4 Tdo 1144/2014-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2014 dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 10 To 177/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 153/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 17 T 153/2013, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 24. 5. 2013 kolem 21.35 hodin na silnici II. třídy, v katastru obce V., okr. P.-z., ve směru jízdy od P., řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 1,55 g/kg alkoholu v krvi, ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, osobní automobil tov. zn. BMW 316, a v km 0,299, na kruhovém objezdu cca 50 m před obcí V., vjel vpravo mimo vozovku, kde přední částí vozidla narazil do silničního příkopu, kde zůstal stát.
Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 17 T 153/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 10 To 177/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 10 To 177/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že skutková zjištění ohledně toho, že to byl právě on, kdo řídil předmětné motorové vozidlo, nemají oporu v provedeném dokazování. Projíždějící hlídkou Celní správy byl zajištěn několik set metrů od vozidla a výpověď svědků J. a A. v této souvislosti nemůže vůbec sloužit jako důkaz, neboť tito svědčili o okolnostech získaných z doslechu, nikoliv na základě skutečností, které mohli sami vnímat svými smysly. Dovolatel se domnívá, že okolnosti, které by svědčily v jeho prospěch, nebyly vůbec prověřovány (např. ve vztahu ke zjištění, zda se na místě nehody nacházela v rozhodné době nějaká další osoba). Dále poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědích svědka A., které blíže nekonkretizuje, s tím, že tyto dle jeho názoru nebyly řádně odstraněny a vytýká odvolacímu soudu neprovedení důkazu výslechem jeho manželky. Obviněný je proto přesvědčen, že rozhodující soudy zcela ignorovaly zásadu „in dubio pro reo“ a že nesprávnou realizací důkazního řízení zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Tvrdí, že soud z dvou rozdílných skutkových verzí vybral tu, kterou subjektivně považoval za validní a na které postavil závěr o vině a trestu, zatímco druhou skutkovou verzi svědčící ve prospěch obviněného odmítl. V tomto kontextu pak namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Na podporu svých tvrzení obviněný odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. II ÚS 2042/08, II. ÚS 268/03, 7 Tdo 1116/2012, 7 Tdo 347/2012, aj.). Dle obviněného jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Odvolací soud se měl podle jeho mínění pokusit odstranit rozpory ve skutkových zjištěních a měl dokazování doplnit tak, aby bylo možno uvažovat o aplikaci zásady „in dubio pro reo“. Na místo toho však opřel své rozhodnutí o komplex nepřímých důkazů, z nichž je možno dojít k mnoha výkladům.
V další části dovolání obviněný vytýká odvolacímu soudu také to, že nesprávně přezkoumal právní kvalifikaci předmětného přečinu podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když právní závěr ohledně vzniklé škody je postaven výlučně na odhadu zasahujících policistů, kteří nejsou k takovému odhadu odborně způsobilí. Z tohoto důvodu dle něj právní závěr ohledně výše způsobené škody nemůže obstát.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně ve veřejném zasedání zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby sám rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 24. 9. 2014 Nejvyššímu soudu sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. řádu a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Podle konstantní judikatury jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Navíc dovolací námitky obviněného z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemohou obstát. Obviněný totiž formulovanými výhradami napadá pouze rozsah dokazování provedeného před nalézacím a odvolacím soudem (konkrétně tvrzením, že provedené dokazování nebylo dostatečné a že soudy nedisponovaly přímými důkazy k prokázání jeho viny) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (námitkou, že je nesprávný závěr o tom, že výpověď svědka M. A. je věrohodná). Primárně tak vznáší námitky proti správnosti učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhá jejich změny ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků dovozuje údajné nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Dovolatelem vytýkané vady tak mají výhradně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních. Obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za relevantní.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky se podle ustanovení § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, způsobí- li uvedeným činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublíží na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že předmětné vozidlo neřídil. Ač příslušný soud neměl k dispozici žádného přímého svědka dané dopravní nehody, Nejvyšší soud se po zhodnocení věci ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný je ze spáchání posuzovaného jednání usvědčován na základě řady nepřímých důkazů (tj. zejména výpovědi svědka M. A., ale i svědka M. J. a dále listinných důkazů – protokolu o nehodě, plánku místa dopravní nehody, náčrtku, fotodokumentace, záznamů o dechové zkoušce, aj.), které dohromady tvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině.
Nalézací i odvolací soud postupovaly správně, pokud neakceptovaly výhrady obviněného proti svědectví příslušníka Celního úřadu pro hlavní město Prahu M. A. Jmenovaný svědek jasně a srozumitelně popsal celou situaci, uvedl, že v rámci hlídkové činnosti, kterou vykonával s kolegou M. J., spatřili nedaleko obce V. v příkopu u kruhového objezdu zabořené příslušné vozidlo BMW, které měl obviněný v dlouhodobém užívání, že toto vozidlo bylo zamčené a že jiný neznámý řidič jim ukázal na muže odcházejícího od kruhového objezdu s tím, že tento muž dané vozidlo řídil. Svědci M. A. a M. J. proto následně řidiče, v němž posléze ztotožnili obviněného, dostihli a ten se s nimi vrátil k vozidlu. Když se ho na vozidlo ptali, tvrdil, že od vozidla nemá klíčky, že jel jako spolujezdec, pak se ale vůz náhle odemkl, když hledal mobilní telefon. Nepochybně tak nemluvil pravdu, neboť klíčky od vozidla musel mít u sebe, jiné osoby se na místě nenacházely. Dechovou zkouškou z přístroje Dräger bylo u obviněného dne 24. 5. 2013 v 21.01 hodin a opětovně v 21.09 hodin zjištěno nejméně 1,55 g/kg alkoholu v krvi.
Žádné významné rozpory či nejasnosti, které navíc obviněný v dovolání ani nekonkretizoval, ve výpovědi svědka M. A. shledány nebyly. Tvrzení tohoto svědka, že v místě nehody zastavilo sanitní vozidlo, které však zase odjelo, protože obviněný neměl žádné zranění, bylo správně vyhodnoceno jako věrohodné, a to bez ohledu na to, že v obhajobou dotazovaných zdravotnických organizacích nebyl o tomto žádný záznam. Dokazováním vyšlo najevo, že pracovníci záchranné služby nemusí činit záznam o věci, pokud při projíždění kolem dopravní nehody, aniž by byli k nehodě voláni, pouze osloví přítomné na místě s dotazem, zda někdo nepotřebuje lékařské ošetření a dostane se jim záporné odpovědi. Nebyl zjištěn žádný důvod, proč by si svědek M. A. celou událost vymyslel a nepravdivě o ní vypovídal.
Nejvyšší soud přisvědčil rozhodujícím soudům nižších stupňů i v tom, že případné zjišťování daktyloskopických stop na volantu či pachových stop ze sedadla řidiče by nemělo pro posouzení věci žádnou relevanci. Obviněný dané vozidlo soustavně užíval a skutečnost, zda se ve vozidle nacházely daktyloskopické či pachové stopy jiné osoby, by na závěr o jeho vině neměla žádný vliv. Stejně tak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč považoval za nadbytečný důkaz výpovědí manželky obviněného. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, se kterým se příslušný soud řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněnými navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Je tak možno shrnout, že obhajoba obviněného, že ve vozidle jel pouze jako spolujezdec a že skutečný řidič někam utekl, byla zjištěnými skutkovými okolnostmi případu spolehlivě vyvrácena. Nelze pominout, že obviněný nikdy neuvedl žádné jméno řidiče, který měl dle jeho tvrzení vozidlo řídit, což ani nebyl schopen nikterak přesvědčivě vysvětlit. V přípravném řízení i u hlavního líčení odmítl vypovídat a jak správně uvedl již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, mlčení obviněného za situace, která si žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby bylo vzato v úvahu při hodnocení ostatních usvědčujících důkazů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/11).
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Lze tak učinit závěr, že námitky uvedené dovolatelem v podaném dovolání zjevně neodpovídají deklarovaným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný J. Š. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, rozhodující soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se tak v předmětné věci nejedná.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 23. října 2014
Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná