4 Tdo 1049/2025-681
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 44 To 223/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 76/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 1 T 76/2024, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v období od 20. 4. 2020 do 8. 2. 2022 podal neoprávněně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 263/61, Praha 5, dle zákona č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními souvisejícími s výskytem koronaviru SARS Co-V-2, za bonusové období od 12. 3. 2020 do 8. 6. 2020, dle zákona č. 461/2020 Sb. o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezení podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 za období od 22. 10. 2020 do 18. 1. 2021, dle zákona č. 95/2021 Sb., o kompenzačním bonusu pro rok 2021 za období od 1. 2. 2021 do 31. 5. 2021, dle zákona č. 519/2021 Sb., o kompenzačním bonusu pro rok 2022 za bonusová období od 22. 11. 2021 do 31. 1. 2022, žádosti o kompenzační bonusy, které mu byly vyplaceny na bankovní účet číslo XY majitelky B. D., a to konkrétně:
1) číslo jednací: 3176030/20/2005-80542-806357 datum podání 20. 04. 2020, bonusové období 12. 03.2020 do 30. 04. 2020, datum vyplacení 24. 04. 2020, částka 25.000 Kč, 2) číslo jednací: 4298778/20/2005-80050-106143 datum podání 19. 5. 2020, bonusové období 01. 05. 2020 do 08. 06. 2020, datum vyplacení 22. 05. 2020, částka 19.500Kč, 3) číslo jednací: 8656153/20/2005-80050-106143 datum podání 25. 11. 2020, bonusové období 22. 10. 2020 do 04. 11. 2020, datum vyplacení 31. 12. 2020, částka 8.500 Kč, 4) číslo jednací: 8656161/20/2005-80050-106143 datum podání 25.
11. 2020, bonusové období 05. 11. 2020 do 21. 11. 2020, datum vyplacení 04. 01. 2020, částka 7.000 Kč, 5) číslo jednací: 1910967/21/2005-80541-111427 datum podání 27. 01. 2021, bonusové období 22. 11. 2020 do 13. 12. 2020, datum vyplacení 19. 03. 2021, částka 11.000Kč, 6) číslo jednací: 1910985/2005-80541-111427 datum podání 27. 01. 2021, bonusové období 14. 12. 2020 do 24. 12. 2020, datum vyplacení 19. 03. 2021, částka 5.500 Kč, 7) číslo jednací: 1911008/21/2005-80541-111427 datum podání 27. 01.
2021, bonusové období 25. 12. 2020 do 18. 01. 2021, datum vyplacení 19. 03. 2020, částka 12.500 Kč, 8) číslo jednací: 1918606/21/2005-80541-11427 datum podání 15. 03. 2021, bonusové období 01. 02. 2021 do 28. 02. 2021, datum vyplacení 19. 03. 2021, částka 28.000 Kč, 9) číslo jednací: 1918904/21/2005-80541-111427 datum podání 15. 03. 2021, bonusové období 01. 03. 2021 do 31. 03. 2021, datum vyplacení 19. 03. 2021, částka 30.501 Kč, 10) číslo jednací: 2842118/21/2005-80541-111427 datum podání 12. 04.
2021, bonusové období 01. 04. 2021 do 30. 04. 2021, datum vyplacení 14. 04. 2021, částka 30.000 Kč, 11) číslo jednací: 4308024/21/2005-80541-111427 datum podání 10. 05. 2021, bonusové období 01. 05. 2021 do 31. 05. 2021, datum vyplacení 13. 05. 2021, částka 28.655 Kč, 12) číslo jednací: 8162902/22/2005-80541-11427 datum podání 01. 02. 2022, bonusové období 01. 01. 2022 do 31. 01. 2022, datum vyplacení 08. 02. 2022, částka 31.000 Kč, a to přestože si byl vědom toho, že dle výše uvedených zákonů o kompenzačních bonusech nemá na vyplacení kompenzačních bonusů nárok, neboť nesplnil podmínky pro získání kompenzačních bonusů podle § 2 a § 3 zákona č.
159/2020 Sb., podle
§ 6 zákona č. 461/2020 Sb., podle § 6 ve spojení s § 8 zákona č. 95/2021 Sb., a podle § 6 ve spojení s § 8 zákona č. 519/2021 Sb., a zejména obviněný věděl, že příslušnému správci daně nepřiznal od zdaňovacího období roku 2000 žádné příjmy, z nichž by odvedl daň z příjmu, a tímto jednáním získal neoprávněnou výhodu na dani v podobě kompenzačních bonusů v celkové výši 237 156,- Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 5“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 1 T 76/2024, podal obviněný J. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 44 To 223/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 44 To 223/2025, podal následně obviněný J. M. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítá, že nespáchal trestný čin, neboť obdržení kompenzačního bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními není zkrácením povinné platby.
5. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby sám rozhodl o zproštění obžaloby, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný zákonné podmínky pro obdržení kompenzačních bonusů nesplnil, o čemž věděl a věděl také o tom, že příslušnému správci daně nepředkládal od roku 2000 žádná daňová přiznání. Jinými slovy, obviněný neměl na kompenzační bonusy nárok, proto o ně nemohl žádat. Pakliže tak zcela vědomě učinil, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že zasáhne do zájmu na ochraně fiskálních zájmů státu. Jak přitom vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, které bylo uveřejněno pod č. 1/2023 Sb. rozh. tr., vylákání kompenzačního bonusu, vypláceného na základě jednotlivých zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 způsobujícího nemoc COVID-19, je za splnění dalších podmínek trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 trestního zákoníku. Právní posouzení skutku obviněného jako žalovaného přečinu je proto správné a odpovídající zákonu a autoritativnímu soudnímu výkladu.
7. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 10. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Námitku, že se nejedná o trestný čin, neboť obdržení kompenzačního bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními není zkrácením povinné platby, lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
13. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, které bylo uveřejněno pod č. 1/2023 Sb. rozh. tr., vyplývá, že trestní kolegium zastává názor, že kompenzační bonus je třeba považovat za daň. Platí to jednak ve formálním smyslu, neboť se podle norem, které tento institut (shodně) upravují (tedy podle zákonů o kompenzačních bonusech), spravuje podle daňového řádu a je označen jako vratka daně (viz ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 159/2020 Sb. a obdobně v dalších zákonech). Rozumí se proto daní ve smyslu § 2 odst. 1 daňového řádu, jenž shodně (a obecně) shledává předmětem správy daní i vratky jako snížení veřejného rozpočtu, přičemž následně v § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu výslovně prohlašuje za daň i peněžité plnění, stran kterého zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu, což výslovně činí právě i zákony o kompenzačních bonusech. Není přitom žádného důvodu vykládat pojem „daň“ pro účely § 240 odst. 1 tr. zákoníku v daném případě odlišně, než je tomu v těchto zákonech, byť jinak není vyloučeno interpretovat pojmy, které tvoří podle trestního zákoníku znaky skutkových podstat trestných činů, v rámci trestního práva autonomně (viz např. i výkladová ustanovení podle § 110 a násl. tr. zákoníku). Zde však nevzniká taková potřeba, resp. ta není nijak odůvodněna.
14. Nejvyšší soud s ohledem na znění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a její výklad poukazuje na funkční kritérium, tedy na způsob stanovení a vyplácení kompenzačního bonusu. Vyměřený daňový bonus je správcem bonusu (finančním úřadem) předepsán do evidence daní, přičemž důsledkem takového postupu je vznik přeplatku na osobním daňovém účtu daně z příjmů, který je vrácen (bez zbytečného odkladu, resp. bez testu vratitelnosti) jako vratka daně daňovému subjektu. Z uvedeného vyplývá, že je-li kompenzační bonus vyplacen za řádných okolností, tedy za splnění zákonem stanovených podmínek, i stav daňového účtu odpovídá řádnému běhu věcí. Je-li však kompenzační bonus vyplacen na podkladě podvodného jednání pachatele, který cíleně nepravdivě tvrdí existenci podmínek pro jeho stanovení a placení, dochází v důsledku nesprávně určeného přeplatku ke snížení daňových příjmů veřejného rozpočtu (jak je tomu právě u daňových vratek, resp. je to jejich podstatou). K tomuto snížení dochází formou uplatnění daňové výhody, tedy předstíráním nepravdivé okolnosti, zakládající jinak povinnost státu (finančního úřadu) poskytnout pachateli z daňových výnosů plnění. Z uvedeného vyplývá, že zjevným a pravidelným následkem takového jednání, tedy v podobě podvodného požadování kompenzačního bonusu, je neoprávněné uplatnění (vylákání) daňové výhody, jako alternativy spáchání zmíněného deliktu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku.
15. V návaznosti na popsanou (jako správnou) právní kvalifikaci jednání daného charakteru Nejvyšší soud zdůraznil, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je vylákání výhody na povinné platbě (nebo její zkrácení) ve větším rozsahu, tj. za podpůrného využití pravidla podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve výši nejméně 100 000 Kč.
16. Nejvyšší soud tedy stanoviskem trestního kolegia ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, uzavřel (a i v dané věci je třeba aplikovat – viz níže), že vylákání kompenzačního bonusu, vypláceného na základě jednotlivých zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 způsobujícího nemoc COVID-19, je za splnění dalších podmínek (míněno dalších obecně platných podmínek nutných pro závěr o spáchání trestného činu) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.
17. V projednávané trestní věci spočívalo jednání obviněného J. M. v tom, že podal neoprávněně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu podle zákonů o kompenzačním bonusu žádosti o kompenzační bonusy, které mu byly vyplaceny na bankovní účet číslo XY majitelky B. D., a to přestože si byl vědom toho, že podle uvedených zákonů o kompenzačních bonusech nemá na vyplacení kompenzačních bonusů nárok, neboť nesplnil podmínky pro získání kompenzačních bonusů podle § 2 a § 3 zákona č. 159/2020 Sb., podle § 6 zákona č. 461/2020 Sb., podle § 6 ve spojení s § 8 zákona č. 95/2021 Sb., a podle § 6 ve spojení s § 8 zákona č. 519/2021 Sb., a zejména obviněný věděl, že příslušnému správci daně nepřiznal od zdaňovacího období roku 2000 žádné příjmy, z nichž by odvedl daň z příjmu, a tímto jednáním získal neoprávněnou výhodu na dani v podobě kompenzačních bonusů v celkové výši 237 156 Kč.
18. Obvodní soud pro Prahu 5 popsané jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Městský soud v Praze jako soud odvolací se s jeho názorem plně ztotožnil. Dovolací soud pak v projednávané věci konstatuje, že bylo prokázáno, že obviněný zákonné podmínky pro obdržení kompenzačních bonusů nesplnil, o čemž věděl. Vzhledem k laxnímu přístupu obviněného ohledně evidence výkonu své pracovní činnosti a nepodávání daňových přiznání od roku 2000, nebylo možné žádné důkazy, osvědčující jeho tvrzení získat a dohledat. Proto obviněný neměl na kompenzační bonusy nárok a nemohl tedy o ně žádat. Pokud tak učinil, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že zasáhne do zájmu na ochraně fiskálních zájmů státu. Jeho úmyslné jednání tedy naplnilo i další zákonné znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v alternativě vylákání výhody na dani.
19. Z důvodů, které byly vyloženy výše, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu