4 Tdo 1220/2012-I-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
října 2012 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, ve věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 125/2011, t a k t o:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c)
trestního řádu se obviněný M. P. bere do vazby.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011, byl
obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (pod body č. 1,2), přečinu vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem č. 3) a přečinu neoprávněného
užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem č. 4), kterých se
podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že 1. v době od
července 2011 do 9. 9. 2011 v B., zejména na ulici B. postupně vylákal od L. G., finanční hotovost v celkové výši 614.160,- Kč, a to tím způsobem, že s
poškozenou navázal intimní vztah a finanční hotovost od ní postupně vylákal za
účelem svého údajného podnikání s tím, že je vždy za několik dnů vrátí, ačkoliv
věděl, že se tak nikdy nestane a peníze použije pro vlastní potřebu, neboť v
danou dobu nikde nepracoval, nepodnikal a neměl ani žádný jiný zdroj příjmů, ze
kterých by mohl finanční prostředky vrátit, čímž tak způsobil L. G. celkovou
škodu ve výši 614.160,- Kč,
2. dne 9. 9. 2011 ve večerních hodinách v B. na ul. B. si od V. M., vypůjčil
pod záminkou dokončení blíže neupřesněného obchodu a nákupu paliva do
motorového vozidla finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč, kterou přislíbil
vrátit nejpozději do 2.00 hodin dne 10. 9. 2011, ačkoliv věděl, že se tak nikdy
nestane, finanční částku nepoužije pro žádný svůj obchod, ale pro osobní
potřebu, neboť neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost a neměl ani žádný
jiný zdroj příjmů, který by mu umožnil finanční částku vrátit, čímž tak
způsobil poškozenému V. M., škodu ve výši 5.000,- Kč, tohoto jednání se
dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 T
2/97, ze dne 28. 08. 1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 20. 10. 1998, sp. zn. 4 To 79/98, který nabyl právní moci dne 20. 10. 2010,
odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 250 odstavec 1, odstavec 4 trestního
zákona, účinného do 31. 12. 2009, byl mu mimo jiné uložen trest odnětí svobody
v trvání 5 let a 6 měsíců, kdy pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s
dozorem, přičemž z výkonu tohoto trestu byl Okresním soudem v Břeclavi dne 1. 9. 2000, sp. zn. PP 25/2000, podmíněně propuštěn za současného stanovení
zkušební doby v trvání 5 let, následně dne 27. 7. 2006 mu byl Okresním soudem v
Břeclavi, sp. zn. Pp 25/2000, nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání 643
dnů v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním, když pro výkon tohoto trestu
byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 3. 11. 2009 vykonal,
3. v období od 10. 9. 2011 do 15. 9. 2011 na území města B. a jinde osobně a
telefonicky vyvíjel psychický nátlak na svoji přítelkyni L.
G., tak, že jí
neustále volal na mobilní telefon a žádal, aby obvolala svoje známé a požádala
je o další půjčky finanční hotovostí, když už sama peníze neměla, dále jí
tvrdil, aby si uvědomila, že mu jde o život, aby mu sdělila jména svých
dlužníků, že z nich její peníze vymlátí, poté, když neplnila jeho požadavky,
tak jí opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací spočívající v hrozbě usmrcením,
podříznutím krku či zakroucením krku a únosem ruskou mafií, když po těchto
výhrůžkách a nátlaku L. G. dostala strach o svůj život a zdraví, neboť obviněný
u sebe kontinuálně nosil otvírací nůž s délkou čepele cca. 12 cm, nůž s pevnou
čepelí o délce cca 20 cm, který nosil připevněný na noze a dále teleskopický
obušek o délce cca 30 cm, proto mu opakovaně požadované půjčky z obavy o svůj
život poskytla, a to nejméně ve výši 9.705,- Kč,
4. v době od 28. 8. 2011 do 15. 9. 2011 v B. a jinde bez souhlasu uživatele a
vlastníka přechodně užíval osobní motorové vozidlo tovární značky ŠKODA
OCTAVIA, modré barvy, v hodnotě 90.000,-Kč, které mu dne 15. 8. 2011 půjčila
L. G., dcera majitele vozidla V. M., s tím, že vozidlo vrátí nejpozději do dne
28. 8. 2011, přičemž majitel vozidla se o zápůjčce P. dozvěděl dne 28. 8. 2011,
se zapůjčením vozidla nesouhlasil a požadoval po P. jeho okamžité vrácení,
který však na výzvy nereagoval a dále vozidlo užíval bez svolení majitele až do
dne 15. 9. 2011, kdy byl v uvedeném vozidle zadržen příslušníky Policie ČR,
přičemž během užívání vozidla na něm poškodil odřením lak a promáčknutím
karoserii na levé straně vozu, díly přední náprav, úplně sjel 2ks pneumatik
namontovaných na kolech pravé strany vozidla, dále z něj odcizil 2ks
automobilních kol s disky z lehkých slitin o průměru 15" v celkové hodnotě
2.400,-Kč s namontovanými pneumatikami o rozměru 195x65 R 15 s letním vzorkem
v celkové hodnotě 1.760,- Kč, ze zavazadlového prostoru odcizil plastovou
přepravku s 20ks prázdných 0,5 l pivních lahví v celkové hodnotě 160,- Kč, čímž
způsobil V. M., celkovou škodu poškozením ve výši 37.032,- Kč a odcizením věcí
škodu v celkové výši 4.320,- Kč. Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro
výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozeným L. G., bytem B., H. škodu ve výši 593.165,- Kč a V. M., bytem B.,
H. škodu ve výši 41.352,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. G., bytem B., H. a V.
M., bytem B., H. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T
125/2011, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, tak, že ho podle § 256 tr.
ř. zamítl.
Následně podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, dovolání, ve
kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tdo 1220/2012 ze dne 15.
10. 2012 bylo (z podnětu obviněného M. P.) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To
125/2012. Současně byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Brně
přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Protože M. P. v současnosti vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011 a
Nejvyšší soud k dovolání zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
18.4.2012, sp. zn. 3 To 125/2012, stal se další výkon trestu na podkladě tohoto
rozsudku nepřípustným. Nejvyšší soud proto rozhodl ve smyslu citovaného
ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň o vazbě. Přitom dospěl k závěru, že u
M. P. trvá i v nynějším stadiu řízení důvod vazby podle § 67 písm. a), c) tr.
ř. To proto, že obviněný M. P. byl v minulosti soudně trestán pro majetkovou
trestnou činnost, a to zejména na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
sp. zn. 32 T 2/97, ze dne 28. 8. 1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 4 To 79/98, který nabyl právní moci dne
20. 10. 2010, kterým byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 a byl mu mimo jiné uložen trest
odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl
zařazen do věznice s dozorem, přičemž z výkonu tohoto trestu byl Okresním
soudem v Břeclavi dne 1. 9. 2000, sp. zn. PP 25/2000, podmíněně propuštěn za
současného stanovení zkušební doby v trvání 5 let, následně dne 27. 7. 2006 mu
byl Okresním soudem v Břeclavi, sp. zn. Pp 25/2000, nařízen výkon trestu odnětí
svobody v trvání 643 dnů v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním, když pro
výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 3. 11. 2009
vykonal. Je tak zřejmé, že M. P. má zřetelné sklony k vážnému protiprávnímu
(trestnému) jednání ve vztahu k majetku (ve dvou případech šlo o trestné činy
podvodu a úvěrového podvodu), když takovéto jednání pokračuje. Co se týká
důvodů vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř., jsou dány tím, že obviněný se
nezdržuje v místě svého bydliště, je bez zaměstnání a postrádá tedy pevnější
vazbu k místu pobytu či výkonu práce. Obviněnému hrozí možnost uložení poměrně
vysokého trestu odnětí svobody. Tyto konkrétní skutečnosti dostatečně
odůvodňují obavu, že obviněný v případě propuštění na svobodu jednak uprchne
nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, a dále,
že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, stejně jako závěr, že
účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením. Vzhledem k výše uvedenému,
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vzetí obviněného M. P. do
vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Název judikátu: Neoprávněné užívání cizí věci
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 4 Tdo 1220/2012
Datum rozhodnutí: 15.10.2012
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Neoprávněné užívání cizí věci
Dotčené předpisy: § 207 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
4 Tdo 1220/2012-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
15. října 2012 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 125/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011, byl
obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (pod body č. 1,2), přečinu vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem č. 3) a přečinu neoprávněného
užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem č. 4), kterých se
podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že 1. v době od
července 2011 do 9. 9. 2011 v B., zejména na ulici B. postupně vylákal od L. G., finanční hotovost v celkové výši 614.160,- Kč, a to tím způsobem, že s
poškozenou navázal intimní vztah a finanční hotovost od ní postupně vylákal za
účelem svého údajného podnikání s tím, že je vždy za několik dnů vrátí, ačkoliv
věděl, že se tak nikdy nestane a peníze použije pro vlastní potřebu, neboť v
danou dobu nikde nepracoval, nepodnikal a neměl ani žádný jiný zdroj příjmů, ze
kterých by mohl finanční prostředky vrátit, čímž tak způsobil L. G. celkovou
škodu ve výši 614.160,- Kč,
2. dne 9. 9. 2011 ve večerních hodinách v B. na ul. B. si od V. M., vypůjčil
pod záminkou dokončení blíže neupřesněného obchodu a nákupu paliva do
motorového vozidla finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč, kterou přislíbil
vrátit nejpozději do 2.00 hodin dne 10. 9. 2011, ačkoliv věděl, že se tak nikdy
nestane, finanční částku nepoužije pro žádný svůj obchod, ale pro osobní
potřebu, neboť neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost a neměl ani žádný
jiný zdroj příjmů, který by mu umožnil finanční částku vrátit, čímž tak
způsobil poškozenému V. M., škodu ve výši 5.000,- Kč, tohoto jednání se
dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 T 2/97
ze dne 28. 08. 1998 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne
20. 10. 1998, sp. zn. 4 To 79/98, který nabyl právní moci dne 20. 10. 2010,
odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 250 odstavec 1, odstavec 4 trestního
zákona, účinného do 31. 12. 2009, byl mu mimo jiné uložen trest odnětí svobody
v trvání 5 let a 6 měsíců, kdy pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s
dozorem, přičemž z výkonu tohoto trestu byl Okresním soudem v Břeclavi dne 1. 9. 2000, sp. zn. PP 25/2000, podmíněně propuštěn za současného stanovení
zkušební doby v trvání 5 let, následně dne 27. 7. 2006 mu byl Okresním soudem v
Břeclavi, sp. zn. Pp 25/2000, nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání 643
dnů v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním, když pro výkon tohoto trestu
byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 3. 11. 2009 vykonal,
3. v období od 10. 9. 2011 do 15. 9. 2011 na území města B. a jinde osobně a
telefonicky vyvíjel psychický nátlak na svoji přítelkyni L.
G., tak, že jí
neustále volal na mobilní telefon a žádal, aby obvolala svoje známé a požádala
je o další půjčky finanční hotovostí, když už sama peníze neměla, dále jí
tvrdil, aby si uvědomila, že mu jde o život, aby mu sdělila jména svých
dlužníků, že z nich její peníze vymlátí, poté, když neplnila jeho požadavky,
tak jí opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací spočívající v hrozbě usmrcením,
podříznutím krku či zakroucením krku a únosem ruskou mafií, když po těchto
výhrůžkách a nátlaku L. G. dostala strach o svůj život a zdraví, neboť obviněný
u sebe kontinuálně nosil otvírací nůž s délkou čepele cca. 12 cm, nůž s pevnou
čepelí o délce cca. 20 cm, který nosil připevněný na noze a dále teleskopický
obušek o délce cca. 30 cm, proto mu opakovaně požadované půjčky z obavy o svůj
život poskytla, a to nejméně ve výši 9.705,- Kč,
4. v době od 28. 8. 2011 do 15. 9. 2011 v B. a jinde bez souhlasu uživatele a
vlastníka přechodně užíval osobní motorové vozidlo tovární značky ŠKODA
OCTAVIA, modré barvy, v hodnotě 90.000,-Kč, které mu dne 15. 8. 2011 půjčila
L. G., dcera majitele vozidla V. M., s tím, že vozidlo vrátí nejpozději do dne
28. 8. 2011, přičemž majitel vozidla se o zápůjčce P. dozvěděl dne 28. 8. 2011,
se zapůjčením vozidla nesouhlasil a požadoval po P. jeho okamžité vrácení,
který však na výzvy nereagoval a dále vozidlo užíval bez svolení majitele až do
dne 15. 9. 2011, kdy byl v uvedeném vozidle zadržen příslušníky Policie ČR,
přičemž během užívání vozidla na něm poškodil odřením lak a promáčknutím
karoserii na levé straně vozu, díly přední náprav, úplně sjel 2ks pneumatik
namontovaných na kolech pravé strany vozidla, dále z něj odcizil 2ks
automobilních kol s disky z lehkých slitin o průměru 15" v celkové hodnotě
2.400,-Kč s namontovanými pneumatikami o rozměru 195x65 R 15 s letním vzorkem
v celkové hodnotě 1.760,- Kč, a ze zavazadlového prostoru odcizil plastovou
přepravku s 20ks prázdných 0,5l pivních lahví v celkové hodnotě 160,- Kč, čímž
způsobil V. M., celkovou škodu poškozením ve výši 37.032,- Kč a odcizením věcí
škodu v celkové výši 4.320,- Kč. Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro
výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozeným L. G., bytem B., H. škodu ve výši 593.165,- Kč a V. M., bytem B.,
H., škodu ve výši 41.352,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. G., bytem B., H. a V. M.,
bytem B., H., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Dále byl obviněný podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn podané obžaloby pro
skutek spočívající v tom, že v době od 1. 1. 2011 do dne 15. 9. 2011 včetně v
B. ani jinde řádně a včas neplnil svou vyživovací povinnost na dceru K. Z.,
ačkoliv mu vyživovací povinnost obecně vyplývá ze zákona rodině č. 94/1963 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, dále mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu
v Novém Jičíně, č.j. 9 Nc 452/96-45, ze dne 15. 3. 2001, který nabyl právní
moci dne 23. 4. 2001, kde mu bylo stanoveno přispívat na výživu K. Z. částkou
1.000,-Kč měsíčně splatnou vždy do 1. dne v měsíci předem k rukám matky O. H.,
když za sledované období na výživném neuhradil žádnou částku ani jinak na
výživu dcery nepřispěl, čímž na výživném dluží celkem částku ve výši 9.000,-
Kč, v němž byl spatřován přečin zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 196
odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T
125/2011, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, tak, že ho podle § 256 tr.
ř. zamítl.
Následně podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, dovolání, ve
kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení
skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, zejména pak při
aplikaci ustanovení §§ 209, 175 tr. zákoníku není dle názoru obviněného
naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu a přečinu vydírání, při aplikaci
ustanovení § 207 odst. 1 tr. zákoníku nebyla naplněna ani subjektivní ani
objektivní stránka přečinu neoprávněného užívání cizí věci. Dovolatel má za
to, že z důkazů, které byly v průběhu trestního řízení nashromážděny a
provedeny, nevyplývá jednoznačně, hodnověrně a nade vší pochybnost, že se
obviněný dopustil skutků, za které byl soudem prvního stupně odsouzen. Podle
dovolatele lze dovodit, že Krajský soud v Brně učinil závěr o vině obviněného v
rozporu s důkazním stavem, zastává názor, že je zde zřejmý extrémní nesoulad
mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
Dále uvedl, že u bodů 1 a 2 předmětných rozhodnutí z provedeného dokazování
nelze jednoznačně dovodit, že by důkazy prokazovaly vinu obviněného a zejména
pak úmysl trestný čin spáchat. Důvěryhodnost poškozené je dle názoru obviněného
ohledně prokazování výše způsobené škody narušena, proto není možné výši údajně
způsobené škody prokázat bez dalšího pouze její výpovědí, když žádné další
provedené důkazy tato tvrzení nepodporují. V řízení tedy nebylo beze vší
pochybnosti prokázáno, že by si obviněný půjčoval finanční prostředky s úmyslem
nikdy je poškozené nevrátit, když doba vrácení nebyla mezi nimi jakkoli
sjednána, z pouhého konstatování faktu, že v době předmětných půjček žádný
zdroj financí neměl, nemůže být usuzováno na to, že si finanční prostředky od
poškozené půjčoval s úmyslem je v budoucnu nevrátit.
U bodu 3 vzaly soudy za prokázané, že obviněný na poškozenou L. G. vyvíjel
psychický nátlak a vyhrožoval jí fyzickou likvidací. Toto jednání mělo být
prokázáno výpovědí poškozené, kterou měla částečně podpořit i výpověď D. B.,
když svědkyně shodně s poškozenou vypovídala, že obviněný u sebe nosil zbraně.
Podle obviněného však ze skutečnosti, že u sebe někdo nosí jakékoliv zbraně,
nelze v žádném případě dovozovat subjektivní či objektivní stránku přečinu
vydírání. Dovolatel má za to, že výpověď svědkyně B. byla při hodnocení důkazů
soudem účelově použita k podpoření tvrzení poškozené. Podle obviněného nebylo
dostatečně a beze vší pochybnosti prokázáno spáchání činu uvedeného v bodě 3.,
když soud přihlížel pouze k výpovědím poškozené a postupoval tak v rozporu se
zásadou „in dubio pro reo“.
Dále obviněný M. P. ve svém dovolání uvedl, že ve věci neoprávněného
užívání cizí věci (bod 4 rozsudku nalézacího soudu) se soud přiklonil k názoru
obhajoby, že úmysl pachatele trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
podle § 207 odst. 1, alinei druhé, tr. zákoníku (v dovolání chybně uvedeno §
249 odst. 1, alinei druhé, tr. zák.) se musí vztahovat i na způsobení škody
nikoli malé, neboť jde o formální znak základní skutkové podstaty tohoto
trestného činu. Současně však soud změnil právní větu proti obžalobě tak, že se
ze strany obviněného mělo jednat o zmocnění se motorového vozidla. Dle
přesvědčení dovolatele je však nepochybné, že motorové vozidlo mu bylo svěřeno,
tedy v návaznosti na prokázaný skutkový stav nelze uzavřít, že by byly naplněny
hmotněprávní podmínky skutkové podstaty § 207 odst. 1 tr. zákoníku, když pro
naplnění objektivní stránky přečinu alinea 2 je nutné prokázat na svěřené věci
způsobení škody nikoli malé a pro naplnění objektivní stránky přečinu alinea 1
je nutné prokázat úmysl zmocnit se cizí věci. Vzhledem k tomu, že obviněnému
byla věc svěřena a tuto svěřenou věc měl kontinuálně v držení, nelze tvrdit, že
by se dnem 28. 8. 2011 svěřené věci zmocnil, a proto za těchto okolností má
obviněný za to, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v
předmětné věci včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého
zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně
shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ve vztahu k výrokům o
vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel
nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění v
tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzených trestných činů. Dovolatel v
tomto směru nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale naopak s
těmito skutkovými zjištěními na podkladě vlastního hodnocení důkazů polemizuje,
a teprve na podkladě této skutkové polemiky zpochybňuje existenci zákonných
znaků uvedených trestných činů. Jiná situace je však ve vztahu ke skutku pod
bodem 4) výroku o vině, kde za relevantně uplatněnou námitku lze považovat
námitku, podle které s ohledem na způsob, jakým se vozidlo dostalo do dispozice
dovolatele, se ho dovolatel nemohl zmocnit ve smyslu § 207 odst. 1 alinea 1 tr.
zákoníku. Podle názoru státního zástupce je zjevné, že dne 28. 8. 2011 se
obviněný předmětného vozidla zmocnit nemohl, neboť toho dne je neodňal z
dispozice V. M. ani je nezískal do dispozice vlastní. Vozidlo měl k dispozici
již dne 15. 8. 2011, kdy mu je půjčila L. G. s tím, že vozidlo vrátí dne 28. 8.
2011. V obecné rovině se tedy obviněný mohl přečinu neoprávněného užívání cizí
věci dopustit pouze formou uvedenou v ustanovení § 207 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku. Nezbývá však, než přisvědčit dovolateli, že znakem této skutkové
podstaty je způsobení škody nikoli malé, přičemž na tento znak se musí
vztahovat úmysl pachatele. Závěrem uvedl, že skutek pod bodem 4) výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění
soudních rozhodnutí nevykazuje všechny znaky přečinu neoprávněného užívání cizí
věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, a to v žádné z forem v tomto ustanovení
uvedených.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z uvedených důvodů navrhl,
aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů v částech týkajících se výroku o vině přečinem
neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o
trestu a výroku o náhradě škody, pokud navazuje na výrok o vině trestným činem
podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním
věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ
jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.
shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo
podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené
v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od
skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože
není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu ve smyslu
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu
shledal, že obviněný M. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání (u bodů 1-3 rozsudku nalézacího soudu) však
ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá
soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se
úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak námitky
obviněného ohledně hodnocení výpovědí poškozené a dalších svědků (v této
souvislosti dovolatel mimo jiné poukazuje na narušení důvěryhodnosti poškozené
ohledně stanovení výše způsobené škody), tak i jeho výhrady, že dokazováním
nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým
dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným
způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze
podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle
kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky
soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru,
že obviněný M. P. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
(bod č. 1,2 rozsudku nalézacího soudu) a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1
tr. zákoníku (bod č. 3 rozsudku nalézacího soudu).
V průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil
jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině pod bodem č. 1-3
rozsudku Městského soudu v Brně. Obviněný v dovolání namítl, že v řízení před
soudem prvního stupně nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by si obviněný
půjčoval finanční prostředky s úmyslem nikdy je poškozené nevrátit, když doba
vrácení nebyla mezi nimi jakkoli sjednána, dále, že nebylo dostatečně a beze
vší pochybnosti prokázáno spáchání činu uvedeného v bodě 3., když soud
přihlížel pouze k výpovědím poškozené, postupoval tak v rozporu se zásadou „in
dubio pro reo“. K uvedeným námitkám se vyjádřil jak nalézací soud, když v
odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti
vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ
pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď poškozené L. G.,
svědecké výpovědi svědků R. Š., J. Z., M. Š., D. B., V. M., H. M., odborné
vyjádření ohledně ocenění šperků, a dále listinné důkazy (viz s. 8-10 rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011), tak soud
odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací
nalézacího soudu, že za základ pro rozhodnutí vzal především výpověď poškozené
a dále zdůraznil, že věrohodnost poškozené podporují i další provedené důkazy,
a to výpovědi svědků, od kterých si poškozená půjčila částku 284.000,- Kč (viz
s. 3-4 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To
125/2012), a Nejvyšší soud České republiky se s argumentací obou soudů
ztotožnil.
Naproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným
M. P. uplatněn právně relevantně v té části dovolání (ohledně bodu 4 rozsudku
nalézacího soudu), kde namítal, že s ohledem na způsob, jakým se motorové
vozidlo dostalo do dispozice dovolatele, se ho dovolatel nemohl zmocnit ve
smyslu ustanovení § 207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům. Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že
přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového
vozidla v úmyslu je přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu
nikoli malou tím, že neoprávněně takové věci, které mu byly svěřeny, přechodně
užívá. V posuzovaném případě se měl obviněný výše uvedeného trestného činu
dopustit jednáním uvedeným v ustanovení § 207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku,
tzn. formou zmocnění se cizího motorového vozidla. Podle názoru soudu prvního
stupně za okamžik zmocnění se motorového vozidla obviněným M. P. lze považovat
den 28. 8. 2011, kdy byl kontaktován rodiči poškozené a vyzván k vrácení
vozidla, což však neučinil a vozidlo dále užíval (viz s. 10 rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011), odvolací soud se pak se
závěry nalézacího soudu ztotožnil.
Pachatel se zmocní cizí věci, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka,
oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná
možnost s věcí nakládat podle své vůle sám. Nejvyšší soud České republiky, ve
shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství,
konstatuje, že je zřejmé, že dne 28. 8. 2011 se obviněný předmětného motorového
vozidla zmocnit nemohl, neboť toho dne vozidlo neodňal z dispozice V. M. ani
je nezískal do dispozice vlastní. Vozidlo měl v dispozici již od 15. 8. 2011,
kdy mu je půjčila poškozená s tím, že vozidlo vrátí 28. 8. 2011.
Pachatelem dle ustanovení § 207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je ten, kdo měl
věc nikoli malé hodnoty nebo motorové vozidlo svěřeno. Z výše uvedeného
vyplývá, že půjčení motorového vozidla obviněnému bylo svěřením věci ve smyslu
§ 207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a pokud obviněný vozidlo užíval i poté, co
uplynula doba, na kterou měl vozidlo půjčeno, a dále byl i vyzván vlastníkem
vozidla k jeho vrácení, pak šlo o neoprávněné užívání cizí věci. Je třeba
souhlasit se závěry státního zástupce, že v obecné rovině se obviněný mohl
přečinu neoprávněného užívání cizí věci dopustit pouze formou uvedenou v § 207
odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. U této druhé formy neoprávněného přechodného
užívání cizí věci jde o trestný čin teprve tehdy, když je takovým jednáním
způsobena škoda nikoli malá, neboť jinak je tato forma typově podstatně méně
společensky škodlivá. Pokud tedy jde o alinea 2, musí se úmysl vztahovat i na
způsobení škody nikoli malé, neboť jde o znak základní skutkové podstaty. Proto
sem nelze zásadně zahrnout škodu vzniklou při havárii svěřeného vozidla, neboť
k ní se pravidelně vztahuje zavinění z nedbalosti. Jak správně uvedl soud
prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, škoda na předmětném vozidle
nevznikla jeho neoprávněným užíváním, ale podle všeho z větší části nešťastnou
náhodou, kdy s tímto vozidlem obviněný havaroval. Škodu, která vznikla na
vozidle, tedy soud prvního stupně nehodnotil jako kvalifikační znak předmětné
skutkové podstaty.
Jestliže obviněný v rámci svého dovolání namítl, že nemohl naplnit
skutkovou podstatu přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1
tr. zákoníku, a to ani při změně právní věty oproti obžalobě na zmocnění se
cizí věci dle ustanovení § 207 odst. 1 tr. zákoníku, neboť předmětné vozidlo mu
bylo předáno poškozenou zcela dobrovolně dne 15. 8. 2011, pak jeho námitce je
třeba přisvědčit. Pokud soud na podkladě skutkových zjištění k závěru o
zmocnění se cizí věci dospěl a na podkladě tohoto pak učinil závěr o naplnění
posuzované skutkové podstaty přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §
207 odst. 1 tr. zákoníku, pak jeho právní kvalifikaci jednání obviněného nelze
považovat za správnou.
Po zjištění, že dovolání obviněného M. P. je v uvedeném směru opodstatněné,
Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Nejvyšší soud České republiky přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání a rozhodnutí je Krajský soud v Brně podle § 265s odst. 1
tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve
prospěch obviněného, nemůže podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal