U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013
o dovolání obviněného RNDr. D. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 14. 3. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, sp. zn. 54 T
1/2007, byl obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D., uznán vinným trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do
31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil jednáním specifikovaným v
citovaném rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D. odsouzen podle §
250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky a 8 měsíců. Podle
§ 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na
náhradu škody poškozenému Zdravotnímu ústavu se sídlem v O., P. n., peněžní
částku 4.112.859,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Zdravotní ústav se sídlem v O. odkázán
se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, sp. zn. 54 T
1/2007, podali obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D. a státní zástupkyně Krajského
státního zastupitelství v Ostravě odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D.,
byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného
rozsudku dopustil tím, že v období nejméně od začátku roku 2000 do konce roku
2005, v O., v rámci pracovního poměru ke Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. (do roku 2002 Krajská hygienická stanice O.), P. n., ve funkci vedoucího
oddělení bakteriologie a mikrobiologické technologie a Národní referenční
laboratoře pro anaerobní bakterie, v zištném úmyslu získání majetkového profitu
ke škodě tohoto svého zaměstnavatele, zneužívajíc svého oprávnění k zajišťování
potřebných pracovních pomůcek a materiálu, mj. též půd a chemikálií,
vyplývajícího ze stanovené pracovní náplně, a svého postavení z hlediska
důvěryhodnosti dlouholetého a odborně fundovaného vedoucího pracovníka, s
vědomím, že jeho pokyny k zajištění materiálu spotřebního charakteru budou
akceptovány a nebudou podrobovány kontrole, při dobré znalosti pouze formálního
mechanismu skladové evidence materiálu tohoto typu, za kooperace s J. S. –
MIRAKO, s místem podnikání O. – Z., S., vyrábějícím soupravy pro anaerobní a
mikroaerofilní kultivační vyšetření, označené jako ANAER–kult, ANAER–kult PLUS,
CAMPY–kult a CAMPY–kult PLUS, jejichž výrobu na sebe převedl od obžalovaného
RNDr. D. Ch., který jejich výrobu a distribuci v dřívější době realizoval v
rámci svých aktivit ve společnosti MIKROMED TS, spol. s r. o., či jako
samostatný podnikatelský subjekt – fyzická osoba, ačkoli věděl, že pro
vyšetření jsou Zdravotním ústavem (Krajskou hygienickou stanicí) využívány
toliko soupravy typu CAMPY–kult, v uvedeném období opakovaně předkládal
ekonomickému oddělení písemné požadavky na realizaci objednávek nevyužívaných
souprav ANAER–kult, ANAER–kult PLUS a CAMPY–kult PLUS, jakož i výrazně
objemově nadsazené požadavky na soupravy CAMPY–kult, vždy výhradně u firmy J. S. – MIRAKO, když na podkladě těchto účelově klamných požadavků byly
pracovnicemi ekonomického úseku Zdravotního ústavu se sídlem v O., jménem jeho
ředitele, jakožto statutárního zástupce, takové objednávky realizovány, načež
po dohodě mezi obviněným RNDr. D. Ch. a J. S., obviněný RNDr. D. Ch. fiktivně
vykazoval osobní převzetí tohoto objednaného zboží, přestože fakticky v
uvedeném rozsahu dodáváno nebylo a případné potřeby souprav CAPY-kult byly
řešeny pouze nahodile zajištěním tohoto materiálu obžalovaným dle požadavků
laborantek, nicméně na podkladě dokladů, formálně dokumentujících převzetí
materiálu obžalovaným RNDr. D. Ch., byly J. S.
v roce 2000 na základě klamných údajů obžalovaného RNDr. D. Ch. byly Zdravotním
ústavem se sídlem v O. vystaveny objednávky a jmenovaným formálně vykázáno
dodání celkem
- 10.400 ks souprav ANAER-kult, v ceně 25,- Kč/1ks,
- 10.600 ks souprav CAMPY-kult, v ceně 25,- Kč/1ks,
- 240 ks souprav ANAER-kult PLUS, v ceně 90,- Kč/1ks,
- 240 ks souprav CAMPY-kult PLUS, v ceně 90,- Kč/1ks,
vše v celkové hodnotě 568.200,- Kč, aniž by takto vykazované dodávky materiálu
byly fakticky uskutečněny, přičemž uvedená finanční částka byla zaplacena
Zdravotním ústavem se sídlem v O. ve prospěch bankovního účtu J. S.,
když v období roku 2000 mohlo být k pracovní činnosti u Zdravotního ústavu se
sídlem v O. reálně dodáno a využito maximálně 9.026 ks, a to pouze souprav
CAMPY-kult v hodnotě 225.650,- Kč,
v důsledku čehož byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. za uvedené období
způsobena škoda ve výši nejméně 342.550,- Kč,
v roce 2001 na základě klamných údajů obžalovaného RNDr. D. Ch. byly
Zdravotním ústavem se sídlem v O. vystaveny objednávky a jmenovaným formálně
vykázáno dodání celkem
- 19.200 ks souprav ANAER-kult, v ceně 25,- Kč/1ks,
- 19.800 ks souprav CAMPY-kult, v ceně 25,- Kč/1ks,
- 420 ks souprav ANAER-kult PLUS, v ceně 90,- Kč/1ks,
- 420 ks souprav CAMPY-kult PLUS, v ceně 90,- Kč/1ks,
vše v celkové hodnotě 1.050.600,- Kč, aniž by takto vykazované dodávky
materiálu byly fakticky uskutečněny, přičemž uvedená finanční částka byla
zaplacena Zdravotním ústavem se sídlem v O. ve prospěch bankovního účtu J. S.,
když v období roku 2001 mohlo být k pracovní činnosti u Zdravotního ústavu se
sídlem v O. reálně dodáno a využito maximálně 9.026 ks, a to pouze souprav
CAMPY-kult v hodnotě 225.650,- Kč,
v důsledku čehož byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. za uvedené období
způsobena škoda ve výši nejméně 824.950,- Kč,
v roce 2002 na základě klamných údajů obžalovaného RNDr. D. Ch. byly Zdravotním
ústavem se sídlem v O. vystaveny objednávky a jmenovaným formálně vykázáno
dodání celkem
- 16.000 ks souprav ANAER-kult, v ceně 27,- Kč/1ks,
- 16.500 ks souprav CAMPY-kult, v ceně 27,- Kč/1ks,
- 350 ks souprav ANAER-kult PLUS, v ceně 96,- Kč/1ks,
- 350 ks souprav CAMPY-kult PLUS, v ceně 96,- Kč/1ks,
vše v celkové hodnotě 944.700,-Kč, aniž by takto vykazované dodávky materiálu
byly fakticky uskutečněny, přičemž uvedená finanční částka byla zaplacena
Zdravotním ústavem se sídlem v O. ve prospěch bankovního účtu J. S.,
když v období roku 2002 mohlo být k pracovní činnosti u Zdravotního ústavu se
sídlem v O. reálně dodáno a využito maximálně 9.026 ks, a to pouze souprav
CAMPY-kult v hodnotě 243.702,-Kč,
v důsledku čehož byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. za uvedené období
způsobena škoda ve výši nejméně 700.998,- Kč,
v roce 2003 na základě klamných údajů obžalovaného RNDr. D. Ch. byly Zdravotním
ústavem se sídlem v O. vystaveny objednávky a jmenovaným formálně vykázáno
dodání celkem
- 12.800 ks souprav ANAER-kult, v ceně 27,- Kč/1ks,
- 18.000 ks souprav CAMPY-kult, v ceně 27,- Kč/1ks,
- 400 ks souprav ANAER-kult PLUS, v ceně 96,- Kč/1ks,
- 400 ks souprav CAMPY-kult PLUS, v ceně 96,- Kč/1ks,
vše v celkové hodnotě 908.400,- Kč, aniž by takto vykazované dodávky materiálu
byly fakticky uskutečněny, přičemž uvedená finanční částka byla zaplacena
Zdravotním ústavem se sídlem v O. ve prospěch bankovního účtu J. S.,
když v období roku 2003 mohlo být k pracovní činnosti u Zdravotního ústavu se
sídlem v O. reálně dodáno a využito maximálně 9.026 ks, a to pouze souprav
CAMPY-kult v hodnotě 243.702,- Kč,
v důsledku čehož byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. za uvedené období
způsobena škoda ve výši nejméně 664.698,- Kč,
v roce 2004 na základě klamných údajů obžalovaného RNDr. D. Ch. byly Zdravotním
ústavem se sídlem v O. vystaveny objednávky a jmenovaným formálně vykázáno
dodání celkem
- 12.800 ks souprav ANAER-kult, v ceně 30,- Kč/1ks,
- 18.000 ks souprav CAMPY-kult, v ceně 30,- Kč/1ks,
- 400 ks souprav ANAER-kult PLUS, v ceně 105,- Kč/1ks,
- 400 ks souprav CAMPY-kult PLUS, v ceně 105,- Kč/1ks,
vše v celkové hodnotě 1.008.000,- Kč, aniž by takto vykazované dodávky
materiálu byly fakticky uskutečněny, přičemž uvedená finanční částka byla
zaplacena Zdravotním ústavem se sídlem v O. ve prospěch bankovního účtu J. S.,
když v období roku 2004 mohlo být k pracovní činnosti u Zdravotního ústavu se
sídlem v O. reálně dodáno a využito maximálně 9.375 ks, a to pouze souprav
CAMPY-kult v hodnotě 281.250,- Kč,
v důsledku čehož byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. za uvedené období
způsobena škoda ve výši nejméně 726.750,- Kč,
v roce 2005 na základě klamných údajů obžalovaného RNDr. D. Ch. byly Zdravotním
ústavem se sídlem v O. vystaveny objednávky a jmenovaným formálně vykázáno
dodání celkem
- 12.800 ks souprav ANAER-kult, v ceně 35,70 Kč/1ks,
- 18.000 ks souprav CAMPY-kult, v ceně 35,70 Kč/1ks,
- 400 ks souprav ANAER-kult PLUS, v ceně 125,- Kč/1ks,
- 400 ks souprav CAMPY-kult PLUS, v ceně 125,- Kč/1ks,
vše v celkové hodnotě 1.199.560,- Kč, aniž by takto vykazované dodávky
materiálu byly fakticky uskutečněny, přičemž uvedená finanční částka byla
zaplacena Zdravotním ústavem se sídlem v O. ve prospěch bankovního účtu J. S.,
když v období roku 2005 mohlo být k pracovní činnosti u Zdravotního ústavu se
sídlem v O. reálně dodáno a využito maximálně 9.710 ks, a to pouze souprav
CAMPY-kult v hodnotě 346.647,- Kč,
v důsledku čehož byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. za uvedené období
způsobena škoda ve výši nejméně 852.913,- Kč,
přičemž významná část peněz, podvodně získaných zaplacením fakturovaného avšak
nedodaného zboží na úkor Zdravotního ústavu se sídlem v O., byla J. S., v
časové korelaci s takto inkasovanými platbami, vždy poukazována ve prospěch
bankovního účtu obžalovaného RNDr. D. Ch.,
když v důsledku popsaného jednání byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O.
za období let 2000-2005 způsobena škoda v celkové výši nejméně 4.112.859,- Kč,
Za uvedené jednání byl obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D., odsouzen podle §
250 odst. 3 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 39a odst.
3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49
odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností na dobu 3 let.
Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě
škody poškozenému Zdravotnímu ústavu se sídlem v O., P. n., částku ve výši
4.112.859,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Zdravotní ústav se sídlem v O. odkázán
se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 6 To
73/2012, podal následně obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D., prostřednictvím svého
obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí je založeno na
nesprávném právním posouzení věci, neboť nerespektuje právní závěry obsažené v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010, a to, že
v daném případě je nepřípustná právní kvalifikace trestného činu podvodu.
Poukázal na závěry výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých
právnická osoba může být uvedena v omyl pouze tak, že pachatel vyvolá omyl u
fyzické osoby, která jménem právnické osoby jedná. Dovolatel uvedl, že
dispozice týkající se objednávek materiálů prováděl výlučně on sám, a to jako
osoba k tomu oprávněná, takže je vyloučeno, aby uváděl v omyl sám sebe. Dále
uvedl, že závěry, podle kterých dispozice týkající se objednávek předmětného
materiálu fakticky prováděl výlučně on sám, nebyly zpochybněny ani po doplnění
dokazování na základě pokynu Nejvyššího soudu, takže nebylo důvodu se od
závazného právního názoru Nejvyššího soudu odchýlit. Dále vytknul, že nalézací
soud dospěl k závěru, podle kterého dovolatel uváděl při zadávání objednávky v
omyl pracovnice ekonomického úseku, popř. ředitele poškozeného subjektu,
přičemž uvedl, že při posuzování této otázky je třeba vycházet z hlediska
faktického, nikoli formálního; je nutno akceptovat, kdo objednávky fakticky
realizoval, nikoli kdo je formálně podepisoval. Dále dovolatel namítl, že proti
němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry a po šesti letech
byl odsouzen pro trestný čin podvodu a vyjádřil názor, že na změnu právní
kvalifikace měl být upozorněn předem, když nebylo možno mechanicky aplikovat
ustanovení trestního řádu, podle kterého je nutno obviněného upozornit na možné
jiné právní posouzení skutku toliko v případě, že toto jiné právní posouzení je
přísnější. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s aplikací jiného hmotněprávního
ustanovení došlo k zásadní změně skutkové věty vytýkaného jednání, došlo podle
dovolatele postupem soudů k porušení jeho práva na obhajobu a zásady
předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť v případě, že by byl dovolatel na
změnu právní kvalifikace upozorněn, navrhl by provedení řady důkazů, zejména
zkoumání smluvní dokumentace a účetnictví J. S., které by měly vyvrátit závěr
soudů o tom, že platby z bankovního účtu J. S. byly „děleným ziskem“ z podvodné
trestné činnosti. Dále pak obviněný v rozsáhle zpracovaných námitkách uvedl
vlastní skutkovou verzi, podle které šlo o platby za poradenskou a konzultační
činnost prováděnou na základě smlouvy uzavřené mezi dovolatelem a společností
MIRAKO, spol. s r. o. V této souvislosti soudům vytknul, že nezkoumaly
účetnictví J. S. a neprovedly tedy důkazy zásadního významu. V této souvislosti
uvedl, že skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu jsou v extrémním
rozporu s provedeným dokazováním, což mělo za následek nesprávnou hmotněprávní
kvalifikaci. Vypočítává důkazy, jejichž provedení u hlavního líčení navrhoval,
a vytýká, že jejich neprovedením byla porušena zásada objasňovat stejně pečlivě
okolnosti svědčící v prospěch i v neprospěch obviněného. Odvolacímu soudu
podatel vytýká, že neprovedl listinný důkaz – posudek zpracovaný slovenskou
znalkyní MUDr. Helenou Hupkovou. Dále dovolatel namítl nesprávné hodnocení
provedených důkazů, především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
zpracovaného znalcem MUDr. Luďkem Danešem, Dr.Sc., dále svědeckých výpovědí
svědkyň Bc. B. a H. a opakovaně poukázal na nutnost vytvářet strategické zásoby
materiálu pro případ teroristického útoku, resp. zneužití biologických zbraní
hromadného ničení. Rovněž polemizuje s hodnocením důkazů soudy ohledně
problematiky likvidace kontaminovaného a expirovaného zdravotnického materiálu
a možností skladování materiálu v budově Zdravotního ústavu, přičemž se věnuje
i některým vysoce odborným otázkám (rozdílnost kultivace v anaerobním a
mikroaerofilním prostředí).
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a
k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že z dovolacích námitek obviněného RNDr.
D. Ch., Ph.D. vyplývá, že část těchto námitek deklarovanému dovolacímu důvodu
neodpovídá, když skutkový charakter části svých námitek připouští i sám
dovolatel. Jsou to všechny námitky, ve kterých podatel brojí proti hodnocení
důkazů soudy v otázkách nakládání s materiálem – soupravami pro kultivační
vyšetření ve Zdravotním ústavu a množství souprav potřebných pro činnost tohoto
ústavu, jakož i proti závěrům o okolnostech plateb činěných J. S. na účet
dovolatele. Dle názoru státního zástupce nelze dovodit existenci podatelem
uváděného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními,
které z nich soudy vyvodily. Ryze procesního charakteru je též námitka, podle
které dovolatel nebyl upozorněn na možnost použití jiné právní kvalifikace
skutku, a byl tak zkrácen na svých obhajovacích právech. K této části
dovolacích námitek nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Relevantně byly dovolatelem uplatněny námitky, podle kterých byl skutek
nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák. Dovolatel namítá absenci zákonného znaku „uvedení někoho v omyl“,
neboť veškeré dispozice týkající se dodávek zdravotnického materiálu prováděl
sám. Dřívější rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2009, sp. zn.
54 T 1/2007, vycházel z takové verze skutkového děje, podle které obviněný
předmětný zdravotnický materiál skutečně odebral a naložil s ním dosud
nezjištěným způsobem; v tzv. skutkových větách přitom bylo uvedeno, že obviněný
RNDr. Ch. materiál objednal, aniž by byla zmíněna jakákoli součinnost dalších
osob při těchto objednávkách. Především ze zjištění, že dispozice týkající se
objednávek materiálu prováděl sám obviněný (a logicky tudíž nemohl uvádět v
omyl jinou fyzickou osobu tyto dispozice provádějící) vycházel právní názor
Nejvyššího soudu, podle kterého v daném případě nepřipadá v úvahu právní
kvalifikace trestného činu podvodu. Dále Nejvyšší soud připomněl, že
obligatorním znakem trestného činu podvodu je též obohacení pachatele, které ze
skutkových vět výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2009,
sp. zn. 54 T 1/2007, nevyplývalo.
Podle skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, nebyl předmětný zdravotnický
materiál Zdravotnickému ústavu vůbec dodán, přesto však byl fakturován a
zaplacen, přičemž významná část podvodně vylákaných peněz končila v dispozici
obviněného RNDr. Ch., Ph.D. Z hlediska právní kvalifikace skutku je pak
významné zjištění, podle kterého obviněný „…opakovaně předkládal ekonomickému
oddělení písemně požadavky na realizaci objednávek nevyužívaných souprav ANAER
– kult, ANAER – kult PLUS a CAMPY – kult PLUS, jakož i výrazně objemově
nadsazené požadavky na soupravy CAMPY – kult, vždy u firmy J. S. – MIRAKO, kdy
na podkladě těchto účelově klamných požadavků byly pracovnicemi ekonomického
úseku Zdravotního ústavu se sídlem v O., jménem jeho ředitele, jakožto
statutárního zástupce, takové objednávky realizovány…“. S ohledem na tyto
změny ve skutkových zjištěních nelze podle názoru státního zástupce v současné
době trvat na bezpodmínečné závaznosti právního názoru Nejvyššího soudu. Ze
skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě pak vyplývá, že obviněný
RNDr. Ch., Ph.D., sice fakticky určoval množství objednaného zdravotnického
materiálu, potřeboval však součinnost dalších osob, které tyto objednávky
realizovaly. Tyto osoby přitom jednaly v obviněném vyvolaném omylu o skutečném
smyslu a povaze prováděných dispozic. I když objednávky prováděly formálně v
tom smyslu, že bez dalšího akceptovaly požadavky obviněného, zajisté nevěděly o
tom, že skutečným smyslem prováděných dispozic není zajištění reálných dodávek
zdravotnického materiálu, ale vytvoření podmínek k tomu, aby firma J. S. -
MIRAKO mohla ke škodě Zdravotnického ústavu fakturovat úhradu materiálu nikdy
nedodaného. S ohledem na výše uvedené zásady týkající se výkladu zákonného
znaku trestného činu podvodu „uvedení někoho v omyl“ ve vztahu k omylu
právnické osoby mám za to, že právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zvolená soudy v předmětné trestní věci je
správná.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného RNDr. D. Ch., Ph.D.
Dále Nejvyšší soud zjistil, že obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D., sice podal
dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části
dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá
soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, že soudy
nesprávně hodnotily důkazy - znalecký posudek z oboru zdravotnictví, zpracovaný
znalcem MUDr. Luďkem Danešem, Dr.Sc. a svědecké výpovědi svědkyň Bc. Z. B. a M.
H., dále námitky týkající se hodnocení důkazů v otázkách nakládání s materiálem
pro kultivační vyšetření ve Zdravotním ústavu a množství souprav potřebných pro
činnost tohoto ústavu, námitky proti závěrům o okolnostech plateb činěných J.
S. na účet obviněného, a rovněž námitky týkající se závěru soudu ohledně otázky
skladování předmětných souprav v budově poškozeného, je nutno považovat za
námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného
dokazování. Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se navrhovaných
důkazů, které soudy neprovedly. Tyto námitky mají rovněž ryze skutkovou povahu,
neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o
vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. V dané věci se nejedná o případ
tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 21 a násl. odůvodnění
rozsudku zabývá právě otázkou, proč neshledává návrhy na doplnění dokazování
důvodnými. Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části dovolání pouze
domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen
skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je
dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolacím důvodem není
ani procesní námitka obviněného týkající se toho, že dovolatel nebyl upozorněn
na možnost použití jiné právní kvalifikace skutku, proto byl tímto zkrácen na
svých obhajovacích právech.
Námitka obviněného, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž dovolatel
namítá absenci zákonného znaku „uvedení někoho v omyl“, je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou
právně relevantní. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že soudy při
rozhodování nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, který při
rozhodování o stížnosti pro porušení zákona konstatoval, že vytýkané jednání
není ani nemůže být trestným činem podvodu.
Podle ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán
právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést
procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Právní názor, a to i
právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení
zákona, vychází vždy z určitého skutkového zjištění. Proto jestliže v důsledku
provedení nových důkazů ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ (ať
již faktický nebo předpokládaný), na němž byl založen, není jím orgán, jemuž
byla věc přikázána, nadále vázán.
Je třeba podotknout, že v dřívějším odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 54 T 1/2007, ze skutkové věty výroku o
vině vyplynulo, že obviněný předmětný materiál (kultivační soupravy) fakticky
odebral a naložil s ním „dosud nezjištěným způsobem“. Rovněž zde bylo uvedeno,
že obviněný jako vedoucí oddělení bakteriologie a mikrobiologické technologie
Zdravotního ústavu se sídlem v O., s pravomocí závazně písemnými požadavky
určovat množství, druh, jakost a dodavatele zdravotnického materiálu, objednal
v období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2005 pro účely Zdravotního ústavu u
dodavatele, obchodní firmy J. S. – MIRAKO, soupravy pro kultivaci a
stanovování citlivosti na ATB kmenů anaerobních bakterií, tzv. ANAER – kulty,
soupravy pro kultivaci, identifikaci a stanovování citlivosti na ATB kmenů,
campylobakterů, heliobacterů a jiných mikroaerofilních mikroorganismů, tzv.
CAMPY – kulty, soupravy ANAER – kult PLUS a CAMPY – kult PLUS, přičemž z
odebraného množství materiálu předal Zdravotním ústavu k využití pouze malý
počet souprav CAMPY-kult, přičemž zbývající převzatý materiál Zdravotnímu
ústavu O. nepředal a s tímto naložil dosud nezjištěným způsobem. Vzhledem ke
zjištěním, že v předmětné věci dispozice týkající se objednávek materiálu
prováděl sám obviněný, tedy osoba oprávněná dispozice s cizím majetkem provádět
(proto nebylo možné uvádět v omyl jinou osobu tyto dispozice provádějící),
nemohlo jednání obviněného vykazovat znaky trestného činu podvodu podle § 250
tr. zák., z čehož pak vycházel právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v
rozsudku ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010. Zároveň Nejvyšší soud v
citovaném rozsudku uvedl, že obligatorním objektivním znakem trestného činu
podvodu je obohacení pachatele nebo jiné osoby, což ve skutkové větě rozsudku
soudu prvního stupně vyjádřeno nebylo.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se
dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
značnou škodu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda
dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. byl
posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě, s nimž se v
napadeném rozsudku ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, ztotožnil také
Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v období nejméně
od začátku roku 2000 do konce roku 2005, v O., v rámci pracovního poměru ke
Zdravotnímu ústavu se sídlem v O., ve funkci vedoucího oddělení bakteriologie a
mikrobiologické technologie a Národní referenční laboratoře pro anaerobní
bakterie, v zištném úmyslu získání majetkového profitu ke škodě tohoto svého
zaměstnavatele, zneužívajíc svého oprávnění k zajišťování potřebných pracovních
pomůcek a materiálu, vyplývajícího ze stanovené pracovní náplně, a svého
postavení z hlediska důvěryhodnosti dlouholetého a odborně fundovaného
vedoucího pracovníka, s vědomím, že jeho pokyny k zajištění materiálu
spotřebního charakteru budou akceptovány a nebudou podrobovány kontrole, a při
dobré znalosti pouze formálního mechanismu skladové evidence materiálu tohoto
typu, za kooperace s J. S. – MIRAKO, vyrábějícím soupravy pro anaerobní a
mikroaerofilní kultivační vyšetření, označené jako ANAER–kult, ANAER–kult PLUS,
CAMPY–kult a CAMPY–kult PLUS, ačkoli věděl, že pro vyšetření jsou Zdravotním
ústavem využívány toliko soupravy typu CAMPY–kult, v uvedeném období opakovaně
předkládal ekonomickému oddělení písemné požadavky na realizaci objednávek
nevyužívaných souprav ANAER–kult, ANAER–kult PLUS a CAMPY–kult PLUS, jakož i
výrazně objemově nadsazené požadavky na soupravy CAMPY–kult, vždy výhradně u
firmy J. S. – MIRAKO, kdy na podkladě těchto účelově klamných požadavků byly
pracovnicemi ekonomického úseku Zdravotního ústavu se sídlem v O., jménem jeho
ředitele, jakožto statutárního zástupce, a podpisu ředitele takové objednávky
realizovány, načež, po dohodě mezi obviněným RNDr. D. Ch. a J. S., obviněný
RNDr. D. Ch. fiktivně vykazoval osobní převzetí tohoto objednaného zboží,
přestože fakticky v uvedeném rozsahu dodáváno nebylo a případné potřeby souprav
CAPY-kult byly řešeny pouze nahodile zajištěním tohoto materiálu obžalovaným
dle požadavků laborantek, nicméně na podkladě dokladů, formálně dokumentujících
převzetí materiálu obžalovaným RNDr. D. Ch., byly J. S. vystavovány faktury na
dodávky souprav v plném rozsahu objednávek Zdravotního ústavu a tyto následně
i zaplaceny, přičemž významná část peněz, podvodně získaných zaplacením
fakturovaného avšak nedodaného zboží na úkor Zdravotního ústavu, byla J. S., v
časové korelaci s takto inkasovanými platbami, vždy poukazována ve prospěch
bankovního účtu obžalovaného RNDr. D. Ch., kdy v důsledku popsaného jednání
byla Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. za období let 2000-2005 způsobena škoda
v celkové výši nejméně 4.112.859,- Kč.
Soudy nově rozhodly poté, co doplnily dokazování znaleckými posudky ohledně
osudu předmětných kultivačních souprav, jejich doby použitelnosti a ceny a
ohledně vyčíslení nejvýše možného spotřebovaného množství příslušného vyvíječe,
provedly také další důkazy, (např. výslechy svědků) důležité pro rozhodnutí ve
věci. Z výše uvedeného pak vyplynulo, že předmětný materiál (kultivační
soupravy) nebyl Zdravotnímu ústavu se sídlem v O. v uvedeném rozsahu vůbec
dodán, avšak na tento materiál byly vystaveny a následně i zaplaceny faktury.
Jak správně uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření, vzhledem k těmto
změnám ve skutkových zjištěních nelze trvat na bezpodmínečné závaznosti
právního názoru Nejvyššího soudu, neboť v důsledku provedení nových důkazů
ztratil původně vyslovený právní názor svůj skutkový základ.
Zvláštním problémem je pak otázka, kdy lze učinit závěr, že právnická osoba
byla uvedena v omyl, resp. navenek jednala v omylu právnická osoba ve vztahu k
jiné fyzické nebo právnické osobě. U trestného činu podvodu je předpokladem,
aby mýlící se osoba učinila majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke
škodě na majetku, resp. k obohacení. Takovou dispozici však nemůže činit
právnická osoba jako celek, ale jsou k tomu oprávněny jen některé fyzické
osoby, jejichž jednání navenek je považováno za jednání právnické osoby. Proto
je důležité zkoumat, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejich
zastoupení právní úkony a v rámci nich též nakládat s majetkem právnické osoby.
Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže pachatel uvede v omyl
fyzickou osobu, která jménem právnické osoby jedná. Právnickou osobu může uvést
v omyl nejen osoba zvenčí (mimo struktury této právnické osoby), ale též takový
její člen, zaměstnanec nebo jiný pracovník, který sám není v dané věci oprávněn
jednat jménem této právnické osoby nebo v jejím zastoupení anebo není oprávněn
jednat sám bez součinnosti další oprávněné osoby, pokud uvádí v omyl osobu
oprávněnou v této věci jednat jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.
Podobně je tomu i tehdy, kdy sice zaměstnanec, člen nebo jiný člen právnické
osoby je sice oprávněn za právnickou osobu v určitém rozsahu jednat, ale toto
své oprávnění zpravidla ve spojení s dalšími osobami překročí a uvede v omyl
své nadřízené nebo spolupracovníky o povaze a okolnostech právního úkonu, čímž
vyláká zpravidla ve prospěch jiné právnické či fyzické osoby plnění od
právnické osoby zaměstnávající pachatele (srov. Šámal P. a kol., Trestní
zákoník II., Komentář 2. vydání, Praha, C.H.Beck, 2011, s. 2060).
Právní konstrukce prezentovaná obviněným vychází z okolnosti, že obviněný RNDr.
D. Ch., Ph.D., dispozice týkající se objednávek materiálů prováděl výlučně sám,
a to jako osoba k tomu oprávněná, takže je vyloučeno, aby uváděl v omyl sám
sebe. Tato okolnost je obviněným interpretována tak, že pokud byl osobou
oprávněnou, nemohl uvádět v omyl někoho jiného a předmětné jednání nemůže
vykazovat znaky trestného činu podvodu. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá,
že obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D., určoval množství, druh a jakost specifického
zdravotnického materiálu pro pracovní činnost, který je třeba objednat, avšak k
realizaci objednávek potřeboval součinnost dalších osob (pracovnic ekonomického
oddělení), které tyto objednávky realizovaly, a to jménem ředitele, jakožto
statutárního zástupce Zdravotního ústavu se sídlem v O., který tyto objednávky
podepisoval. Obviněný pak pod nepravdivou záminkou potřebnosti specifického
materiálu opakovaně předkládal ekonomickému oddělení svého zaměstnavatele
klamné písemné požadavky na realizaci objednávek tohoto materiálu, ačkoli
věděl, že takový materiál není u zaměstnavatele vůbec využíván nebo výrazně
objemově nadsadil požadavky materiálu okrajově používaného, když na podkladě
těchto účelově nesprávných požadavků byly zaměstnankyněmi ekonomického oddělení
takové objednávky realizovány po podpisu statutárního zástupce. Tyto
skutečnosti jednoznačně vyplývají z výpovědí svědkyň Z. K. (č.l. 1225 spisu) a
J. P. (č.l. 1279 spisu) učiněných dne 25. 11. 2008 při hlavním líčení a rovněž
jsou patrny z objednávek předmětného materiálu podepsaných RNDr. P. H., který
byl oprávněn jednat jménem této právnické osoby (č.l. 1300 a násl.). Z
dokazování dále vyplynulo, že tyto osoby přitom jednaly v obviněném vyvolaném
omylu o skutečném smyslu a povaze prováděných dispozic. I když objednávky
prováděly formálně v tom smyslu, že bez dalšího akceptovaly požadavky
obviněného, nevěděly o tom, že materiál nebude dodán vůbec nebo jen v
minimálním množství, přičemž dodavatelem byly následně vystavovány faktury na
dodávky materiálu v plném rozsahu objednávek a tyto faktury byly uhrazeny na
základě pokynu a podpisu statutárního zástupce organizace. Pokud soudy
kvalifikovaly jednání obviněného RNDr. D. Ch., Ph.D. jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., je toto právní posouzení skutku
plně akceptovatelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v
napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž
byly především svědecké výpovědi svědků M. H., Bc. Z. B., M. T., E. Š. a RNDr.
A. A., které ve svých výpovědích velmi podrobně popisovaly činnost v Zdravotním
ústavu a vyjadřovaly se k použití kultivačních souprav ANAER–kult, ANAER–kult
PLUS, CAMPY–kult a CAMPY–kult PLUS a tyto byly rovněž doplněny velkým množstvím
listinných důkazů a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, zpracovaným
znalcem MUDr. Luďkem Danešem, Dr.Sc. K tomu přistupují důkazy svědčící o tom,
že obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D., sice určoval množství zdravotnického
materiálu, který je třeba objednat, avšak k realizaci objednávek potřeboval
součinnost dalších osob, které tyto objednávky realizovaly, a to jménem a po
podpisu ředitele Zdravotního ústavu. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat,
že skutková zjištění soudů mají odpovídající návaznost na důkazy a že tato
zjištění jsou výsledkem hodnocení důkazů, které je logické a srozumitelné. Není
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně v rámci
hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy,
že hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné
deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §
2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily
důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím
důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný RNDr. D. Ch., Ph.D., svým předmětným jednáním naplnil všechny
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností
objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest
odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které
učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí
obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením
a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na
straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného RNDr. D. Ch., Ph.D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.