4 Tdo 1002/2011-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2011 o dovolání, které podal obviněný V. T. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 11 To 71/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 101/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. T. P. o d m í t á.
Obviněný V. T. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 2 T 101/2010 uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 23. 1. 2010 v době od 22.00 hodiny do 22.30 hodiny v Č. S., na H. náměstí, poté co byl poškozený T. D. H., vylákán ze S. B. nacházejícího se v Č. S., na ul. B. N., opakovaně poškozeného napadl skleněným střepem, kterým mu způsobil řeznou ránu levé tváře délky 7 centimetrů, směřující od ušního boltce k úhlu dolní čelisti, s protnutím příušní slinné žlázy, řeznou ránu v oblasti pravého ramene, délky 6 centimetrů, pronikající do podkoží, řeznou ránu zad v oblasti nad pravou lopatkou, délky 2 centimetrů, povrchní řeznou ránu v dolní třetině přední strany pravého stehna, délky 6 centimetrů; tato zranění si vyžádala ambulantní lékařské ošetření v Oblastní nemocnici Náchod s dobou léčení do 2. 2. 2010, v důsledku těchto zranění byl poškozený D. H. T. v běžném životě omezen po dobu jednoho týdne bolestivostí zraněných míst a nemožností pohybu pro bolest, přičemž poškozenému po vyhojení řezné rány pod levým uchem zůstala poměrně rozsáhlá hyzdící jizva.
Za to byl obviněný V. T. P. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků.
Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který rozhodl ve veřejném zasedání usnesením ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 11 To 71/2011, kterým toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v dovolání uvedl, že podle jeho názoru bylo v projednávané věci porušeno ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Okresní soud učinil celou řadu skutkových zjištění, která nelze zpochybňovat. Zároveň ale dovolatel namítá jejich nesprávnou interpretaci a současně i absenci takových zjištění, o něž by bylo možné zákonným způsobem opřít závěr o vině ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na svoje výhrady k hodnocení důkazů prvoinstančním soudem v již dříve podaném odvolání. Je přesvědčen, že oba obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, když na základě osamoceného tvrzení poškozeného uznaly jeho vinu. Vzaly za prokázané, že se skutku dopustil obviněný, a to na základě výpovědi poškozeného, která je ale rozporuplná a nepřesvědčivá ve sledu událostí a útoku, kterého se měl obviněný dopustit. Nezpochybňuje, že u poškozeného došlo k těžkému ublížení na zdraví, avšak popírá, že by se tohoto jednání dopustil on. Stejně jako v dříve podaném odvolání i nyní prohlašuje, že obecnými soudy byla opomenuta presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. V této souvislosti pak poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06. Na tomto základě v samotném závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství svým přípisem ze dne 21. 7. 2011 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k podanému dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 11 To 71/2011 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba uvést, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány.
Nejvyšší soud musí také posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. ( Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy. Výhrady dovolatele se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se dopustil trestné činnosti, za níž byl uznán vinným. Konkrétně pak napadá závěr soudů zejména v tom, že se jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, vůbec nedopustil. Svou účast na spáchaném zločinu zpochybňuje tvrzením, že soudy své závěry opřely pouze o svědeckou výpověď poškozeného, kterou on sám pokládá za nepřesvědčivou.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání pouze zpochybňoval soudy zjištěný průběh skutkového děje a hodnocení provedených důkazů. Na straně druhé v dovolání neuplatnil ani jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají výhradně povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu (resp. rozhodnutí soudu prvního stupně) fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů, čímž mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud se jimi ani není oprávněn zabývat. Na základě obsahu spisu je ale pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zároveň zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Nejvyšší soud dospěl ke konečnému závěru, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.). V Brně dne 4. října 2011 Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c