U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017 o
dovoláních obviněných L. D., a R. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 To 26/2017, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. D. a R. S.
odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 48 T
6/2011, byli obvinění L. D. a R. S. uznáni vinnými ze spáchání zločinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku,
spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně
pravopisných chyb a překlepů):
1) obvinění L. D. a R. S.
„v době od 23.3.2008 do 13.6.2008, v B. a v O., po předchozí vzájemné domluvě,
v úmyslu získat neoprávněně úvěr u Československé obchodní banky, a.s. se
sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350, a.s. (dále jen ČSOB a.s.) na
financování koupě komerčního objektu – budovy na pozemku a pozemků, vše v
katastrálním území B.– M., obec B., evidovaným u Katastrálního úřadu v Bruntále
a na údajné refinancování nákladů spojených s rekonstrukcí předmětné budovy,
doručil obžalovaný R. S. na základě plné moci k zastupování ve věci vyřízení
úvěru, vystavené obžalovaným L. D. dne 23.3.2008 a předložené bance, do pobočky
ČSOB a.s. v Opavě, zaměstnankyni banky M. M. v době od 23.3.2008 do 5.6.2008
listinné materiály, které na základě jeho požadavku vyhotovil a dodal mu
obžalovaný L. D., a to konkrétně faktury č. 270100045 na částku ve výši
8.490.000,- Kč s datem vystavení dne 10.1.2007, č. 270100052 na částku ve výši
7.410.000,- Kč s datem vystavení dne 23.1.2007 a č. 270100065 na částku ve výši
7.000.000,- Kč s datem vystavení dne 5.2.2007, na kterých byl uveden jako
dodavatel M. P., S. M., S. M., a jako odběratel D. L.,Č., B., o kterých věděli,
že jsou fiktivní, protože stavební práce, uvedené na těchto fakturách, nebyly
nikdy provedene a částky, vyúčtované těmito fakturami, nebyly nikdy uhrazene,
dále upravenou Smlouvu o podnájmu nebytových prostor ze dne 20.12.2006 v téže
budově, uzavřenou mezi obchodní společností DAJAR CZ, s.r.o., se sídlem
Bruntál, K. Čapka 80/1, IČ: 26851393 (dále též „DAJAR CZ“), a Českou
pojišťovnou, a.s., ve které bylo uvedeno roční nájemné ve výši 2.778.922,- Kč,
ač věděli, že v původní smlouvě je ve skutečnosti sjednáno roční nájemné ve
výši 474.922,- Kč, Smlouvu o podnájmu nebytových prostor uzavřenou mezi
obchodní společností DAJAR CZ a M. P. s datem uzavření smlouvy 1.6.2007, o
které věděli, že je vyhotovena a uzavřena účelově, protože prostory na základě
této smlouvy nebyly nikdy pronajímáne a rovněž nebyly hrazene platby za
pronájem, smyšlená Prohlášení věřitelů, dle kterých měly osoby R. S., J. B. a
M. P. souhlasit s tím, aby jejich pohledávky vyplývající ze směnek byly
uhrazeny z poskytnutého úvěru u ČSOB a.s., kopii upraveného výpisu z účtu
obchodní společnosti DAJAR CZ s.r.o. u Komerční banky a.s., za období od
27.12.2007 do 23.4.2008, ve kterém obžalovaný L. D. pozměnil výši příchozích
plateb od České pojišťovny, a.s. ve dnech 7.2.2008 a 18.4.2008 na dvě částky ve
výši 694.730,- Kč, dále pozměnil výši příchozích plateb od I. V. ve dnech
6.2.2008. a 7.4.2008 na dvě částky po 410.810,61 Kč, jako plátce uvedl
„obžalovaného M. P.“ a pozměnil výši příchozích plateb od A. P. ve dnech
4.2.2008, 3.3.2008 a 27.3.2008 na tři částky ve výši 157.722,- Kč a jako plátce
uvedl osobu „R. D.“, ač věděli, že platby byly provedeny v podstatně nižším
rozsahu a nebyly provedeny obžalovaným M. P., ani R. D., směnky vlastní,
vystavené L. D. na řad
J. B. na částku ve výši 7.000.000,- Kč s datem vystavení 15.2.2007, na řad M. P. na částku ve výši 8.490.000,- Kč s datem vystavení 19.1.2007, na řad R. S. na částku ve výši 7.410.000,- Kč s datem vystavení 2.2.2007 a na řad P. J. na
částku ve výši 13.500.000,- Kč s datem vystavení 22.1.2007, kdy dle poznámky na
směnkách měly být peníze zapůjčeny na opravu a rekonstrukci administrativní
budovy České pojišťovny, ač věděli, že osoby uvedené na směnkách L. D. tyto
finanční prostředky nikdy nepůjčily, tedy, že jde o směnky vystavené účelově a
Smlouvu ze dne 14.4.2008 o údajné půjčce obžalovaného L. D. obchodní
společnosti LABRADORITE s.r.o.
ve výši 22.900.000,- Kč v nepeněžité podobě,
jako zhodnocení budovy v B. rekonstrukcemi provedenými věřitelem, ačkoliv
věděli, že rekonstrukce provedeny nebyly,
a na základě těchto doručených dokladů pak obžalovaný L. D. uzavřel jako
jednatel obchodní společnosti LABRADORITE, s.r.o., se sídlem Bruntál, ul. K.
Čapka 80/1, IČ:28377559 (dále též LABRADORITE), Smlouvu o vázaném účtu č.
2235/08/5139, s uvedením data na smlouvě dne 2.6.2008 a místem uzavření v O.,
dále v prostorách pobočky ČSOB a.s. v O., na ul. O., dne 5.6.2008 Smlouvu o
úvěru č.2231/08/5139 na poskytnutí finančních prostředků ve výši 45.000.000,-
Kč, kdy pro zajištění úvěru uzavřel téhož dne Dohodu o vyplňovacím právu
směnečném č.2233/08/5139, ke které vystavil blankosměnku na řad ČSOB a.s., dále
jako jednatel společnosti DAJAR CZ, s.r.o., se sídlem Bruntál, ul. K. Čapka
80/1, IČ:26851393, vystavil Prohlášení ručitele č. 2234/08/5139 a dne 13.6.2008
uzavřel v prostorách pobočky ČSOB a.s. v O., ul. O., Smlouvu o zřízení
zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 45 mil. Kč ze Smlouvy o úvěru
ze dne 5.6.2008 k nemovitostem – budově v B. a přilehlým pozemkům č.
2232/08/5139,
a na základě výše uvedených smluv a dokumentů pak společnost LABRADORITE
čerpala u ČSOB a.s. úvěr ve výši 45.000.000,- Kč, kdy v souladu s výše uvedenou
Smlouvou o úvěru byla dne 5.6.2008 převedena bankou částka ve výši 22.100.000,-
Kč na vázaný účet obchodní společnosti S MORAVA leasing, a.s. a dne 13.6.2008
byla převedena částka ve výši 7.410.000,- Kč na bankovní účet R. S., částka ve
výši 8.490.000,- Kč na bankovní účet M. P. a částka ve výši 7.000.000,- Kč na
bankovní účet J. B.,
čímž tito obžalovaní uvedením nepravdivým údajů při sjednávání úvěrové smlouvy
neoprávněně získali částku ve výši 19.952.187,- Kč a v této výši způsobili
škodu ČSOB, a.s. se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350.“
Za tento zločin byl obviněný L. D. odsouzen podle § 211 odst. 6 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Obviněný R. S. byl odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl
pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému L. D. uložen zákaz
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena
statutárního orgánu obchodních společností a družstev na 5 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. D., R. S. a M. P. uložena
povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Československé obchodní
bance, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, majetkovou škodu ve výši 6.702.787 Kč.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. S. a M. P. uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně poškozené Československé obchodní bance, a. s.,
Radlická 333/150, Praha 5, majetkovou škodu ve výši 12.500.000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Československá obchodní banka, a. s.,
Radlická 333/150, Praha 5, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu
majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. P.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 48 T
6/2011, podali obvinění L. D. a R. S. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 To 26/2017, tak, že odvolání
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 To
26/2017, podal následně obviněný L. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které
spatřuje v nesprávném právním posouzení zjištěného skutkového stavu, nebo jiném
hmotněprávním posouzení, dále v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními
soudu a provedenými důkazy a posledně v procesních vadách řízení, které měly
vliv na nesprávné rozhodnutí soudu ve věci. Odkazuje na výrok rozsudku
prvostupňového soudu, kde je skutek kladený obviněnému za vinu popsán tak, že
ke své žádosti o úvěr doložil přílohy obsahující nepravdivé údaje. Zastává
stanovisko, že se sice jedná o nepravdivé údaje, které ovšem nebyly a nemohly
být významné při rozhodování o poskytnutí úvěru společnosti LABRADORITE, s. r. o. Pokud by mohly mít určitý význam, pak jedině v tom smyslu, že na jejich
podkladě neměl být úvěr na konkrétní účel poskytován. U faktur vystavených
dodavatelem M. P. odběrateli L. D. má za to, že tyto jsou bez významu pro
závazky a majetkovou situaci LABRADORITE, s. r. o. Pokud se jedná o podnájemní
smlouvu mezi společností DAJAR CZ, s. r. o., jako podnajímatelem a uživateli
bytových prostor jako podnájemníky, pak údaje o výši podnájmu nebyly významné
pro posouzení příjmů žadatele o úvěr, neboť se jednalo o příjmy společnosti
DAJAR CZ, s. r. o., nikoli příjmy LABRADORITE, s. r. o. U prohlášení směnečných
věřitelů o souhlasu s plněním banky na jejich účty poukazuje opět na to, že
jsou bez významu pro poskytnutí úvěru společnosti LABRADORITE, s. r. o., stejně
tak jako údaje o bankovním účtu společnosti DAJAR CZ, s. r. o. Směnky vystavené
výstavcem L. D. na věřitele J. B., M. P., R. S., P. J. pak podle obviněného
jsou bez významu pro posouzení majetkových poměrů společnosti LABRADORITE, s. r. o. Pokud jde o dluh společnosti LABRADORITE, s. r. o., z nepeněžité půjčky,
pak tvrdí, že jde o smlouvu nesmyslnou, která nemůže být podkladem pro vznik
závazku mezi jejími účastníky, neboť uvedeným způsobem neposkytl ani nemohl
poskytnout, žádné plnění ve prospěch společnosti LABRADORITE, s. r. o. Tvrdí,
že pokud by měl účel úvěru mít nějaký vztah k závazkům žadatele o úvěr, pak by
musel žadatel na závazky třetí osoby přistoupit, čímž by se závazek třetí osoby
stal jeho závazkem. To se však v daném případě nestalo. Dále v dovolání uvádí,
že žadatel o úvěr společnost LABRADORITE, s. r. o., kupovala nemovitost v roce
2008 od leasingové společnosti S MORAVA leasing, a. s., ve stavu, v jakém se v
té době nacházela. Leasingová společnost ji v tomto stavu prodávala společnosti
LABRADORITE, s. r. o. Pokud by v roce 2007 proběhla nějaká rekonstrukce
nemovitosti, pak by její případné zhodnocení oproti předešlému stavu z roku
2007 bylo již zahrnuto do kupní ceny sjednané ve smlouvě v roce 2008. Rekonstrukce s případným zhodnocením nemovitosti, pokud by k ní došlo v roce
2007, by mohla představovat přírůstek vlastníka nemovitosti, ale nikoli
přírůstek majetku zájemci o koupi této nemovitosti, který žádal o úvěr.
Z
uvedeného vyplývá, že bez ohledu na hodnotu zajištění závazku z úvěru takováto
smlouva o nepeněžité půjčce by při standardním vyhodnocení žádosti o úvěr
bankou nemohla vůbec obstát a banka by na jejím podkladě úvěr na zaplacení
„dluhu“ neposkytla. Žadatel o úvěr by ani takovouto nesmyslnou legendu a
nesmyslný podklad nemohl vymyslet a reálně si představovat, že mu bude na jejím
základě úvěr poskytnut, pokud by vše s bankéři nebylo předjednáno předem. Uzavřel tedy, že předložené dokumenty neměly reálný význam pro posouzení
majetkové situace žadatele o úvěr a ve vztahu k části úvěru ve výši 22.000.000
Kč. Vůči L. D. pak byl tento závazek na první pohled nesmyslný a nemohl reálně
vzniknout. Veškeré dokumenty vztahující se k této části úvěru nemohly mít
právní význam v tom smyslu, že by odůvodňovaly toto plnění.
Obviněný se ohradil také proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu v tom
smyslu, že již při sjednávání úvěru nemínil tento úvěr splácet. K tomuto
skutkovému zjištění podle jeho názoru neexistují žádné podklady, neboť naopak
vyplynulo, že zamýšlel nemovitost s vysokým ziskem prodat a ze získaných
prostředků úvěr splácet. Tomu nasvědčuje zejména jeho dopis adresovaný
Ministerstvu financí a proběhlé osobní setkání s pracovníkem ministerstva I. B.
Tento sice nepotvrdil, že prodej budovy pro umístění Finančního úřadu v
Bruntále s ním byl předem projednán s příslibem za určitou cenu, dokonce popřel
osobní kontakt s ním, nicméně v rozhodné době záměr rozšířit pracoviště
Finančního úřadu v Bruntále o další prostory existoval a bylo uvažováno o
přemístění sídla úřadu. I když písemná odpověď ministerstva na jeho dopis
obsahující údaje o nemovitosti a nabídkovou kupní cenu dohledána nebyla, přesto
nepochybně existovat musela, když platí zásada, že úřady reagují na každý
podepsaný přípis. Připustil, že úvěr byl, pokud jde o jeho celkovou výši,
splacen pouze v nepatrné části, nebylo však podle jeho názoru prokázáno, že by
se tak stalo pro neochotu z jeho strany. Proto míní, že skutkové závěry o tom,
že od počátku nechtěl úvěr splácet, jsou v rozporu se skutkovými zjištěními a v
extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Dále se vymezil proti závěrům znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při
Ekonomické Fakultě VŠB - TU Ostrava, který vypracoval Ing. Quido Klečka jako
externí spolupracovník ustanoveného znaleckého ústavu. Míní, že šlo o nezákonný
postup, neboť fakticky posudek nebyl vypracován ústavem. Uvedená vada řízení
měla podle hodnocení obviněného zásadní vliv na rozhodnutí soudu ve věci, neboť
posudek vypracovaný externím spolupracovníkem ustanoveného znalce byl vzat za
podklad výroku o vině, ačkoli obsahuje zásadní vady. Jedná se o vady, které
jsou představovány údajně chybnou metodikou stanovení tržní ceny. Tímto
způsobem údajně došlo ke zkreslení hodnoty nemovitosti představující hodnotu
zástavy a tím pádem k významnému zvýšení výše zjištěné škody.
Závěrem vyjádřil přesvědčení, že popsaným skutkem nemohl naplnit zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, byť není vyloučeno, že
by mohlo jít o trestný čin jiný, resp. o účastenství k jinému trestnému činu,
když zde přichází v úvahu pomoc k trestnému činu porušování povinností při
správě cizího majetku. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i prvostupňový rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. S. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že soudy
obou stupňů porušily jeho základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý
proces, princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo.
Dále namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry. Za chybná
označil rozhodnutí soudů obou stupňů proto, že odsuzující rozsudek opřely o
jediný přímý důkaz, a to o výpověď spoluobviněného L. D., která není podepřena
žádným jiným důkazem a kterou sám hodnotí jako rozpornou a nevěrohodnou.
Odvolací soud z výpovědi spoluobviněného nesprávně dovodil, že nepochybně věděl
o tom, že ČSOB, a. s. byly předkládány doklady z podstatné části zcela
nepravdivé a falešně vyhotovené a že se na jejich vytváření podílel. Popírá, že
by věděl o tom, že u listin, které byly bance předkládány, jde o podvrhy. Míní,
že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou jeho jednání. Uvádí, že
sice mohl vědět, že jde ze strany obviněného D. o podvod, není ale najisto
postaveno, že o tom skutečně věděl. Ohradil se rovněž proti tomu, že byl
označen za pachatele trestného činu úvěrového podvodu, neboť nebyl účastníkem
úvěrové smlouvy. Míní, že mohl být pouze účastníkem na předmětném trestném
činu. Soud tak měl v projednávané věci posuzovat subsidiaritu, subjektivní
stránku a formu účastenství, na které pak závisí i možnost snížení trestní
sazby. Tímto se však soudy vůbec nezabývaly, neboť jej považovaly za
spolupachatele. Spoluobviněný D. chtěl od počátku spáchat trestný čin úvěrového
podvodu, který zakrýval údajnou koupí. Svými nepravdivými tvrzeními obviněného
natolik přesvědčil, až mu uvěřil, že má reálný podnikatelský záměr prodat s
vysokým ziskem budovu, na kterou byl úvěr čerpán, a začal s ním spolupracovat.
Obviněný D. ovšem neměl dostatečný myšlenkový potenciál, aby tento úvěrový
podvod spáchal, a proto ke svému podvodnému jednání zapojil další dvě nic
netušící osoby. I v mimořádném opravném prostředku tvrdí, že mu společně s L.
půjčili větší objem finančních prostředků, připouští, že nad případnou
problematickou návratností půjčky neuvažoval, neboť spoléhal na doporučení
svého nynějšího tchána L. Soudy ovšem dostatečně nezkoumaly, zda mezi L. a S.
na straně jedné a D. na straně druhé byl dlužnický vztah, přitom se z hlediska
posouzení viny jedná o otázku podstatnou. Tímto tvrzením se vymezuje proti
výpovědi obviněného L. D., že pokud jim dal nějaké peníze, šlo o procenta z
peněz získaných z úvěru. Soudy se také nedostatečně zabývaly otázkou, zda mohl
v předmětném období disponovat finanční částkou, která byla zapůjčena
spoluobviněnému. Z provedeného znaleckého posudku doc. Ing. Františka Nahodila,
CSc., soudního znalce z oboru ekonomiky přitom jednoznačně vyplývá, že
finančními prostředky mohl disponovat.
Dále vytýká soudům, že svůj závěr o jeho vině vystavěly na jediné výpovědi
spoluobviněného, zpochybňuje rovněž výpověď svědka V., která byla nepravdivá a
měla jej pouze poškodit. Stejně tak zpochybňuje závěry znaleckého posudku
ohledně skutečné hodnoty nemovitosti v B., tedy komerční budovy, na kterou byl
čerpán předmětný úvěr. Namítl, že znalecký posudek Ústavu oceňování majetku při
Ekonomické fakultě VŠB – TU Ostrava zpracoval externí spolupracovník Ing. Quido
Klečka, takže ústav v této věci vystupoval pouze formálně. Tento posudek
označil za nepoužitelný, účelově zpracovaný s nepřehlednými, nejasnými a
zavádějícími a hlavně neodůvodněnými údaji. Míní, že ve věci měl být zpracován
nový revizní znalecký posudek, a to skutečným znaleckým ústavem, tedy Ústavem
soudního inženýrství VUT v Brně. Uvádí, že soudy pochybily, pokud takovému
návrhu na doplnění dokazování nevyhověly.
Obviněný označil za vadný rovněž výrok o náhradě škody. Podle vlastního výpočtu
činí výše škody 2.759.187 Kč, mělo tudíž dojít ke změně právní kvalifikace, a
to podle § 211 odst. 5 písm. c), nikoliv odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. V
dovolání zmínil i zásadu subsidiarity trestní represe, a to proto, že úmyslem
obviněného D. nebylo poskytnutý úvěr nesplácet. Škoda v předmětném případě
nevznikla primárně v důsledku podvodného jednání, ale v důsledku objektivního
snížení cen nemovitostí a faktického zablokování trhu. Je tedy otázkou, zda
právě s ohledem na subsidiaritu trestní represe je odpovědnost pachatele
trestní a nepostačoval by civilní postih. Původním úmyslem bylo totiž koupit
dům, který se měl následně prodat Ministerstvu financí za výrazně vyšší cenu, a
tedy úvěr zcela uhradit. Úmysl se ovšem nezdařil z důvodu změny názoru
Ministerstva financí a hospodářské krize. Škoda tak vznikla mimo sféru vlivu
účastníků.
Závěrem uvedl, že žádné listiny ani prohlášení o jejich pravdivosti
nepodepisoval, nezpracovával dokumentaci, nevyplňoval listiny a nemohl tedy
naplnit uvedený znak skutkové podstaty, a to uvedení nepravdivého údaje.
Jelikož nebyla prokázána vědomost obviněného o zfalšování předmětných listin,
nemohla tak být ani naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, který
vyžaduje úmyslné zavinění.
Z uvedených důvodů obviněný S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání, stejně
tak jako i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby
obviněného sám obžaloby zprostil, případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí
přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k
dovoláním obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedla, že oba dovolatelé v dovolání uplatnili
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech,
pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Ze zákonné formulace je zřejmé, že dovolání
je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny. Pro dovolací řízení je tedy zásadně
směrodatný skutkový stav v podobě zjištěné v průběhu trestního řízení, tedy
skutkový stav definovaný především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zásadně
tedy platí, že skutkové závěry činí především soud prvního stupně, neboť právě
v hlavním líčení je těžiště samotného dokazování. Skutkové závěry může
doplňovat, popř. korigovat dále soud odvolací, a to v řízení o řádném opravném
prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání
věci ve dvoustupňovém řízení. Z uvedeného je zřejmé, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně skončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
z popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem zjištěné okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného práva, a to jak
trestního, tak i jiných právních odvětví.
Po přezkoumání námitek obviněných, jak je formulovali ve svém dovolání, je
třeba dospět k závěru, že většinu z nich nelze pod deklarovaný dovolací důvod
podřadit. Obvinění totiž ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního
posouzení skutku, neboť zejména napadají soudy učiněná skutková zjištění. Pokud
brojí proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného
dokazování, a teprve formou polemiky s těmito závěry se dostávají k vlastním
skutkovým verzím odlišným od závěrů soudů obou stupňů, nelze jejich námitky
označit za námitky právní, neboť se domáhají toho, aby na základě jiného
hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byli uznáni vinnými.
Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Lze sice
připustit, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může
Nejvyšší soud jako soud dovolací vstoupit, avšak pouze ve zcela výjimečných a
ojedinělých případech, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, a to proto, aby i v
řízení o mimořádném opravném prostředku byl dán průchod ústavně garantovanému
právu na spravedlivý proces. Žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními však v posuzované trestní věci není možné dle
názoru státní zástupkyně zaznamenat. Je třeba také předeslat, že většinu
námitek, které obvinění v dovolání uvedli, uplatnili již v odvolacím řízení a
odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Obviněný L. D. v mezích jím uplatněných dovolacích důvodů uplatnil námitku, že
byť byly v žádosti o úvěr uvedeny nepravdivé údaje, pak tyto nebyly a nemohly
být významné při rozhodování o poskytování úvěru společnosti LABRADORITE, s. r.
o. Uvedenou námitkou se zabýval ve svém rozhodnutí již soud odvolací, který
připustil, že šlo o neobvyklou konstrukci, pokud byl poskytnut úvěr společnosti
ke koupi objektu, který měl být dále provozován za účelem zisku z jeho pronájmu
na základě podkladů o průběhu a zisku z dřívějšího pronájmu jinou společností a
vynaložení nákladu na rekonstrukci fyzickou osobou. Zdůraznil však, že veškeré
podklady a tvrzení byly vždy spojené s osobou tohoto obviněného a samotné
podmínky pro poskytnutí úvěru a zajišťovací prostředky byly s jeho osobou také
bezprostředně svázány, neboť vystupoval nejen jako jednatel společnosti
LABRADORITE, s. r. o., ale i jako jednatel společnosti DAJAR CZ, s. r. o.
Věřiteli byly předloženy nepravdivé a zfalšované doklady, které měly vzbudit
zdání o tom, že je úvěr poskytován na objekt, který L. D. jako fyzická osoba
nákladně zrekonstruoval, přičemž za tím účelem čerpal půjčky, které chce
prostřednictvím úvěru splatit, stejně tak jako byl inzerován výnosný pronájem
celé budovy, který ve svém důsledku spolu s údaji o rekonstrukci výrazně
navýšil cenu objektu, na který byl čerpán úvěr. Opak však byl pravdou, neboť
veškeré deklarované údaje týkající se předmětného objektu byly lživé a doklady
zfalšované. Skutečné roční nájemné tvořilo jednu šestinu z deklarované částky,
nemovitost nebyla pronajata v tvrzeném rozsahu, neboť smlouva o podnájmu
nebytových prostor s M. P. byla pouze fiktivní, věřitelé - obviněný R. S., J.
B. a M. P. žádné finanční prostředky na rekonstrukci objektu nikdy neposkytli,
neboť tento rekonstruován nebyl. Obchodní společnost DAJAR CZ, s. r. o., nikdy
nedisponovala na účtu vedeném u Komerční banky, a. s., inzerovanými obraty a
obviněný L. D. nikdy nepůjčil obchodní společnosti LABRADORITE, s. r. o.,
půjčku ve výši 22.900.000 Kč v nepeněžité podobě jako zhodnocení budovy. Pokud
by ČSOB, a. s., znala skutečný stav věci, neposkytla by úvěr ve výši 45.000.000
Kč, v úvahu by přicházela jen půjčka ve výši 80 % skutečné prodejní ceny
objektu, která by se však neodvíjela od ceny prezentované v žádosti o úvěr. Je
tedy zřejmé, že uvedení nepravdivých údajů bylo v objektivní poloze způsobilé
ohrozit zájem chráněný zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého
údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z
hlediska výše reálně hrozící škody.
Obviněný L. D., stejně tak jako obviněný R. S., uplatnil v mimořádném opravném
prostředku i námitku vůči správnosti znaleckého posudku vypracovaného Ústavem
oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB – TU Ostrava s poukazem na to, že
tento znalecký posudek byl ve skutečnosti vypracován pouze ověřeným externím
pracovníkem Ing. Quidem Klečkou, takže na něj nelze nahlížet jako na skutečný
posudek ústavu, neboť na jeho vypracování se podílel pouze jednotlivec. Oba
dovolatelé z toho dovozují, že proto od ceny nemovitosti, k níž dospěl
předmětný znalecký posudek, nelze odvíjet výpočet škody. I touto námitkou se
vyčerpávajícím způsobem zabýval Vrchní soud v Olomouci, na jehož rozhodnutí lze
odkázat. V posuzované věci není pochyb, že posudek byl vypracován ústavem
zapsaným do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost, mj. i s
předmětem znalecké činnosti oceňování nemovitostí, ceny a odhady podniků a
dalších. Stejně tak lze podpořit názor Vrchního soudu v Olomouci o tom, že
pokud obviněný R. S. nárokoval provedení revizního znaleckého posudku Ústavem
soudního inženýrství VUT v Brně, pak se jedná o stejně kvalifikovaný ústav. To,
že znalecký posudek byl za ústav zpracován externím znalcem, není vadou tohoto
posudku, neboť ústav svoji znaleckou činnost zajišťuje jak interními tak
externími pracovníky, což je v souladu se statutem předmětného ústavu.
R. S. v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
uplatnil ve svém dovolání, rovněž zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové
podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku
s tím, že z jeho strany nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného zločinu
a nemohl být označen za pachatele úvěrového podvodu, neboť tím může být pouze
účastník úvěrové smlouvy, tedy obviněný L. D. Za nesprávný rovněž označil závěr
soudů obou stupňů o výši jím způsobené škody. Ohledně pachatelství trestného
činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je třeba v souladu s názorem
Vrchního soudu v Olomouci zmínit, že pachatelem takového trestného činu
spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy bývá především
účastník takové smlouvy, ale může jím být také fyzická osoba jednající za
dlužníka nebo věřitele. V posuzované trestní věci obviněný R. S. dojednával
úvěr v zastoupení dlužníka na základě plné moci. V takovém případě nic
nebránilo soudům obou stupňů, aby jej označily za pachatele, resp.
spolupachatele na předmětném zločinu.
Žádné výhrady nelze mít ani proti závěrům soudů obou stupňů, že obviněný L. D.
společně s R. S. vědomě předložili zfalšované podklady ČSOB, a. s., v úmyslu
získat neoprávněně úvěr. Ze strany obviněného S. šlo o vědomé předkládání
těchto materiálů. Tato skutečnost vyplývá jednak z výpovědi L. D., z výpovědí
svědkyně J. M., bankovní poradkyně České spořitelny, a. s., pobočka Ostrava i z
výpovědi svědkyně M. M., úvěrové pracovnice ČSOB, a. s. Z provedených důkazů
rovněž jednoznačně vyplynul i závěr, že obviněný R. S. žádné finanční
prostředky obviněnému L. D. nepůjčil. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že
předmětná půjčka, stejně tak jako půjčky ostatní, nebyla realizována s tím, že
finanční prostředky z této údajné půjčky byly fakticky odměnou obviněného R. S.
za aktivitu při vyřizování úvěru. Odvolací soud zcela logicky poukázal na to,
že všechny směnky byly vydány v bezprostřední časové souvislosti a byly splatné
v zásadě ve stejném termínu. Všichni ostatní svědci, kteří měli údajně půjčit
finanční prostředky obviněnému L. D., vypověděli, že k takovým půjčkám ve
skutečnosti nedošlo.
Soudy obou stupňů se rovněž odpovídajícím způsobem zabývaly vzniklou škodou,
když své závěry opřely o aktuální judikaturu. Odvolací soud v posuzovaném
případě dospěl ke správnému závěru, že za škodu je třeba považovat částku,
která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou
zajištění úvěru, příp. i výší již uhrazených peněžních prostředků. Odvolací
soud v uvedené souvislosti zdůraznil, že ve znaleckém posudku při hodnocení
ceny nemovitostí bylo postupováno důsledně podle zákona o oceňování majetku č.
151/1997 Sb. a navazujících předpisů, tedy že bylo vycházeno z průměrných cen
místně obvyklého nájemného, které byly významně vyšší než skutečné tržní
nájemné, jehož mohlo být aktuálně dosaženo, takže tento postup byl zjevně ve
prospěch obviněných.
Dle státní zástupkyně je zřejmé, že důkazní situace v posuzované trestní věci
neumožňuje aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Oba obvinění se
dopustili jednání, které naplňovalo zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a bylo společensky škodlivé. Oba
obvinění mohli u jednání, jehož se dopouštěli, důvodně předpokládat, že jde o
jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy platného a účinného trestního
zákona. Pokud obviněný S. namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení
principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem souhlasit nelze. I
při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno
vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných
činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující
nápravu závadného stavu způsobeného obviněnými ještě neznamená nutnost postupu
jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace
trestněprávních institutů. Popsaným skutkem obvinění naplňují všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, přičemž nelze konstatovat,
že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem,
kdyby byl např. úvěr vylákán v nižší částce, popř. kdyby byl řádně splácen,
popř. že by byla trestným činem způsobena marginální škoda. Proto je vzhledem
ke způsobu jednání obviněných dána i odpovídající společenská nebezpečnost a
uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv
obviněných.
Obviněný L. D. v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. Ten v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v alternativě
vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházející byl dán
důvod dovolání uvedený v písm. a) – k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy vázána na některý z dalších
dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. ve spojení, s
nímž se může uplatnit. Z toho pak logicky vyplývá, že pokud je třeba na
dovolání obviněného nahlížet jako na zjevně neopodstatněné z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je na ně třeba
obdobně nahlížet i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., že pokud část námitek obviněného obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak neodpovídá ani dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný R. S. reagoval na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství stručnou replikou. Uvedl v ní, že z obsahu vyjádření státní
zástupkyně vyplývá zřejmá snaha omlouvat chybnou práci jak obžaloby, tak soudů,
které dosud jeho trestní věc řešily. Soudy se ve svých rozhodnutích opíraly
nikoliv o důkazy, ale o své domněnky a mylné závěry, jako např., že obviněný
musel budovu a její stav a cenu znát, když v ní byl přitom pouze jednou, a dále
o výpověď svědka V. Své dovolání mj. opřel o námitku extrémního nesouladu mezi
učiněnými skutkovými závěry a provedenými důkazy. Tato námitka s ohledem na
konstantní judikaturu vyžaduje, aby bylo podrobně popsáno, v čem je extrémní
nesoulad spatřován. K úspěšnému uplatnění této námitky nestačí pouhý odkaz na
některé předchozí podání. Obviněnému proto nelze vyčítat, jak činí státní
zástupkyně, že své námitky uplatnil opakovaně, neboť námitkami vznesenými v
rámci odvolacího řízení by se dovolací soud nezabýval. Jestliže tedy v dovolání
uplatnil stejné námitky, činí tak rovněž z toho důvodu, že se ani soud odvolací
ani prvostupňový obhajobou podrobně nezabývaly. Nejvyšší státní zastupitelství
obviněnému vytýká, že musel vědět, že cena stanovená posudkem není objektivní.
Úvěr se ale obvykle poskytuje ve výši 80% ceny. Odhad ceny nemovitosti činil 68
mil. Kč a supervizor ČSOB po prohlídce objektu tento odhad snížil o 3 mil. Kč.
Namítá, že byl v předmětné budově jen jednou, a to pouze v přízemí budovy, dále
že je veterinář a nemá jakékoliv vzdělání v oboru oceňování nemovitostí.
Znalkyně ČSOB sama stanovila cenu na 65 mil. Kč. Tuto cenu nemohl jakkoli
ovlivnit a nemohl ovlivnit ani prvotní znalecký posudek od Ing. Vehovského,
protože si tento posudek nechával spoluobviněný D. zpracovávat sám. Rovněž
úvahy, že musel vědět, že v nemovitosti žádné rekonstrukce neproběhly, nejsou
ničím podložené. Budovu viděl podruhé v životě s odstupem deseti let a původní
stav neznal, nemohl tedy vědět, zda v ní proběhly nějaké stavební úpravy.
Rovněž se neztotožňuje se stanoviskem, že Ústav oceňování majetku Ostrava a
Ústav soudního znalectví Brno jsou odborně rovnocenné. Dále namítá, že jej není
možné shledat vinným z úvěrového podvodu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že
by opatřil nepravdivé podklady, nebylo též prokázáno, že by věděl o fiktivnosti
směnek. Opakovaně namítá chybně stanovenou výši škody a odkazuje na odhad
zpracovaný P., neboť pouze ona měla k dispozici dokumentaci o skutečných cenách
nájmů, její odhad je proto nejpřesnější. Uzavírá, že při hodnocení důkazů
postupovaly soudy svévolně a jednoznačně pochybily, když bez jakéhokoliv důvodu
považovaly za věrohodnější účelovou výpověď spoluobviněného D.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obvinění L. D. a R. S. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je
pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale
jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku
o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněnými v dovoláních byla již uplatňována v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněných L. D. a R. S.
Dále Nejvyšší soud zjistil, že obvinění sice podali dovolání z důvodu podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítají
nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná
skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné
hodnocení důkazů (konkrétně námitka obviněného S. ohledně nevěrohodnosti
výpovědi spoluobviněného L. D., která není podepřena žádným jiným důkazem,
zpochybnění výpovědi svědka V. a dále námitka obou obviněných ohledně závěrů
znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické Fakultě VŠB - TU
Ostrava, který vypracoval Ing. Quido Klečka a který označili za nepoužitelný,
účelově zpracovaný s nepřehlednými, nejasnými a zavádějícími a neodůvodněnými
údaji) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat
za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného
dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se těmito námitkami pouze
domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen
skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je
dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný R. S. uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. když uvedl, že žádné listiny nevyplňoval,
nepodepisoval a dokumentaci nezpracovával. Nemohl tak naplnit uvedený znak
skutkové podstaty, a to uvedení nepravdivého údaje. Jelikož nebyla prokázána
jeho vědomost o zfalšování předmětných listin, nemohla tak být ani naplněna
subjektivní stránka předmětného trestného činu.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a)
tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při
čerpání úvěru uvede nepravdivé hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu. Dle konstantní judikatury
se musí jednat o takové údaje (nepravdivé, hrubě zkreslené či zamlčené), které
jsou významné pro rozhodování věřitele o poskytnutí úvěru. Za nepravdivé se
považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je
podávaná informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření
úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje lze považovat takové, které mylně
nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření
úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech
rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy.
Objektivní stránka této skutkové podstaty spočívá v tom, že pachatel uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, ať již při
sjednávání úvěrové smlouvy či při čerpání úvěru. Není tedy nezbytné, aby
věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele vedlo k omylu banky nebo
jiného věřitele, na základě které by poskytl plnění ve formě peněžních
prostředků dlužníkovi. K trestnosti činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel
skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru, pokud však
pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o
způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby o tzv.
kvalifikovanou skutkovou podstatu. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba
považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících
jednání, která úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž
nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, ale
je třeba za ně považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází.
Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný L. D. společně s
obviněným R. S. v úmyslu získat neoprávněně úvěr vědomě předložili zfalšované
podklady ČSOB, a. s. O tom, že šlo o vědomé předkládání těchto materiálů i ze
strany obviněného R. S., nevypovídá pouze obviněný L. D., ale uvedená
skutečnost vyplývá ze širšího okruhu důkazů. Bylo jednoznačně prokázáno, že R.
S. znal stav předmětné nemovitosti, což vyplynulo z výpovědí svědkyně J. M.,
bankovní poradkyně České spořitelny, a. s., pobočka Ostrava, kde byl nejprve,
avšak bezúspěšně, úvěr vyřizován. Z výpovědi svědkyně M. M., úvěrové pracovnice
ČSOB, a. s., vyplynulo, že R. S. měl v předmětném úvěrovém případu jasný
přehled a právě on byl jediný, kdo s ní ve věci žádosti o poskytnutí úvěru
jednal a kdo jí předkládal originály požadovaných materiálů. Navíc z
předkládaných materiálů věděl, jaká byla dohodnutá kupní cena předmětné
nemovitosti mezi S MORAVA leasing, a. s. a společností LABRADORITE, s. r. o.,
neboť právě tuto v ČSOB, a. s., osobně předkládal. Z uvedeného vyplývá, že
musel vědět i o fiktivnosti směnek, které byly předkládány k žádosti o úvěr a
kterými bylo dokladováno, že na nemovitosti byly prováděny rekonstrukce, neboť
věděl, že žádné prostředky na rekonstrukci v uvedeném směru vynaloženy nebyly.
Obviněný R. S. si navíc musel být jednoznačně vědom toho, že pokud byla
nemovitost, na kterou měl být čerpán úvěr, oceňována výnosovou metodou s tím,
že tato hodnota činila 65.000.000 Kč, je uvedený údaj neobjektivní, neboť
objekt nebyl ani rekonstruován, ani z něj nebylo dosahováno takového výnosu na
nájemném. Je zřejmé, že v případě znalosti skutečného stavu věci by k uzavření
úvěrové smlouvy ze strany ČSOB, a. s., v tomto rozsahu nedošlo buď vůbec, nebo
by přicházela v úvahu jen půjčka do výše 80% prodejní ceny objektu. Lze
konstatovat, že všechny znaky skutkové podstaty citovaného zločinu byly
naplněny, a proto uvedeným námitkám nelze přisvědčit.
Obviněný S. se ve svém dovolání ohradil rovněž proti tomu, že byl označen za
pachatele trestného činu úvěrového podvodu, i když nebyl účastníkem úvěrové
smlouvy. Míní, že mohl být pouze účastníkem na předmětném trestném činu,
nikoliv pachatelem. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že pachatelem při
sjednávání úvěrové smlouvy může být především jakýkoliv z účastníků úvěrové
smlouvy. V praxi jím zpravidla bývá dlužník, fyzická osoba, případně fyzická
osoba, která za něj nebo za dlužníka - právnickou osobu s budoucím věřitelem
sjednává úvěrovou smlouvu. Může to být ovšem i jiná osoba, která se
bezprostředně, ale i zprostředkovaně, podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v
souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné
údaje zamlčí. S ohledem na shora uvedené je možno konstatovat, že zločin
úvěrového podvodu není zločinem s tzv. omezeným okruhem pachatelů podle § 114
odst. 2 tr. zákoníku. Tohoto protiprávního jednání se tudíž může dopustit
kterýkoli trestně odpovědný pachatel, byť jedná i v rámci právnické osoby
(rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 6 Tdo 1034/12). Může jím být tedy i
osoba, jež podmínky úvěru dojednává v zastoupení samotného budoucího dlužníka
včetně zastoupení na základě plné moci. Nalézací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí podrobně rozebral, jakou činnost jednotliví obvinění v rámci
projednávané trestní věci vykonávali a v jakých souvislostech. S ohledem na
shora uvedené je zcela nesporné, že obvinění D. a S. splnili podmínku
pachatelství, resp. spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, neboť byl-li
trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá
každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama. Lze tedy uzavřít, že podmínka
spolupachatelství byla u obou naplněna v celém rozsahu.
Ve vztahu k námitce obviněného S., že soudy obou stupňů opřely své odsuzující
rozsudky o jediný přímý důkaz, a to o výpověď spoluobviněného L. D., Nejvyšší
soud uvádí, že je nutné odmítnout, že by hodnocení skutkových závěrů o jeho
vině bylo opřeno pouze o tento jediný důkaz. Zásadní je, že obviněný byl
fakticky jako jediný ve spojení s pracovnicemi obou bankovních institucí. Právě
on se účastnil mnoha osobních schůzek a předkládal všechny jednotlivé falešně
vytvořené podklady a uváděl nepravdivé informace k účelu poskytnutí úvěru.
Nepravdivé je současně jeho tvrzení, že se nalézací soud nezabýval jím uváděnou
obhajobou o existenci půjčky poskytnuté spoluobviněnému D. Naopak je zcela
zřetelné, že předkládaná tvrzení obviněného a jednotlivé důkazy na jejich
podporu nalézací soud podrobil důkladnému hodnocení, dále je dalšími důkazy
prověřil a dospěl k závěru, že obv. S. žádné finanční prostředky obv. D.
nepůjčil. Jeho tvrzení zpochybňující hodnověrnost podstaty doznání
spoluobviněného D. bylo tudíž shledáno jako nedůvodné.
Obviněný S. dále označil jako vadný i výrok o náhradě škody. Podle jeho
vlastního výpočtu činí výše škody 2.759.187 Kč. Mělo dle něj tudíž dojít ke
změně právní kvalifikace, a to podle § 211 odst. 5 písm. c), nikoliv odst. 6
písm. a) tr. zákoníku. K této námitce lze dodat, že soudy obou stupňů se
vzniklou škodou odpovídajícím způsobem zabývaly. Jak ve svém vyjádření uvedla i
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, lze vycházet ze závěru
odvolacího soudu, že za škodu je třeba považovat částku, která se rovná rozdílu
mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, příp. i výší
již uhrazených peněžních prostředků. K ocenění zástavy bylo provedeno rozsáhlé
dokazování, když v konečném důsledku byl vypracován revizní znalecký posudek
Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB – TU Ostrava, z něhož
vyplynulo, že maximální tržní cena ke dni 2. 6. 2008 činila 24.700.000 Kč, z
čehož pak soud dovodil, že za způsobenou škodu je třeba považovat částku
19.952.187 Kč. Odvolací soud v uvedené souvislosti zdůraznil, že ve znaleckém
posudku při hodnocení ceny nemovitostí bylo postupováno důsledně podle zákona o
oceňování majetku č. 151/1997 Sb. a navazujících předpisů, tedy že bylo
vycházeno z průměrných cen místně obvyklého nájemného, které byly významně
vyšší než skutečné tržní nájemné, jehož mohlo být aktuálně dosaženo, takže
tento postup byl zjevně ve prospěch obviněných. I tuto námitku ohledně vadného
výroku o náhradě škody proto považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného S., že byla porušena jeho základní práva, a to konkrétně
právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a z něj vyplývající
zásadu in dubio pro reo, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že
žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně
respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu,
jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat,
že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio
pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do
oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr.
ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného
dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze
skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že dle jeho názoru by s ohledem na
subsidiaritu trestní represe postačoval pouze postih civilní, a to zejména
proto, že úmyslem obviněného D. nebylo poskytnutý úvěr nesplácet. K tomu
Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že s touto námitkou se nelze ztotožnit
již z důvodu, že jednání obviněných se vyznačovalo zcela cíleným, mnoha postupy
provedeným a účelově klamavým jednáním, které směřovalo ke způsobení škody
velkého rozsahu, přičemž mnohaletá snaha po jejím nahrazení zůstala zcela
bezvýsledná. Celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti
majetku, jelikož došlo k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je
ochrana společnosti před podvodným jednáním souvisejícím se sjednáváním
úvěrových smluv. Podstatou případu bylo úmyslné protiprávní jednání obou dvou
obviněných, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo
se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na ně reagovat prostředky
trestního práva. Úvěrový vztah v tomto případě neměl standardní průběh a nebyl
řádně splácen, takže úvahy o trestněprávní represi jsou úvahami naprosto
přiměřenými stavu věci.
Obviněný L. D. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařadil
námitky proti nesprávnému skutkovému zjištění nalézacího soudu v tom smyslu, že
již při sjednávání úvěru nemínil tento úvěr splácet. Popsaným skutkem tak
nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán
vinným. Dále dodal, že v jeho případě by mohlo jít nanejvýš o trestný čin
porušování povinností při správě cizího majetku.
Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný v odvolání argumentuje tím, že
chtěl úvěr splácet, neboť předpokládal, že budovu prodá Ministerstvu financí,
je třeba poukázat na to, že jde o ryze skutkovou námitku, kterou pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Jestliže ale namítá,
že takový závěr z důkazů nevyplývá, resp. že tento závěr soudy učinily, ačkoli
z důkazů vyplývá opak, je třeba tento jeho názor odmítnout. Ministerstvo
financí nepotvrdilo zájem o koupi předmětného objektu, pokud spoléhal případně
na vyjádření osoby, která neměla v kompetenci rozhodování o nákupu objektů pro
ministerstvo, pak spoléhal na budoucí nejistou událost, takže s tím, že nebude
schopen úvěr hradit, musel být minimálně srozuměn. Lze uzavřít, že v posuzované
trestní věci byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a je třeba odmítnout
názor, že takové jednání mělo být právně kvalifikováno jinak, a to např. jako
účastenství na trestném činu porušení při správě cizího majetku podle § 222 tr.
zákoníku.
Dále ve svém dovolání odkázal na výrok rozsudku prvostupňového soudu, kde je
skutek popsán tak, že k žádosti o úvěr doložil přílohy obsahující nepravdivé
údaje. Obviněný D. zastává stanovisko, že ač se jedná o nepravdivé údaje, tak
tyto nebyly a nemohly být významné při rozhodování o poskytnutí úvěru
společnosti LABRADORITE, s. r. o., neboť se jmenované společnosti dotýkaly
pouze zprostředkovaně. Nejvyšší soud uvádí, že je nepochybné, že v rámci
rozhodování ČSOB, a. s., o tom, zda bude poskytnut úvěr společnosti
LABRADORITE, s. r. o., byl předložen komplex nepravdivých a zfalšovaných
dokladů, které měly vzbudit zdání o tom, že je úvěr poskytován na objekt, který
L. D. jako fyzická osoba nákladně zrekonstruoval, přičemž za tím účelem čerpal
půjčky, které chce prostřednictvím úvěru splatit, stejně tak jako byl inzerován
výnosný pronájem celé budovy, který ve svém důsledku spolu s údaji o
rekonstrukci výrazně navýšil cenu objektu, na který byl čerpán úvěr. Veškeré
tyto deklarované údaje týkající se předmětného objektu byly lživé a doklady
osvědčující tvrzení obviněného zfalšované. Je tedy zřejmé, že pokud by ČSOB, a.
s., byla srozuměna se skutečným stavem věci, neposkytla by zcela jistě
obviněným úvěr ve výši 45.000.000 Kč.
Nejvyšší soud dále odmítl pochybnosti obou obviněných o podmínkách správnosti
postupu vypracování ústavního znaleckého posudku Ústavem oceňování majetku při
Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava ve vztahu k tomu, že za tento znalecký ústav
vystupoval před soudem jen pověřený externí pracovník Ing. Klečka. Je třeba
zdůraznit, že tento postup byl zcela v souladu se statutem Ústavu, který mezi
své pracovníky řadí jak interní akademické pracovníky, tak externí pracovníky,
mezi něž je Ing. Klečka zařazen. Pokud se jedná o námitky obv. S. ohledně
kvality a obsahu znaleckého posudku, ani zde neshledal Nejvyšší soud žádné
nedostatky. Znalecký posudek naopak velmi podrobně popisuje informace, z nichž
vycházel při jeho zpracování, včetně příloh a způsob stanovení tržní hodnoty
nemovitosti i hodnocení kvality výsledků předchozích znaleckých posudků v
trestním řízení. Návrh S. na doplnění dokazování o provedení dalšího znaleckého
zkoumání byl proto správně soudy shledán jako zcela neopodstatněný.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění
soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném
usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Naopak z mimořádně pečlivého
a podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě je patrno, jakými
konkrétními úvahami se nalézací soud při hodnocení provedených důkazů a z nich
dovozených skutečností zabýval, a z jakých důvodů měl za spolehlivě vyvrácené
stěžejní jednotlivé části obhajoby obviněných. Není úkolem Nejvyššího soudu,
aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných
dovoláních je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně,
ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné
deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.). S námitkou obviněných o existenci tvrzeného extrémního
nesouladu se pak nelze jakkoli ztotožnit.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., namítaný obviněným L. D.,
byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obvinění L. D. a R. S. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné
znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6
písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud
zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným
kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění
svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá
logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé,
přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněných L. D. a R. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2017
JUDr.
Jiří Pácal
předseda senátu