4 Pzo 14/2016-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016
návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu podaný obviněným JUDr. M. D., v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 267/2014, a rozhodl takto:
Podle § 314m odst. 1 tr. ř. příkazem soudkyně Okresního soudu v
Liberci ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 10 Nt 2801/2008 (D 1/2008) k nařízení
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně JUDr. M. D. byl porušen
zákon v ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. a opatřením soudkyně Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. D 1/2008 k
prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně
JUDr. M. D. byl porušen zákon v ustanovení § 88 odst. 1, 4 tr. ř.
Dne 6. 9. 2016 byl k Nejvyššímu soudu doručen návrh obviněného JUDr. M.
D., který učinil prostřednictvím obhájce, v němž požaduje přezkoumání
zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl
vydán soudkyní Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 Nt 2801/2008 (D
1/2008), a následně došlo k jeho prodloužení opatřením soudkyně Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. D 1/2008.
Na tomto místě je také třeba uvést, že jmenovaný v minulosti již
obdobné návrhy ve stejné věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6
T 144/2011, resp. sp. zn. 6 T 267/2014 podal, ale Nejvyšší soud je pokaždé
odmítl podle analogie § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., jako předčasně
podané, konkrétně pak usneseními ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 4 Pzo 2/2013 a ze
dne 7. 4. 2016 sp. zn. 4 Pzo 8/2015. O návrhu obviněného ze dne 25. 5. 2016,
jenž byl u Nejvyššího soudu veden pod sp. zn. 4 Pzo 6/2016, pak věcně
rozhodnuto nebylo pro některé formálně procesní nedostatky a spis byl vrácen
soudu prvního stupně k jejich odstranění. Následoval pak výše uvedený návrh ze
dne 6. 9. 2016.
Pokud jde o včasnost nyní podaného návrhu obviněného, tak z
předloženého spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 267/2014 vyplývá, že
předmětnou informaci ohledně nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu, uskutečněného na konkrétních tel. číslech, JUDr. D. obdržel dne 20. 7.
2016 a uvedený návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu jím byl poté k Nejvyššímu soudu podán elektronicky
dne 6. 9. 2016.
Podle § 88 odst. 8 tr. ř. k Nejvyššímu soudu může po pravomocném
skončení věci podat návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu osoba uvedená v § 88 odst. 2, a to do šesti
měsíců ode dne, kdy jí byla předsedou senátu soudu prvního stupně doručena
informace o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tato
informace má být podána bezodkladně po pravomocném skončení věci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
navrhovatel (JUDr. D.) je podle výše citovaných ustanovení trestního řádu
osobou oprávněnou podat předmětný návrh, neboť byl osobou odposlouchávanou a
současně bylo shledáno, že jeho žádost byla podána v zákonné lhůtě. Na vrub
okresního soudu je třeba ale poznamenat, že konečné pravomocné meritorní
rozhodnutí ve věci obviněného JUDr. D. bylo v odvolacím řízení Krajským soudem
v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci vyhlášeno dne 11. 8. 2015 pod sp. zn. 55
To 133/2015 a spis byl Okresnímu soudu v Liberci vrácen nejpozději na začátku
září 2015, přesto informační dopis ve smyslu § 88 odst. 8 tr. ř. byl obviněnému
předsedou senátu okresního soudu zaslán nejdříve dne 4. 5. 2016 a posléze v
podobě vyžadované zákonem dne 13. 7. 2016, a to až po předchozím upozornění ze
strany Nejvyššího soudu. Jedná se jednoznačně o nedůvodný průtah v řízení.
Nyní učiněný návrh obviněného na přezkoumání zákonnosti příkazu k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je formálně i obsahově
strukturován do několika částí.
V prvé z nich (I.) zmiňuje časový průběh týkající se obdržení
tzv. informačních dopisů zaslaných předsedou senátu soudu prvního stupně
ohledně skutečnosti, že byl osobou odposlouchávanou. V další (II.) pak popisuje
průběh trestního řízení, konkrétně pokud jde o jednotlivá odsuzující rozhodnutí
soudů týkající se jeho osoby. Konstatuje, že v průběhu hlavních líčení
opakovaně napadal použití důkazů v podobě odposlechů a záznamů z
telekomunikačních zařízení získaných na základě příkazu okresního soudu, resp.
jeho prodloužení ze strany krajského soudu. Napadal i použití zvukových záznamů
získaných prostorovým odposlechem v jeho kanceláři.
V části pod bodem III. navrhovatel prohlašuje, že zahájení úkonů
podle § 158 odst. 3 tr. ř. ze dne 20. 8. 2008, stejně jako podnět k žádosti o
vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 8.
2008 byly založeny na pouhé spekulaci. K jejich vydání došlo na základě
tvrzení, že navrhovatel za úplatu ovlivňuje dodávky pohonných hmot Policii ČR v
L. pro firmu KM - PRONA, a. s., zneužívá zakázky malého rozsahu za úplatu ke
svému obohacování a zneužívá zaměstnance a prostředky na majetku třetích osob.
Tyto spekulativní důvody se šetřením nepotvrdily a věc byla podle § 159a odst.
1 tr. ř. odložena. Taktéž z doby, která uplynula od zahájení úkonů podle § 158
odst. 3 tr. ř. do zahájení trestního stíhání lze usoudit, že nařízení
operativně pátracích prostředků sledovalo evidentně jiný cíl, a to dodatečné
opatření si podkladů pro trestní stíhání v jiné trestní věci, což se týká i
nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Policejní orgán též
po celou dobu 6 měsíců od zahájení odposlechu nezjišťoval důvodnost jeho
provádění. Na zvukovém nosiči není do doby sdělení obvinění (9. 2. 2009 - ale
pro jiné skutky než byl povolen odposlech), zaznamenán žádný hovor mezi
odposlouchávaným a majitelem KM – PRONA, a. s. V. M. Po provedení výslechu V.
M., M. M. a Ing. V. J. vyplynulo, že navrhovatel (odposlouchávaný) žádné
dodávky pohonných hmot (ani za úplatu) ovlivňovat nemohl, jelikož to v
existujícím systému ani nebylo možné. Tyto skutečnosti bylo možné zjistit bez
nařízení odposlechů od samého počátku. Navzdory tomu bylo v odposleších
navrhovatele pokračováno i po výslechu vedoucího EO v L. Ing. M. Z.,
provedeného dne 10. 11. 2008, ačkoli to bylo v rozporu s ustanovením § 88 odst.
3 tr. ř. Celý uvedený postup odporoval rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS
II.789/06 i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013. V této části pak
navrhovatel poukazuje i na nezákonnost použití takto získaných záznamů z
odposlechů coby důkazu v řízení před soudem, na což bylo z jeho strany
upozorňováno.
V bodě IV. svého návrhu pak navrhovatel namítá nezákonnost
provedeného prostorového odposlechu (§ 158d tr. ř.), přičemž rozebírá
jednotlivé aspekty a podmínky tohoto operativně pátracího prostředku a současně
vytýká nedostatky v postupu policie (inspekce) i státního zástupce, jakož i
použitelnost získaných poznatků. V bodě V. poukazuje na skutečnost, že
odposlech pevné linky v trvalém bydlišti obviněného byl povolen navzdory
skutečnosti, že tato linka není od roku 2005 v provozu a zároveň povolení
nepokrývá další osoby (např. manželku), které v trvalém bydlišti navrhovatele
bydlí a nemají s celou věcí nic společného. Na základě vydaného příkazu bylo
odposloucháváno místo SKP Česká Lípa – SKP Liberec. Navrhovatel je předsedou
SKP Česká Lípa a upozorňuje, že tímto došlo k odposlechu celé řady
(vyjmenovaných) osob, které nemají s trestní věcí nic společného. Jejich hovory
s navrhovatelem byly veřejně pouštěny u Okresního soudu v Liberci a následně
použity i ve sdělovacích prostředcích. Některé prověřované případy pak byly
státním zástupcem odloženy podle § 159a tr. ř. a další zproštěny rozhodnutími
soudů, ale ve spise není nikterak zmíněno, jak se s tím státní zastupitelství a
následně soudy vypořádaly. Zda tyto osoby byly o odposleších např. vyrozuměny,
zda byly nepoužitelné nahrávky z nosiče vymazány apod. V této souvislosti
poukázal na znění rozhodnutí sp. zn. ÚS I. 3038/07. V části pod bodem VI. se
opětovně věnuje kritice uskutečněného prostorového zvukového sledování, kvalitě
pořízených nahrávek a jejich použití v rámci hodnocení důkazů. V části
odůvodnění dovolání pod bodem VII. obviněný polemizuje s použitelností
pořízených záznamů telekomunikačního provozu, přičemž poukazuje na ustanovení §
88 odst. 6 tr. ř., které tuto problematiku upravuje. Zároveň namítá, že u
některých záznamů nejsou splněny zákonné podmínky pro jejich použití coby
důkazu, např. u skutku 1, 2, 4 a 5 není lokalizace místa (buňky) zaznamenána. Taktéž namítá, že došlo k manipulaci se zajištěnými záznamy, konkrétně učiněné
přepisy jsou v rozporu s uskutečněnými hovory. Chybí i soubory, které obsahují
potřebné informace o provozu na sledovaném čísle během jedné hodiny atd. Podle
navrhovatele v případě použití takových odposlechů jako důkazu jde o nezákonný
postup. Tuto myšlenku pak navrhovatel dále rozvíjí v bodě VIII., v němž se
podrobně zabývá přehrávkami jednotlivých odposlechů, jejich formálními
nedostatky, jakož i jejich použitelností (resp. nepoužitelností) v podobě
důkazu. Ze všeho pak vyvozuje závěr, že byl odsouzen na podkladě takto
nezákonných důkazů. V bodě IX. vytýká policejnímu orgánu postup, pokud
neukončil odposlech jeho mob. tel. čísla po 28. 11. 2008, ačkoli tohoto dne
přítomným pracovníkům inspekce uvedl, že je odposloucháván a tuto skutečnost
prozradil i dalším konkrétním (zde vyjmenovaným) osobám. Z toho dovozuje, že
všechny následné odposlechy (po 28. 11. 2008) jsou nezákonné. V bodě X. se
zmiňuje o nevyhovění soudu, pokud jde o návrh státního zástupce týkající se
vyžádání obsahu zpráv na disku zajištěného notebooku jeho manželky I.
D., a to
pro rozpor takového požadavku s Ústavou, Listinou práv a svobod i § 88a tr. ř. Státní zástupce si ale následně vlastním opatřením z 11. 3. 2009 tento úkon
nechal provést soudním znalcem. To celé navzdory úřednímu záznamu z 21. 7. 2009, v němž se hovoří, že příkaz okresního soudu nebyl ani z části realizován,
neboť bodu 4 návrhu nebylo vyhověno a ostatní údaje samy o sobě by nebyly
přínosem pro trestní řízení. Přesto k provedení zkoumání znalcem došlo.
V bodě XI. pak navrhovatel konstatuje, že soudy pořízené odposlechy
vyhodnotily jako zákonné, s čím on ale nesouhlasí. Celé trestní stíhání jeho
osoby je založeno na odposleších (včetně prostorových), dále na spekulacích
ohledně skutků, jichž se nemohl dopustit, když pořízené odposlechy byly použity
nezákonně v jiné trestní věci. V samotném závěru proto navrhl, aby Nejvyšší
soud vydal usnesení, že Okresní soud v Liberci a Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci porušily zákon při provádění odposlechů a použily je jako
důkaz ve svých rozsudcích, aniž by k tomu měly zákonné oprávnění podle § 88
odst. 3, 6 tr. ř.
S ohledem na široký a poněkud méně přehledný obsah podaného návrhu se
Nejvyšší soud musel nejprve zabývat podmínkami a rozsahem své působnosti při
přezkoumávání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu, s ohledem na to, jak je upraven v ustanovení § 314l odst. 1 tr. ř. a
násl.
Podle výše cit. ustanovení trestního řádu na návrh osoby uvedené v §
88 odst. 8 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vlastní podmínky pro vydání
příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudem jsou upraveny
v ustanovení § 88 tr. ř., zejména v jeho odst. 1, 2 a 4. To jinými slovy
znamená, že Nejvyšší soud je v tomto přezkumném řízení sui generis oprávněn
zpětně zkoumat, zda pro již dříve vydaný příkaz k odposlechu … atd. byly v té
době splněny všechny zákonem stanovené podmínky a na základě výsledku tohoto
přezkoumání pak vydá rozhodnutí o tom, zda vydaným příkazem k odposlechu byl,
nebo nebyl porušen zákon (§ 314m tr. ř.; § 314n tr. ř.). Obdobný postup a
oprávnění Nejvyššího soudu se pak vztahují i vůči návrhu na přezkoumání
zákonnosti nařízení ke zjištění údajů, které jsou předmětem telekomunikačního
tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat (§
88a tr. ř.). Nejvyšší soud ale v tomto přezkumném řízení není oprávněn se
zabývat použitelností získaných záznamů o telekomunikačním provozu v dalším
řízení coby důkazu, a to navzdory tomu, že v odst. 6 § 88 tr. ř. jsou popsány
skutečnosti, které podmiňují použitelnost těchto záznamů v dokazování.
Přezkumná činnost (pravomoc) Nejvyššího soudu je totiž limitována ustanovením §
314l odst. 1 tr. ř., a v něm se o důkazní použitelnosti pořízených záznamů
telekomunikačního provozu nic neuvádí. Je to i logické, jelikož činit konečný
závěr o tom, zda takto pořízené záznamy telekomunikačního provozu jsou zákonné
a tudíž i použitelné v dokazování a jejich případné následné hodnocení společně
s dalšími opatřenými důkazy je výhradním právem soudů, které rozhodují v meritu
věci, tedy ve svém výsledku o tom, zda došlo ke stíhanému skutku, zda se jedná
o trestný čin a jestli ho spáchal obviněný.
V souladu s tímto východiskem Nejvyšší soud přistoupil k přezkoumání
podaného návrhu obviněného, když z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp.
zn. 6 T 267/2014 (dříve též sp. zn. 6 T 149/2010 a sp. zn. 6 T 144/2011) a
spisu téhož soudu sp. zn. 10 Nt 2801/2008, jakož i spisu Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. D 1/2008, zjistil následující.
Z procesního spisu Okresního soudu v Liberci vedeného v části
předmětné věci pod sp. zn. 6 T 144/2011 vyplývá, že obviněný JUDr. M. D. byl
rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 10. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 55 To
16/2012 odsouzen za skutky popsané v bodech II. až IV. rozsudku soudu prvního
stupně, kvalifikované jako trojnásobný trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák.), k úhrnnému trestu odnětí
svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 let a
k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a
bezpečnostních sborech na dobu 5 let. Pokud se týká ostatních skutků popsaných
v bodech I., V. a VI., které byly rozsudkem soudu prvního stupně posouzeny jako
trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák.,
porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. a podvodu podle
§ 250 odst. 1, 2 tr. zák., tyto byly výše cit. rozsudkem odvolacího soudu
zrušeny a vráceny soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Následným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 1. 2015
sp. zn. 6 T 267/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 11. 8. 2015 sp. zn. 55 To 133/2015 byl obviněný JUDr. D. uznán vinným
jednáním v bodě I., kvalifikovaným jako trestný čin přijímání úplatku podle §
160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. (jedná se o jiný skutek, než pro který byl
vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), v bodě III.
částí jednání ad a) až c) posouzenou jako trestný čin porušování služebních
povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na
zkušební dobu 4 let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech na 6 let. Zároveň byly
zrušeny výroky o trestech uložených rozsudky Okresního soudu v Liberci ze dne
4. 10. 2011 sp. zn. 6 T 144/2011 a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 55 To 16/ 2012, jakož i další obsahově
navazující rozhodnutí. Dále byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a)
tr. ř. pokud jde o jednání, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák a podle § 226 písm. b) tr. ř. pro zbývající část
jednání označenou pod body a) až f), kterým měl spáchat trestný čin porušování
služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že úkony trestního řízení
podle § 158 odst. 3 tr. ř. ve věci JUDr. D. (v té době označeného jako
policista) byly podle záznamu Č. j. IN – 146/13- TČ-2008 zahájeny dne 20. 8.
2008 pro podezření z trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele,
přijímání úplatku a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §§
158 odst. 1 písm. a), 160 odst. 1, 3 písm. b) a 255 odst. 1 tr. zák.,
založeného na tom, že uvedený policista nejméně od roku 2005 do současné doby
zneužívá svého postavení v managementu Policie ČR ke svému obohacení tím, že
např. si nechává soukromou firmou platit účty za svůj mobilní telefon, kdy
tento podnikatelský subjekt se opakovaně úspěšně účastní veřejných zakázek u
Policie ČR na dodávky služeb, dále využívá občanských zaměstnanců Policie ČR k
provádění prací na svém domě a na dalších nemovitostech třetích osob, k čemuž
tito občanští pracovníci využívají služební vozidla a přístroje Policie ČR a
rovněž spotřebovávají materiál z majetku Policie ČR.
Následně dne 22. 8. 2008 byl pod Č. j. D4/2008-IN/13-A podán
Inspekcí ministra vnitra, 6. oddělením Liberec podnět státnímu zástupci k
podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. Konkrétně se jednalo o účastnická čísla. V
odůvodnění nad rámec popisu vyplývajícího z výše citovaného záznamu o zahájení
úkonů trestního řízení se uvádí, že konkrétně bylo zjištěno, že mobilní
telefon, který plk. D. užívá jako svůj soukromý telefon, je evidován u
operátora na firmu KM – PRONA, a. s. a prováděna je i paušální úhrada. Uvedená
firma figuruje v přehledu vybraných dodavatelů v rámci veřejných zakázek malého
rozsahu pro Policii ČR, Správu Severočeského kraje, pro opakované dodávky
pohonných hmot na čerpací stanice Policie ČR. Je zde důvodné podezření, že plk.
D. vzhledem k zastávané funkci ovlivňuje výsledek výběrových řízení ve prospěch
uvedené firmy. V další části odůvodnění je pak argumentováno poznatky ohledně
využívání občanských zaměstnanců Okresního ředitelství Policie Liberec v jejich
pracovní době, kdy služebním vozidlem uskutečňují jízdy do trvalého bydliště
plk. D. v Č. L. za účelem provádění stavebních prací v jeho rekonstruovaném
domě. Zde jsou jimi prováděny řemeslnické práce z materiálu určeného na
rekonstrukci policejních služeben. Tyto práce pak mají být prováděny i ve
prospěch Sportovního klubu Policie ČR Česká Lípa, jehož je plk. D. předsedou.
Jmenovaný má rovněž vyžadovat od různých podnikatelských subjektů zdarma
dodávku zboží a služeb, přičemž některé podnikatele zvýhodňuje při zadávání
veřejných zakázek malého rozsahu, ev. se snaží ovlivnit vyšetřování konkrétních
trestních věcí.
Zároveň je vyjádřen předpoklad, že plk. JUDr. D. bude ve svém jednání
pokračovat a vzhledem k jeho funkci nelze dokumentovat jeho trestnou činnost z
důvodu konspirace zájmu IMV šetřením u jeho podřízených ani zajištěním
listinných důkazů, a proto je odposlech a záznam jím užívaných telefonních
stanic jedinou možností k opatření důkazního materiálu. Dále je učiněn odkaz na
mezinárodní smlouvu uveřejněnou pod č. 70/2002 Sb.m.s., Trestně právní úmluva o
korupci, která zavazuje vést trestní řízení pro takový úmyslný trestný čin.
Zároveň je vysloven předpoklad, že tímto způsobem budou zjištěny významné
skutečnosti pro trestní řízení.
V podstatě na základě stejného obsahu a zdůvodnění byl státním
zástupcem Okresního státního zastupitelství v Liberci podán dne 25. 8. 2008 pod
sp. zn. D 1-2/2008 u Okresního soudu v Liberci návrh, na vydání
příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr.
ř. na účastnické stanice, které používá podezřelý M. D., a to na dobu od 25. 8.
do 25. 11. 2008. Téhož dne byl soudkyní Okresního soudu v Liberci vydán pod sp.
zn. 10 Nt 2801/2008 příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
výše uvedených účastnických stanic na dobu od 25. 8. 2008 13.00 hod. do 25. 11.
2008 24.00 hod. V odůvodnění vydaného příkazu jsou doslovně opsány argumenty z
návrhu podaného státním zástupcem, když v samotném jeho závěru je uvedeno, že
návrh státního zástupce je důvodný, když trestní řízení je vedeno pro úmyslný
trestný čin, mj. přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., k
jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva uveřejněná ve sdělení Ministerstva
zahraničních věcí č. 70/2002 Sb.m.s., Trestně právní úmluva o korupci. Lze
předpokládat, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou
zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení. Proto soud povolil odposlech
shora uvedených účastnických stanic na stanovenou dobu (tří měsíců) s tím, že
bude proveden příslušným policejním orgánem.
Z výše uvedených návrhů a výsledného soudního příkazu, jímž byl
odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolen, vyplývá, že tak bylo
rozhodnuto výhradně na základě podezření z trestného činu přijímání úplatku
podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť ostatní trestné činy, z nichž
byl JUDr. D. podle záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a učiněného návrhu
státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu podezřelý, vydání soudního
příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neumožňovaly. Trestný
čin přijímání úplatku pak měl v podstatě spočívat v ovlivňování veřejných
zakázek na dodávku pohonných hmot pro policii plk. JUDr. D. ve prospěch
společnosti KM - PRONA, a. s., přičemž jmenovaný policista zároveň užíval
mobilní telefon, jenž byl evidován u operátora na uvedenou obchodní společnost,
která veškeré náklady spojené s provozem telefonní stanice též hradila. Vydání
příkazu k odposlechu (viz § 88 odst. 1 tr. ř.) v případě korupčního trestného
činu umožňovala jednak výše cit. mezinárodní smlouva uveřejněná pod č. 70/2002
Sb.m.s., a od 1. 7. 2008 rovněž okolnost, že bylo vedeno trestní řízení pro
trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 3 tr. zák., jehož horní hranice
trestní sazby odnětí svobody od onoho dne činila 8 let, což podle § 41 odst. 2
tehdy účinného trestního zákona postačovalo pro označení takového činu jako
zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Do 30. 6. 2008 ale bylo možné za
trestný čin podle § 160 odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody maximálně
na dobu 5 let, což by pro označení zvlášť závažný trestný čin nepostačovalo.
Evidentně v důsledku doby zahájení úkonů trestního řízení (20. 8. 2008), jeho
počáteční fáze, kdy nebyl dostatečně spolehlivě zjištěn skutkový stav věci,
nebylo v podaném návrhu ani ve vydaném příkazu k odposlechu argumentováno
označením, že se jedná i o zvlášť závažný trestný čin. Každopádně zde ale byla
splněna základní podmínka pro vydání příkazu k odposlechu uvedená v ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. ř., vyžadující vedení trestního řízení pro úmyslný trestný
čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
Pokud jde o další zákonné podmínky vyplývající z výše uvedeného
zákonného ustanovení spočívající v tom, že tím budou získány významné
skutečnosti pro trestní řízení za současného předpokladu, že nelze sledovaného
účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené,
tak i když jsou v daném směru v odůvodnění vydaného příkazu k odposlechu
vysloveny některé skutečnosti, jako např. argument týkající se podezřelého v
souvislosti s funkcí, kterou zastává (ředitel Okresního ředitelství Policie ČR
v Liberci) i přesvědčení, že pouze tímto způsobem bude možné potřebné
skutečnosti zjistit, nelze správnosti postupu soudu v daném ohledu přisvědčit.
Je tomu zejména proto, že prověření důvodnosti podezření, že plk.
JUDr. D. ovlivňuje zakázky na dodávky pohonných hmot pro policii ve prospěch
společnosti KM - PRONA, a. s. za protislužbu v podobě dání do dispozice mobilu
k osobnímu užívání a placení s tím spojených nákladů na provoz, bylo možné
prověřit jiným způsobem, než nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu jím užívaných telefonních stanic. Svědčí o tom především následný
postup orgánů přípravného řízení, kdy teprve po zahájení trestního stíhání
JUDr. D. podle § 160 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení státního zástupce Okresního
státního zastupitelství v Liberci ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. SV 1/2009), kdy byl
jmenovaný obviněn z trestných činů, které ale nezahrnovaly ani náznakem
jednání, pro něž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu okresním
soudem povolen a posléze krajským soudem dokonce prodloužen (viz stať uvedená
níže), byly vyslechnuty osoby, jež mohly celou záležitost ohledně dodávek
pohonných hmot policii snadno objasnit. Jedná se o v té době pracovníky
Krajského ředitelství Policie, Severočeského kraje Ústí nad Labem (tedy nikoli
o podřízené podezřelého), M. M. a Ing. P. J., působících na automobilním
oddělení, kteří shodně popsali, jakým způsobem byly zajišťovány dodávky
pohonných hmot pro policii, a z pořízených úředních záznamů je jednoznačně
patrné, že JUDr. D. ze své funkce neměl jakoukoli možnost tyto dodávky
ovlivňovat. V totožném smyslu vypovídal již před tím i tehdejší vedoucí
ekonomického oddělení OŘP Liberec Ing. M. Z. K záležitosti JUDr. D. užívaného
mobilu se pak vyjádřil V. M., jediný akcionář ve společnosti KM - PRONA, a. s.
a to tak, že jej včetně úhrady účtů asi před osmi lety jako formu odměny
věnoval manželce JUDr. D. za dodávky dárkového skla pro jeho firmu. Pokud mobil
užíval on a nikoli ona, šlo výlučně o její věc. Jinak podle obsahu spisu k celé
této problematice jiné podstatné vyšetřovací úkony po celou dobu činěny nebyly
a rovněž z pořízených záznamů telekomunikačního provozu nebylo ohledně
vysloveného důvodného podezření zjištěno ničeho. To následně vyústilo ve vydání
usnesení z 18. 12. 2009, jímž pod sp. zn. SV 1/2009 státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Liberci podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložil věc
podezřelého JUDr. M. D., která kromě jiného, spočívala v tom, že nejméně od
roku 2005 do srpna 2008 jako pracovník Policie ČR zneužíval svého postavení ke
svému obohacení tím, že si nechával obchodní společností KM - PRONA, a. s.
platit účty za využívání služeb mobilního operátora, kdy tato společnost se
opakovaně úspěšně účastnila veřejných zakázek na dodávky PHM pro Policii ČR,
jelikož nebylo zjištěno, že by se jednalo o podezření z trestného činu či
přestupku.
Z toho co bylo uvedeno výše je zřejmé, že podezření z trestného
činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spočívající v
jednání JUDr. D. popsaném nejprve v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a
posléze i v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, bylo
založeno na nedostatečně podložených skutečnostech, které bylo možné ověřit
jiným způsobem, než jaký byl orgány činnými v trestním řízení přípravném
zvolen. V situaci, kdy uskutečněné odposlechy v daném směru nic neprokázaly,
bylo nakonec přistoupeno k postupu, který měl být realizován na samém počátku
celého řízení. Ten spočíval především v podání vysvětlení kompetentních osob
(M., J.) zabývajících se výběrem obchodních společností a s tím spojenými
dodávkami PHM pro Policii ČR v tehdejším Severočeském kraji. Tyto osoby navíc
nepůsobily u Okresního ředitelství v Liberci, takže nehrozilo, že by mohlo
dojít k dekonspiraci, čehož se orgány přípravného řízení obávaly. Zjevně v této
záležitosti nedůvodně. Tento naznačený později uskutečněný postup orgánů
přípravného řízení nakonec vyústil v odložení předmětné věci.
Je tak zjevné, že soudkyně okresního soudu při posuzování
opodstatněnosti podaného návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu měla být při posuzování státním zástupcem
předložených podkladů náročnější a příkaz k odposlechu pouze na základě poměrně
obecného, dokumenty nedostatečně podloženého tvrzení státního zástupce
nepovolit. Spolu s návrhem sice státní zástupce soudu předložil ve formě
přílohy i spis Inspekce ministra vnitra č. j. IN-146/13-TČ-2008, ale ve vydaném
příkazu se rozhodně neargumentuje ničím z tohoto spisu, co by kromě vlastních
domněnek a předpokladů žádajících orgánů přesvědčivým způsobem odůvodňovalo
povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v té době podezřelého
JUDr. D.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že orgány
přípravného řízení v rámci povoleného odposlechu na základě získaných záznamů
telefonních hovorů JUDr. D. založily obvinění jeho osoby z jiných skutků
naplňujících případně znaky stejného trestného činu (§ 160 tr. zák.), pro nějž
byl odposlech původně povolen, případně i trestných činů dalších. Není totiž
přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly
získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního
jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž
je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje
a musí být dostatečně přesvědčivý. Tuto spolehlivost a přesvědčivost žádající
orgány musí dostatečně osvědčit i soudci, který o podaném návrhu rozhoduje. V
žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou
tzv. „užitečným záměrem.“ Navíc je zde vždy nezbytné respektovat zákonný
požadavek spočívající v tom, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, nebo
bylo-li by to podstatně ztížené. Tuto podmínku však nelze vykládat paušálně,
tedy tak, že ztížené je to takřka v každé v úvahu přicházející věci, a to už
jenom proto, že příkaz k odposlechu lze vydat vzhledem k vyžadované povaze a
trestnosti protiprávních jednání téměř výhradně v závažných a tím i často
složitých případech.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud učinil závěr, že příkaz k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný vůči osobě JUDr. D.
soudkyní Okresního soudu v Liberci dne 25. 8. 2008 pod sp. zn. 10 Nt 2801/2008
vydán být neměl, jelikož podaný návrh nesplňoval veškeré nezbytné podmínky pro
to, aby mohl být akceptován, musel zároveň i posoudit zákonnost následného
opatření vydaného soudkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
dne 24. 11. 2008 sp. zn. D 1/2008, jímž na návrh státního zástupce Okresního
státního zastupitelství v Liberci podle § 88 odst. 1, 4 tr. ř. prodloužila dobu
trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice na
dobu od 26. 11. 2008 do 26. 2. 2009.
K otázce zákonnosti tohoto opatření je možno uvést, že pokud byl v
této věci Nejvyšším soudem označen jako v rozporu se zákonem vydaný předchozí
příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaný soudkyní
okresního soudu, přicházelo v úvahu pouze stejné rozhodnutí i ohledně cit.
opatření soudkyně krajského soudu, jímž došlo k prodloužení doby trvání
odposlechu účastnické telefonní stanice užívané JUDr. D. Zákonným způsobem
prolongovat odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděný na základě
zákonu odporujícího příkazu k odposlechu totiž nelze.
Takto vyslovené závěry Nejvyššího soudu se přiměřeně opírají též o
rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice vydaná pod sp. zn. II. ÚS 789/06
a II. ÚS 2806/08.
Pokud pak součástí odůvodnění podaného návrhu obviněného na
přezkoumání zákonnosti nařízeného odposlechu byly i výhrady další, namířené
např. proti tomu, že provedeným odposlechem jeho osoby došlo k odposlouchávání
hovorů i jiných, na věci nezúčastněných osob, tak k tomu nelze než uvést, že s
ohledem na existující používanou technologii odposlechů se takové skutečnosti
nelze vyhnout. Policejní orgán je ale ohledně záznamu telekomunikačního
provozu, který nemá být použit jako důkaz povinen postupovat podle § 88 odst. 6
tr. ř., tedy označit je a spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna ochrana
před jejich neoprávněným zneužitím, popř. podle odst. 7, z něhož vyplývá
policejnímu orgánu povinnost záznamy bezodkladně zničit po třech letech od
pravomocného skončení věci, pokud při odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení. Taktéž je
třeba zmínit, že podle § 88 odst. 8 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení
povinnost informovat o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
pouze osobu, vůči níž byl tento odposlech povolen, nikoli osoby jiné, např.
které telefonicky hovořily s odposlouchávanou osobou. To jenom jako reakce na
námitku a otázku obviněného, proč nebyly a kdy budou o odposlechu vyrozuměny
ostatní (v jeho návrhu vyjmenované) osoby.
Ve vztahu k dalším námitkám obviněného, vzneseným např. proti
tzv. prostorovému odposlechu a z něj pořízeným záznamům, proti případnému
postupu státního zástupce při získání dat z notebooku manželky obviněného
prostřednictvím znaleckého zkoumání pevného disku, proti použití celé řady
takto získaných důkazů, případně proti jiným skutečnostem, tak Nejvyšší soud se
k těmto nemohl v tomto typu přezkumného řízení jakkoli vyjádřit, jelikož mu to
nepřísluší. K tomu jsou oprávněny, jak bylo již zdůrazněno výše, pouze soudy
rozhodující v meritu věci.
Na základě všech shora uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud
podle § 314m odst. 1 tr. ř. vyslovil, že příkazem soudkyně Okresního soudu v
Liberci ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 10 Nt 2801/2008 (D 1/2008) k nařízení
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně JUDr. M. D. byl porušen
zákon v ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. a opatřením soudkyně Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. D 1/2008 k
prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně
JUDr. M. D. byl porušen zákon v ustanovení § 88 odst. 1, 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu