U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince
2013 o dovolání obviněného B. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To 456/2012, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 71/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného B.
Č. o d m í t á.
Obviněný B. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 7. 2012 sp.
zn. 4 T 71/2010 uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně
obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb.,
účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) (skutky ad bod 1 a 6), trestným
činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. (skutky ad bod 1, 4
a 5), pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 221 odst.
1 tr. zák. (skutky ad bod 1 a 6), trestným činem ublížení na zdraví podle § 222
odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným (skutek ad bod 5), dílem ve stádiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. (skutek ad bod 4), trestným činem znásilnění
podle § 241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (skutek ad bod 4),
trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (skutek ad
bod 2), trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. (skutky ad bod 3
a 7) a trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák. (skutek ad bod 5). Za uvedenou trestnou činnost mu byl podle § 215 odst. 2
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří let a pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému
uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené L. B., ve výši 835.350,- Kč.
Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle § 229 odst.
2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli obviněný a státní zástupce odvoláním. O nich
rozhodl Krajský soud v Ústí na Labem rozsudkem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To
456/2012 tak, že napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr.
ř. zrušil ve výroku o vině pod body 1, 4, 5 a 6 a v celém výroku o trestu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným
trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §
215a odst. 1, 2 tr. zák. (správně má být uvedeno podle § 215a odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák.) a trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr.
zák. (skutek ad 1), trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1
tr. zák., trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a trestným
činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1
tr. zák. (skutek ad 2, v předcházejícím rozsudku ad bod 4), trestnými činy
ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., omezování osobní svobody podle
§ 231 odst. 1 tr. zák. a týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. (skutek ad 3, v předcházejícím rozsudku ad bod 5) a trestným činem
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. (skutek ad 4, v předcházejícím rozsudku ad bod 6). Za tyto
trestné činy a za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž
zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, mu byl podle § 215
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí
svobody v délce čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. V ostatních částech zůstal
napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své
obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1
písm. e) a g) tr. ř.
První z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že proti němu
bylo v rozporu s ustanovením § 11 tr. ř. vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo
nepřípustné z důvodu promlčení trestního stíhání pro shora uvedené trestné činy
popsané pod body 2 a 3 výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného
dán, jelikož soud se při naplnění trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.
1, 3 písm. c) tr. zák. (viz skutek ad bod 2 výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně) spokojil jen s jednostranným tvrzením poškozené, které není
podpořeno žádnými dalšími byť nepřímými důkazy. Jednání obviněného navíc nelze
pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu subsumovat, neboť nebylo prokázáno
předání finanční hotovosti, ani její výše. Dovolatel dále bez dalšího citoval
pasáž nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, který se zabývá principem
ultima ratio a zásadou subsidiarity trestní represe.
Obdobné námitky posléze uplatnil i ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §
247 odst. 1, 2 tr. zák. (viz skutky ad bod 3 a 7 výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu), když podle něj nebylo náležitě prokázáno, že by se zmocnil
předmětných věcí a peněz, a soud se spokojil výlučně jen s výpovědí poškozené
nepodložené dalšími důkazy. Zároveň nebyl naplněn znak přisvojení či zmocnění
se cizí věci, ani subjektivní stránka trestného činu v podobě úmyslu. Soud
rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo a dovolatel opět učinil odkaz na
shora uvedený nález Ústavního soudu. Odvolací soud pak podle obviněného
nedůvodně odkázal bez dalšího na skutkové závěry soudu nalézacího a odůvodnění
jeho rozsudku, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. V této souvislosti
dovolatel rozsáhle citoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03
zabývající se požadavky kladenými na řádné odůvodnění rozsudku a usnesení i ve
vztahu k vypořádání se s obhajobou a povinností soudu v odůvodnění svého
rozhodnutí uvést, jakými právními úvahami se řídil při posuzování prokázaných
skutečností podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a
trestu. Odvolací soud podle obviněného obhajobou uplatňované argumenty pouze
přepsal, aniž by je jakkoli zhodnotil či se s nimi vypořádal (viz promlčení
některých trestných činů, absence spolupráce poškozených se znalci, nesplnění
předpokladů společného soužití u poškozené K. atd.).
Podkladem pro rozhodnutí o vině k výroku pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu
byla podle dovolatele jen tvrzení poškozené a dále znalecký posudek soudní
znalkyně MUDr. Wölfelové, k níž se poškozená nedostavila a svou neúčast
nikterak neomluvila. Odvolací soud taktéž nesprávně nevyhověl obhajobou
navrženému důkazu výslechem dcery obviněného M. S., ačkoliv tato sdílela
společnou domácnost obviněného a poškozené v rozhodné době, a ani se s tímto
důkazem nijak nevypořádal v odůvodnění svého rozsudku, což je v rozporu s
nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02 týkajícím se tzv. opomenutých
důkazů. Obviněný dále bez uvedení konkrétních dovolacích námitek citoval z
nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03.
Odvolací soud též uznal dovolatele vinným trestným činem týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě za skutek časově vymezený datem od 1. 6. 2004,
ačkoliv sama poškozená K. uvedla, že začala u obviněného přespávat nejdříve po
jejich seznámení, tj. v září 2004. Navíc nebyl podle dovolatele naplněn zákonný
znak společně obývaného domu ani bytu, neboť poškozená i nadále bydlela na
adrese H., s obviněným se jen navštěvovali a každý měl klíče pouze od svého
bytu. Poškozená sice u obviněného přespávala, ale ráno odešla do práce.
Necítila se omezována a měla naprostou volnost pohybu, s čímž se k námitce
obviněného odvolací soud nevypořádal. Dovolatel se domnívá, že nedošlo ani k
naplnění znaku týrání, a to po delší dobu ve smyslu § 215a odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. Týrání je podle stávající praxe soudů vykládáno jako zlé nakládaní s
osobou blízkou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, které
se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti či bezohlednosti a též
určitou trvalostí, jenž tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz např.
rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr. a stanoviska publikovaná pod č. 3/83 a 11/84
Sb. rozh. tr.). Poškozená K. přiznala, že trestnou činnost nenahlásila a že ani
nečinila v tomto směru žádné kroky ke své obraně, protože chování obviněného
nepovažovala za trestné. Lze si pak těžko v souvislosti s touto okolností
představit, že by takové jednání poškozená vnímala jako těžké příkoří páchané
na její osobě. Poškozená rovněž vypověděla, že se v jejím případě mělo jednat o
dva ataky fyzického rázu, nikoliv však o soustavnou činnost v podobě týrání.
Určité výkyvy možná podřaditelné pod pojem týrání poškozená sama zařadila až na
samotný konec vztahu s obviněným, kdy poškozená poměr s obviněným ukončila. U
jednání obviněného popsaném v dílčím skutku ad bod 4 výroku o vině rozsudku
odvolacího soudu by proto byla podle dovolatele přiléhavější právní kvalifikace
tohoto skutku jako trestného činu omezování osobní svobody a nikoliv týrání
osoby žijící ve společném bytě nebo domě ve smyslu § 215a odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák.
V závěrečné části dovolání, označené jako IV. Institut dovolání v aktuální
judikatuře Ústavního soudu, obviněný povšechně citoval nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II.ÚS 669/05 a IV. 216/04 stran restriktivnosti výkladu dovolacího
důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku Nejvyššímu soudu navrhl, aby
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To
456/2012 zrušil a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že podstatu dovolatelovy argumentace tvoří do značné
míry námitky opakované z jeho řádného opravného prostředku. Soud druhého stupně
se výhradami uplatněnými v odvolání obviněného z větší části náležitě zabýval a
odpověděl na ně způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Z konstantní
rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že dovolání založená na totožné
argumentaci marně uplatňované obviněným již v odvolání bývají zpravidla
odmítána jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
proběhlo-li řízení u odvolacího soudu zákonným způsobem.
Státní zástupce připustil, že odvolací soud se ve své argumentaci opomněl
vyjádřit k uplatněné námitce obviněného o promlčení, přičemž touto otázkou se
ve svém rozsudku nezabýval ani soud prvního stupně, přestože k části trestného
jednání obviněného mělo dojít před poměrně značně dlouhou dobou. Žádný z
předmětných skutků co do podmínek promlčení nespadal podle státního zástupce do
režimu ustanovení § 67a tr. zák. Časově byl první skutek (bod 3 výroku o vině z
rozsudku odvolacího soudu), který byl posouzen jako trestné činy s nejpřísnější
trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody, dokonán nejpozději začátkem
prosince 2001. S ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila
promlčecí doba pět let, takže trestní stíhání pro tento skutek by se teoreticky
promlčelo uplynutím prosince 2006. Avšak tento skutek spadal do časového
období, v němž obviněný páchal skutek popsaný v bodě 2 výroku o vině z rozsudku
krajského soudu, jenž byl ukončen až koncem roku 2002, přičemž také tento
skutek byl posouzen jako trestné činy s nejpřísnější trestní sazbou od dvou do
osmi let odnětí svobody. Protože tento časově druhý skutek byl páchán mj. i v
průběhu promlčecí doby prvně uvedeného skutku (bod 3), uplatnilo se na danou
situaci ustanovení § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák., a v tomto smyslu
proto podle státního zástupce začala počátkem roku 2003 běžet nová pětiletá
promlčecí doba pro oba tyto skutky. V jejím průběhu – v období nejméně od 1. 6.
2004 do roku 2007 se však obviněný dopustil skutku popsaného v bodě 4 výroku o
vině rozsudku odvolacího soudu, jenž byl rovněž právně kvalifikován jako delikt
ohrožený trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody. Tak došlo znovu k
přerušení běhu promlčecí doby pro oba prvně uvedené skutky a od roku 2007
běžela nová pětiletá promlčecí doba pro všechny tři skutky. Ta by skončila
nejdříve koncem roku 2011, avšak vůči obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání
pro všechny delikty zahrnuté v meritorním rozhodnutí v této věci v březnu,
resp. dubnu a září roku 2009, čili dlouho před uplynutím promlčecí doby.
Námitka promlčení uplatněná obviněným je tudíž nedůvodná a nemůže naplnit důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke způsobu, jímž byla tato námitka v dovolání provázána s námitkami
proti právnímu posouzení skutků, státní zástupce konstatoval, že otázku
promlčení trestního stíhání může soud hodnotit pouze v závislosti na těch
skutkových a právních závěrech, které sám učinil a jimiž je vázán. Proto poukaz
obviněného na údajně protiprávní vedení trestního stíhání pro část skutků kvůli
promlčení – s akcentováním skutkových okolností hodnocených odlišně od soudu –
nemůže být brán v potaz a argumentace nesprávným právním posouzením skutku je v
této souvislosti de facto bez významu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý obviněným podle
státního zástupce předpokládá uplatnění výhrad vůči aplikaci norem hmotného
práva na soudem zjištěný skutkový stav. Dovolatel však své výhrady v tomto
směru nevztahuje ke skutkům pod body 2 a 3 výroku rozsudku soudu druhého
stupně, jímž v tomto ohledu není ničeho konkrétního vytýkáno. Základ námitek
obviněného však spočívá především ve zpochybňování průběhu důkazního řízení a v
odlišném hodnocení provedených důkazů oproti způsobu, jímž důkazy posuzovaly
oba soudy nižších stupňů (viz argumentace dovolatele o chybějících podkladech
pro závěr o naplnění skutkové podstaty zpronevěry či krádeže, že výrok o vině v
bodě 1 soudu druhého stupně je postaven pouze na znaleckém posudku, přičemž
nebyla vyslechnuta dcera obviněného, která byla důležitým svědkem tohoto
skutku, případně ohledně bodu 4 výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel
namítá, že poškozená nežila s obviněným v jednom bytě, jen tam přespávala, a
vyslovuje pochybnosti o tom, zda jeho jednání vůči poškozené lze považovat za
týrání). Takové výhrady však – s výjimkou té poslední – nepřekračují rámec
polemiky se způsobem, jímž soudy provedly dokazování a hodnotily provedené
důkazy, takže z hlediska podstaty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. jsou bezvýznamné a nenaplňují ani jiný ze zákonem definovaných
dovolacích důvodů. Dovolatel tímto způsobem vlastně pouze definuje alternativní
skutkové okolnosti odchylné od skutkového stavu zjištěného soudem, a z nich pak
vyvozuje svou argumentaci týkající se nesprávných právních závěrů soudu či
možností odlišného právního posouzení skutků.
Pochybnosti vyslovené obviněným o tom, zda jeho jednání popsané v bodě 4 výroku
o vině rozsudku odvolacího soudu je možné podřadit pod zákonný pojem „týrání“,
postačuje konfrontovat s obsahem skutkové věty dotyčného výroku, aby bylo
zřejmé, že jednání obviněného i v tomto případě nepochybně mělo charakter
týrání v tom smyslu, jak je běžně tento termín chápán v současné soudní praxi,
a to i ohledně jeho chování v jeho vztazích se zbývajícími postiženými ženami.
Vyslovuje-li se obviněný v závěru mimořádného opravného prostředku k některým
teoretickým otázkám týkajícím se institutu dovolání jako takového, včetně
námitek proti restriktivnímu chápání dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, je
třeba takové úvahy označit za nadbytečné a bez významu pro věcné posouzení
důvodnosti podaného dovolání.
Státní zástupce pak konstatoval, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou
vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání, a že dovolání obviněného
B. Č. nelze přisvědčit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž část
vznesených námitek neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, jak jsou
vymezeny v § 265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu
s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyslovil souhlas s
konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání obviněného B. Č. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.
5. 2013 sp. zn. 4 To 456/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán za předpokladu, že
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné.
Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání
promlčeno.
Podle § 67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež
činí podle písmena a) tohoto ustanovení dvacet let, jde-li o trestný čin, za
který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a
trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního
projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů; podle písmene b) dvanáct let, činí-li
horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let; podle písmene c)
pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta;
podle písmene d) tři léta u ostatních trestných činů.
Podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje,
spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon
stanoví trest stejný nebo přísnější.
Podle § 67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a předmětného trestního
spisu Nejvyšší soud zjistil, že námitka obviněného je částečně důvodná.
V projednávané věci, v níž byla trestná činnost obviněného ad skutek 2 výroku
o vině rozsudku odvolacího soudu posouzena jako trestný čin znásilnění podle §
241 odst. 1 tr. zák., spáchaný po narození dcery M. poškozené M. S. dne 11. 7.
1998 v šestinedělí, u něhož činí promlčecí doba podle § 67 odst. 1 písm. c) tr.
zák. pět let, by tento čin byl promlčen nejdříve v polovině července 2003.
Avšak k promlčení trestního stíhání pro tento čin nedošlo, neboť bylo v souladu
s ustanovením § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. přerušeno, jelikož jednáním
popsaným ve skutku ad bod 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byl
obviněným spáchán trestný čin nový, u něhož je stanoven stejný trest. Jednalo
se o trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., dokonaný dne
30. 8. 2000, se sazbou odnětí svobody na dva až osm let. Ohledně trestného činu
znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. by tak nově zahájená promlčecí doba
skončila nejdříve dne 30. 8. 2005, k čemuž ale rovněž nedošlo, jelikož od dne
1. 6. 2004 se obviněný začal dopouštět trestného činu týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
(skutek ad bod 4 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), kde sazba odnětí
svobody je též od dvou do osmi let, čili stejná a tento trestný čin páchal až
do roku 2007. V důsledku toho pak byla promlčecí doba trestného činu znásilnění
opět přerušena a její běh byl znovu započat až v momentu dokonání trestného
činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, tedy v roce 2007.
Již výše zmíněný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.
(skutek ad bod 3 výroku rozsudku odvolacího soudu) by pak s ohledem na dobu
svého spáchání byl v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
promlčen uplynutím dne 30. 8. 2005. K jeho promlčení, jakož ani k promlčení
trestního stíhání dalšího trestného činu - týrání svěřené osoby podle § 215
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (rovněž skutek ad bod 3 rozsudku odvolacího
soudu), páchaného od ledna 2000 do prosince 2000 spadajícího do režimu podle §
67 odst. 1 písm. c) tr. zák. (pětiletá promlčecí doba), taktéž nedošlo, a to z
důvodu uvedeného v ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. Promlčení těchto
trestných činů totiž bylo taktéž přerušeno spácháním trestného činu týrání
osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák., páchaného v období nejméně od 1. 6. 2004 do roku 2007, u nějž byl
obviněný ohrožen trestní sazbou v rozmezí od dvou do osmi let (skutek ad bod 4
výroku o vině rozsudku odvolacího soudu). Promlčecí doba u obou výše zmíněných
trestných činů tak nově začala běžet až od roku 2007, čili promlčení u nich
nepřicházelo v úvahu.
Jiná je ale situace pokud jde o zbývající trestné činy obsažené ve skutku v
bodě 2 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly trestné činy
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., páchané v době od
roku 1997 do konce roku 2000, a o trestný čin omezování osobní svobody podle §
231 odst. 1 tr. zák. ve skutku v bodě 3 výroku o vině rozsudku odvolacího
soudu, páchaný v době od ledna 2000 do prosince 2000. U těchto vzhledem k
trestním sazbám odnětí svobody činí promlčecí doba podle § 67 odst. 1 písm. d)
tr. zák. shodně tři léta, takže k jejich promlčení došlo nejpozději koncem roku
2003, jelikož běh promlčecích lhůt v mezidobí nebyl žádnou právní skutečností
přerušen ani zde nebyla přítomna doba, která by se do promlčecí doby
nezapočítávala (viz § 67 odst. 2, 3 tr. zák.).
Protože proti obviněnému bylo pro výše uvedené dva trestné činy
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestný činu násilí
proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.
vedeno trestní stíhání, a byl za ně v konečném výsledku pravomocně odsouzen,
tak je třeba konstatovat, že v tomto ohledu nebylo orgány přípravného řízení
ani soudy respektováno ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož již v
době zahájení trestního stíhání byly tyto trestné činy promlčeny. Tudíž se ani
neměly stát součástí dovoláním napadeného odsuzujícího rozsudku odvolacího
soudu.
Pokud pak dovolatel uplatnil s odkazem na tentýž dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. též námitky vztahující se k trestným činům ublížení na
zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1,
2 písm. b) tr. zák. v tom smyslu, že v době běhu promlčecích lhůt u těchto činů
sice byl spáchán nový trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě
nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (skutek ad bod 4 výroku o
vině rozsudku odvolacího soudu), který by mohl představovat skutečnost, pro
kterou by se běh promlčecí doby přerušil podle § 67 odst. 3 tr. zák., ale byl
nesprávně právně posouzen v rozsahu blíže specifikovaném obviněným v
argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak takto
formulovanou námitku, stejně jako výtky o neprokázání úmyslu u trestného činu
ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nelze s úspěchem uplatnit s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť nejsou s
to jej naplnit.
Nejvyšší soud se pak následně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal
vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších
četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu
ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak
zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS
1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z obsahu dovolacích námitek subsumovaných pod tento dovolací důvod plyne, že
obviněný jimi z převážné části zpochybňuje zjištěný skutkový stav, když tvrdí,
že soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo dostatečně neprokázaly naplnění
znaků skutkových podstat trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm.
c) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
(skutek ad bod 1 z rozsudku odvolacího soudu), když jednostranně vycházely z
jednotlivých výpovědí poškozených, které nebyly doplněny dalšími důkazy. Tato
argumentace tedy směřuje výlučně do úplnosti zjištění skutkového stavu a
provedeného dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. není akceptovatelné.
Nicméně je třeba přisvědčit argumentu obviněného, že se ani jeden ze soudů
nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal s neprovedením důkazu
výslechem dcery obviněného navrhovaného obhajobou ve vztahu ke skutku popsaném
ve výroku o vině rozsudku soudu prvního i druhého stupně pod bodem 1, týkající
se poškozené L. B. Z obsahu spisu je však patrno, že nalézací soud se ve smyslu
požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal
se všemi skutkovými zjištěními důležitými pro rozhodnutí o tomto skutku, s
nimiž se ztotožnil i odvolací soud, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně
posléze částečně zrušil. Nalézací soud učinil tyto své skutkové závěry zejména
s ohledem na výpovědi poškozené L. B., rovněž výpovědi svědků L. R., M. P., M.
R. a otce poškozené J. B., dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, zvl. spec. psychologie klinická vypracovaného PhDr. Ilonou
Wölfelovou ve vztahu ke všem třem poškozeným B., S. a K. Odvolací soud poté v
odůvodnění svého rozsudku napadeného dovoláním na jeho straně 16 konstatoval,
že bylo v nalézacím řízení opatřeno dostatek přesvědčivých důkazů, které tvoří
ucelený řetězec a obviněného z trestné činnosti usvědčují, čímž nepřímo
zdůvodnil nevyhovění návrhu obviněného na výslech jeho dcery, neboť jej
jednoznačně považoval za nadbytečný. Uvedený nedostatek odůvodnění obou
odsuzujících rozsudků proto nepředstavuje takové pochybení soudu prvního i
druhého stupně, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozsudku, popřípadě i
rozsudku nalézacího soudu.
K další dovolací argumentaci obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést následující.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě
podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který
týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo
domě, a pokračuje v páchání tohoto činu po delší dobu. Objektem tohoto
trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které však zákon
nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky,
blízkými osobami či jedinci v obdobném vztahu, jež je determinováno
specifičností takového vztahu, kdy mezi násilnou osobou a její obětí mohou
existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí či
výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před
zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby
odlišně, než kdyby násilnou osobou byla osoba cizí. Za další typický znak
domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí,
opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalace.
Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s
pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě vyznačující se vyšším stupněm
hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity,
aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké
příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č 20/2006 Sb. rozh. tr.).
Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový
úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím
delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba
úmyslu.
Pro závěr, že poškozená osoba je osobou žijící ve společném obydlí ve smyslu §
199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (což lze vztáhnout i na znak společně
obývaného bytu nebo domu ve smyslu § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.) s
pachatelem, je rozhodující faktický stav společného bydlení pachatele a
poškozené osoby. Není proto významné, zda a jaký právní vztah k domu či bytu
(popř. k jinému prostoru k bydlení), který společně obývají, taková osoba má.
Osobou žijící ve společně obývaném bytě nebo domě může být nejen osoba, která
zde žije z titulu vlastnictví či spoluvlastnictví nemovitosti, nájemního nebo
podnájemního vztahu, ale i jen z důvodu společného bydlení na základě rodinných
a jiných vztahů. Takovou osobou může být např. družka pachatele, která s ním v
domě, který vlastnil, bydlela s jeho byť jen konkludentním souhlasem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1072/2012).
Nalézací soud v tomto směru přiléhavě konstatoval, že obviněný si zcela záměrně
typologicky vybíral partnerky submisivního typu, které by mu zajistily živobytí
a osobní příjem, pakliže sám cíleně nepracoval a čerpal peníze též od své
matky. Jednání obviněného, kterého se dopustil vůči poškozené I. K., spočívalo
v intenzivním psychickém násilí v podobě soustavného ponižování v oblasti
vzhledu a důstojnosti, bránění ve styku s rodinnými příslušníky mužského
pohlaví, neustálé kontroly jejího pohybu i pomocí telefonu, kdy se mu musela
hlásit, kde a s kým je, podezřívání z nevěry, a neustálém vyvolávání hádek
spojené s nadáváním. Takové soustavné psychické útrapy poškozené trvající navíc
po dobu více jako dvou let, tedy výrazně déle, než je vyžadováno pro
kvalifikaci skutku páchaného po delší dobu ve smyslu § 215a odst. 2 písm. b)
tr. zák., často oběť domácího násilí pociťuje mnohem intenzivněji než samotné
fyzické násilí, které u této poškozené zahrnuje dva fyzické útoky obviněného v
podobě opakovaných úderů pěstí zezadu do hlavy poškozené. Ve svém souhrnu proto
jednání obviněného vykazuje vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, které
poškozená I. K. vnímala jako těžké příkoří, a odvolací soud jej správně
kvalifikoval jako týrání podle § 215a odst. 1 tr. zák. Ačkoli poškozená ihned
nepodala trestní oznámení na obviněného či nevyhledala lékařské ošetření, nelze
v žádném případě tyto okolnosti přičítat ve prospěch obviněného, neboť jak sama
poškozená vypověděla, konala tak proto, že se styděla a policejnímu orgánu se
přihlásila až na základě televizní reportáže o obviněném, aby zabránila jeho
další trestné činnosti vůči jiným ženám.
Z odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním je taktéž patrné, že se již soud
druhého stupně správně vypořádal i s námitkou obviněného, že nežili s
poškozenou K. ve společně obývaném bytě, když na straně 19 a 20 svého
rozhodnutí shrnul, že pro závěr o naplnění tohoto znaku ve smyslu § 215a odst.
1 tr. zák. rozhoduje faktický stav společného soužití a bydlení obviněného a
poškozené v jednom bytě bez ohledu na to, jaký kdo z nich měl právní vztah k
tomuto bytu. Poškozená v bytě u obviněného bydlela s jeho konkludentním
souhlasem a rozhodně ne proti jeho vůli, sama finančně zajišťovala chod
domácnosti, nakupovala potraviny, platila nájem, neboť v rozhodné době byl
obviněný bez finančních prostředků. Důchod získaný každý měsíc bezprostředně po
jeho vyzvednutí jeho matkou z pošty utratil pro svou potřebu.
K tomu je navíc třeba uvést, že na správné právní kvalifikaci tohoto zákonného
znaku učiněné odvolacím soudem nic nemění ani to, že poškozená I. K. částečně
pobývala i v rodinném domě na adrese H., K., kde má hlášeno trvalé bydliště a
kde zároveň bydleli její rodiče a její dcera, neboť byla povinna starat se o
její výchovu a výživu. Pokud poškozená nedisponovala klíči od bytu obviněného,
nepodporuje tato skutečnost tvrzení obviněného, že spolu nežili ve společně
obývaném bytě, naopak se z jeho strany jednalo o jednu z mnoha promyšlených
forem psychického útlaku partnerek, neboť tím zvyšoval jejich závislost na své
osobě z důvodu omezení jejich samostatného pohybu, tj. vstupu a odchodu z jeho
bytu [viz výpovědi poškozených v hlavním líčení: M. S. uvedla, že klíče od jeho
bytu nikdy neměla a matka obviněného na ni dohlížela (č. l. 275), a poškozená
L. B. vypověděla, že klíče od bytu měl obviněný a jeho matka, čímž omezoval
její svobodu pohybu, když mimo jiné nesměla sama ven z bytu, a později vzal
obviněný klíče i své matce (viz č. l. 263)].
Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. jsou proto zjevně neopodstatněné, když obviněný neuplatnil jedinou
důvodnou námitku ani v závěrečné části svého dovolání, kde jen bez konkrétních
argumentů vztahujících se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému
nesprávnému hmotně právnímu posouzení citoval z předmětných rozhodnutí
Ústavního soudu.
Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že za opodstatněné bylo
dovolání obviněného označeno pouze ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. a to jen ve výše zmíněném rozsahu. Současně dovolací
soud ale musel zvážit, zda odstranění uvedeného pochybení, jehož se dopustil
soud druhého stupně, prostřednictvím dovolání, by mohlo významně ovlivnit
postavení obviněného v situaci, kdy předmětným rozhodnutím odvolacího soudu byl
zároveň uznán vinným výrazně závažnějšími trestnými činy podle § 215 odst. 1, 2
písm. b), podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (2 krát) či podle § 222
odst. 1 tr. zák. a trest mu byl ukládán podle § 215 odst. 2 tr. zák. jako
úhrnný za použití § 35 odst. 1 tr. zák., tedy v sazbě od dvou do osmi let,
přičemž jeho konečná výměra činí čtyři roky a šest měsíců s výkonem ve věznici
s ostrahou. Nejvyšší soud je toho názoru, že počet a závažnost těchto
trestných činů se rozhodujícím způsobem podílely na výsledném trestním postihu
obviněného. Čili i v případě, pokud by nedošlo ke kvalifikování skutků
spáchaných obviněným podle skutkových podstat trestných činů, které již byly
promlčeny, tak na jeho potrestání co do druhu, výše a způsobu výkonu uloženého
trestu by to nemohlo mít zásadní vliv.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného závěru odmítl dovolání obviněného
B. Č. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zřejmé, že projednání
dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má
být z podnětu dovolání řešena (promlčení trestního stíhání), není po právní
stránce zásadního významu, jelikož byla v minulosti již vícekrát judikována.
Toto rozhodnutí pak bylo učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c