USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání obviněné J. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2023 č. j. 5 To 217/2023-300, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 6/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 7. 2023 č. j. 13 T 6/2022-284 byla obviněná J. M. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 31. 3. 2021 kolem 16:30 hodin jako řidička osobního automobilu značky Škoda Fabia, RZ XY, při jízdě po silnici č. 3503 ve směru na obec XY v km 6,928 v katastru města XY, okres XY, předjížděla v levém jízdním pruhu nejprve elektrokoloběžku řízenou L. C. a poté elektrokolo řízené A. C. a přitom v průběhu manévru příčného přemístění zpět do pravého jízdního pruhu srazila pravou zadní částí vozidla A. C. na zem, tedy porušila zejména ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. a způsobila tak A. C. zlomeninu vřetenní a loketní kosti dolního konce vlevo s nutností operace a dále pohmoždění kosti křížové s léčením a pracovní neschopností do 11. 7. 2021“.
Za to byla obviněná podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena jednak k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v délce dvanácti měsíců, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČO: 411975518, na náhradě škody částku 117.971,80 Kč.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 10. 2023 č. j. 5 To 217/2023-300 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadla obviněná J. M. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která se odrazila v právní kvalifikaci skutku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zároveň zčásti vycházela z nezákonných důkazů a nadto k nim nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, v důsledku čehož došlo i k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku. Soud odvolací po její výtce tyto závažné vady řízení neodstranil, ač tak učinit mohl a měl.
Konkrétně připomněla, že oba soudy vzaly za klíčový důkaz znalecký posudek z oboru doprava Ing. Zděňka Mrázka, Ph.D., v němž měl být zevrubně popsán mechanismus střetu jejího vozidla s elektrokolem. Tento posudek se však opíral o informace získané při podání vysvětlení na úřední záznam, tedy o procesně nepoužitelné důkazy. Už jen z toho důvodu tak k jeho závěrům nemělo být přihlíženo. Za zdroj výchozích informací při jeho zpracování navíc sloužily pouze protokol o nehodě a tvrzení pana C. a paní C., s nimiž bylo pracováno jako se zjištěnými fakty bez jakékoli další kritické polemiky.
Znalec pouze porovnal stopy na vozidle a na elektrokole, aniž by vzal v úvahu, že měl před sebou automobil staršího data výroby, na jehož karoserii mohla celá řada podobných stop vzniknout mnohem dříve a ze zcela jiných důvodů. K tomu se ovšem nijak nevyjádřil. Celková nepřesvědčivost posudku následně nebyla zhojena ani výslechem jeho zpracovatele v hlavním líčení. Znalec připustil, že kolo, které bylo použitou při prověrce na místě činu, nebylo totožné s jízdním kolem poškozené, ale pouze rozměrově podobné.
Stejně tak nebylo použito motorové vozidlo obviněné, přestože mohlo být bez problémů obstaráno. Obhajoba si klade otázku, jak mohla taková prověrka přinést relevantní poznatky o nehodovém ději, na nichž by bylo možno stavět. Za důkaz o vině pak podle přesvědčení dovolatelky nemohly sloužit ani posudek z oboru kriminalistika, specializace mechanoskopie, vypracovaný znalcem Karlem Benešem, spolu s vyšetřovacím pokusem. Z nich soud prvního stupně vyvodil pouze tolik, že střet mezi vozidlem a elektrokolem „nebyl vyloučen“.
Ani to však jako argument pro odsuzující rozsudek nepostačovalo. Tím by bylo pouze jednoznačné zjištění, že k takové střetu došlo, resp. „muselo dojít“. V opačném případě byl posudek spíše důkazem o nevině dovolatelky, zvláště pokud znalec dospěl k závěru, že „nebyla nalezena individuální shoda mezi stopami z vozidla a stopami z elektrokola“. Příčin vzniku oděru na boku automobilu mohly být desítky. Pokud bylo poukazováno na to, že dovolatelka po nehodě na pokyn policistů oznámila celou věc pojišťovně, znovu to neznamená, že poškozenou skutečně srazila.
Jako právní laik pouze uposlechla „veřejnou autoritu“, aniž by zároveň tušila, že se to nakonec „otočí proti ní“. Její postup rozhodně nebylo možno chápat tak, že připouští své řidičské selhání a zavinění úrazu poškozené.
Výsledkem oznámení na pojišťovnu byl navíc dokument označený jako oznámení škodné události, sepsaný administrativním pracovníkem, který patrně vycházel ze záznamu o dopravní nehodě sestaveném policií. Obviněná jej ovšem nepodepsala, a proto ani tuto listinu nelze chápat tak, že by se tím doznala ke způsobení dopravní nehody. O její nevině naopak svědčila výpověď pana Š., který jako očitý a jediný nezávislý svědek události vyloučil, že by mezi automobilem a cyklistkou došlo k nějakému kontaktu. Jeho tvrzení mělo být vzato za zcela zásadní důkaz, zvláště pokud zapadalo do množiny ostatních důkazů, jako byla její vlastní výpověď a již zmíněný posudek znalce Beneše.
Namísto toho bylo svědectví spolujezdce zcela nedůvodně odmítnuto jako ojedinělé a nepravdivé. Pokud odvolací soud v závěru veřejného zasedání podotkl, že by se státní zástupkyně měla zabývat možným spácháním trestného činu křivé výpovědi tímto svědkem, vnímá to dovolatelka jako další důkaz o snaze ji „za každou cenu odsoudit“ a tím zakrýt řadu pochybení policejního orgánu při objasňování celé události, kdy například nebyla provedena chemická analýza oděru na vozidle tak, aby byl určen jeho původ.
Námitky k hodnocení věrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka dovolatelka podrobněji rozebrala v doplnění dovolání ze dne 9. 1. 2024. Závěrem prvotního podání pak uvedla, že každý s alespoň elementárním povědomím o mechanice tuší, že pokud by automobil při rychlosti 50 až 70 km/h trefil bokem poškozenou na kole, následky by pro ni musely být nesporně mnohem vážnější. Důkazní situace tak podle ní připouštěla pouze jediné možné vyústění, a sice zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.
10. 2023 č. j. 5 To 217/2023-300 zrušil a buď ji sám zprostil obžaloby, nebo věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V rámci mimořádného opravného prostředku obviněná směřovala k předsedovi dovolacího senátu žádost, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí až do doby, než bude o jejím dovolání meritorně rozhodnuto, a „učinil všechna potřebná opatření k tomu, aby byl výkon rozhodnutí neprodleně přerušen“. Svůj požadavek odůvodnila mimo jiné i tím, že denně dojíždí do práce a k tomu nezbytně potřebuje navrácení řidičského oprávnění.
4. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání a jeho doplnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněná v něm pouze zopakovala námitky, které uplatňuje od počátku trestního řízení a s nimiž se bezezbytku vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. S jejich skutkovými závěry se pak ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal. Za zcela irelevantní z hlediska obsahového vymezení jednotlivých dovolacích důvodů označil výhrady stran údajného porušení zásady in dubio pro reo při hodnocení důkazů, k němuž navíc podle jeho názoru v řešené věci fakticky nedošlo.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle jeho názoru formálně odpovídala toliko námitka procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku z oboru dopravy vypracovaného Ing. Zdeňkem Mrázkem, Ph.D., kterou však zároveň vyhodnotil jako zcela neopodstatněnou. V obecné rovině k ní podotkl, že znalecký posudek může být vyžádán ještě před zahájením trestního stíhání obviněného a pak je přirozené, že v takovém případě bývá založen na důkazech bez samostatného procesního významu, včetně úředních záznamů.
V řízení před soudem je však možno znalce vyslechnout a umožnit mu, aby výsledky svého zkoumání vysvětlil či korigoval právě v návaznosti na aktuální dokazování, včetně procesně účinných svědeckých výpovědí a dalších důkazů. Současně mu mohou procesní strany klást otázky a formulovat připomínky k jeho znaleckým závěrům, na něž je povinen odpovídajícím způsobem reagovat. Právě tak postupoval i nalézací soud, který u hlavního líčení Ing. Mrázka, Ph.D., podrobně vyslechl a státnímu zástupci i obhajobě umožnil, aby mu kladly dotazy.
Toho také obhájce dovolatelky bohatě využil. Už proto podle státního zástupce nemohl být zpracovaný posudek procesně nepoužitelným důkazem. Otázkou kontaktu vozidla obviněné s jízdním kolem se kromě toho zabýval i později přibraný znalec z oboru kriminalistiky, odvětví mechanoskopie, Karel Beneš, který byl přítomen i u vyšetřovacího pokusu. Jestliže dovolatelka namítla, že ve věci nebyla provedena chemická analýza, zároveň po výtce státního zástupce neuvedla, že by soud v tomto směru nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování.
Pokud vůbec takový návrh v hlavním líčení padl, aniž by na něm ovšem setrvala i v jeho závěru, kdy předseda senátu prohlásil dokazování za skončené, nebylo by možno dovozovat, že došlo k zamítnutí důkazního návrhu bez náležitého zdůvodnění, tedy ke kvalifikovanému opomenutí důkazu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná podle poukazu státního zástupce žádnou bližší argumentaci neuvedla a jaksi automaticky ho spojila právě s tvrzeným naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. K doplnění dovolání, jehož předmětem byly připomínky k hodnocení výpovědi P. Š., pak podotkl, že jmenovaný svědek vinu dovolatelky ani nevyvrátil ani nepotvrdil, když de facto nebyl schopen určit, v jaké vzdálenosti před jedoucí cyklistkou se po předjížděcím manévru zařadila do pravého jízdního pruhu.
Už proto jeho výpověď nemohla mít pro rekonstrukci skutkového stavu žádný zásadní význam. Závěrem tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněná J. M. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněné proti rozsudku, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněné lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Úvodem k této části je třeba poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měla obhajoba ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněná výslovně odkázala.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně druhé.
K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové
závěry soudů, v návaznosti na nich i pro právní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
9. Z pohledu výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud také námitky obviněné J. M. a dospěl k závěru, že buď postrádají právní relevanci anebo věcné opodstatnění.
10. K jejím výhradám stran nedostatečnosti, resp. neúplnosti provedeného dokazování je vhodné v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
11. Jedním z leitmotivů obhajoby obviněné z předcházejících fázích trestního řízení, o který opřela i svůj mimořádný opravný prostředek, je snaha prosadit myšlenku, že bez chemické analýzy oděrů na karoserii jejího vozidla a na elektrokole poškozené a vzájemného porovnání získaných vzorků nelze přijmout závěr, že mezi oběma dopravními prostředky skutečně došlo ke kontaktu a že tedy svým předjížděcím manévrem způsobila pád cyklistky na vozovku. V uvedené souvislosti viní policejní orgán ze snahy vyřídit celou věc „s minimálními obtížemi“ s tím, že jeho liknavý a nedůsledný přístup při vyšetřování v zásadě zhatil možnost provedení výše zmíněného důkazu a tím i řádné objasnění nehodového děje. Vyjma toho, že dovolací senát materiálně vzato tento její názor nesdílí, zdůrazňuje, že v něm nelze spatřovat kvalifikovanou výhradu opomenutí důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tou by bylo tvrzení, že soud buď zcela ignoroval příslušný důkazní návrh, anebo jej zamítl bez jakéhokoli odůvodnění a tím své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Nic takového se ovšem v předloženém dovolání explicitně nenamítá.
12. Nejvyšší soud dále nepřisvědčil obviněné v úvaze, že znalecký posudek Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D., z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, byl nezákonně opatřeným a tím i procesně nepoužitelným důkazem, z nějž při následné rekonstrukci skutkového stavu nebylo možno vycházet. Jestliže znalecký posudek lze opatřit ještě před zahájením trestního stíhání obviněného (k tomu viz § 158 odst. 3 písm. b/ tr. ř.), je pochopitelné, že v takových případech za informační prameny pro jeho zpracování slouží výhradně podklady opatřené ve fázi prověřování, tedy např. i „výpovědi“ aktérů dopravní nehody „pouze“ na úřední záznam o podaném vysvětlení, které samy o sobě procesně využitelnými důkazy nejsou.
Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Je při dodržení zákonného postupu posudek znalce přibraného již ve fázi prověřování zásadně použitelný i v dalších stadiích řízení, a to bez ohledu na to, zda šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, či nikoli. Uvedené pravidlo vychází z charakteru řešeného důkazu, kdy znalec podává posudek na základě svých odborných znalostí a jeho závěry – mají-li oporu v dostatečných skutkových podkladech – nejsou na formálním zahájení trestního stíhání nikterak závislé.
Obviněný i další procesní strany mohou kdykoliv v dalším průběhu řízení vznášet proti osobě, postupu a závěrům znalce své námitky (§ 105 odst. 3 tr. ř.), s nimiž je příslušný orgán činný v trestním řízení povinen se odpovídajícím způsobem vypořádat. Znalec sám je pak povinen reagovat na pozdější posuny v důkazní situaci, jako jsou významné změny ve svědeckých výpovědích či změny v podkladech, z nichž původně vycházel při zpracování původního posudku. K tomu ostatně slouží další institut „zprocesnění“ posudku vypracovaného na žádost policejního orgánu ve fázi prověřování, kterým je výslech znalce podle § 108 tr.
ř. před soudem, jak se stalo i v nyní řešené trestní věci. V uvedené souvislosti není od věci připomenout, že Ing. Mrázek, Ph.D., při svém výslechu v hlavním líčení dne 19. 4. 2022 na přímý dotaz státního zástupce, zda na jeho původních závěrech případně cokoli mění výpovědi obviněné, poškozené a svědka Š., jednoznačně odvětil, že tomu tak není.
13. Dovolací senát dále v opozici s názorem obviněné konstatuje, že prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle neshledal ani v postupu soudů při vlastní rekonstrukci skutkového stavu. Mezi jejich výslednými skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé žádný rozpor – tím méně pak rozpor extrémní ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - nedovodil. Argumentační východisko dovolatelky zde v podstatě spočívalo na vzývání dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 nahrazen úslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně interpretovanou zásadu „in dubio pro reo“. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestně právní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soud) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl konstatovat, že se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha 2013, str. 34).
14. K takové principiální nejistotě však soud prvního stupně v nyní posuzované věci neměl rozumný důvod. K dispozici měl dostatek důkazů, které hodnotil logicky a v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Na jeho strukturované úvahy obsažené v bodech 13 a 14 odůvodnění rozsudku, v jejichž rámci také vysvětlil, proč měl za bezpečně vyvrácenou obhajobu obviněné, lze pro stručnost odkázat a není třeba k nim cokoli dalšího dodávat. Jestliže k nim vzdor očekávání obviněné neměl žádných připomínek ani krajský soud, neznamená to, že nesplnil svou přezkumnou povinnost. I jeho rozhodnutí splňuje parametry uvedené v § 134 odst. 2 tr. ř., neboť je v něm transparentně vysvětleno, proč odvolací námitky zamítl jako nedůvodné. Z prostého faktu, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nekonvenovaly představám dovolatelky, automaticky nelze dovozovat, že svá rozhodnutí zatížily vadou, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Právní posouzení skutku spočívá v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán.
16. V projednávaném případě sice obviněná formálně reklamovala nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, ovšem tuto námitku založila výlučně na již výše rozvedených námitkách procesní (skutkové) povahy. Dané argumentační východisko tak logicky za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákona na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Jinými slovy, dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku nepředložila žádnou námitku, která by odpovídala věcnému zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a její odkaz na zmíněné zákonné ustanovení byl tedy zcela formální, nekonkrétní a v důsledku toho irelevantní.
17. Závěrem lze tudíž prohlásit, že obviněná J. M. v podaném dovolání formulovala buď námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., anebo výhrady, kterým z hlediska deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto její dovolání (v jeho celku) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
18. Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněné k rozhodnutí o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., předseda dovolacího senátu v tomto případě důvody k tomuto fakultativnímu postupu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu