U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu
2013 o dovolání obviněného J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
13. 3. 2013, sp. zn. 7 To 49/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 79/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T
79/2012, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti
úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 4. 2012 kolem 16.40 hod. v P., ul. L., jako řidič osobního automobilu
tov. zn. Škoda Octavia, poté, co na letišti P.-R., byl kontrolován strážníky
Městské policie hl. m. Prahy pro zastavení v rozporu s dopravním značením a při
kontrole účtování jízdného, odmítl předložit doklady a z místa ujel, po
pronásledování a následném zastavení na semaforu opakovaně nereagoval na výzvu
strážníka P. B., k prokázání totožnosti, když pootevřeným okénkem na straně
řidiče uvedl: „Pojeďte za mnou“, poté okénko zavřel a svým vozidlem se úmyslně
nečekaně a prudce rozjel tak, že najížděl do str. Z. M., která v té době stála
cca 1 m před vozidlem na straně spolujezdce a str. P. V., který v té době stál
cca 1 m před vozidlem na straně řidiče, kteří, aby nedošlo k jejich sražení
vozidlem, museli před tímto uskočit, str. Z. M. do pravého jízdního pruhu a
str. P. V. ke středovým svodidlům, poté pokračoval v jízdě ulicí E., P. o., kdy
nereagoval na opakované výzvy hlídky Městské policie hl. m. Prahy, které se
podařilo vozidlo zastavit až v ul. P. o., P., u sloupu veřejného osvětlení, kde
strážník P. V. opětovně přistoupil k vozidlu a vyzval obviněného J. D., který
stáhl okénko na straně řidiče cca na 10 cm, k prokázání totožnosti, na což
tento nereagoval a po cca 10 minutách se pokusil s vozidlem opětovně rozjet, a
to tak, že opětovně úmyslně nebezpečně najížděl na str. Z. M., která v té době
stála cca 1 m před vozidlem, uprostřed vozidla, jelikož tím bezprostředně
ohrožoval zdraví str. M., použil str. P. V. slzotvorného prostředku, obviněný
J. D. poté vozidlo zastavil, vypnul motor vozidla, ale dále nereagoval na výzvy
strážníků a spolupracovat začal až s hlídkou Policie ČR, OŘ Praha II, ke
zranění strážníků nedošlo.
Za uvedené jednání byl obviněný J. D. odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu
24 měsíců.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T
79/2012, podal obviněný J. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 To 49/2013, tak, že ho jako nedůvodné
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7
To 49/2013, podal následně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. Obviněný v dovolání namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako zločinu
násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, neboť po provedeném dokazování nebylo z žádného provedeného důkazu
doloženo naplnění znaků zvláštní skutkové podstaty podle § 325 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Dále obviněný uvedl, že trestným
činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku mohl být uznán vinným pouze v případě, pokud by užil násilí v
úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a současně by přitom ublížil
jinému na zdraví. Podle názoru dovolatele nebylo prokázáno, že jednal násilně a
že by strážníkům městské policie ublížil na zdraví. Obviněný rovněž vytknul, že
skutek měl být posouzen pouze jako přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47
odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nikoli jako zločinu
násilí proti úřední osobě.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 79/2012 a vrátil věc Obvodnímu soudu
pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého
práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný uplatnil jednak
námitku o absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a
jednak námitku spočívající v názoru, že skutek neměl být vůbec posouzen jako
trestný čin, neboť mohlo jít pouze o přestupek. Z tzv. právní věty výroku o
vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné ty znaky trestného činu násilí
proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
které jsou vyjádřeny v zákonné dikci „kdo užije násilí v úmyslu působit na
výkon pravomoci úřední osoby, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní“.
Jestliže při vyhlašování rozsudku a v jeho písemném vyhotovení a stejně tak v
usnesení městského soudu je uveden údaj, že obviněný se dopustil trestného činu
násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b)
trestního zákoníku, kdy kvalifikovaná skutková podstata odráží skutečnost, že
použitým násilím došlo k ublížení na zdraví, jde o zjevnou nesprávnost, která
měla být nejlépe odstraněna v odvolacím řízení. Z odůvodnění obou soudních
rozhodnutí je však zřejmé, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného
jednání, která spočívá v tom, že násilí vzhledem k úřední osobě spáchal se
zbraní, kterou byl v posuzované trestní věci jím řízený automobil. Toto
pochybení soudu obou stupňů však nemělo na postavení obviněného zásadní vliv,
neboť trest mu byl ukládán v trestní sazbě s rozpětím šesti měsíců až šesti
let, která je pochopitelně stejná jak v případě, pokud obviněný spáchal čin se
zbraní, tak ublížil-li jinému na zdraví. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn
oběma soudy, tedy koresponduje znaky trestného činu násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný
podvakráte najížděl na strážníky městské policie, kteří s ním chtěli projednat
jím spáchaný přestupek. Úmyslem obviněného bylo vyhnout se postihu za takový
přestupek. Z popisu jednání obviněného je zřejmé, že jednal naprosto cíleně a
pokud najížděl svým vozidlem na strážníky městské policie, pak zřetelně úmyslně
ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného bylo závažným
porušením zájmu na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby. Takové
jednání jednoznačně přesáhlo svojí intenzitou rámec přestupku proti veřejnému
pořádku, neboť nejenže obviněný neuposlechl výzvy veřejného činitele, ale
dokonce se snažil násilím působit na výkon pravomoci strážníků, kdy do nich
najížděl vozidlem.
Jestliže obviněný v dovolání zmínil rovněž nesouhlas se skutkovými zjištěními
soudů, neboť nesouhlasil s tím, jak soudy hodnotily důkazy, je třeba uvést, že
tato část dovolání je mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení. Skutkové námitky do žádného z dovolacích
důvodů, ani do důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nespadají.
Obviněný v dovolání zmínil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. Ten v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené
zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy vázána na některý z dalších dovolacích důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a jen ve spojení s ním se může
uplatnit. Z toho pak vyplývá, že pokud část námitek obviněného obsahově
neodpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pokud
část námitek obviněného byla sice důvodná, a to pro pochybení soudu při
označení kvalifikované skutkové podstaty zohledňující skutečnost, že jednal se
zbraní, avšak projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného, otázka, která má být z podnětu dovolání řešena není po právní
stránce zásadního významu, pak totéž lze vztáhnout i k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá
nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková
zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení
důkazů (konkrétně své výpovědi týkající se úmyslu vyhnout se zákroku strážníků
a najíždění do strážníků Městské policie), je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na
základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který
byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-
li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Právně relevantně byla uplatněna námitka týkající se nesouhlasu obviněného s
právní kvalifikací skutku, pokud byl soudem vyhodnocen jako zločin násilí proti
úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon
pravomoci úřední osoby a čin spáchá se zbraní.
Zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon
pravomoci úřední osoby a ublíží-li takovým činem jinému na zdraví.
Jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. b) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu
pro Prahu 6 spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako řidič osobního
automobilu tov. zn. Škoda Octavia poté, co na letišti P.-R. byl kontrolován
strážníky Městské policie pro zastavení v rozporu s dopravním značením a při
kontrole účtování jízdného, odmítl předložit doklady a z místa ujel, po
pronásledování a následném zastavení na semaforu opakovaně nereagoval na výzvu
strážníka P. B. k prokázání totožnosti, když pootevřeným okénkem na straně
řidiče uvedl: „Pojeďte za mnou“, poté okénko zavřel a svým vozidlem se úmyslně
nečekaně a prudce rozjel tak, že najížděl do str. Z. M., která v té době stála
cca 1 m před vozidlem na straně spolujezdce a str. P. V., který v té době stál
cca 1 m před vozidlem na straně řidiče, kteří, aby nedošlo k jejich sražení
vozidlem, museli před tímto uskočit, str. Z. M. do pravého jízdního pruhu a
str. P. V. ke středovým svodidlům, poté pokračoval v jízdě a nereagoval na
opakované výzvy hlídky Městské policie, které se podařilo vozidlo zastavit až v
ul. P. o., kde strážník P. V. opětovně přistoupil k vozidlu a vyzval
obviněného, který stáhl okénko na straně řidiče cca na 10 cm, k prokázání
totožnosti, na což tento nereagoval a po cca 10 minutách se pokusil s vozidlem
opětovně rozjet, a to tak, že opětovně úmyslně nebezpečně najížděl na str. Z.
M., která v té době stála cca 1 m před vozidlem, jelikož tím bezprostředně
ohrožoval zdraví str. M., použil str. P. V. slzotvorného prostředku, obviněný
poté vozidlo zastavil, vypnul motor vozidla, ale dále nereagoval na výzvy
strážníků a spolupracovat začal až s hlídkou Policie ČR, ke zranění strážníků
nedošlo.
Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkové i právní věty výroku o vině je zřejmé,
že soudy na základě dokazování dospěly k závěru o naplnění znaků zvláštní
skutkové podstaty podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
když v právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „užil násilí v úmyslu
působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní“. Tato
skutečnost jednoznačně vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí jak Obvodního soudu
pro Prahu 6, tak i Městského soudu v Praze, kde je uvedeno, že soud jednání
obviněného J. D. právně kvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a tato právní
kvalifikace vychází z prokázaného skutkového zjištění: obviněný vůči strážníkům
Městské policie, kteří byli ve službě, řádně označeni, včetně služebního
stejnokroje, prováděli služební zákrok v rámci pravomocí daných strážníkům
Městské policie, jednali tedy jako úřední osoby ve smyslu ustanovení § 127
odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Poté, když se obviněný rozhodl znemožnit
strážníkům projednání dopravního přestupku, kterého se dopustil, se svým
vozidlem záměrně, dvakrát najížděl proti členům autohlídky, strážníkům Městské
policie, přičemž rozjetí vozidla proti strážníkům bylo cílené a pouze díky
jejich reakci – uskočení do stran, nedošlo k jejich sražení vozidlem obviněného.
V posuzovaném případě soud prvního stupně při vyhlašování rozsudku a rovněž v
jeho písemném vyhotovení a odvolací soud ve svém usnesení uvedly, že obviněný
se dopustil zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci
úřední osoby a ublížil takovým činem jinému na zdraví), jde tedy o zřejmou
nesprávnost, jejíž opravu měl nařídit odvolací soud v rámci odvolacího řízení.
Proto bylo třeba posoudit otázku, jaký vliv na postavení obviněného mělo
vytčené pochybení, resp. jaký vliv by mohla mít jeho náprava v dovolacím
řízení. Vzhledem k tomu, že z právní věty výroku o vině rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 6 i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplynulo, že
obviněný spáchal trestný čin tím způsobem, že užil násilí v úmyslu působit na
výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní (tj. jím řízeným
automobilem), pak podle názoru Nejvyššího soudu zřejmá nesprávnost v označení
paragrafového znění (§ 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
místo § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku) neměla na
postavení obviněného vliv. Z důvodu totožné sankce (trestní sazba v rozmezí 6
měsíců až 6 let odnětí svobody) stanovené u obou paragrafových znění nebyla
žádným způsobem ovlivněna výše ukládaného trestu. Projednání dovolání by tedy
nemohlo nijak příznivěji ovlivnit postavení obviněného.
Právně relevantně byla rovněž uplatněna námitka spočívající v tom, že skutek
měl být posouzen pouze jako přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47 odst.
1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V tomto směru je namístě
zmínit rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého již
stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při
jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost (resp. společenská škodlivost dle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku) zpravidla vyšší než nepatrný. Úvaha o tom, že nejde o jednání
společensky škodlivé, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se uplatní
jen tehdy, když stupeň společenské škodlivosti v konkrétním případě ani při
naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosáhne potřebného stupně
odpovídajícího dolní hranici typové škodlivosti pro společnost a nebude tak
odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu označené
skutkové podstaty. V daném případě si však obviněný počínal tak, že se rozhodl
znemožnit strážníkům projednání dopravního přestupku, kterého se dopustil, se
svým vozidlem záměrně, dvakrát najížděl proti strážníkům Městské policie,
přičemž rozjetí vozidla proti strážníkům bylo cílené a pouze díky jejich reakci
nedošlo k jejich sražení vozidlem obviněného. Takto zjištěný skutkový stav tak
koresponduje s právní kvalifikací zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného spočívající
ve snaze zabránit projednání dopravního přestupku, a to přes opakované výzvy, a
najíždění na strážníky osobním automobilem, ve snaze zabránit jim ve výkonu
jejich pravomoci, se ve svém kontextu zcela zřetelně vymyká z rámce správních
deliktů (přestupků) a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v
daném případě zcela namístě.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací
soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání
obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl
přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této
první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud
se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše)
odkazuje.
Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. f)
tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně
ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena,
není po právní stránce zásadního významu, o odmítnutí podaného dovolání a za
podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal