4 Tdo 1192/2014

4 Tdo 1192/2014-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2014 dovolání obviněného T. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 5 To 528/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 153/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 25 T 153/2012, byl obviněný T. B. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:

1) od měsíce března 2012 do 18. 5. 2012 v Ch., ul. J., kde žil ve společné domácnosti se svou družkou poškozenou J. Š., tuto napadal hrubými výrazy, ponižoval ji, kontroloval její komunikaci s okolím, vyhrožoval jí zabitím, a to slovně i za použití zavíracího nože, který u sebe nosil, rovněž ji napadal fyzicky, a to taháním za vlasy, údery do hlavy otevřenou i uzavřenou dlaní i údery hlavou poškozené o nábytek, údery uzavřenou dlaní do zad, kopáním, ve dvou případech ji napadl zavíracím nožem, kdy jednou ji bodl do stehna levé nohy a jednou ji uzavřeným nožem několikrát udeřil do hlavy, čímž jí způsobil otevřenou ránu, při dalších útocích jí způsobil podlitinu oka, roztržení rtu, pohmoždění rukou, kdy poškozená ze strachu před obviněným nevyhledala lékařské ošetření a zranění si léčila sama, 2) v přesně nezjištěné době od 7. 5. 2012 do 13. 5. 2012 v Ch., ul. J., v bytě užívaném jím a poškozenou J. Š., vyhotovil 3 ks směnek, v nichž poškozená J. Š. figuruje jako výstavce, poté žádal poškozenou, aby na každé ze směnek do kolonky určené pro vyplnění směnečné sumy napsala částku 150.000,00 Kč a tyto směnky podepsala, a když toto poškozená odmítla učinit, chytil poškozenou za vlasy a držel jí do té doby, než poškozená ze strachu z obviněného vyplnila směnečnou sumu a směnky podepsala, 3) dne 20. 6. 2012 v dopisu zaslaném poškozené J. Š., z Vazební věznice Litoměřice požaduje po poškozené, aby jej navštívila ve vazební věznici, neboť chce s poškozenou „o všem mluvit“, a pokud poškozená nepřijede, bude mít obviněný za to, že je poškozené vše jedno a pak ať se nediví jednání obviněného, jenž už nebude mít co ztratit, a současně poškozenou nutí, aby se vyvarovala jednání, které obviněnému škodí, když se znalostí nepříznivé finanční situace poškozené připomíná poškozené existenci tří směnek, jimiž se poškozená zavázala vyplatit celkovou částku 450.000,00 Kč, tvrdí, že směnky nebude uplatňovat, pokud se dá „vše do pořádku“, záleží jen na poškozené, co obviněný se směnkami udělá a bezprostředně nato cituje „nedělej jinému zle, pokud nechceš, aby bylo zlo činěno tobě“.

Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 40 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 25 T 153/2012, podali odvolání obviněný i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 5 To 528/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu obou odvolání zrušil ve výroku o vině pod body 2) a 3) a v celém výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že:

1) v přesně nezjištěné době od 7. 5. 2012 do 13. 5. 2012 v Ch., ul. J., v bytě užívaném jím a poškozenou J. Š., vyhotovil 3 ks směnek, v nichž poškozená J. Š. figuruje jako výstavce, poté žádal poškozenou, aby na každé ze směnek do kolonky určené pro vyplnění směnečné sumy napsala částku 150.000,00 Kč a tyto směnky podepsala, a když toto poškozená odmítla učinit, chytil poškozenou za vlasy a držel jí do té doby, než poškozená ze strachu z obviněného vyplnila směnečnou sumu a směnky podepsala, 2) dne 20. 6. 2012 v dopisu zaslaném poškozené J. Š., z Vazební věznice Litoměřice požaduje po poškozené, aby jej navštívila ve vazební věznici, neboť chce s poškozenou „o všem mluvit“, a pokud poškozená nepřijede, bude mít obviněný za to, že je poškozené vše jedno a pak ať se nediví jednání obviněného, jenž už nebude mít co ztratit, a současně poškozenou nutí, aby se vyvarovala jednání, které obviněnému škodí, když se znalostí nepříznivé finanční situace poškozené připomíná poškozené existenci tří směnek, jimiž se poškozená zavázala vyplatit celkovou částku 450.000,00 Kč, tvrdí, že směnky nebude uplatňovat, pokud se dá „vše do pořádku“, záleží jen na poškozené, co obviněný se směnkami udělá a bezprostředně nato cituje „nedělej jinému zle, pokud nechceš, aby bylo zlo činěno tobě“.

Za tento zločin a za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a s přihlédnutím k § 40 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Ve zbývajících výrocích zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 5 To 528/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně trpí z procesního hlediska zásadními nedostatky, kdy soudy rozhodly na základě nedostatečného důkazního podkladu a jejich závěry se podstatně odchylují od skutečnosti. Konkrétně namítá, že svědecké výpovědi byly rozporné, účelové a tendenční, že svědci vypovídající v jeho neprospěch jsou v přátelském vztahu s poškozenou, že připomenutí závazku dlužníkovi nelze mít za bezprávný čin, že svědecké výpovědi byly vadně hodnoceny, že z dopisu obviněného poškozené nelze vyvozovat spáchání zločinu vydírání a že ke zraněním poškozené neexistuje žádná lékařská dokumentace. Dodal, že tyto skutečnosti uváděl již v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, avšak odvolací soud se s nimi nijak nezabýval a nedůvodně odmítl jeho návrh na doplnění dokazování posudkem z forenzní lingvistiky a provedením testu na polygrafu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám rozhodl o upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud je dovolání opřeno o stejnou argumentaci, kterou obviněný neúspěšně uplatnil již v odvolání, bývají taková dovolání podle setrvalé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odmítána jako zjevně neopodstatněná. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je dovolání obviněného právě takovým případem. Navíc dodal, že obviněný v převážné míře nedostál povahou svých výhrad deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť většina výhrad dovolatele směřuje prakticky výlučně proti rozsahu dokazování a způsobu, jímž soud vyhodnotil provedené důkazy, jakož i proti skutkovým závěrům, které soud z těchto důkazů vyvodil. Za relevantní námitku považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze tu, že výzvu k úhradě závazku nelze kvalifikovat jako protiprávní jednání, avšak ani tato právní námitka není dle jeho názoru vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci důvodná a nelze ji akceptovat.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil současně výslovný souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky uváděné obviněným v dovolání, jak ostatně podotýká i sám obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Podle konstantní judikatury jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

Navíc obviněný v dovolání sice formálně uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však většinou deklarovaných námitek nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného týkající se nedostatků provedeného dokazování a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (tj. tvrzení ohledně údajné rozpornosti, účelovosti a tendenčnosti svědeckých výpovědí a o jejich vadném hodnocení, dále o přátelském vztahu svědků s poškozenou, atd.) je třeba považovat za námitky čistě skutkové. Je zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že trestná činnost obviněného byla prokázána zejména na základě výpovědi poškozené J. Š., která podrobně popsala útoky obviněného vůči její osobě, jejich vztah i okolnosti, které s vysokou mírou pravděpodobnosti k útokům na ni vedly. Výpověď jmenované svědkyně nestojí osamoceně, ale je podporována ostatními v řízení provedenými důkazy, tj. výpověďmi svědků S. P., A. Š., M. B., Š. D., pořízenou fotodokumentací a dalšími listinnými důkazy. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč výpovědi jmenovaných svědků vyhodnotily jako věrohodné a naopak z jakého důvodu obhajobu obviněného posoudily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.

Nemístná je i námitka ohledně neprovedení obviněným navrhovaného znaleckého posudku z oboru forenzní lingvistiky a testu na polygrafu. Tyto důkazy byly příslušným soudem zamítnuty jako nadbytečné s ohledem na dostatečnou objasněnost věci. Sám obviněný navíc u hlavního líčení konaného dne 4. 9. 2013 k dotazu soudu a po poradě se svým obhájcem uvedl, že na vypracování znaleckého posudku z oboru forenzní lingvistiky netrvá.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, se kterým se příslušný soud řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.

Jedinou námitkou, kterou lze z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní, je námitka, že připomenutí závazku dlužníkovi nelze mít za bezprávný čin, resp. že výzvu k úhradě závazku (v případě posuzované věci směnek podepsaných poškozenou) nelze kvalifikovat jako protiprávní jednání. Nejvyšší soud však ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.

Obecně je samozřejmě třeba vycházet z toho, že v případě směnky vystavené v souladu se zákonem a podle svobodné vůle směnečného dlužníka by připomenutí závazku nebylo protiprávním jednáním. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Z popisu skutku zjištěného soudem prvního stupně jasně vyplývá, že obviněný se vůči poškozené dopustil násilného a vyhrožujícího jednání s cílem, aby ji přinutil předmětné směnky, na nichž figurovala jako výstavce, podepsat, což ona původně odmítala a pouze a jedině v důsledku násilného jednání a v důsledku pohrůžek obviněného tak nakonec učinila. Motivace jednání obviněného je tak zcela evidentní.

Je proto možno učinit závěr, že obviněný T. B. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícího zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, příslušný soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného T. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. října 2014

Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná