4 Tdo 1092/2017-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2017 o dovolání
obviněného P. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11.
2016, sp. zn. 3 To 357/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 3 T 139/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 3
T 139/2015, byl obviněný P. Ch. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu
obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil
jednáním specifikovaným pod body 1)–3) daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný P. Ch. odsouzen podle § 272 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon
uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 2 let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 3 T
139/2015, podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém
Jičíně i obviněný P. Ch. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 3 To 357/2016, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil
napadený rozsudek ve výroku o vině pod body ad 1)-2) a ve výroku o trestu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný P. Ch. uznán
vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku,
kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím,
že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) dne 30. 1. 2014 v době kolem 19.53 hodin na dálnici D1, ve směru na
Brno, v tunelu K., z otevřeného okénka u řidiče vozidla Opel Vivaro, vyhodil
přesně neurčený pyrotechnický výrobek, který způsobil explozi, záblesk, zvukový
třesk a zakouření části tunelu, což způsobilo úlek řidičů projíždějících
vozidel, krátký pohup vozidel, jejich brzdění a pomalou jízdu, když v uvedenou
dobu místem projíždělo osobní vozidlo zn. Škoda Felicia s přívěsným vozíkem, s
osádkou třech osob a zájezdový autobus polské společnosti WACTUR s cestujícími
v počtu 32 osob, což mohlo vést ke kolizi vozidel v tunelu, k zahoření vozidel,
zakouření tunelu a tím k vážné újmě na zdraví či smrti osádek vozidel,
2) dne 27. 2. 2014 v době kolem 13.29 hodin na dálnici D1, ve směru na
Brno, v tunelu K., z otevřeného okénka u řidiče vozidla zn. BMW, vyhodil přesně
neurčený pyrotechnický výrobek, který způsobil explozi, záblesk, zvukový třesk
a zakouření části tunelu, což způsobilo úlek řidičů projíždějících vozidel,
krátký pohup vozidel, jejich brzdění a pomalou jízdu, když v uvedenou dobu
místem projíždělo více vozidel, v nichž se nacházelo nejméně 9 osob a jeden z
řidičů v důsledku úleku zastavil přímo v tunelu, což mohlo vést ke kolizi
vozidel v tunelu, k zahoření vozidel, zakouření tunelu a tím k vážné újmě na
zdraví či smrti osádek vozidel.
Za uvedené jednání byl obviněný P. Ch. odsouzen podle § 272 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 73 odst. 1, odst.
3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 3 let. Jinak zůstal
napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného P. Ch. bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 3 To
357/2016, podal následně obviněný P. Ch. prostřednictvím svých obhájců dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v
dovoláních namítl, že jím provedené výbuchy v dálničním tunelu nemohly vyvolat
bezprostřední nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, neboť řidiči musí být
na překážky různého typu připraveni, a dále poukázal na to, že přes narušení
plynulosti provozu nakonec k žádnému škodlivému následku nedošlo. V této
souvislosti rovněž uvedl, že právní závěr odvolacího soudu ohledně naplnění
subjektivní stránky je nesprávný, neboť se jednalo nanejvýš o vědomou nedbalost.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil Krajskému
soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že v obou dovoláních opakuje dovolatel
svou obhajobu, kterou uplatnil zejména i ve svém odvolání, že jím provedené
výbuchy v dálničním tunelu nemohly vyvolat bezprostřední nebezpečí smrti nebo
těžké újmy na zdraví, neboť řidiči vozidel musí být na takové výbuchy v
tunelech připraveni, a poukazuje na to, že přes narušení plynulosti provozu
nakonec k žádnému škodlivému následku nedošlo. K těmto námitkám se již podrobně
vyjádřily oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí, přičemž zejména úvahy
odvolacího soudu na str. 6 a násl. napadeného rozsudku považuje za přesvědčivé
a zcela vyčerpávající. Proto pouze poznamenává, že jakékoliv pochybnosti o míře
škodlivosti možného následku jsou zcela rozptýleny základní skutečností, že k
výbuchu došlo v dálničním tunelu o délce více než kilometr. Zde se následky z
jakékoliv kolize vozidel násobí, jsou zcela nepředvídatelné z důvodu různé
konstrukce a různého nákladu vozidel a i při použití nejmodernějších
bezpečnostních systémů jsou hrozící následky obtížně zvladatelné.
Po neprofesionálních řidičích rozhodně nelze požadovat, aby vždy zvládli úlek z
výbuchu a následnou jízdu zadýmeným tunelem. Stejně jako nelze po příslušnících
záchranných složek požadovat, aby byli vždy včas u každého požáru či u každé
povodně. Z pouhé existence takových složek nelze dovozovat, že jejich bdělost
by vždy zabránila škodlivému následku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání obviněného P. Ch. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného P. Ch.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že zjištěný skutek nevykazuje všechny znaky
zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a že jej bylo možno
– pro absenci subjektivní stránky (zavinění ve formě úmyslu) – právně posoudit
maximálně jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1
tr. zákoníku, příp. jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku.
V obecné rovině je předně třeba poznamenat, že zločin obecného
ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo úmyslně způsobí
obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví
nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár
nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných
podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného
nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho
odvrácení nebo zmírnění.
Se zřetelem k povaze námitek dovolatele je třeba zdůraznit, že k
závěru o existenci úmyslného zavinění podle § 272 tr. zákoníku nestačí jenom
zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo způsobit
obecné nebezpečí. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý či
nepřímý zároveň směřoval k vyvolání obecného nebezpečí. Musí tedy zahrnovat
vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo vydání
cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Pro obě formy úmyslného
zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje
aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky (srov. V.
Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218)
představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň
jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto
smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je
vlastně formou chtění (srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní
odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac,
vydání první, 2003), eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle. Proto je u
trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku třeba vycházet z
vyhodnocení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl
veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého a především jak
účinného prostředku bylo použito, zda si pachatel k útoku záměrně zvolil místo,
kde se shromažďuje větší počet osob apod.
Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah
případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný
vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V komentáři k
trestnímu zákoníku (Šámal a kol., Trestní zákoník I, Obecná část, 2. vydání
2012, C.H.BECK Praha, str. 223 a násl.) je uvedeno, že v právní literatuře
převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá
lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění
pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde
lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho
kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jedná se
tedy o aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku.
Při správném posouzení otázek úmyslného zavinění se zpravidla
nelze obejít bez spolehlivého zjištění, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému
jednání veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky)
trestného činu je v trestním právu značný, třebaže motiv jen výjimečně
charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Nebyl-li zjištěn motiv
trestného činu, je tím nepochybně ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv
trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu.
Naproti tomu nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou
pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na
absenci jeho úmyslu, jestliže je tento jeho úmysl dostatečně zřejmý z ostatních
okolností činu, zejména ze způsobu provedení útoku, použitého prostředku, volby
místa, kde se shromažďuje větší počet osob apod.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě soudy výše uvedené
zásady neporušily. Skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku soudu druhého
stupně a rozvedený v jeho odůvodnění lze stručně shrnout tak, že dovolatel ve
dvou případech - dne 30. 1. 2014 a dne 27. 2. 2014 na dálnici D1, v tunelu K, z
vozidla - otevřeného okénka u řidiče vyhodil přesně neurčený pyrotechnický
výrobek, který způsobil explozi, záblesk, zvukový třesk a zakouření části
tunelu, což způsobilo úlek řidičů projíždějících vozidel, krátký pohup vozidel,
jejich brzdění a pomalou jízdu, když v uvedenou dobu místem projížděla osobní
vozidla, což mohlo vést ke kolizi vozidel v tunelu, k zahoření vozidel,
zakouření tunelu a tím k vážné újmě na zdraví či smrti osádek vozidel.
Tyto osoby přitom podle zjištění soudů byly ohroženy na životě (příp. jim
hrozila újma) pro případ, že by došlo k havárii vozidel v uzavřeném prostoru
tunelu na dálnici. Příznivou shodou okolností (tj. nezávisle na dovolatelově
vůli) ke způsobení smrtelného následku, příp. těžké újmy nedošlo.
Dovolateli bylo přitom nepochybně známo (což ostatně sám ve své výpovědi před
soudem potvrdil) že použitím pyrotechnického výrobku dojde k výbuchu. Při jemu
známých účincích pyrotechnického výrobku musel vědět, že svým úmyslným jednáním
(tj. způsobením exploze) bezprostředně vystavuje v nebezpečí smrti nebo těžké
újmy na zdraví osoby přítomné ve vozidlech v tunelu, a že může tyto osoby
poranit či usmrtit. Dovolatel se výše uvedeného jednání dopustil na dálnici
(tzn. na komunikaci, kde se vozidla pohybují vysokou rychlostí) a navíc v
tunelu o délce více než kilometr (kde je vysoká pravděpodobnost řetězové
nehody, přičemž následky kolize vozidel se násobí a hrozící následky jsou hůře
zvladatelné). Podle zjištění soudů zároveň obviněný neučinil nic, co by
svědčilo o jeho snaze účinkům výbuchu zabránit nebo je alespoň zmírnit. Protože
obviněný jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutkových
okolností (především pokud jde o volbu místa činu a použitý prostředek), je
možno bez pochybností dovodit, že přivedl-li záměrně k výbuchu pyrotechnický
výrobek v tunelu, ve kterém se v daném okamžiku nacházel větší počet osob, pak
tato skutečnost dostatečně svědčí jak o jeho vědomí, že vydává tyto osoby v
nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti, tak zároveň o dostatku jeho vůle
takový následek (účinek) přivodit vlastním jednáním. Dovolatelovo jednání
zároveň výrazně vybočuje z mezí pouhé (byť tzv. nepravé) lhostejnosti. Vzhledem
k výše uvedenému nesdílí Nejvyšší soud názor, že inkriminované jednání mělo být
právně posouzeno jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273
tr. zákoníku, příp. jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku.
Jestliže soudy obou stupňů dovodily, že úmyslné zavinění dovolatele [§ 15 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku] zahrnovalo všechny zákonné znaky zločinu obecného
ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, je - z důvodů rozvedených v
předcházejících odstavcích - tento právní závěr zcela správný. To znamená, že
jejich rozhodnutí nejsou zatížena dovolatelem vytýkanými vadami. Navíc je nutno
poznamenat, že se jedná o trestný čin ohrožovací a skutečnost, že nakonec ke
škodlivému následku nedošlo, má pouze význam v tom směru, že jednání dovolatele
nebylo posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty.
Pro úplnost zbývá dodat, že námitka obviněného, že neměl představu
nebezpečí, je námitkou skutkovou, která nemůže založit tvrzený dovolací důvod.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez
jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný P. Ch. svým předmětným jednáním
naplnil všechny zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr.
zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací
soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem
zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v
odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného P. Ch. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr.
Jiří Pácal
předseda senátu