4 Nd 244/2011-203
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala v právní
věci žalobkyně: JUDr. M. Ch. , proti žalovaným: 1) Česká republika - Krajský
soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 648/16, Brno, 2) Česká republika - Okresní
soud v Uherském Hradišti, se sídlem Svatováclavská 568, Uherské Hradiště, 3)
Česká republika - Okresní soud ve Zlíně, se sídlem Dlouhé Díly 351, Zlín, o
zrušení osvojení, vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 19 C 169/2008, o
návrhu na přikázání věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. t a k t o :
Věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 169/2008 se n e p ř i k a
z u j e k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
Městský soud v Brně předložil podle ustanovení § 12 odst. 2, 3 o. s. ř.
Nejvyššímu soudu návrh žalobkyně, aby věc, která je u tohoto soudu vedena pod
sp. zn. 19 C 169/2008, byla přikázána Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
Žalobkyně svůj návrh na delegaci vhodnou odůvodnila tím, že Městský soud v Brně
od 22. 7. 2008, kdy mu byla doručena žaloba, činil nezákonné průtahy v řízení v
rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobu podala
žalobkyně v době, kdy ještě nenabylo právní moci rozhodnutí v řízení o
vypořádání dědictví po zůstavitelce A. Ch. , v němž byli podle žalobkyně
nezákonně vyloučeni zákonní dědicové, tedy děti zůstavitelky. První jednání ve
věci samé nařídil soud na den 16. 6. 2010, tedy zhruba za dva roky, čímž je
žalobkyně podle svého tvrzení poškozena na jejích právech, neboť žalobu nemohla
ad absurdum uplatnit u jiné instituce, např. Národního divadla, která by
rozhodovala věcně a včas.
Dále žalobkyně namítá skutečnosti spočívající v jejím tvrzení, že její původní
rodina byla v letech 1964 – 1969 nezákonně vyhlazena, neboť její členové byli
jako vesničtí kulaci politicky pronásledováni, šikanováni a diskriminováni,
byly z ní násilně odebrány děti zůstavitelky, které byly poté osvojeny rodinami
jinými, což mělo nedozírné a trvalé negativní následky pro všechny členy
rozdělené rodiny. Toho se měli podle žalobkyně dopustit bývalí komunističtí
soudci (JUDr. Pavel Uhlíř, JUDr. Egon Weinberger, JUDr. Libuše Hladilová z
Krajského soudu v Brně, dále soudci z lidu Ing. Božena Hanáčková, Ludmila
Urbanová) tím, že předmětným jednáním měli podle žalobkyně spáchat zločin proti
lidskosti, genocidia – vyhlazení rodiny a rodu a dále úmyslné trestné činy
podvodu a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Tito soudci spolu s dalšími
komunistickými soudci jiných v žalobě uvedených soudů a komunistickými
funkcionáři příslušných národních výborů včetně matrikářů měli organizovat
podvodnými rozsudky a spácháním trestného činu padělání veřejné listiny, když
měli pozměnit obsah původních rodných listů u násilně ukradených dětí,
vyhlazení původní rodiny. Zůstavitelka A. Ch. zemřela v důsledku
organizovaných a násilných přepadení cca 13 - 15 ozbrojených pachatelů v
kuklách v roce 2003 a 2005, které podle žalobkyně měli organizovat „členové
provinční uhersko-hradišťské justiční mafie“: bývalý komunistický prokurátor
Mgr. Pavel Hruška, dále Mgr. Leo Foltýn, Josef Forro, Mgr. Eva Šišperová, Mgr.
Eduard Ondrášek, Mgr. Přemysl Polák, JUDr. R. Veselá, Mgr. Rašková a další
pachatelé účastí na zločinném spolčení. Trestné činy pachatelů a nepřímá vražda
zůstavitelky nejsou podle žalobkyně dodnes vyšetřeny, i když A. Ch. měla být
zlikvidována jako nepohodlný bývalý vesnický kulak a přímý svědek
komunistických zločinů i následných trestných činů konkrétních pachatelů.
Soudkyně Okresního soudu v Uherském Hradišti JUDr. Marie Chmelařová se měla
podle dalšího tvrzení žalobkyně jako kádrová rezerva v roce 1967 podílet na
nezákonných činech a dodnes je podle žalobkyně vehementně kryje. Předseda
Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromír Pořízek (taktéž bývalý spolupracovník)
dosud nepodal návrh na odvolání této soudkyně z funkce předsedkyně soudu,
přestože jsou její nezákonné činy z let 1967 i pozdějších podle žalobkyně
prokázány. I z toho je podle žalobkyně evidentní, že existují oblastní vzájemné
vazby různých zaměstnanců soudů tak, aby se příslušní zaměstnanci vzájemně
kryli. Jelikož odvolacím soudem je v posuzovaném případu Krajský soud v Brně,
není zaručena nezávislost nejen tohoto soudu vzhledem k výše uvedenému, ale i
nezávislost Městského soudu v Brně. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
přikázal tuto věc z důvodu vhodnosti „ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 a odst.
2 o. s. ř.” Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
První žalovaný využil svého práva a k návrhu se vyjádřil tak, že skutečnosti
tvrzené žalobkyní jsou absurdní a iracionální a z hlediska ustanovení § 12
odst. 2 o. s. ř. nemohou mít relevanci. Navrhl proto, aby předmětnou věc
Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Českých Budějovicích nepřikázal.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s navrhovanou delegací
věci, neboť důvody uváděné žalobkyní nepřesvědčují, že jiným než příslušným
soudem bude věc projednána hospodárněji a rychleji. Navrhuje, aby bylo u
rozhodnutí o delegaci přihlédnuto k dosavadním rozhodnutím českých soudů, které
se zabývaly obdobným návrhem (viz rozsudek Okresního soudu 23 C 60/2000-165,
potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci 12 Co
335/2003-387 a rozhodnutí Krajského soudu v Praze 36 C 141/2003).
Z vyjádření třetího žalovaného vyplývá, že delegace nutná v souladu s § 12
odst. 1 o. s. ř. není podle něj na místě, protože podle § 12 odst. 1 o. s. ř.
nebyli doposud vyloučeni soudci Městského soudu v Brně. S delegací věci z
důvodu vhodnosti rovněž nesouhlasí, neboť pokud by se měl účastnit jednání u
Okresního soudu v Českých Budějovicích, bylo by to pro něj jak finančně, tak
časově nákladné.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu
téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty první o. s.
ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen
příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení § 12
odst. 3 věty druhé o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému
soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by
věc měla být přikázána.
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle
ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež
umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. K přikázání věci jinému než
příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných
důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví
zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.,
ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému
soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně
odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon při tom
výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k
němuž má být věc přikázána, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z
pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být navozen stav, který by se v poměrech
některého z účastníků projevil nepříznivě.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Městskému soudu v Brně a
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, jemuž má být věc přikázána, návrh
žalobkyně na přikázání věci Okresnímu soudu v Českých Budějovicích z důvodu
vhodnosti projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny
zákonné podmínky k tomu, aby byla věc přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
V projednávaném případě žalobkyně svůj návrh na delegaci Okresnímu soudu v
Českých Budějovicích odůvodňuje průtahy v řízení a tvrzením, že není zaručena
nezávislost Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, což zdůvodňuje
tím, že komunističtí soudci Krajského soudu v Brně v minulosti násilně
rozdělili její původní rodinu kulaků a spáchali tak spolu s dalšími osobami
shora popsané trestné činy, tedy ve skutečnosti zdůvodňuje delegaci vhodnou
okolnostmi týkající se možné podjatosti soudců Městského soudu v Brně a
Krajského soudu v Brně.
Podle názoru Nejvyššího soudu však tyto skutečnosti není možno považovat za
natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do zásady zakotvené v čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci. Prvá okolnost uváděná žalobkyní, tj. průtahy v dosavadním
řízení, nemůže být důvodem pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti.
K druhé okolnosti uváděné žalobkyní je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již
vícekrát judikoval, že důvodem pro delegaci vhodnou nemohou být okolnosti,
které mohou být důvodem k vyloučení soudce (např. usnesení ze dne 28. 8. 2007,
sp. zn. 22 Nd 200/2007). Žalobkyně spatřuje tento důvod delegace vhodné výlučně
v okolnostech týkajících se delegace nutné, tedy, že soudci Městského soudu v
Brně a Krajského soudu v Brně jsou vzhledem k tomu, že měli shora uvedení
soudci a další osoby spáchat výše uvedené trestné činy, pro jejich vztah k věci
a z důvodů „oblastních vzájemných vazeb různých zaměstnanců soudů“, podjatí.
Návrhu na delegaci vhodnou, která je zdůvodněna vztahem soudce k účastníkům
nebo k projednávané věci, nemůže být proto vyhověno. Z obsahu spisu pak
nevyplývají žádné další skutečnosti, které by mohly vést k delegaci vhodné.
Navíc žádná z osob uváděná žalobkyní v jejím návrhu na delegaci vhodnou vyjma
předsedy Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromíra Pořízka, není soudcem
(přísedícím) Městského soudu v Brně ani Krajského soudu v Brně, který by tak
mohl posuzovanou věc rozhodovat v prvním či druhém stupni.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že v dané věci se nejedná o delegaci nutnou
podle § 12 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud
přikázal tuto věc z důvodu vhodnosti „ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 a odst.
2 o. s. ř.” Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Delegace nutná v souladu s
§ 12 odst. 1 o. s. ř. připadá v úvahu až tehdy, pokud nemůže příslušný soud o
věci jednat, neboť jsou všichni jeho soudci vyloučeni a věc je pak nutno
přikázat jinému soudu téhož stupně, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo.
Nejvyšší soud danou věc posoudil ze všech hledisek a dospěl k závěru, že v
projednávaném případě nejsou dány důvody k delegaci věci navrhovanému soudu,
když nebylo možné přehlédnout ani vyjádřený nesouhlas všech tří žalovaných k
takovému postupu. Nejvyšší soud proto návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu
v Českých Budějovicích z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení § 12
odst. 2 o. s. ř. tomuto soudu nepřikázal.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2011
Předseda senátu:
JUDr.
František H r a b e c