K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že oba obvinění (R. D. i V. F.) sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Obvinění R. D. i V. F. ve svých dovoláních popírají spáchání předmětného trestného činu s tím, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku v řadě případů zkreslil provedené důkazy a dospěl pak k naprosto nesprávným skutkovým zjištěním a odvolací soud se následně nevypořádal s námitkami obviněných vznesenými v odvolání. Obviněný R. D. následně v podaném dovolání předkládá vlastní verzi skutkového děje, což činil již před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku připomněl, že si byl při svém rozhodování plně vědom toho, že i přes obsáhlé dokazování neměl k dispozici žádný přímý důkaz a závěr o vině obou obviněných byl učiněn na pokladě řady nepřímých důkazů, které však ve svém důsledku činily ucelený a ničím nenarušený řetězec důkazů, na základě kterých bylo bez jakýchkoli pochybností uzavřeno, že se obvinění dopustili trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu.
Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věcí. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Musí jít přitom vždy o věc cizí, proto se vlastník věci nemůže dopustit zpronevěry vlastní věci. Cizí věcí je věc svěřená pachateli na základě jakéhokoli titulu, například zapůjčená, svěřená k přepravě a dopravě a podobně.
Z dokazování vyšlo najevo, že zaměstnanci poškozené společnosti A. o. S. F., a.s., kteří převáželi finanční prostředky, měli vždy informaci o tom, v jakém objemu finanční hotovost převážejí. Velitel vozu totiž vždy při odjezdu vozidla ze sídla společnosti obdržel objednávku přepravy, ve které je uvedena kategorie přepravy jednotlivými písmeny (A, B, C nebo D). Podle těchto písmen měli zaměstnanci minimálně obecnou povědomost o tom, v jakém objemu se finanční prostředky budou převážet. Svědkem Ing. J. R. (nadřízeným obviněných) bylo pak, s ohledem na personální obsazení poškozené společnosti a nedostatečně kvalitní vozový park, rozhodnuto o tom, že dne 6. 3. 2006 budou předmětné finanční prostředky přepravovány vozidlem tovární značky Škoda Fabia Combi (nepancéřované vozidlo) v dvoučlenné posádce.
V průběhu dosavadního řízení bylo prokázáno, že oba obvinění si od příjezdu do suterénu banky v J. H. zcela úmyslně počínali v rozporu s interními směrnicemi, které upravují povinnosti posádky při dotaci a následném převozu finanční hotovosti, neboť neuzavřeli první vstupní kovová mřížová vrata, aby tak zajistili bezpečnost provozu mezi uzavřeným prostorem pro dotaci finančních prostředků a vnějším prostorem suterénu, jakož i před ním. Po nakládce finančních prostředků a pamětních mincí a po opuštění místa, kde byly finanční prostředky naloženy, si oba obvinění nepočínali dostatečně opatrně, a to přesto, že (vzhledem k objemu finančních prostředků) věděli, že jim bylo přiděleno nepancéřované motorové vozidlo a jejich posádka byla dvoučlenná, nikoli tříčlenná. Sám obviněný R. D. potvrdil, že již v pátek 3. 3. 2006 odpoledne věděl, že v pondělí 6. 3. 2006 poveze vyšší hotovost a jakou trasu pojede. Obviněný V. F. potvrdil, že byl svědkem Ing. J. R. informován v pátek 3. 3. 2006 prostřednictvím SMS, že v pondělí 6. 3. 2006 pojede předmětnou trasu – tedy do pobočky spořitelny v J. H.. Původní složení posádky bylo tříčlenné, ale z důvodu onemocnění zaměstnanců a nedostatečného vozového parku byl nadřízený nucen přehodnotit složení jednotlivých posádek.
Rovněž bylo prokázáno, že s ohledem na prostorové rozmístění suterénu banky včetně vjezdu (výjezdu) nebylo možné, aby obvinění nezahlédli pachatele, který je měl podle jejich vyjádření přepadnout. Ze záznamů průmyslových kamer vyplynulo, že pachatel nemohl přistoupit k obviněnému V. F. zezadu a nemohl se na dané místo dostat ani jinak (například skokem z rampy). Z výpovědi svědka J. B., který se míjel s vozidlem bezpečnostní agentury několik desítek metrů od banky, bylo prokázáno, že obviněný V. F. nebyl po výjezdu z banky spoután kovovými pouty s rukama za pravým předním sedadlem, jak tvrdil, ale jeho ruce byly volné (nespoutané).
Nepřímým důkazem svědčícím pro vinu obviněných jsou také záznamy telekomunikačního provozu vztahující se především k prostorovému odposlechu na umělé vodní nádrži v D. u. v Č. B. Obviněný R. D. v různých rozhovorech připouští, že je osobou, která má spojitost s pachatelstvím trestné činnosti a hovoří o konkrétní částce (že mu zbylo „osm“ – z kontextu hovoru vyplývá, že se jedná o 8.000.000,- CZK).
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky byla tedy zcela vyvrácena obhajoba obviněných v tom smyslu, že se vytýkaného jednání nedopustili a naopak oni sami se stali oběťmi loupežného přepadení. Závěr o vině obviněných byl učiněn na podkladě řady nepřímých důkazů, které však ve svém důsledku tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů, které jednoznačně prokazují vinu obou obviněných. V daném případě se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
Pokud se týká zavinění obviněných, tak v průběhu dosavadního trestního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění v průběhu spáchání trestné činnosti jednali zcela promyšleně a koordinovaně, neboť chtěli zpronevěřit příslušné finanční prostředky a pamětní mince. Je tedy zřejmé a nalézací i odvolací soud dospěly ke správnému závěru, že obvinění spáchali trestný čin ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, což také učinili. V řízení vyšlo najevo, že obvinění po dobu páchání předmětné trestné činnosti nevěděli přesnou výši zpronevěřované finanční hotovosti a pamětních mincí, ale s ohledem na písmenné označení přepravované zásilky v objednávce přepravy a celkový objem převážené zásilky byli srozuměni s tím, že se jedná o hotovost vyšší než 5.000.000,- CZK. Je třeba zdůraznit, že obvinění vykonávali zaměstnání, při kterém převáželi finanční prostředky a ceniny, dlouhodobě, proto nepochybně mohli odhadnout výši převážených finančních prostředků (s ohledem na počet igelitových pytlů, případně kovových beden naplněných finančními prostředky). Nevyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem nalézacího a odvolacího soudu i v otázce okolnosti spočívající ve výši způsobené škody, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle ustanovení § 248 odst. 4 tr. zák.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obvinění R. D. a V. F. se svými dovoláními domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Jak již bylo uvedeno výše, námitky uplatněné obviněnými v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.
Je tedy možno učinit závěr, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obvinění na jedné straně deklarovali zákonný dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení, avšak uplatnili námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejedená se tedy o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Obviněný R. D. v dovolání rovněž uplatnil námitku, že odvolací soud učinil, aniž by dokazování odpovídajícím způsobem doplnil, odlišná skutková zjištění o jeho vedoucí roli oproti roli obviněného V. F., což se beze změny skutkové věty projevilo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zejména ve výši uloženého trestu.
Uvedená procesní vada však rovněž nemůže být důvodem dovolání, neboť jen proti důvodům rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání přípustné a výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. h), navíc obvinění takové vady v dovoláních ani nenamítají.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Totéž platí i o přiznaném nároku na náhradu škody.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných R. D. a V. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. J. P.