USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovolání
obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 8 To 45/2023-486, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp.
zn. 9 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře
ze dne 4. 4. 2023 č. j. 9 T 1/2023-416 byl obviněný P. S. (dále také jen
„obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1, 3 tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že
dne 31. 5. 2022 v době kolem 19.30 hodin v XY na ulici XY čp. XY na chodbě před
výtahem v prvním podlaží panelového domu, kam šel zkontrolovat jím občas
užívaný byt a kde se setkal s poškozenou Z. K., která šla právě venčit své dva
pekingské palácové psíky a s níž měl dlouho trvající rozpory, neboť byl v
minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin vraždy a poškozená se
dlouhodobě snažila dosáhnout jeho odstěhování, pročež o něm s despektem
hovořila s dalšími osobami a docházelo mezi nimi ke konfliktům řešeným i v
rámci přestupkového řízení, zareagoval na zaštěkání jejích psů tak, že do
staršího z nich nejméně jednou kopnul a tím mu způsobil silné krvavé
pohmožděniny na hlavě, podlitinu levého oka a vyrazil mu levý špičák, vzápětí
došlo ke slovnímu konfliktu mezi ním a poškozenou, na který v prudkém a agresí
syceném afektu, v subjektivně silně zátěžové a stresové situaci ovlivněné i
smíšenou poruchou osobnosti s převažujícími rysy emočně nestabilními a
schizotypálními, v jejímž důsledku byly jeho ovládací schopnosti nepodstatně
sníženy, zatímco schopnosti rozpoznávací byly plně zachovány, poškozenou
fyzicky napadl tak, že ji velkou silou odstrčil směrem ke skříňce s
elektroměry, takže spadla na hýždě, přitom na ni vulgárně křičel, a po příchodu
souseda, který vyběhl z vedlejšího bytu, se dal na útěk, při němž ještě
bezdůvodně skopl ze schodů i druhého z psíků, a tímto jednáním způsobil
poškozené těžké zranění ve formě kompresivní zlomeniny prvního bederního
obratle s obvyklou dobou léčení kolem tří měsíců a dále zhmoždění levého
ramene, v důsledku čehož byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života
bolestivostí zranění a zejména nemožností obvyklých pohybů trupem, musela pouze
ležet a případně stát, ale nemohla například sedět či vykonávat jiné běžné
denní činnosti.
Za to byl obviněný podle 146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř.
mu nalézací soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020,
Praha 3, částku 9.725 Kč a poškozené Z. K. částku 1.842 Kč, a dále povinnost
zaplatit posledně jmenované na náhradě nemajetkové újmy jednak částku 37.839 Kč
jako bolestné a jednak částku 10.000 Kč za způsobené duševní útrapy. Se zbytkem
uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená Z. K. podle § 229 odst. 2
tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání
obviněný, státní zástupkyně, která tak učinila v jeho neprospěch do výroků o
vině i trestu, a také poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky,
která je směřovala do dílčího výroku o náhradě škody, který se týkal jí samé.
Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem
ze dne 28. 6. 2023 č. j. 8 To 45/2023-486 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e),
f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a poškozené Všeobecné
zdravotní pojišťovny České republiky napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve
výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a v dotčeném výroku o náhradě škody. Za
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 146
odst. 3 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody ve výměře tří roků, pro
jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 9.725 Kč
s 15% úrokem z prodlení z této částky od 25. 2. 2023 do zaplacení. Odvolání
státní zástupkyně pak bylo samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítnuto
jako nedůvodné.
3. Na rozsudek soudu druhého stupně zareagoval obviněný dovoláním s
odkazem na důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho odůvodnění
úvodem vylíčil celou genezi dosavadního řízení. Připomněl, že policejní orgán
proti němu zahájil trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle
§ 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a stejným způsobem byl skutek
posléze kvalifikován i podané obžalobě. Krajský soud se ovšem v tomto směru s
argumentací státní zástupkyně neztotožnil a dospěl k závěru, že v posuzovaném
případě absentovalo úmyslné zavinění pachatele ve vztahu k následku, tj. ke
způsobení těžké újmy na zdraví poškozené K. podle § 122 odst. 2 písm. i) tr.
zákoníku. Takové právní posouzení však dovolatel nepokládá za dostatečné. Jak
soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacímu vytkl, že se celou věcí nezabývaly
také z pohledu toho, zda lze jako úmyslné kvalifikovat i jeho jednání samotné.
Namítl, že přisouzenou formu zavinění u něho dovodily v podstatě pouze z jeho
vlastní výpovědi učiněné do protokolu při jednom z výslechů v přípravném
řízení, v níž mimo jiné uvedl, že poté, co se na něho rozštěkali psi poškozené,
v něm tzv. „bouchly saze“, rozčílilo ho to, a proto do jednoho ze psů kopnul.
Poté, co na něho začala řvát poškozená, do ní strčil jen proto, aby se jí
zbavil, protože s ní nechce nic mít. Z jejího jekotu i štěkání psů měl tzv.
„černo před očima“, neboť poškozená ho rozčilovala dlouhodobě svou vlezlostí a
provokacemi. Uvedené nepřesné a nešťastné vyjádření ovšem dovolatel v jiných
výpovědích znovu nezopakoval. Podrobněji se později k věci vyjádřil v
přípravném řízení i v hlavním líčení tak, že psi poškozené po něm za halasného
štěkotu vyběhli, napadli ho a pokousali. To ho přirozeně rozčílilo, a proto
jednoho z nich nakopnul. Poškozená na něho začala okamžitě ječet, na což
zareagoval pouze verbálně. V daný moment u sebe byli velmi blízko, neboť šlo o
náhodné setkání na schodišti, které nikdo z nich nečekal. Co se odehrálo po
slovní výměně mezi nimi, si již nepamatuje. Uvedl pouze, že ze silného
rozrušení a stresu kolem sebe mával rukama a „jako by jimi rozhodil do stran“.
To byl pravděpodobně okamžik, kdy se s poškozenou střetl i fyzicky. S
rekonstrukcí skutkového děje mu „pomáhal“ policejní orgán v rámci podání
vysvětlení. Pokud dovolatel zmínil možnost, že do poškozené strčil, nabídl ji
pouze jako jednu z variant, které přicházely v úvahu. Šlo pouze o jeho domněnku
a nikoli o prohlášení, že si je strčení do poškozené, nadto s velkou
intenzitou, vědom. Soud prvního stupně však tuto neprokázanou informaci vzal za
„prokázanou pravdu“ a více se vzájemným fyzickým kontaktem mezi ním a
poškozenou nezabýval. Především se nevypořádal s dalšími okolnostmi, které
mohly mít vliv na její pád na zem. Ignoroval, že v prostoru nekontrolovaně
pobíhali psi, a nezabýval se ani tím, zda byli uvázáni na vodítku či nikoli.
Jisté ovšem je, že poškozená vodítky disponovala, neboť svědek R. vypověděl, že
ji v nich našel na chodbě „zamotanou“. Vodítka tedy mohla mít na její pád
zásadní vliv. Současně se nabízí i varianta, že poškozená byla v rozhodné době
ovlivněna alkoholem. Žádný z orgánů činných v trestním řízení tuto možnost
nezkoumal a dokazování k ní nevedl, přestože je o paní K. obecně známo, že v
podvečer pravidelně pije. Mohlo tedy dojít k tomu, že měla situačně snížené
motorické schopnosti a byla náchylnější k pádům. Při nečekaném setkání na malém
prostoru se ho lekla a ve snaze od něho poodstoupit upadla na hýždě sama.
Dovolatel k tomu mohl přispět maximálně tím, že po svém napadení psy bezděčně
rozhodil rukama, což mohlo leknutí poškozené umocnit. Takový skutkový děj měl
oporu v provedeném dokazování, jestliže svědkové V. a H. vypověděli, že
poškozená pravidelně holdovala alkoholu a nezřídka jej kombinovala s prášky na
spaní. Svědek K. pak popisoval, jak i na něho několikrát vyběhli její psi a že
mu to nebylo nijak příjemné. Jestliže tedy skutkový děj nebyl náležitě
objasněn, dovolatel si klade otázku, jak soudy dospěly k závěru, že do
poškozené strčil vědomě, a tedy úmyslně. K problému zavinění pak znovu
zdůraznil, že i podle výpovědí zasahujících policistů působil v danou chvíli
vyplašeně a zbrkle, a že ho museli uklidňovat. Zcela jistě tedy jednal v
rozrušení, rozčílení a ve značném stresu, což se nutně muselo odrazit i v jeho
fyzických projevech, tedy v již zmíněném reflexivním rozhození rukou před sebe
a do výšky, které vedlo k nechtěnému kontaktu s poškozenou a jejímu pádu na
zem. Takové počínání však vykazuje spíše charakter nedbalosti, snad i vědomé,
neboť měl vědět, že se může poškozené dotknout, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal na to, že se tak nestane. Předestřená varianta podle obhajoby
koresponduje s vyjádřením znalce MUDr. Šenkýře, který vyloučil, že by k pádu
poškozené na zem došlo jejím stržením zezadu, jak nevěrohodně popisovala. Ani
znalec ovšem nezkoumal, nakolik byl její pád tvrdý, nakolik mohl být ovlivněn
jejím alkoholickým opojením anebo tím, že se zamotala do vodítek pro psi. Ve
vztahu k příčině pádu tedy jeho znalecké zkoumání nic relevantního nepřineslo.
Pro rekonstrukci skutkového stavu pak nebylo podstatné ani zjištění, že
dovolatel je vyšší a těžší než poškozená. Z toho nelze usuzovat, že intenzita
kontaktu s ní musela být nutně vysoká, jestliže dosud nebylo objasněno, jak
přesně jejich vzájemný fyzický střet proběhl. Pokud by soudy respektovaly
zásadu in dubio pro reo, musely dojít k jedinému možnému závěru, a sice že se
vůči poškozené žádného vědomého a intenzivního násilí nedopustil a její úraz
tak nevznikl v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Dovolatel rovněž brojil i
proti pravomocným adhezním výrokům. Podotkl, že pokud by jeho počínání bylo
právně posouzeno jako nedbalostní a zároveň se prokázalo, že pád poškozené na
zem měl hned několik příčin, kdy v něm svou roli sehrála i zmiňována vodítka
pro psy a její alkoholismus, zcela jistě by byl jinak posouzen i její nárok na
náhradu nemajetkové újmy. Otázka spoluzavinění poškozené na následku však s
potřebnou důkladností vyřešena nebyla. Stejně tak nebylo zkoumáno, nakolik
poškozená po úrazu dodržovala plán rekonvalescence, pokud sama ve své výpovědi
připustila, že dělala vše jako normálně, nechtěla zatěžovat svoji rodinu a
chodila pravidelně venčit své psy, nakupovat atd., což bylo jistě v rozporu s
pokyny ošetřujícího lékaře. Nedodržení léčebných procedur a doporučení přitom
mohlo ovlivnit dobu a výsledek hojení jejího úrazu. Dovolatel připustil, že
dokazování související se stanovením výše bolestného a duševních útrap
poškozené, které by bylo nezbytné k jejich řádnému vyčíslení, výrazně přesahuje
rámec a účel trestního řízení. Domnívá se proto, že poškozená měla být se svými
nároky odkázána na občanskoprávní řízení. Dokazování provedené v nynější věci
nalézacím soudem se mu jeví naprosto nedostatečným. Obdobně pak mělo být
postupováno i stran nároků na náhradu škody, které uplatnila Všeobecná
zdravotní pojišťovna ČR. I ty měly být posouzeny v kontextu spoluzavinění paní
K. Obviněný konečně nesouhlasí ani s dílčím výrokem, jímž mu byla uložena
povinnost zaplatit jmenované na náhradě škody částku 1.842 Kč. Poukázal na to,
že pokud by své psy měla připoutané na vodítku, ti by po něm nevyběhli,
nenapadli ho a on by tak neměl důvod jejich útok odrážet kopnutím. Ani tím se
soudy po jeho výtce dostatečně nezaobíraly, což vnímá jako další podstatnou
vadu řízení. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023
č. j. 8 To 45/2023-486 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu
přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. Pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení
podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem předeslala, že obviněný své stěžejní námitky
ve skutečnosti nesměřoval proti právnímu posouzení skutku tak, jak jej zjistily
soudy, ale vůči jejich skutkovým zjištěním. Pokud tedy vůbec jeho výhrady lze
podřadit pod nějaký dovolací důvod, pak by jím byl důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující
pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů. Takovou vadou však řízení v posuzované trestní věci
podle jejího mínění zatíženo nebylo. Skutkový stav popsaný ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně v důkazech oporu má. Soudy náležitě zvážily
svědeckou nespolehlivost poškozené, která vůči dovolateli trpěla silnou averzí
a která celý konflikt vylíčila způsobem, jenž by mu značně přitížil. Uvážily,
že její tvrzení byla jednoznačně vyvrácena znaleckým posudkem MUDr. Šenkýře,
který vyloučil, že by její zranění bylo způsobeno kopy nebo nárazem zad na
nějakou překážku. Důvodně však vyšly z výpovědi samotného dovolatele, který
připustil, že v rozpoložení, v němž se nacházel, do poškozené mohl strčit, aby
se jí v ten moment zbavil, neboť s ní nechtěl mít nic společného. Znalecké
zkoumání pak potvrdilo, že setkání s poškozenou u něho vyvolalo silnou emoční
agresivní reakci, v jejímž rámci nebyl schopen zapojit kontrolní mechanismy,
neboť trpí smíšenou poruchou osobnosti s převažujícími rysy emočně nestabilními
a schizotypálními. Jeho jednání pak odpovídalo tomu, že u něho byly zjištěny
silné sklony k impulzivnímu jednání. Soudy rovněž vzaly v potaz, že dovolatel
poškozené nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví. Patřičně vyhodnotily, že
jednal v afektu se zúženým vědomím, pod vlivem oboustranné dlouhodobé
nevraživosti, ovšem nikoli ze strachu nebo v úleku. Vypořádaly se prakticky s
totožnými námitkami obhajoby, jimiž je odůvodněno i dovolání, což v souladu s
ustálenou judikaturou samo o sobě indikuje závěr o neopodstatněnosti
předloženého mimořádného opravného prostředku. Státní zástupkyně proto navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.
5. Obviněný P. S. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se
ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle
ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který
odkázal, nebo eventuálně pod jiný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b tr.
ř. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3
tr. ř.).
7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva. Právní posouzení skutku přitom
(zjednodušeně řečeno) spočívá v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je
vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je
vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v
obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních
předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost
dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Tím je Nejvyšší soud vázán.
Tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak může spočívat v chybné aplikaci
hmotněprávních norem v jiných otázkách než přímo při právní kvalifikace skutku.
Ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě škody či nemajetkové újmy způsobené
trestným činem lze tedy s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opět
namítat výhradně porušení některého ustanovení hmotného práva.
8. V projednávaném případě sice obviněný formálně reklamoval nesprávnou
právní kvalifikaci stíhaného skutku pro absenci jeho úmyslného zavinění v
samotném jednání a zároveň nesprávné hmotněprávní posouzení u dílčích výroků,
jimiž mu byly uloženy povinnosti nahradit poškozeným škodu a v případě
poškozené Z. K. též nemajetkovou újmu v penězích za způsobené duševní útrapy a
na bolestném, ovšem svou rétoriku založil výlučně na námitkách procesního
charakteru, jimiž brojil proti rozsahu dokazování a vůči způsobu následného
hodnocení provedených důkazů soudy. Přitom prosazoval vlastní alternativu
skutkového děje, kdy jednak zpochybnil cílenost svého útoku proti tělu
poškozené s tím, že v silném rozrušení patrně nekoordinovaně máchnul rukama
před sebe, aniž by se ovšem chtěl poškozené dotknout, dále relativizoval
intenzitu strčení do poškozené a současně předložil úvahu o její opilosti a
„zamotání se“ do psích vodítek, které především měly přispět k jejímu
nekoordinovanému pádu na zem a tím i k následku v podobě těžké újmy na zdraví.
Dané argumentační východisko zcela jistě za kvalifikovanou výtku stran chybné
aplikace norem trestního zákona na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku považovat nelze a totéž je možno vztáhnout i k námitkám
vůči adhezním výrokům z rozsudků soudu prvního a druhého stupně. I v tomto
případě se totiž obviněný primárně opřel o premisu údajného „spoluzavinění
poškozené“, aniž by označil jediný hmotněprávní předpis či ustanovení, které
při stanovení jeho povinnosti k náhradě škody, resp. nemajetkové újmy neměly
být respektovány. Jeho námitky tedy věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídaly.
9. Nejvyšší soud na ně posléze nahlédl i optikou dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, byť jej
obviněný v dovolání výslovně neoznačil. Zmíněný důvod cílí na situace, kdy
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje
závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost
pravomocného rozhodnutí. Z dikce stále relativně nového zákonného ustanovení
vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy
opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za
následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně
druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale
také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i
nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly
mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro
hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně
determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
10. Žádnou z výše popsaných závažných vad řízení, která by zároveň
představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva
obviněného na spravedlivý proces, však dovolací senát v posuzované trestní věci
nezjistil a obviněný ji koneckonců ani kvalifikovaně nenamítl. V dovolání
předně neoznačil žádný důkaz, který by obecné soudy přímo opomněly v tom
smyslu, že o něm vůbec nerozhodly, ač tak učinit měly. K jeho stesku, že v
řízení nebyla u poškozené zkoumána míra ovlivnění alkoholem a tím i její
situačně snížené motorické schopnosti, se sluší v obecné rovině připomenout, že
trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k
objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby
v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je
nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní
návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že
účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Tento
účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
Obdobně obviněný ani netvrdil, že by snad některý z provedených důkazů byl
obstarán v rozporu s příslušnými procesními předpisy či byl proveden nezákonným
způsobem, a tudíž byl zatížen deficitem procesní nepoužitelnosti. A konečně, v
předloženém dovolání nelze seznat ani žádnou námitku, kterou by obviněný na
konkrétním příkladu demonstroval selhání soudů spočívající v tom, že konkrétní
důkaz vyložily v příkrém rozporu s jeho obsahem či vyzněním. Z prostého faktu,
že soudy provedené důkazy hodnotily v rozporu s jeho představami, automaticky
nelze dovozovat, že svá rozhodnutí zatížily vadou, která by byla způsobilá
založit dovolací přezkum a na niž by případně bylo nutno reagovat kasačním
usnesením, zejména v situaci, kdy v předchozím řízení před soudy nižších stupňů
byl zjevně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to
po předchozím zákonném provedení a vyhodnocení všech potřebných důkazů (§ 2
odst. 5, 6 tr. ř.).
11. Jelikož tak námitky vznesené obviněným P. S. neměly z hlediska
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani z pohledu žádného jiného z
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. potřebnou právní relevanci, Nejvyšší soud
jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného
důvodu, než jaké jsou uvedeny v zákoně. Za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba
souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu