U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.
2. 2016 dovolání obviněného K. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 26. 8. 2015, sp. zn. 5 To 319/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 7 T 103/2015, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 7 T
103/2015, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, § 188 odst. 1 písm. f)
tr. řádu za použití § 307 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. řádu podmíněně zastaveno
trestní stíhání obviněného K. K. pro skutek spočívající v tom, že
dne 20. 3. 2015 v době kolem 02:20 hod. v B., nejméně na ulici R., kde byl při
dopravní kontrole zastaven hlídkou Policie ČR, OOP Brno – Výstaviště, řídil
osobní motorové vozidlo zn. ALFA ROMEO, barva červená, přičemž při dopravní
kontrole jevil známky požití alkoholu před jízdou, kdy z jeho dechu byl cítit
alkohol, měl neklidné a nervózní chování a následnou opakovanou dechovou
zkouškou na alkohol přístrojem Dräger byla u něj naměřena dne 20. 3. 2015 v
02:20 hod. hodnota 1,03 promile alkoholu v dechu a opakovanou dechovou zkouškou
v 02:25 hod. hodnota 1,05 promile alkoholu v dechu a laboratorním rozborem
odebrané krve téhož dne v 02:48 hod. bylo u něj metodou plynové chromatografie
zjištěno 1,06 promile alkoholu v krvi, což je množství, při kterém objektivně
nelze bezpečně ovládat motorové vozidlo,
který byl návrhem na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně ze dne
29. 5. 2015, sp. zn. 4 ZK 164/2015 právně kvalifikován jako přečin ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 307 odst. 3 tr.
řádu byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání osmnácti měsíců a podle §
307 odst. 5 tr. řádu mu byla stanovena peněžitá částka určená státu na
peněžitou pomoc obětem trestné činnosti ve výši 25.000 Kč. Současně byl
obviněný zavázán, aby se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního
stíhání zdržel řízení motorových vozidel všeho druhu.
Proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 7 T
103/2015, podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne
26. 8. 2015, sp. zn. 5 To 319/2015, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 5 To
319/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
řádu. Podstatou dovolací argumentace je přesvědčení, že napadené usnesení
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Obviněný hodnotí působení etanolu jako značně individuální,
takže stejná koncentrace etanolu může působit rozdílně na člověka uvyklému
pravidelnému pití a na abstinenta. Obviněný je proto přesvědčen, že schopnost
či neschopnost bezpečného ovládání řízení motorového vozidla není otázkou
právního posouzení, ale otázkou hodnocení medicínského a nemůže na tom nic
změnit ani jakákoliv pevně stanovená hranice (srov. R 26/2008). Podle
korigovaných výsledků dechových zkoušek se v době dopravní nehody nacházel ve
stádiu podnapilosti – 0,78 a 0,81 promile alkoholu v dechu, kdy je určité
procento řidičů schopno bezpečně ovládat motorové vozidlo. Dovozuje tak
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s
tím, že podle závěrů znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové nelze na základě údajů
obsažených v trestním spise učinit z medicínského hlediska jednoznačný závěr,
že by musel být zcela neschopen bezpečně ovládat motorové vozidlo.
V další části dovolání obviněný připustil, že i kdyby byl závěr o míře jeho
ovlivnění alkoholem v době řízení přesahující hranici 1,00 promile alkoholu v
krvi správný, nemůže se u něj jednat o spáchání přečinu ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednáním došlo k
naplnění všech zákonných znaků přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a proto měla být na jeho jednání
aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Za chybné pak dovolatel označil i rozhodnutí o stanovení délky zkušební doby
podle § 307 odst. 3 tr. řádu, neboť účelem podmíněného zastavení trestního
stíhání je podle něj mimo jiné i podstatně mírnější způsob vyřízení věci z
pohledu pachatele. Zdržení se určité činnosti v průběhu zkušební doby ve smyslu
§ 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu označil za skrytý trest zákazu činnosti. Dodal,
že dne 22. 5. 2015 dobrovolně odevzdal řidičský průkaz a je toho názoru, že
příslušný soud měl dobu od 22. 5. 2015 do rozhodnutí o podmíněném zastavení
trestního stíhání analogicky zohlednit podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku, a
protože tak neučinil, dosahuje délka doby, po kterou se zdržuje řízení
motorových vozidel, více než 21 měsíců. Taková sankce je podle přesvědčení
obviněného zcela proti smyslu odklonů v trestním řízení, kdy by měl být
pachatel postižen zpravidla mírněji a měl by být zohledněn jeho aktivní přístup
k vyřešení svého závadného jednání.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i usnesení
soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému
projednání a rozhodnutí, popř. aby sám věc postoupil orgánu příslušnému k
projednání věci jako přestupku.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva
a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul
dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Pokud dovolatel podal
proti rozhodnutí nalézacího soudu stížnost, byla primárně zaměřena na zkrácení
délky zkušební doby, přičemž jen alternativně navrhl, že by věc mohla být
posouzena také jako přestupek a proto by mohla být podle § 222 odst. 2 tr. řádu
postoupena orgánu k projednání přestupku příslušnému. Státní zástupce poté
provedl podrobný rozbor faktických důsledků nynějšího a dovolatelem
požadovaného stavu, přičemž sám stávající situaci pokládá pro dovolatele za
příznivější než tu, jíž se dovoláním domáhá.
Při hodnocení prospěchu či neprospěchu považuje za podstatné i to, že dovolatel
se nedomáhá zproštění návrhu na potrestání ani zastavení trestního stíhání,
které jediné by mohly být příznivějším výsledkem než užité podmíněné zastavení
trestního stíhání. A že v přestupkovém řízení by mu obdobný odklon nabídnut být
nemohl, neboť přestupkové právo nezná tento způsob rozhodnutí, tj. podmíněné
zastavení přestupkového řízení. Státní zástupce je proto toho názoru, že
dovolání, které obviněný podal, je zaměřeno v jeho neprospěch. Takové dovolání
je však ze zákona oprávněn podat jen nejvyšší státní zástupce, tudíž dovolatel
je k podání takovéhoto dovolání osobou neoprávněnou.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu dovolání
odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. Vyslovil souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky
týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Obviněný v dovolání zastává názor, že stejná koncentrace etanolu může
působit rozdílně u člověka zvyklého na pravidelné pití a u abstinenta, že na
tom nemůže nic změnit žádná pevně stanovená hranice a že je vždy nutné
posuzovat vliv etanolu v krvi na jedince individuálně. Takto vymezenou výhradou
ve skutečnosti brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti
správnosti právního posouzení skutku. Takové námitky však nezakládají žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje
zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Stejně tak nejsou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu podřaditelné námitky, jež vznáší proti rozhodnutí o stanovení délky
zkušební doby podle § 307 odst. 3 tr. řádu, která mu byla vyměřena v délce
osmnácti měsíců. Namítaná nepřiměřenost zkušební doby nemůže být totiž
relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích
důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve
vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci
nejedná, proto ani v tomto směru nelze argumentaci obviněného přisvědčit.
Za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu je možno považovat pouze tu námitku obviněného, že jeho protiprávní
jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek, nikoli jako přečin ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud
shledal tuto námitku neopodstatněnou.
Nalézací i odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěly ke
správnému závěru, že obviněný naplnil jak po stránce objektivní, tak i po
stránce subjektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v
tom, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil
vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví
lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Rozhodující soudy vycházely
zejména z výsledků dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger, z výpovědi
obviněného, jenž se sám doznal k požití alkoholu před jízdou, z úředního
záznamu o kontrole řidiče a z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění
alkoholem. U obviněného byla dne 20. 3. 2015 v 02:20 hodin zjištěna dechovou
zkouškou provedenou přístrojem Dräger hladina alkoholu v dechu 1,03 promile a
opakovanou dechovou zkouškou hladina alkoholu v dechu 1,05 promile. Jeho
chování bylo ovládané, nervózní, z jeho dechu byl cítit alkohol. Následně byla
metodou plynové chromatografie zjištěna hladina alkoholu v jeho krvi 1,06 g/kg.
U obviněného byly tedy zjištěny hodnoty přesahující hranici 1,00 g/kg alkoholu,
při které ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen vozidlo bezpečně
ovládat. Dle dosavadní judikatury jestliže u obviněného coby řidiče motorového
vozidla bylo zjištěno, že v době jízdy hladina alkoholu v krvi zjevně
převyšovala 1,00 g/kg, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost
řídit motorové vozidlo (k tomu též rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).
Obviněný si byl rovněž vědom, že alkohol požil, jak zřetelně vyplývá z jeho
výpovědi, a pokud za takových okolností řídil motorové vozidlo, musel tak
zjevně chtít učinit. Poněvadž úmyslně vykonával činnost, při které by mohl
ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a to
evidentně ve stavu vylučujícím jeho způsobilost, který si přivodil vlivem
návykové látky, naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky trestného činu
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Právní
posouzení skutku pouze jako přestupku proto nebylo na místě.
Podle ustanovení § 307 odst. 1 tr. řádu v řízení o přečinu může se souhlasem
obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit
trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k činu doznal, b) nahradil škodu,
pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu,
anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, c) vydal bezdůvodné
obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo
učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, a vzhledem k osobě obviněného, s
přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně
takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Podle ustanovení § 307 odst. 2 tr. řádu je-li to odůvodněno povahou a
závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry
obviněného, soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne o podmíněném
zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud obviněný splní podmínky uvedené
v odstavci 1 a a) zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v
souvislosti s níž se dopustil přečinu, nebo b) složí na účet soudu a v
přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou
státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního
předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, a vzhledem
k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem
případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
V posuzované věci se obviněný k danému jednání plně doznal, přičemž toto
doznání bylo spontánní a také opatřeno procesně přípustným způsobem; trestné
činnosti litoval, zavázal se, že se po zkušební dobu podmíněného zastavení
trestního stíhání zdrží řízení motorových vozidel, složil na účet soudu částku
ve výši 25.000 Kč určenou na pomoc obětem trestné činnosti, což doložil
písemným slibem a potvrzením o provedené platbě ze dne 11. 6. 2015. Jednoznačný
souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání byl učiněn
způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Současně byly zkoumány okolnosti o
osobě obviněného a jeho dosavadním způsobu života. Bylo zjištěno, že před
spácháním příslušného přečinu vedl řádný život, svým jednáním nezpůsobil žádnou
škodu.
Na základě shora zmíněných skutečností Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení
v rozhodnutí nalézacího soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání
obviněného, neboť byly dány všechny zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení
§ 307 odst. 1, 2 tr. řádu na posuzovaný případ.
Pokud obviněný podal proti tomuto rozhodnutí podle § 307 odst. 5 tr. řádu
stížnost, o níž rozhodoval Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 26. 8.
2015, sp. zn. 5 To 319/2015, domáhal se především snížení délky stanovené
zkušební doby, alternativně pak možného posouzení skutku jen jako přestupku.
Stížnostní soud ve svém zamítavém usnesení uvedl, že pro vydání rozhodnutí o
podmíněném zastavení trestního stíhání byly dány všechny procesní předpoklady a
v rozhodnutí samotném i řízení jemu předcházejícím pochybení neshledal. Úvahy o
možném posouzení protiprávního jednání obviněného jako přestupku odmítl jako
nedůvodné s odkazem na obsah zjištění, která provedl nalézací soud, a která
tento soud poté důvodně vedla k závěru, že jde jednak o trestný čin, na který
zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (to
z hlediska úvah o přípustnosti užití § 307 tr. řádu), a jednak jeho právní
kvalifikace stanovená návrhem na potrestání nebyla nikterak zpochybněna. To
také vedlo stížnostní soud k procesnímu postupu podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten spočívá v tom, že
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první
alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém
dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto
odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání neakceptoval názor státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný je osobou neoprávněnou k podání
dovolání, neboť jeho závěry specifikované v odůvodnění jeho vyjádření k
dovolání obviněného, jsou pouhou konstrukcí možných hypotéz jak by řízení a
jeho výsledky mohly pro obviněného dopadnout, s předvídáním okolností, které
nastat mohou, ale v žádném případě nemusí. Nejvyšší soud naopak má za to, že
obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání, neshledal však, že by napadené
rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, trpělo vytýkanými vadami, z tohoto
důvodu bylo dovolání obviněného K. K. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek
ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 2. 2016
JUDr. Danuše
Novotná
předsedkyně senátu