U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013
o dovolání obviněného V. I. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 460/2012, v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 38/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T
38/2012, byl obviněný V. I. M. uznán vinným z přečinu padělání a pozměnění
peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 238 odst. 1 tr. zákoníku ve
formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod 1) rozsudku) a přečinu
padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 238
odst. 1 tr. zákoníku (bod 2) rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o
vině daného rozsudku dopustil tím, že
1) na konci června 2010 se obviněný Z. D. S., po předchozích
telefonických a osobních kontaktech, seznámil s příslušníkem Policie ČR,
vystupujícím pod krycím jménem „J.“, jemuž za účelem prodeje padělaných
bankovek zprostředkoval schůzku s obviněným V. I. M., na této schůzce, k níž
došlo dne 15. července 2010 v době kolem 11.20 hodin v P., N. P., v provozovně
M., při osobním jednání mezi obviněným Z. D. S. a V. I. M., kdy obsah jednání
překládal obviněný Z. D. S., a příslušníkem Policie ČR, vystupujícím pod krycím
jménem „K.“, obviněný V. I. M. předal policistovi vystupujícímu pod krycím
jménem „K.“ vzorek, a to jeden kus padělané bankovky v nominální hodnotě
100,-USD, za částku ve výši 800,- Kč, o níž obviněný Z. D. S. a obviněný V. I.
M. věděli, že jde o padělek bankovky s příslibem dalšího prodeje padělaných
bankovek ve výši 15.000,- USD za částku odpovídající 35% aktuální hodnoty,
přičemž platný devizový kurz České národní banky ke dni 15. července 2010 činil
za 1,- USD částku ve výši 19,853 Kč, celková hodnota padělané bankovky tedy
činila 1.985,30 Kč, takto jednali v úmyslu prodat „K.“ předmětný padělek
bankovky,
2) dne 30. července 2011 v době kolem 19.05 hodin v P., na parkovišti u
křižovatky ulic R. a V H., naproti stánku s občerstvením „P.“ po předchozích
telefonických kontaktech obviněný V. I. M. prodal příslušníkovi Policie ČR
„kpt. T. S.“ 1 kus padělku bankovky v nominální hodnotě 100,- USD, za částku
600,- Kč, o níž věděl, že jde o padělanou bankovku, kdy devizový kurz České
národní banky činil za 1,- USD částku 16,963 Kč, celková hodnota padělané
bankovky činila 1.696,30 Kč, přičemž obviněný V. I. M. dále sdělil, že může
nabídnout vzorky padělaných peněz měny USD i měny EURO v různých nominálních
hodnotách, když se dá vzít „1 až 3 miliony“, a nabídl realizaci dalšího
takového obchodu (dodávky a nákupu padělaných bankovek) na území R., takto
jednal, přestože věděl, že předmětná bankovka je padělaná, v úmyslu ji prodat
předmětnému kupujícímu.
Za uvedené jednání byl obviněný V. I. M. odsouzen podle § 233 odst. 1
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 18 měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro
výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí
věci a to 1x mobilní telefon značky Nokia 1650, barva černošedá, plus baterie
a 1x SIM karta Vodafone.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného Z. D. S.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T
38/2012, podal obviněný V. I. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 460/2012, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o
trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněný V. I. M. byl odsouzen podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
1 roku a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého
trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku
byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu 3 let.
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 0 Nt
5514/2013, bylo rozhodnuto o účasti obviněného V. I. M. na amnestii prezidenta
republiky z 1. 1. 2013, byl mu prominut zbytek trestu odnětí svobody o výměře 1
roku uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn.
3 T 38/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11.
2012, sp. zn. 61 To 460/2012.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn.
61 To 460/2012, podal následně obviněný V. I. M. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítl, že mu odvolací soud sice snížil výměru
nepodmíněného trestu odnětí svobody o 1/3 z původních 18 měsíců na 12 měsíců,
oproti výroku o trestu soudu prvního stupně však zhoršil postavení obviněného
tím, že nově uložil trest vyhoštění na dobu 3 let. Dle názoru obviněného je
odvolacím soudem uložený trest vyhoštění trestem nepřípustným ve smyslu § 259
odst. 4 tr. ř., neboť odvolací soud nesmí z podnětu odvolání obviněného změnit
rozsudek soudu prvního stupně tak, aby to bylo v neprospěch obviněného. Dále
dovolatel uvedl, že zhoršení jeho postavení je dáno jednak dopadem trestu
vyhoštění na odsouzeného a jednak nepříznivými důsledky pravomocného uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců spolu s trestem
vyhoštění na dobu 3 let a trestem propadnutí věci ve srovnání se soudem prvního
stupně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře 18 měsíců a
trestem propadnutí věci, které se projeví v souvislosti se zánikem právních
důsledků odsouzení a případné možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu
odnětí svobody.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil ve vztahu k obviněnému V. I. M. ve výroku, kterým byl
obviněnému podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na
dobu 3 let.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k uvedenému dovolání ve
smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil tak, že navrhl dovolání vyhovět, neboť
obviněný pociťuje nově uložený trest odvolacím soudem jako tíživější, neboť
došlo k faktickému prodloužení lhůty potřebné pro zahlazení odsouzení z 5 na 6
let – promlčecí lhůta trestu odnětí svobody je nově kratší ve výši 3 let, avšak
začne běžet až vykonáním trestu vyhoštění ve výměře 3 let.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených § 38 až 42 tr. zákoníku a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel v dovolání namítl, že odvolací soud na základě
jeho odvolání rozhodl v neprospěch obviněného, neboť nově uložil trest
vyhoštění na dobu 3 let, čímž zhoršil postavení obviněného. Dle názoru
obviněného je odvolacím soudem uložený trest vyhoštění trestem nepřípustným.
V posuzovaném případě byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11.
2012, sp. zn. 61 To 460/2012, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T 38/2012, ve výroku o trestu odnětí svobody a
způsobu jeho výkonu, přičemž bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. I. M.
byl odsouzen podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen
trest vyhoštění na dobu 3 let.
V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že soud prvního
stupně při ukládání trestu náležitě nepřihlédl ke skutečnostem, že obviněný na
území ČR nebyl doposud soudně trestán, k trestné činnosti se plně doznal, mezi
jednotlivými skutky uplynula doba více než jeden rok a v jednotlivých případech
se jednalo pouze o jednu stodolarovou bankovku. Proto uložil trest odnětí
svobody na spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 233 odst. 1 tr.
zákoníku a to ve výměře 1 roku, avšak vzhledem k vysoké společenské škodlivosti
jednání obviněného byl trest ukládán jako nepodmíněný. Vzhledem k tomu, že byly
splněny všechny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 80 tr. zákoníku, byl
současně uložen obviněnému i trest vyhoštění, neboť obviněný není občanem České
republiky, je bulharským státním příslušníkem a na území České republiky nemá
řádné pracovní a sociální zázemí. Odvolací soud vyjádřil názor, že na
obviněného bude lépe výchovně působit uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 233 odst. 1
tr. zákoníku za současného uložení trestu vyhoštění na dobu 3 let. Dle názoru
odvolacího soudu nebylo porušeno ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., neboť v daném
případě byl obviněnému snížen nepodmíněný trest odnětí svobody a pokud mu byl
současně s nižším trestem odnětí svobody uložen i trest vyhoštění, je v zájmu
České republiky, aby se osoby typu obviněného na jejím území alespoň po určitou
dobu nezdržovaly.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
odvolací soud nepochybil, pokud obviněnému V. I. M. uložil rovněž trest
vyhoštění, protože tak postupoval v souladu s ustanovením § 80 tr. zákoníku,
neboť obviněný není občanem České republiky, je bulharským státním
příslušníkem, v B. má také trvalé bydliště a rodinu (manželku a děti). Obviněný
nemá na území České republiky trvalý pobyt, nemá pracovní a sociální zázemí,
pracoval pouze jako brigádník, nemá tedy žádné stálé zaměstnání a není ani
osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. Uložení tohoto trestu
vyžadovala ochrana měny a bezpečnost a funkčnost peněžního styku, což vyplývá z
charakteru, rozsahu a závažnosti trestné činnosti, za kterou je trest vyhoštění
ukládán. Jak soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil,
obviněný se dopustil dvou přečinů padělání a pozměnění peněz, když vysoká
společenská škodlivost jednání obviněného je zvyšována jeho trestní minulostí,
když za obdobnou trestnou činnost již byl odsouzen i v jiných zemích Evropské
unie. Jedná se o osobu, u níž v případě dalšího pobytu na území České republiky
hrozí, že bude ohrožovat bezpečnost a funkčnost peněžního styku. Není tedy
pochyb o tom, že podmínky vymezené v ustanovení § 80 tr. zákoníku byly u tohoto
obviněného splněny. S ohledem na shora vysvětlené skutečnosti není uložení
trestu vyhoštění vyloučeno ani okolnostmi podle § 80 odst. 3 písm. e) tr.
zákoníku, protože obviněnému, jenž je občanem Evropské unie, nebyl udělen
trvalý pobyt ani přiznán statut rezidenta.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že uložení trestu
vyhoštění není v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., které vyjadřuje
tzv. zákaz reformace in peius, to znamená, že bez odvolání státního zástupce
podaného v neprospěch obviněného nelze obviněnému uložit přísnější trest, než
jaký mu byl uložen soudem prvního stupně. Přísnějším trestem porušujícím zákaz
reformace in peius by byl jen takový trest, který by zhoršoval postavení
obviněného vzhledem k trestu uloženému Obvodním soudem pro Prahu 1. V daném
případě byl obviněnému snížen nepodmíněný trest odnětí svobody o jednu třetinu,
z původních 18 měsíců na 12 měsíců. Při tak podstatném snížení výměry trestu
odnětí svobody bylo možno i z podnětu odvolání obviněného nově uložit trest
vyhoštění, aniž by to odporovalo zákazu reformace in peius, neboť tresty
uložené odvolacím soudem nejsou přísnější než trest uložený soudem prvního
stupně a celkově tedy ke zhoršení postavení obviněného v otázce trestu nedošlo
(viz rozhodnutí č. 42/1994 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší
soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. K úvaze státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství ohledně faktického prodloužení lhůty pro
zahlazení odsouzení obviněného o 1 rok na základě rozhodnutí odvolacího soudu
je třeba uvést, že ani tato okolnost nemůže pro obviněného znamenat zhoršení
jeho postavení (přísnější trest) s ohledem na podstatné snížení trestu odnětí
svobody o 1/3 – na samou dolní hranici trestní sazby dle § 233 odst. 1 tr.
zákoníku.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného V. I. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal