4 Tdo 121/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 26. února 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. I. Ch.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 To
238/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 178/2006, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. Ch. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 3. 2008, sp.
zn. 3 T 178/2006, byl obviněný Ing. I. Ch. uznán vinným trestným
činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tak,
že dne 5. 5. 2006 kolem 09.10 hodin na křižovatce silnice II. tř. ze směru od
S. a silnice I. tř. na okrese Ž. n. S., řídil osobní automobil tovární značky
Škoda Octavia, a v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) a § 22 odst. 1 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 361/2000 Sb.), při vjíždění z
vedlejší silnice na hlavní nedal přednost v jízdě po hlavní silnici jedoucímu
osobnímu automobilu zn. Renault Laguna, řízenému M. M., přičemž došlo ke
střetu obou vozidel, v důsledku kterého spolujezdkyně obviněného Z. M., utrpěla
otřes mozku, kompletní přetržení tenkého střeva s pohmožděním břišní krajiny,
poranění nitrobřišní blány na tenkém a tlustém střevě, kompresní zlomeninu 2.
bederního obratle, „podpouzdrový“ hematom na obou ledvinách, zlomeninu 8. žebra
vlevo a další poranění, což si vyžádalo opakovanou hospitalizaci v nemocnici s
operačními zákroky a podstatným omezením obvyklého způsobu života do nejméně
30. 10. 2006, poškozený M. M. utrpěl kompresivní zlomeninu 5. bederního obratle
s podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů. Za
to byl obviněný Ing. I. Ch. odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný dne 10. 4. 2008 (soudu doručeno
dne 11. 4. 2008) odvolání (č. l. 308). Krajský soudu v Brně usnesením
ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 To 238//2008, k odvolání obviněného Ing. I. Ch.
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to
pouze ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 To
238/2008, podal obviněný Ing. I. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. s tím, že v jeho případě přichází v úvahu druhá varianta tohoto
dovolacího důvodu, tj. že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí
byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval
obviněný v tom, v jeho případě existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a právními závěry soudů. V úvodu odkázal na nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, který se týká
výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Namítl, že skutek byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, když je zcela zřejmé, že za předmětnou dopravní
nehodu je odpovědný řidič druhého vozidla Renault – Laguna pan M. M., a to
stoprocentně, a nikoli pouze z 60 %, jak dovodil okresní soud a jak akceptoval
Krajský soud v Brně. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004. Dále uvedl, že žádný jím
„vyvolaný protiprávní stav“ nebyl důkazy prokázán a za zásadní pro zhodnocení
zavinění považuje otázku, zda došlo nebo nedošlo k porušení povinnosti „dát
přednost v jízdě“. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně (a tedy i rozhodnutí
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou) tak není správné především proto, že si
krajský soud náležitě neujasnil, co znamená dát přednost v jízdě. Přitom tato
povinnost je v zákoně naprosto jednoznačně definována a z technických údajů
dopravní nehody jednoznačně vyplývá, že obviněný přednost v jízdě vozidlu
poškozeného dal, resp. ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství
Vysokého učení technického v Brně vyplývá, že z technického hlediska nevytvořil
řidiči druhého vozidla náhlou ani neočekávanou překážku a v konkrétní situaci
proto nemusel poškozený vyhýbat do protisměru. Dále uvedl, že na hlavní silnici
najížděl s dostatečnou rezervou a zdůrazňuje, že rychlost vozidla poškozeného
byla vyšší než je povolená rychlost, kdyby poškozený tuto rychlost dodržel a
pokračoval ve své jízdě v přímém směru bez toho, aby zpomaloval, k nehodě by
nedošlo. Z žádných důkazů dle obviněného pak nevyplývá, že by zavinil jakoukoli
nestandardní situaci, která by vyžadovala, aby poškozený musel reagovat
vyhýbáním do protisměru. Uzavírá, že příčinu nehody nutno spatřovat výlučně v
nepozornosti poškozeného a rychlosti jeho jízdy, jelikož opačný závěr je
výrazem extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudů.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6.
2008, sp. zn. 5 To 238/2008, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci
rozsudkem a podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a
odvolacího soudu a zrekapituloval dovolací námitky obviněného, uvedl, že
podstatu dovolání tvoří toliko tvrzení obviněného, podle něhož je za vznik
nehody plně (a nikoli částečně) odpovědný poškozený. Uvedl, že soudy dříve
činné ve věci své závěry o posouzení celého děje opřely především o znalecký
posudek Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, dle
názoru státního zástupce je třeba tyto závěry akceptovat. Podotkl, že je třeba
také zohlednit reálné vnímání dopravního děje jeho účastníky, když příčinou
jednání poškozeného bylo jednání obviněného, který se při vjíždění na hlavní
silnici ze silnice vedlejší rozhodl pro zcela zbytečně riskantní manévr, kterým
nedal přednost vozidlu poškozeného, byť by jím za hraničních a zjevně nikoli
bezpečných podmínek křižovatku bez střetu projel. Státní zástupce uvedl, že
ačkoliv lze reakci poškozeného hodnotit jako nikoli zcela správnou a přičítat
mu jisté spoluzavinění, prvotním momentem pro genezi celého děje bylo jednání
obviněného, jež bylo v rozporu s ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) – dále jen „zákon č.
361/2000 Sb.“. Dále státní zástupce podotkl, že usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, na které odkazoval obviněný, dopadá
na jinou skutkovou situaci a pro účely této věci odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, podle kterého při
dopravních nehodách, k nimž dochází při střetu vozidla jedoucího po hlavní
silnici s vozidlem vjíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice platí, že je
zásadně vinen řidič nerespektující přednost v jízdě. Přispěje-li k dopravní
nehodě i řidič jedoucí po hlavní silnici, jde z jeho strany nanejvýš o
spoluzavinění.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného Ing. I. Ch. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve
zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §
265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst.
1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo
podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2
tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž
zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným Ing. I. Ch. vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem
lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Dovolání
tedy nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v
rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění
z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl
dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je
mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a
druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
V odůvodnění svého dovolání obviněný Ing. I. Ch. zejména namítá, že za vznik
předmětné dopravní nehody je plně (nikoli částečně) odpovědný poškozený.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo
jiné ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti je předpokladem výroku o
vině tímto trestným činem zjištění, že mezi jednáním obviněného a následkem,
spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby, je příčinná souvislost.
Je též vhodné zdůraznit, že s ohledem na povahu skutku, který obviněný spáchal
v souvislosti s řízením motorového vozidla, je při zjišťování zavinění nutno
vycházet z dopravních předpisů a zkoumat, zda jejich porušení bylo v příčinné
souvislosti s havárií (viz rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.).
V daném případě je zákonná povinnost obviněného určena zák. č. 361/2000 Sb.
Podle § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. je při účasti na provozu na pozemních
komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním
neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby
nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je
povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Dle § 22 odst. 1
citovaného zák. řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci
označené dopravní značkou \"Dej přednost v jízdě!\" nebo \"Stůj, dej přednost v
jízdě!\" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech
přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců
nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní
komunikaci.
Podle § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. platí, že řidič motorového vozidla o
maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo
obec rychlostí nejvýše 90 km/h; na dálnici a silnici pro motorová vozidla
rychlostí nejvýše 130 km/h. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí
nejvýše 80 km/h. Podle ustanovení § 2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb. je
povinnost dání přednosti v jízdě vymezena tak, že dát přednost v jízdě znamená
povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat,
jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo
rychlost jízdy
Nejvyšší soud, který při posuzování správnosti použité právní kvalifikace
vychází ze skutkových zjištění, jak byla zjištěna soudy nižších stupňů, jimiž
je vázán, považuje za nutné zdůraznit, že podle popisu skutku, jak jej vymezil
v napadeném rozhodnutí soud prvního stupně a akceptoval odvolací soud, se
podává, že obviněný při nehodě řídil na křižovatce silnic II. tř. a I. tř. na
okrese Ž. n. S. své vozidlo Škoda Octavia a v rozporu s ustanovením § 4 písm.
a) a § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. při vjíždění z vedlejší silnice na
hlavní nedal přednost v jízdě vozidlu Renault Laguna řízenému M. M.
přijíždějícímu po hlavní silnici rychlostí 98 km/h až 106 km/h. Došlo ke střetu
těchto vozidel a následně ke zranění spolujezdkyně obviněného Z. M. s dobou
léčení více jak 5 měsíců a poškozeného M. M., u něhož léčení trvalo více jak 6
týdnů. Uvedené skutkové skutečnosti tak nepochybně svědčí o tom, že poškozeným
způsobená zranění, jsou v příčinné souvislosti se vzniklou dopravní nehodou.
Soudy obou stupňů své závěry o posouzení skutkového děje opřely především o
znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně,
dle kterého obviněný vjížděl se svým vozidlem z vedlejší silnice na silnici
hlavní, přičemž tento děj, vycházeje z předpokladu, že obviněný na hranici
křižovatky zastavil, trval do střetu s vozidlem poškozeného 3,7 sekundy. Na
počátku tohoto děje se vozidlo poškozeného nacházelo přibližně 101 metrů před
místem střetu vozidel a jeho rychlost se pohybovala v rozmezí mezi 98 a 106
km/h. V daném případě však poškozený po uplynutí reakční doby reagoval na
manévr obviněného 2,7 sekundy před střetem obou vozidel, kdy již vozidlo
obviněného svou přední částí zasahovalo do poloviny jízdního pruhu poškozeného
tak, že začal své vozidlo přemisťovat do protisměru. Obviněný následně reagoval
v čase 1,6 sekundy před střetem tím způsobem, že z původního odbočování vlevo
na hlavní silnici, stočil své vozidlo vpravo s následným brzděním. K možnostem
zabránění dopravní nehodě znalci uvedli, že ke střetu by nedošlo, pokud by
obviněný nechal vozidlo poškozeného projet a teprve poté by vjel na hlavní
silnici. Také pokud by se poškozený ve svém jízdním pruhu pohyboval stejnou
rychlostí, ke střetu by nedošlo. Ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že i
pokud by poškozený začal intenzivně brzdit ihned po uplynutí reakční doby, před
místem střetu by stejně zastavit nestačil.
Bylo nepochybně prokázáno, že obviněný přijel ke křižovatce po vedlejší silnici
a byl povinen dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po silnici hlavní. Tuto
povinnost měl tak i vůči vozidlu řízenému poškozeným. V okamžiku, kdy se
obviněný začal rozjíždět do křižovatky, se poškozený s vozidlem nacházel ve
vzdálenosti 101 m od křižovatky. Obviněný vzniklou situaci vyhodnotil
nesprávně, když vjel do křižovatky, přičemž svým manévrem přinutil poškozeného
na vzniklou dopravní situaci reagovat. Jak bylo uvedeno shora, neměl obviněný
možnost své vozidlo před křižovatkou ubrzdit. Poškozený 73 m před místem střetu
(na počátku reakční doby 2.7 s ) v důsledku aktuální polohy vozidla řízeného
obviněným, které bylo teprve na počátku celého manévru a zasahovalo svou přední
částí do poloviny jízdního pruhu, ve kterém se pohybovalo vozidlo poškozeného,
se rozhodl vozidlu obviněného vyhnout přejetím do protisměru. Vyhýbání vlevo
poškozený zahájil 52 m a 1.9 s před střetem, kdy se vozidlo obviněného
nacházelo napříč jízdního pruhu, ve kterém se pohybovalo vozidlo poškozeného.
Následně se vozidla střetla.
Pokud obviněný poukazoval na závěry znaleckého posudku Ústavu soudního
inženýrství Vysokého učení technického v Brně, dle něhož v případě, že by
poškozený pokračoval v jízdě svým jízdním pruhem konstantní rychlostí, ke
střetu by nedošlo, a neshledává tedy na své straně vznik porušení povinnosti
dát přednosti v jízdě ve smyslu § 2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb., lze k tomu
uvést, že toto ustanovení nelze vykládat a aplikovat jen s ohledem na technické
závěry o pohybu vozidel, tedy v projednávaném případě o znalci dovozovaný
bezestřetový průběh celé situace v případě konstantní jízdy poškozeného, ale je
třeba také zohlednit reálné vnímání dopravního děje účastníky silničního
provozu. V dané situaci se obviněný rozjížděl do křižovatky a velmi pomalou
rychlostí přejížděl jízdní pruh poškozeného, resp. přejížděl jízdní pruh rychle
jedoucího vozidla poškozeného, které mělo právo přednosti v jízdě. V okamžiku
manévru obviněného se rychle jedoucí vozidlo poškozeného nacházelo již jen 70 m
od křižovatky a poškozený tak za situace, kdy nebyl schopen své vozidlo před
křižovatkou ubrzdit, mohl jen velmi obtížně odhadnout, jaký bude následný
manévr obviněného, tedy nebyl sto odhadnou, zda se vozidla při konstantním
průběhu jeho další jízdy minou či zda může dojít ke střetu. Za situace, kdy by
se vozidlo řidiče jedoucího po hlavní silnici v okamžiku manévru řidiče
vjíždějícího z vedlejší silnice nacházelo ve větší vzdálenosti od křižovatky,
resp. v takové vzdálenosti, která by při vyhodnocení všech možných údajů, vedla
k závěru, že vozidla se vyhnou a není tedy třeba na z vedlejší silnice
vjíždějící vozidlo reagovat, obdobný rozhodovací proces by nebyl nutný.
Poškozený se však v dané situaci musel rozhodnout a reagovat na jednání
obviněného, který se rozhodl k riskantnímu manévru přejížděním jízdního pruhu
poškozeného, čímž nedal přednost v jízdě vozidlu poškozeného. Na věci nemohou
ničeho změnit ani již zmíněné závěry znaleckého posudku, t.j. že v daném
případě by za hraničních a nikoli bezpečných podmínek křižovatku poškozený
projel beze střetu s vozidlem obviněného.
Vyhodnocení situace poškozeným a jeho reakci lze hodnotit jako nikoli zcela
správnou, avšak prvotním momentem pro počátek nehodového děje bylo právě
chování obviněného, který jak rovněž vyplynulo ze závěru znaleckého posudku
mohl nehodě zabránit, pokud by nechal vozilo řízené poškozeným projet, ale v
rozporu s ustanoveními § 4 písm. a) a § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. zák. č.
361/2000 Sb. tak neučinil.
Pokud obviněný ve svém dovolání poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, lze uvést, že v tehdy projednávané
věci se jednalo o zcela jinou dopravní situaci a z ní vyplývající právní názor
stran jednání řidiče vjíždějícího do křižovatky z vedlejší silnice v případě,
že vozidlo jedoucí po hlavní silnici se pohybuje téměř dvojnásobnou rychlostí
oproti rychlosti zde maximálně povolené. V nyní projednávané trestní věci však
vozidlo poškozeného v žádném případě výrazně nepřekročilo nejvyšší povolenou
rychlost jízdy vyplývající u ustanovení § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.
(řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500
kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h), přičemž překročení
poškozeným nejvyšší povolené rychlosti o 8 až 16 km/h nebylo primárním důvodem
posuzované dopravní nehody a způsobeného následku, jak již bylo uvedeno shora.
Na základě shora uvedených skutečností lze konstatovat, že jak soud prvního
stupně, tak odvolací soud postupovaly správně a v souladu se zákonem jestliže
dospěly k závěru, že na vzniku dopravní nehody a jejích následcích se
spolupodílel také řidič druhého vozidla, který porušil své povinnosti, a daly
tomuto zjištění přiměřený průchod v právním posouzení zjištěného skutkového
stavu, když jednání obviněného Ing. I. Ch. nekvalifikovaly jako trestný čin
ublížení na zdraví též podle § 224 odst. 2 tr. zák., to znamená, že jako k
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nepřihlížely k tomu, že
porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona tím, že v rozporu s
ustanovením § 2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb. nedal přednost v jízdě.
S ohledem na uvedené právní závěry je pak požadavek obviněného, na to, aby jeho
jednání nebylo posouzeno ani jako trestný čin ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1 tr. zák., zcela nepřípadný.
Na podkladě všech shora popsaných skutečností neshledal Nejvyšší soud v právní
kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1
tr. zák. žádné nedostatky. Obviněný v rámci podaného dovolání pouze opakoval
výhrady, s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly, a své správné právní
závěry v potřebné míře vysvětlily. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání (§
265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.) dovolání obviněného Ing. I. Ch. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.