4 Nd 422/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4.
ledna 2001 spor o příslušnost mezi Okresním soudem Praha-západ a Okresním
soudem v Uherském Hradišti v trestní věci obviněných S. H. K., a rozhodl t a k
t o :
Podle § 24 tr. ř. příslušným soudem k projednání předmětné věci je Okresní soud
v Uherském Hradišti.
Okresní státní zástupce pro Prahu-západ podal dne 9. 8. 1999 u Okresního soudu
Praha-západ obžalobu na obviněného S. H. K. a dalších 23 obviněných pro skutek,
že v období od prosince 1996 do 7. 6. 1998 se podíleli na činnosti obviněným M.
M. v U. B. a okolí, vytvořeného společenství lidí začleněného do mezinárodního
gangu zabývajícího se výdělečným pašováním ilegálních migrantů ze zemí Asie a
Balkánského poloostrova do zemí Evropské unie, přičemž obviněný M. M. tyto
činnosti koordinoval a řídil buď sám anebo prostřednictvím obviněných D. P. a
P. Š. přebírání běženců na česko-slovenských státních hranicích mimo oficiální
přechody zejména v prostoru mezi obcemi S. a B. s využitím důležitých informací
od příslušníků Policie ČR obviněných M. F., L. M. a T. N. tak, že věděl v
kterém prostoru a čase lze provést převzetí běženců od slovenské skupiny L. O.
a tyto za mnohdy nelidských podmínek, obvykle pod dohledem obviněných S. J., P.
P., L. J. a později i dalších (obv. S. G., obv. P. M. a obv. R. N.), nakládali
do vozidel řidičů obviněných B. S., S. G., A. G., J. M., M. S., J. Š., M. N.,
I. K., R. K., R. N. a P. M. a odváželi je do vnitrozemí buď k dočasnému
ubytování prostřednictvím obviněných B. G. nebo S. S. anebo přímo odběrateli na
území České republiky, jímž byl nejméně obviněný S. H. K., který dál zajišťoval
ubytování běženců a jejich další transport do různých měst Spolkové republiky
Německo, přičemž dále k zamezení rizika odhalení činnosti spolčení pro případ
odhalení konkrétních případů jim poskytoval právní a jiné rady i konkrétní
právní pomoc advokát obviněný JUDr. J. Š. za účelem utajení pravidelné a
organizované podstaty této trestné činnosti, přičemž takto převedli nejméně cca
3390 osob a touto činností získali nejméně částku blížící se 17.000.000,- Kč.
Tento skutek byl v obžalobě u všech obviněných shodně kvalifikován jako trestné
činy účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a nedovolené
překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. V
případě obviněných M. F., L. M. a T. N. též jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.
zák.
Okresní soud Praha-západ po předběžném projednání obžaloby usnesením ze dne 31.
1. 2000 sp. zn. 2 T 210/99 rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., že se
trestní věc obviněných vrací státnímu zástupci k došetření a dále rozhodl o
vazbě obviněných.
O stížnostech podaných státním zástupcem a třemi obviněnými proti usnesení
soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2000
sp. zn. 11 To 165/2000 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř.
zrušil napadené usnesení ve výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření
a dále ohledně části výroků o vazbě obviněných a sám znovu rozhodl podle § 188
odst. 1 písm. a) tr. ř., že se věc postupuje k projednání a rozhodnutí
Okresnímu soudu v Uherském Hradišti a taktéž rozhodl o vazbě obviněných. Tento
svůj postup odůvodnil tím, že Okresní soud Praha-západ sice správně podanou
obžalobu předběžně projednal, ale opomněl řešit otázku místní příslušnosti.
Tato otázka úzce souvisí s ústavním principem zákonného soudce (čl. 38 Listiny
základních práv a svobod). Dovedeno do konce, jedině soudce věcně a místně
příslušného soudu může činit po podání obžaloby rozhodnutí, jako např. vrátit
věc státnímu zástupci k došetření. K takovému rozhodnutí ale Okresní soud
Praha-západ podle stížnostního soudu příslušný není, neboť není příslušný ke
konání společného řízení o trestných činech uvedených v obžalobě. V této
souvislosti poukazuje na znění ustanovení § 21 odst. 2 tr. ř. a dovozuje z
toho, že společné řízení by měl konat soud, který je příslušný konat řízení o
pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu, a to s ohledem na
místo spáchání takového činu. V posuzované věci pokládá za rozhodující pro
určení místní příslušnosti soudu místo, kde byl spáchán nejtěžší trestný čin a
tím je nikoli trestný čin zločinného spolčení (správně účast na zločinném
spolčení) podle § 163a odst. 1 tr. zák., ale trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.
Tohoto se měli dopustit obvinění M., F. a N., jako příslušníci policie,
služebně zařazení na služebnách pohraniční policie na okrese Uherské Hradiště,
přičemž ze shromážděných důkazů považuje za zřejmé, že tento trestný čin nebyl
spáchán na okrese Praha-západ, nýbrž v okrese Uherské Hradiště. Proto není
příslušným k projednání věci Okresní soud Praha-západ, ale Okresní soud v
Uherském Hradišti. Krajský soud v Praze, coby soud stížnostní, proto zrušil v
napadeném usnesení Okresního soudu Praha-západ m. j. výrok o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření a sám rozhodl o postoupení věci místně
příslušnému soudu v Uherském Hradišti.
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 8. 2000 sp.
zn. 1 T 437/2000 bylo v dané trestní věci podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř.
per analogiam rozhodnuto, že se postupuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu
soudu Praha-západ. Toto své rozhodnutí Okresní soud v Uherském Hradišti
odůvodnil tím, že jedním z míst překládky nelegálních migrantů měla být obec P.
v okrese Praha-západ. To celé za situace, kdy jsou obvinění stíháni nejen pro
trestný čin nedovolené překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2
písm. b), c) tr. zák., ale rovněž i pro trestný čin účast na zločinném spolčení
podle § 163a odst. 1 tr. zák., který je ohrožen vyšší trestní sazbou, než první
uvedený trestný čin. Proto je nutné aplikovat pro určení místní příslušnosti
soudu nikoli pouze ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř., ale také ustanovení § 20
odst. 1, § 21 odst. 2 a zejména § 22 tr. ř. Protože je zřejmé, že určitá část
trestné činnosti měla být páchána také na území okresu Praha-západ, je tamní
okresní soud jedním z většího množství místně příslušných soudů a byla-li u
něho státním zástupcem podána obžaloba, pak byla založena jeho místní
příslušnost k projednání této trestní věci. Proto Okresní soud v Uherském
Hradišti rozhodl po předběžném projednání obžaloby tak, že svoji místní
příslušnost neuznal a postoupil věc k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu
Praha-západ. Jmenovaný soud dále v odůvodnění svého usnesení poukazuje na
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 10 To 405/99 a na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. 4 Nd 377/99. Domnívá se
proto, že v otázce místní příslušnosti bylo již ve věci rozhodnuto, přičemž
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 11 To 165/2000 je v
příkrém rozporu s právním názorem vysloveným v citovaných usneseních. Dále je
poukazováno na skutečnost, že část soudců Okresního soudu v Uherském Hradišti
se ve věci cítí být podjata a zbývající navrhují z důvodu vhodnosti postup
podle § 25 tr. ř., a to s ohledem na vztah k osobě obviněného JUDr. Š.
Nejvyšší soud, jako soud oběma uvedeným soudům společně nadřízený, věc
projednal v neveřejném zasedání a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V prvé řadě je nutné poznamenat, že správně se měl Okresní soud v
Uherském Hradišti omezit na pouhé vyslovení své nepříslušnosti usnesením podle
analogie § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., proti němuž není stížnost přípustná, a
věc již nepostupovat soudu, který mu ji sám postoupil (byť zde to byl Krajský
soud v Praze v postavení stížnostního soudu, který ale svým usnesením nahradil
rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ). Přes toto formální pochybení Okresní
soud v Uherském Hradišti věc bez dalšího správně předložil Nejvyššímu soudu,
aby rozhodl nastalý spor o příslušnost ve smyslu ustanovení § 24 tr. ř.
S ohledem na právní kvalifikaci žalovaného skutku je ve smyslu § 16 a §
17 tr. ř. nepochybné, že řízení v prvním stupni bude konat okresní soud. Tuto
věcnou příslušnost ani žádný z výše uvedených soudů nezpochybňuje. Vzniklý spor
se proto týká výhradně příslušnosti místní.
Podle §18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný
čin spáchán.
Podle § 20 odst. 1 tr. ř. o všech trestných činech téhož obviněného a
proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná se společné
řízení.
Podle § 21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný
konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu.
Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že základní a prvotní je
příslušnost určená podle místa spáchání činu, která má přednost před
příslušností určenou podle ostatních hledisek. Místem, kde byl trestný čin
spáchán, je místo kde byl vykonán trestný čin, tj. především místo, kde došlo k
jednání pachatele, naplňující objektivní stránku trestného činu, avšak i místo,
kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Smyslem také je, aby
trestní řízení bylo provedeno ekonomicky a účelně, přičemž jde i o to, aby soud
mohl obviněnému, který spáchal více trestných činů, uložit úhrnný nebo souhrnný
trest a při více obviněných, jejichž trestné činy spolu souvisí, mohl lépe
zhodnotit míru zavinění a lépe odstupňovat tresty. Z tohoto pohledu se pak
rozlišuje souvislost trestních věcí, subjektivní, tj. v osobě, kdy se téže
osobě klade za vinu více trestných činů, a objektivní, tj. ve věci, kdy trestné
činy více osob spolu vzájemně souvisí. V případech, kdy je příslušných několik
soudů, které si jsou postaveny na roveň se při řešení místní příslušnosti
vychází ze zásad, že při objektivní souvislosti koná řízení soud, který je
příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu, při subjektivní
souvislosti koná řízení soud, který je příslušný konat řízení o nejtěžším
trestném činu a při kombinaci objektivní a subjektivní souvislosti koná řízení
soud, který je příslušný konat řízení proti obviněnému jako pachateli
nejtěžšího z posuzovaných trestných činů. Nejtěžším trestným činem je trestný
čin s nejpřísnější trestní sazbou.
Na základě uvedených zásad a principů vtělených do citovaných
ustanovení trestního řádu, upravujících místní příslušnost soudu, je nutné
konstatovat, že argumenty obsažené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
18. 4. 2000 sp. zn. 11 To 165/2000 jsou důvodné a místně příslušným k
projednání předmětné věci je od počátku Okresní soud v Uherském Hradišti.
Oprávněně lze vycházet z úvahy, že nejtěžší trestný čin z těch, pro něž byla
podána obžaloba (§ 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák(, byl spáchán
v obvodu tohoto okresního soudu a je to tudíž tento soud, který je příslušný k
provedení společného řízení o všech trestných činech a proti všem obviněným,
jejichž trestné činy spolu souvisí. Ustanovení § 22 tr. ř., upravující situaci,
kdy je místní příslušnost dána u několika soudů, se v konkrétním případě
uplatnit nemůže, neboť místní příslušnost soudu vyplývá z předchozích
ustanovení trestního řádu.
Na výše konstatované závěry nemůže mít vliv ani poukazování na usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 10 To 405/99, neboť tímto
rozhodnutím v žádném případě nebyla založena místní příslušnost Okresního soudu
Praha-západ. Tímto rozhodnutím sice bylo zrušeno usnesení posledně jmenovaného
soudu, jímž vyslovil svoji nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v
Uherském Hradišti, ale stalo se tak z důvodu ryze formálně právního, neboť
předmětné usnesení bylo přijato senátem, jehož předsedkyní byla vyloučená
soudkyně. Pokud pak nad rámec relevantních důvodů byly v odůvodnění usnesení
krajského soudu vyjádřeny i určité úvahy ohledně místní příslušnosti Okresního
soudu Praha-západ, nelze tyto považovat za závazné, neboť neměly svůj odraz ve
výroku vydaného usnesení. Okresní soud Praha-západ se jimi při svém dalším
postupu s největší pravděpodobností řídil, neboť se již nepokusil o nové
rozhodnutí, jímž by věc postoupil, podle jeho předchozího stanoviska,
příslušnému soudu, ale ani tato okolnost nemůže na správnosti výše zmíněných
závěrů nic změnit. Z věcného hlediska pak bylo správné i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. 4 Nd 377/99, kterým byl zamítnut návrh na
odnětí a přikázání věci Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, případně jinému
okresnímu soudu v obvodu Krajského soudu v Brně, neboť takový návrh může
důvodně podat pouze soud, jehož příslušnost je nepochybně dána, což nebyl
případ Okresního soudu Praha-západ.
Z hlediska určení místní příslušnosti soudu není ani relevantní
argumentace o tom, že se část soudců Okresního soudu v Uherském Hradišti cítí
být ve věci podjata. Podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů
uvedených v § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i
bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě,
rozhodne tento senát. Z obsahu předloženého spisu není patrné, že by senát,
kterému byla zmíněná trestní věc u Okresního soudu v Uherském Hradišti
přidělena k vyřízení, rozhodl tímto procesním způsobem o vyloučení soudce nebo
přísedícího. Pokud by se pak důvodem pro návrh na delegaci věci podle § 25 tr.
ř. mělo stát vyloučení soudců, muselo se jednat o vyloučení všech soudců
příslušného soudu, o čemž by rovněž nejprve muselo být rozhodováno postupem
podle § 31 tr. ř.
Nejvyšší soud proto v předmětném kompetenčním sporu rozhodl tak, že k
projednání a rozhodnutí věci je příslušný Okresní soud v Uherském Hradišti.
Nad rámec si Nejvyšší soud dovoluje poznamenat, že dosavadní průtah v
řízení vznikl podáním obžaloby u nepříslušného soudu, váhavým a neujasněným
přístupem Okresního soudu Praha-západ, nekoncepčním postupem Krajského soudu v
Praze a nerozhodným postojem Okresního soudu v Uherském Hradišti. Je
nepochybné, že to bude mít svůj negativní odraz pro řízení i meritorní
rozhodnutí v této trestní věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 4. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec