad rámec směrnice 2001/55/ES. Stěžovatel se domnívá, že smyslem a cílem směrnice není umožnit druhotný pohyb osob již požívajících dočasnou ochranu. Smyslem je naopak poskytnout dočasné útočiště v podobě provizorního pobytového oprávnění osobám, které prchají ze země původu v důsledku válečného konfliktu. Tohoto cíle je dosaženo tím, že je vysídlené osobě vydáno pobytové oprávnění podle čl. 8 směrnice 2001/55/ES jedním z členských států EU. Dále stěžovatel poukazuje na znění čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES, z nichž vyplývá, že dočasné ochrany nelze požívat ve vícerých členských státech. Dále stěžovatel uvádí, že čl. 11 směrnice 2001/55/ES rovněž prokazuje úmysl zákonodárce neumožnit vysídleným osobám opakovaně získat pobytové oprávnění v různých členských státech. Přestože se členské státy zavázaly neaplikovat tento článek v praxi, jeho existence by postrádala smyslu, pokud by osobě požívající dočasné ochrany přímo ze směrnice plynulo právo získat stejné pobytové oprávnění v dalším členském státě.

[5] Podle stěžovatele čl. 28 směrnice 2001/55/ES dopadá na jiné situace, než je ta žalobkyně, jelikož jeho účelem je odepření dočasné ochrany zcela. Proto § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. netransponuje ani nijak nerozšiřuje čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Institut nepřijatelnosti pokrývá situace, které nejsou směrnicí 2001/55/ES výslovně upraveny, přitom ovšem při její aplikaci nutně vznikají. Směrnice o dočasné ochraně totiž vůbec neřeší otázku, jak má být naloženo s žádostí o dočasnou ochranu žadatelů, kteří nespadají do okruhu osob, jimž má být podle rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze 4. 3. 2022 (dále jen „prováděcí rozhodnutí“) poskytnuta dočasná ochrana. Neupravuje procesní otázky spojené s žádostí o udělení dočasné ochrany, tedy například formu takové žádosti, a v neposlední řadě neřeší ani situace, kdy o dočasnou ochranu usiluje osoba, která již dočasnou ochranu získala v jiném členském státě nebo o ni tamtéž požádala. Tyto otázky unijní normotvůrce vůbec neupravil, nutně je tak ponechal na vnitrostátní úpravě členských států. Směrnice o dočasné ochraně členským státům neukládá povinnost umožnit sekundární přesuny vysídlených osob.

[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá žalobní tvrzení a ztotožnila se se závěry městského soudu.

[7] Nejvyšší správní soud při projednávání věci zjistil, že usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 37, osmý senát přerušil řízení o kasační stížnosti stěžovatele ve věci obdobné nyní projednávanému případu a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky týkající se výkladu směrnice 2001/55/ES a Listiny základních práv EU. Osmý senát tak učinil, neboť měl pochybnost o tom, zda je § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu se směrnicí o dočasné ochraně. Podle osmého senátu je podstatná také otázka, zda je vyloučení soudního přezkumu postupu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti v souladu s právem Evropské unie. Věc byla Soudním dvorem vedena pod označením Krasiliva, C 753/23.

[8] Soudní dvůr následně vydal rozsudek ze dne 27. 2. 2025 ve věci C 753/23, Krasiliva, jímž o předběžných otázkách rozhodl takto: 1. Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala. 2. Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná. III. Posouzení kasační stížnosti

1. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána, aniž by osoba předtím požádala o pobytové oprávnění v jiném členském státě. Pokud tato osoba bude spadat pod čl. 2 prováděcího rozhodnutí, bude namístě dočasnou ochranu poskytnout a za tím účelem vydat povolení k pobytu.

2. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba podala žádost v jiném členském státě, avšak pobytové oprávnění v něm ještě neobdržela. V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

3. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (např. z důvodu, že bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

4. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění je stále platné a trvá. O takový případ se patrně jedná v posuzované věci (s výhradou potřeby tyto skutečnosti ověřit, srov. výše), kdy byla žalobkyně evidována v systému TPD jako držitelka povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii. Vyjádřila však přesvědčení, že toto povolení po vycestování z území členských států EU zaniklo ke dni 4. 3. 2023. Následně přicestovala do České republiky, kde zažádala o udělení dočasné ochrany. Za těchto okolností nelze bez prověření tvrzení žalobkyně bez dalšího uzavřít, že požívá práv vyplývajících z dočasné ochrany v jiném členském státě. V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat. Pokud bude žadatelka na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva čerpat výlučně v České republice, stěžovatel ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění stěžovatel vydá žalobkyni oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve stěžovatel žalobkyni, aby doložila, že sama v přiměřené lhůtě učinila kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě (zde Itálie). K tomu poskytne součinnost. a. Jestliže žalobkyně učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu. b. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žalobkyně stěžovateli doloží, že učinila nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nezbytné údaje vloží do informačního systému TPD. c. Pokud žalobkyně v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinila potřebné kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, stěžovatel žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítne. [36] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že vrácení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné bylo nezákonným zásahem, neboť o žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany mělo být vedeno správní řízení. [37] K argumentaci stěžovatele zneužitím systému dočasné ochrany Nejvyšší správní soud závěrem pro úplnost uvádí, že institut dočasné ochrany byl navržen za účelem „vytvoření minimálních norem pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími“ (bod 23 odůvodnění směrnice 2001/55/ES). Takovému institutu prozatímní povahy nelze vytýkat, že podrobně neřeší veškeré možné okolnosti, které mohou v průběhu trvání dočasné ochrany nastat. V kontextu zásadních životních událostí může být změna členského státu, kde osoba požívající dočasné ochrany žije, zcela legitimní a pochopitelná. Nelze ji tedy a priori považovat za snahu o zneužití systému dočasné ochrany, jak to činí stěžovatel. Nejvyšší správní soud již stěžovatele opakovaně upozornil, že případné zneužití práva je povinen v souladu s judikaturou českých správních soudů i Soudního dvora v konkrétním případě prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 20). IV. Závěr a náklady řízení [38] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl. [39] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Ze soudního spisu vyplývá, že procesně úspěšné žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že nepřehlédl podání zástupce žalobkyně ze dne 4. 3. 2025 označené jako vyjádření ke kasační stížnosti, nicméně žalobkyně v něm pouze odkázala na svoji žalobní argumentaci a uvedla, že se ztotožňuje se závěry městského soudu. Tímto podáním žalobkyně věcně nepolemizuje s obsahem kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud jej proto neshledal úkonem právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. května 2025

JUDr. Jiří Palla předseda senátu

Plný text rozhodnutí