4 Tdo 1075/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
října 2009 o dovolání obviněného Mgr. R. K., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 4 To 276/2008, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 91/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného Mgr. R.
K. o d m í t á .
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jak státní zástupce, tak obviněný. O
podaných odvoláních rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který svým rozsudkem z
podnětu státního zástupce napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.,
protože ve dnech 26. 9. 2003 a 29. 9. 2003, jako advokát poskytující právní
služby umožnil v sídle své advokátní kanceláře ve F.-M. na ul. P. schůzku s R.
H. a S. P., přičemž věděl, že R. H. je v té době jako podezřelý z trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák.
prověřován Policií ČR SKPV OHK Frýdek - Místek a S. P. má dne 30. 9. 2003
ohledně trestné činnosti R. H. vypovídat na Policii ČR, přičemž naváděl S. P.,
aby při výslechu na policii vypovídala v rozporu s tím, jak konkrétní skutkové
okolnosti ohledně prodeje vozidel jako zaměstnankyně autobazaru A.-M.-H. spol.
s r. o. vnímala, tedy ve prospěch R. H. a aby z její výpovědi vyplynulo, že
veškerý prodej vozidel organizoval a řídil H. P., čímž hodlal docílit toho, aby
na základě této výpovědi nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého R. H.
Za to byl obviněný Mgr. R. K. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti
měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokátní praxe na
dobu jednoho roku. Dalším výrokem uvedeného rozsudku bylo odvolání obviněného
zamítnuto, jako nedůvodné.
Pro úplnost je nutno uvést, že obviněný Mgr. K. byl Okresním soudem v Novém
Jičíně v této trestní věci dvakrát nepravomocně zproštěn obžaloby, a teprve
napotřetí byl po rozhodnutí odvolacího soudu uznán vinným, jak bylo uvedeno
výše.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 4 To
276/2008, podal obviněný Mgr. K. prostřednictvím obhájce dovolání, a to do
všech výroků označeného rozhodnutí, tedy do výroku o vině, do výroků o trestech
a do výroku, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. V podaném
dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l)
tr. ř., tedy že dotčené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku obviněného, přestože v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podaném dovolání odkázal na svá předešlá podání učiněná v dané trestní věci a
poukázal na procesní postup odvolacího soudu, který na námitky obviněného
adekvátním způsobem nereagoval. Dovolatel podotknul, že ponechává stranou
sporně definovaný trest zákazu činnosti, jenž byl naformulován jako „zákaz
výkonu advokátní praxe“. Nalézací soud podle jeho názoru přistoupil k
odsuzujícímu rozhodnutí až pod tlakem usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 3.
2008, když navíc nepostupoval v souladu se zásadami uvedenými v ustanoveních §
2 odst. 5, 6 a § 125 tr. ř. Tedy neprovedl oproti minulosti žádné další důkazy
a přitom evidentně nepřijal žádná vlastní skutková zjištění. Navíc odvolací
soud přeformuloval skutek obviněného tak, že vypustil tu část jednání
obviněného, které se vztahovalo k jeho jednání vůči osobě T. Ž., ačkoliv v
předcházejícím usnesení stejného odvolacího soudu je výslovně uvedeno, že
obviněný vedle S. P. naváděl i T. Ž. Za tohoto stavu obviněný poukázal na
judikaturu Ústavního soudu ČR, podle které nelze ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. interpretovat zcela restriktivním způsobem. Jinak by totiž
nebylo možno v řízení o dovolání uplatnit prakticky žádné právní vady, které
jsou důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Krajský soud v Ostravě tedy ve
svém rozsudku přeformuloval skutek tak, že tento neměl podle dovolatele v řadě
aspektů jakýkoliv reálný základ.
Pokud pak jde o samotný skutek vymezený ve výrokové části dovoláním napadeného
rozsudku, lze podle dovolatele konstatovat, že tento obsahuje všechny
relevantní okolnosti použité právní kvalifikace, a to ve vztahu jak k
objektivní tak i subjektivní stránce trestného činu. Pokud ovšem jde o
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s tím kategoricky nesouhlasí v tom, že
jednal úmyslně, když naváděl svědkyni P., aby vypovídala takovým způsobem,
díky němuž by podezření ze závažné trestné činnosti padlo na majitele
autobazaru a nikoliv na jeho budoucího klienta R. H.. To proto, že R. H. již
byl v této době jeho klientem, a nebyl v dané době prověřován policií jako
podezřelý či v jiném procesním postavení. Při „výslechu“ S. P. dne 30. 9. 2003
byl předmět vysvětlení definován jako věc evidence motorových vozidel firmy H.,
P., Ž. Z tohoto důvodu nelze podle jeho názoru dovozovat, že R. H. byl v té
době podezřelý z trestného činu krácení daně, poplatků a podobné povinné
platby. Popsaná právní úvaha vztahující se k hodnocení subjektivní stránky
trestného činu je rovněž v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ČR,
který v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 433/02 vyslovil, že úmysl nelze v žádném
případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností
prokázat.
Dále dovolatel uplatnil podle svého vyjádření z opatrnosti i dovolací důvod
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože v odvolacím řízení
nebyly v konkrétním případě dány zákonné důvody pro použití ustanovení § 256
tr. ř.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k
odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. 3. 2009 sp. zn. 4 To 276/2008, i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze
dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 T 91/2004, a všechna rozhodnutí na ně
obsahově navazující. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení
§ 265k odst. 2 tr. ř., pokud neshledá podmínky pro rozhodnutí podle ustanovení
§ 265m tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněný opakuje svoji dosavadní obhajobu s tím, že
se formálně dovolává vady rozhodnutí spočívající v nesprávné aplikaci norem
hmotného práva, ale žádnou faktickou výhradu této povahy konkrétně neuvádí.
Jedinou výjimku by mohlo představovat poněkud nejasné tvrzení o tom, že na
jedné straně popis skutku odráží všechny znaky skutkové podstaty předmětného
trestného činu včetně subjektivní stránky, na straně druhé je poukazováno na
odůvodnění napadeného rozhodnutí, které není v souladu se závěrem soudu o
naplnění subjektivní stránky. Pokud pak obviněný zpochybňuje odůvodnění
napadeného rozhodnutí a nikoliv právní závěr o tom, že je na straně obviněného
dáno úmyslné zavinění, je třeba podotknout, že dovolání proti důvodům
rozhodnutí zákon nepřipouští, a proto nelze na tuto námitku obviněného brát
zřetel.
Veškeré další výhrady dovolatele pak podle státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství směřují mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na tento dovolací důvod nelze napadat znění
skutkové věty, skutkové závěry a rozsah dokazování včetně způsobu hodnocení
důkazů a ani žádné procesní postupy soudu v řízení o řádném opravném
prostředku. Takové námitky nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod a ani
žádný další důvod z katalogu důvodů dovolání vtěleného do trestního řádu.
Pokud jde o uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokátní
praxe, lze dovolateli přisvědčit, že tento trest není specifikován zcela
pregnantně, nicméně i toto ne zcela přesné vymezení předmětu zákazu činnosti
nevzbuzuje pochybnosti o činnosti, která byla obviněnému výrokem soudu
zakázána.
Ze shora uvedených důvodů lze podle státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno považovat
za důvodné. S ohledem na skutečnost, že obviněný uplatnil i dovolací důvod
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., navrhl státní zástupce, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, když ve zbývající části bylo dovolání
obviněného podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. Dále státní zástupce vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud
učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro
případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil
státní zástupce ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný
souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým
způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2009 sp.
zn. 4 To 276/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí
(tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či
doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy
pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel
odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že
skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec
žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným
či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit
tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby
zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v
žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
S ohledem na toto obecné konstatování je pak z obsahu podaného mimořádného
opravného prostředku zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod
jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné
právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány,
směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání nepředkládá žádnou
konkrétní námitku směřující proti vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného
činu obviněného. Dovolatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá
pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku
neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani
není oprávněn se jimi zabývat.
Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání poukazoval byť zcela obecně a
tudíž nekonkrétně na judikaturu Ústavního soudu ohledně možnosti dovolacího
soudu přezkoumávat věc v případě extremního nesouladu provedených důkazů a
učiněných skutkových zjištění a v daném případě se podle dovolatele jedná o
takový případ, neboť z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by obviněný
věděl o prošetřování aktivit svědka H. policií, když svědkyně P. měla vypovídat
na policii ve věci evidence motorových vozidel firmy H., P. a Ž., věnoval
Nejvyšší soud této námitce pozornost v tom směru, jestli se opravdu jedná o
takový případ.
Pokud pak obviněný ve svém dovolání výslovně nesouhlasil pouze s odůvodněním
napadeného rozhodnutí v části, v níž se odvolací soud věnoval zavinění
obviněného, nemohl Nejvyšší soud k této výtce jako k samostatně stojící
přihlížet. To proto, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen
proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Pro úplnost však považoval Nejvyšší soud za vhodné dodat, že i kdyby
dovolatel právně relevantně namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným,
nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1
tr. zák., protože obviněný nevěděl, že svědkovi H. hrozí trestní stíhání,
považoval by Nejvyšší soud tuto námitku za zjevně neopodstatněnou a odmítl by
dovolání obviněného podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V podrobnostech je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu
nadržování podle ustanovení § 166 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo
pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu
stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.
Podle ustanovení § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem (úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.), nebo věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak
stane, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.).
Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž
je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu nadržovat
pachateli trestného činu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z
povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní
povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních
vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k
tomu srov. například č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré
zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, či nikoliv (v daném
případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek popsaný ve výroku o
vině v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě),
případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Právě z této skutkové věty se podává, že obviněný „…..umožnil v sídle své
advokátní kanceláře ve F.-M. na ul. P. schůzku s R. H. a S. P., přičemž věděl,
že R. H. je v té době jako podezřelý z trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle ustanovení § 148 tr. zák. prověřován Policií ČR
SKPV OHK Frýdek - Místek a S. P. má dne 30. 9. 2003 ohledně trestné činnost R.
H. vypovídat na Policii ČR, přičemž naváděl S. P., aby při výslechu na policii
vypovídala v rozporu s tím, jak konkrétní skutkové okolnosti ohledně prodeje
vozidel jako zaměstnankyně autobazaru A.-M.-H. spol. s r. o. vnímala, tedy ve
prospěch R. H. a aby z její výpovědi vyplynulo, že veškerý prodej vozidel
organizoval a řídil H. P., čímž hodlal docílit toho, aby na základě této
výpovědi nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého R. H..“ Přitom z výpovědi
svědkyně P. bylo zjištěno, že tato svědkyně šla do kanceláře obviněného v
souvislosti se svým předvoláním na policii ve věci evidence motorových vozidel
firmy H., P. a Ž. na popud R. H., přičemž obviněný jí začal říkat, jak má na
policii při podání vysvětlení ohledně aktivit R. H. ve firmě H., P. a Ž.
vypovídat, aby veškeré případné podezření spadalo na pana P. Tento skutkový
závěr pak nalézací i odvolací soud právně kvalifikovaly jako úmysl obviněného
pomoci R. H. uniknout trestnímu stíhání, byť ustanovení § 4 tr. zák. výslovně
nezmiňují.
Na základě obsahu spisu je i z hlediska ostatních rozhodných okolností třeba
zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která odvolací soud po zhodnocení
provedených důkazů učinil, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor.
Odvolací soud přitom své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na
základě provedených důkazů. Vycházel z výpovědi obviněného, svědka H. a zejména
svědkyně P., objektivní časové souvislosti mezi kontakty obviněného se svědkyní
P. dne 26. 9. a 29. 9. 2003 a jejím podáním vysvětlení na policii dne 30. 9.
2003 ve věci evidence motorových vozidel firmy H., P. a Ž. Dále soud vycházel
z provedených listinných důkazů, zejména plné moci udělené obviněnému R. H.
koncem října 2003, jenž byla v souvislosti s daňovou kontrolou předložena
finančnímu úřadu v listopadu 2003 v situaci, kdy u R. H. probíhala daňová
kontrola již od července 2003. Na podkladě provedených důkazů potom odvolací
soud dospěl k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného, který
tvrdil, že neměl ponětí o tom, že R. H. může hrozit v souvislosti s šetřením
finančního úřadu trestní stíhání. Bez povšimnutí pak podle Nejvyššího soudu
nemůže zůstat ani listinný důkaz na č. l. 176 - 178 spisu provedený před
nalézacím soudem, a to protokol ze dne 15. 9. 2003 sepsaným na Finančním úřadě
ve F. – M. s R. H., z jehož obsahu vyplývá, že jmenovaný byl pracovníky
finančního úřadu dotazován na to, jak probíhal způsob předání aut do
autobazaru, následný prodej a výplata kupní ceny od autobazaru P. R. H. pak na
otázky pracovníků finančního úřadu odpověděl tak, jak měla podle rady
obviněného vypovídat na policii dne 30. 9. 2003 svědkyně P. Lze tudíž v souladu
s odvolacím soudem uzavřít, že obviněný si musel být vědom, že jeho klient R.
H. je vedle kontroly od finančního úřadu s vysokou mírou pravděpodobnosti
hraničící s jistotou i v zorném poli policie, když tato v kritické době
předvolávala k podání vysvětlení svědkyni P. ve věci evidence motorových
vozidel firmy H., P. a Ž.
Je tedy zřejmé, že se soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své
rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším
výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na
odůvodnění předmětného rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu
prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy
jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních
rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90
Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS
578/04 ).
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze
dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a
odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou
alternativách. První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by
však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu
bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci
obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání
obviněného podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a pak jej podle
ustanovení § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Uplatnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě tudíž
nepřicházelo v úvahu.
Důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy mohl být (a
byl) uplatněn toliko v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněným pak byl v této
souvislosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který však, jak bylo shora uvedeno, nebyl dovolatelem obsahově naplněn
námitkami podřaditelnými pod tento dovolací důvod.
Bylo tedy možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou
podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámce, svým obsahem je nenaplňují, nespadají
pod ně a nijak jim neodpovídají.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat
podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na
znění ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda
senátu:
JUDr. František H r a b e c