USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 13 To 198/2024-377, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 15/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 5. 2024, č. j. 6 T 15/2024-326, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
2. Za uvedená jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků.
3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 (dvacetčtyři) měsíců.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, IČ: 75151481, škodu v celkové výši 115 859 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 5. 2024, č. j. 6 T 15/2024-326, podal obviněný J. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 13 To 198/2024-377 tak, že podle § 258 odst. l písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněný J. M. byl uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 26. 9. 2023 ve 22:47 hod. v XY, v ul. XY, před autobusovou zastávkou, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Audi, RZ: XY, vědom si toho, že pozbyl řidičské oprávnění, nereagoval na výzvu světelným výstražným zařízením s nápisem „STOP“ hlídky Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kutná Hora, Oddělení hlídkové služby, jedoucí ve služebním vozidle tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, v barevném provedení Policie ČR, k podrobení se silniční kontrole, a ve chvíli, kdy J. T., ve služebním stejnokroji, za účelem provedení silniční kontroly vystupoval ze služebního vozidla, začal před policejní hlídkou vycouvávat ve směru ke kruhovému objezdu, načež po násilném zastavení jeho vozidla služebním vozidlem M. G. a O. S., oba ve služebním stejnokroji, vystoupili ze služebního vozidla a za opakovaní výzev "Policie jménem zákona" a s výstrahou "Zanechte svého protiprávního jednání nebo bude použito služební zbraně" s namířenými zbraněmi přistoupili k jeho vozidlu, kdy se S. pokusil otevřít dveře u spolujezdce, obžalovaný však na jejich výzvy opět nereagoval a s vozidlem najížděl do služebního vozidla, čímž si sjednal prostor k ujetí z místa pryč, načež opět couvnul a poté se prudce rozjel směrem na zasahující policisty G. a S., kteří, aby nedošlo k jejich zranění, museli před ujíždějícím vozidlem uskočit stranou a proti vozidlu použili služební zbraň, načež obžalovaný opět narazil do služebního vozidla, které odstrčil, prudce vyrazil směrem na J. T., který na místo přibíhal s výzvami k ukončení protiprávního jednání a s namířenou služební zbraní, a který, aby nedošlo k jeho zranění, musel před vozidlem obžalovaného uskočit stranou a proti vozidlu použil služební zbraň, obžalovaný vozidlo přesto nezastavil a odjel z místa pryč, a tímto jednáním na služebním vozidle způsobil Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, IČ: 75151481, škodu v celkové výši 115 859 Kč“.
6. Za uvedené jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
7. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, IČ: 75151481, škodu v celkové výši 115 859 Kč.
9. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 13 To 198/2024-377, podal následně obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, protože všechny skutkové okolnosti zjištěné soudem prvního stupně i soudem odvolacím svědčí o tom, že nemohl mít úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale ani úmysl užít k takovému působení násilí. Uvádí, že ze zjištěných skutkových okolností vyplývá, že se chtěl pouze vyhnout silniční kontrole. Jakékoli pohyby vozidla byly činěny nikoli s úmyslem najíždět na vozidlo Policie ČR či na jednotlivé policisty, ale naopak s úmyslem se jim za každou cenu vyhnout. Z kamerového záznamu vyplynulo, že vozidlo Audi nejprve začalo couvat od vozidla Policie ČR. Z toho bezpečně vyplývá, že se obviněný snažil vyhnout policejní hlídce a těžko lze považovat tento pohyb vozidla Audi za útok zbraní. Policisté se následně rozjeli proti vozidlu Audi a bez skrupulí do něj narazili. Objektivně to tedy byli policisté, kteří použili auto jako zbraň vůči vozidlu Audi. Policisté poté co narazili do vozidla Audi, ale nezatarasili mu cestu, tak oba, včetně řidiče vystoupili z policejního vozidla a se zbraní se přibližovali k vozidlu Audi. Z kamerového záznamu je patrné, že obviněný byl z nepřiměřeného zákroku policistů vyděšený a vystresovaný. Obviněný pak chtěl z místa pouze ujet za svištění kulek ze služebních zbraní, nicméně pokud do něj narazilo neovladatelné policejní vozidlo, pak není žádným divem, že při odjíždění nutně musel na toto vozidlo mechanicky působit. To ovšem neznamená, že jednal v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci policistů, a navíc úmyslně za použití automobilu Audi jako zbraně. Z výše uvedeného důvodu spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení skutku, jak to předvídá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z těchto důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 08. 2024, č. j. 13 To 198/2024-377 a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Státní zástupce konstatuje, že skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje jak objektivní, tak i subjektivní stránku zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Tak především z hlediska obviněným zpochybněné vnitřní stránky deliktu vykazuje prvek přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. O takovém úmyslu svědčí to, že obviněný dle tzv. skutkové věty nereagoval na výzvy policistů, snažil se nejprve vycouvat pryč z inkriminovaného místa, avšak poté, co bylo jeho vozidlo zastaveno služebním automobilem policie, začal do policejního vozu najíždět.
Najížděním ohrožoval též na místě zasahující policisty, jejichž výzev nedbal, a to s cílem policistům ujet. Ostatně i sám obviněný opakovaně zdůrazňuje, že jeho úmyslem bylo „za každou cenu se vyhnout silniční kontrole“. Pakliže obviněný prezentuje svůj vlastní pohled na skutkový děj, zejména svaluje vinu za eskalaci události na zasahující příslušníky Policie ČR, pak je to jednak bezpředmětné z hlediska užitého dovolacího důvodu, neboť ten je spojen se skutkovým dějem zjištěným soudy, nikoliv se skutkovým dějem, jenž prezentuje obviněný, jednak to svědčí o absenci jakéhokoliv náhledu a sebereflexe obviněného.
Za emoce, vyhrocení zákroku či jeho neorganizovaný a riskantní průběh může jednoznačně obviněný, který nerespektoval příslušníky Policie ČR, srov. bod 10 rozsudku krajského soudu. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud na vědomí obviněnému, který reagoval stručnou replikou. V ní zopakoval svůj pohled na nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že by polemizoval se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního a druhého stupně. Státní zástupce toto své tvrzení nedoprovází konkrétní argumentací o tom, ve kterých částech polemizuje se zjištěným skutkovým stavem. Obviněný v dovolání pouze popisoval zjištění učiněná zejména z předmětného kamerového záznamu, který byl rozhodujícím důkazem v řízení a který do značné míry položil základ pro skutkový stav. Obviněný se rozhodně nesnažil přednést svůj vlastní závěr o skutkovém stavu. Uvádí-li státní zástupce, že o přímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku svědčí to, že nereagoval na výzvy policistů, jak se uvádí ve skutkové větě napadeného rozsudku, a snažil se nejprve vycouvat, pak se jedná o zcela nesprávné tvrzení, které nejen odporuje teoretickým východiskům k úmyslu, ale odporuje i judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Couvání od vozidla policie je naopak projevem jasného úmyslu vyhnout se policejní kontrole, ovšem s úmyslem být od policejního vozidla co nejdále. Za tohoto stavu je pak zcela absurdní tvrdit, že couváním projevoval přímý úmysl působit na výkon pravomoci zasahujících policistů. Taktéž argumentace, že najíždění do vozidla a přítomných policistů implikuje přímý úmysl je krajně zkratkovitá a vůbec neodpovídá způsobu posuzování vnitřního psychického stavu pachatele ve vztahu k zamýšleného následku tak, jak to činí Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře. Pokud státní zástupce následně konfrontuje obviněného s tím, že neprojevil žádný náhled na situaci a sebereflexi, přičemž za eskalaci události může výhradně on sám, pak takovou argumentaci obviněný také kategoricky odmítá.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
15. Obviněný J. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
16. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. M.
17. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybňuje naplnění subjektivní stránky spáchaného zločinu. Zdůraznil, že jakékoli pohyby vozidla byly činěny nikoli s úmyslem najíždět na vozidlo Policie ČR či na jednotlivé policisty, ale naopak s úmyslem se jim za každou cenu vyhnout. Za vyhrocený průběh kontroly mohou především policisté, nikoliv obviněný, neboť policisté zcela bezhlavě, nesmyslně a neadekvátně zasáhli proti obviněnému coby řidiči osobního motorového vozidla.
18. Nejprve je vhodné vymezit v obecné poloze, že trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Odstavec 2 písm. a) tr. zákoníku předpokládá užití takového násilí se zbraní. Odstavec 2 písm. c) tr. zákoníku předpokládá způsobení větší škody. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti před násilným rušením.
Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby, za níž se podle § 127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku považují osoby v tomto taxativním výčtu uvedené, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používají při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle písm. e) tohoto ustanovení je za daných podmínek i příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie. Podle odstavce 2 téhož ustanovení k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.
Z toho, jak je v ustanovení § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vymezena subjektivní stránka trestného činu, vyplývá, že jednání pachatele, které spočívá v užití násilí, musí být vedeno úmyslem ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby, a že úmyslem pachatele musí být zahrnuto také užití násilí. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití ustanovení § 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rovněž třeba úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II, Zvláštní část, 2.
vydání,
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3129). Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65). Pachatel tímto způsobem jedná v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Zbraní se podle § 118 tr. zákoníku rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
19. Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 4 Tdo 450/2022, v němž konstatuje, že spočívá-li výkon pravomoci úřední osoby v silniční kontrole prováděné Policií ČR, je trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchán typicky takovým jednáním, při kterém řidič v úmyslu vyhnout se kontrole najíždí motorovým vozidlem na policisty nebo na policejní vozidlo proto, aby si vynutil volný průjezd místem a aby mohl pokračovat v jízdě, aniž by se podrobil policejní kontrole.
Pokud jde o skutkové závěry v projednávané věci, pak je třeba konstatovat, že soudy nepochybily, pokud tyto založily na logických a věcně přesvědčivých výpovědích zasahujících policistů J. T., M. G. a O. S., doplněných zejména kamerovým záznamem ze záznamového zařízení jejich služebního vozidla. Policisté popsali nejen okolnosti, proč se rozhodli vozidlo řízené obviněným zkontrolovat, ale podrobně se vyjádřili ke způsobu, jakým došlo ke ztotožnění obviněného a k tomu, jaké okolnosti je vedli k užití násilného donucovacího prostředku a k užití služebních zbraní.
Pokud tedy obviněný po rozsvícení světelného výstražného znamení s nápisem „STOP“ na uvedenou výzvu nereagoval a nereagoval ani na T., který z místa spolujezdce služebního vozidla řádně oděn ve služebním stejnokroji vystoupil v úmyslu obviněného, jakožto řidiče vozidla zkontrolovat, a nereagoval ani na mávání paže svědka G., který tímto dával obviněnému znamení k zastavení a místo toho začal z místa couvat, nezbylo přítomným policistům než obviněnému v dalším konání, zabránit nárazem jejich služebního vozidla do vozidla obviněného.
Obviněný však ani na tento zákrok, kterým došlo k zablokování jeho únikové cesty, nereagoval a nereagoval ani na svědky T. a S., kteří po uvedeném nárazu ze služebního vozidla vystoupili a s namířenými služebními zbraněmi za současného pronášení výzev se k vozidlu obviněného přibližovali. Naopak obviněný reagoval tak, že začal opětovně s vozidlem Audi couvat a poté se přímo proti svědkům G. a S. rozjel, čímž je ohrozil na životě. Tímto manévrem došlo k nárazu vozidla Audi do služebního vozidla policie, čímž si obviněný uvolnil prostor, kterým pak ujížděl.
20. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s názorem dovolatele, když naopak má za to, že soudy na základě všech ve věci objasněných skutečností správně dospěly k závěru o existenci zákonem vyžadované subjektivní stránky jednání obviněného. Sám obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakovaně zdůrazňuje, že chtěl z místa „zmizet za každou cenu“. Pokud s tímto cílem při nedostatku prostoru úmyslně najížděl na služební vůz, resp. policisty, pak zároveň musel nezbytně předpokládat, že jeho násilné jednání krajně negativně ovlivní služební zákrok.
Lze proto konstatovat, že v posuzované věci úmysl obviněného směřoval k tomu, aby se mu podařilo uprchnout před zasahujícími policisty, aby zmařil silniční kontrolu a aby se tak vyhnul potrestání za své protiprávní jednání. Tento úmysl vyplýval z objektivně zjištěných okolností týkajících se toho, že si obviněný byl dobře vědom faktu, že pozbyl řidičské oprávnění. Povinností obviněného bylo podrobit se kontrole, k čemuž policisty opravňuje zákon a to, že na ně najížděl jednoznačně svědčí o jeho úmyslu působit na jejich pravomoc.
21. Lze proto uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. l písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v úmyslu vyhnout se silniční kontrole najížděl motorovým vozidlem na policisty nebo na policejní vozidlo proto, aby si vynutil volný průjezd místem a aby mohl pokračovat v jízdě, aniž by se policejní kontrole podrobil. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že souhlasí s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že odkazy obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zmíněné v jeho dovolání, nikterak nevylučují naplnění subjektivní stránky spáchaného zločinu. 22. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu