4 Tdo 1280/2011-15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 20. října 2011 o dovolání obviněného Ing. L. N., proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 5 To 635/2010, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 213/2009, t a k t
o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 5 To 635/2010, a rozsudek Okresního
soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 20 T 213/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušené
usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Chomutově p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 20
T 213/2009, byl obviněný Ing. L. N. uznán vinným trestným činem porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil
tím, že
jako předseda představenstva Družstva domů v J., okres Ch., dne 2. 2. 2009
kolem 14.00 hodin nechal přivolaným zámečníkem otevřít vstupní dveře do bytu
na adrese J., ul. P. P., obývaném poškozenou P. Š., která se v té době v bytě
nenacházela, po otevření dveří do bytu neoprávněně vstoupil a provedl
fotodokumentaci bytu, následně poškozené v užívání bytu bránil a klíč od nového
zámku poškozené vydal až po výzvě Policie ČR OO Jirkov dne 10. 2. 2009.
Za tento trestný čin byl obviněný podle § 238 odst. 2 tr. zákona
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §
58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho roku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě
odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 5
To 635/2010, odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle § 265e tr.
řádu proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém toto
usnesení napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že
jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona, a to s tím, že soudy obou
stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu.
Ke skutkovým okolnostem obviněný především uvedl, že nájemní vztah
poškozené k bytu skončil dne 31. 5. 2007, dne 11. 12. 2008 byla upozorněna, že
platnost její nájemní smlouvy již před více jak jedním rokem uplynula a jelikož
u nájmu bytu nedochází k jeho prolongaci, poškozená dále byt užívala bez
právního důvodu, tedy neoprávněně. Byla proto vyzvána, aby do 31. 12. 2008 byt
vyklidila a předala, což poškozená stvrdila svým podpisem, danou výzvu
podepsala bez jakýchkoliv námitek či připomínek, přičemž se před svědky
zavázala předmětný byt k danému termínu vyklidit a předat. Jelikož po této
výzvě poškozená nebyla v domě již nikým viděna, zatímco před výzvou do bytu
pravidelně docházela, byl obviněný v dobré víře, že poškozená předmětnou
bytovou jednotku již vyklidila a pouze opomněla odevzdat klíče od vchodových
dveří bytu a vyklizený byt předat. Obviněný byl přesvědčen, že vstupuje do již
vyklizeného bytu a nemohl tak naplnit subjektivní stránku trestného činu
porušování domovní svobody, když v předmětné věci učinil všechna potřebná
opatření, která na něm mohou být spravedlivě požadována, na jejichž základě
nabyl dojmu, že poškozená se již odstěhovala.
Dovolatel dále namítl, že ustanovení § 238 tr. zákona poskytuje
ochranu pouze oprávněnému uživateli, jímž poškozená jednoznačně nebyla, neboť
její nájemní vztah byl již ukončen a v bytové jednotce se tak nacházela
neoprávněně. Za správný nepovažuje ten názor soudů obou stupňů, že jediným
možným řešením bylo podání žaloby na vyklizení bytu. Za situace, kdy byl
obviněný přesvědčen, že poškozená již delší dobu v bytě nepobývá a byt
vyklidila, by se podání žaloby na vyklizení bytu jevilo jako neúčelné a žaloba
by tedy byla jistě zamítnuta.
Dovolatel vytkl soudům obou stupňů rovněž nedostatečné posouzení míry
nebezpečnosti činu pro společnost s ohledem na skutečnost, že do bytu vstupoval
s přesvědčením, že byt je vyklizen a ihned poté, co zjistil, že se v bytě
nacházejí věci poškozené, byt zajistil a klíč od nového zámku vydal poškozené
neprodleně poté, co se poškozená k obviněnému dostavila, kdy však již při první
žádosti o vydání klíčů k bytové jednotce přišla za doprovodu příslušníků
Policie ČR.
Rovněž vznesl námitku proti postupu policejního orgánu, který se nevypořádal s
předkládanými návrhy na doplnění vyšetřování vznesené obhájcem obviněného při
závěrečném prostudování spisu, kdy policejní orgán nepostupoval v souladu s
ustanovením § 166 odst. 1 tr. řádu, dle kterého v případě, že policejní orgán
nepovažuje navrhované doplnění za nutné, odmítne je, což se v daném případě
nestalo a policejní orgán ani o přijetí či odmítnutí těchto návrhů přípisem
ani ústně obhájce či obviněného nevyrozuměl.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně,
popřípadě také rozhodnutí soudu nalézacího, a aby ve věci sám rozhodl tak, že
obviněného zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného Ing. L. N. podala své písemné vyjádření státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření
uvedla, že obsah podaného dovolání je sice v souladu s použitým zákonným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, námitky dovolatele
však nejsou opodstatněné. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný se v
podstatě domáhá jiného hodnocení důkazů než jaké učinil nalézací i odvolací
soud, přičemž oba soudy se s obhajobou obviněného podrobně a logicky vypořádaly
a ze skutkových zjištění učinily správný právní závěr. V této souvislosti
poukázala především na právní argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí
soudu druhého stupně. Státní zástupkyně dále uvedla, že dle jí dostupných
spisových materiálů nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním
hodnocením jednání dovolatele.
Státní zástupkyně považuje dovolání obviněného za neopodstatněné a
navrhla jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně
vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného
stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti
rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého
stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou
oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto
zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu
předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr.
řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva,
nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod
není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací
soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo
dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r
odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako
třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod
nezpochybnil samotná skutková zjištění soudu, namítal rozpor mezi soudem
zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací jeho jednání.
Znamená to, že dovolatel založil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně
právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud předesílá, že námitku dovolatele týkající se procesního postupu
policejního orgánu při skončení vyšetřování, kdy nerozhodl o návrzích
obviněného na doplnění dokazování, nelze považovat za dovolací námitku v rámci
uplatněného odvolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a proto
její opodstatněnost či neopodstatněnost nebyla v dovolacím řízení posuzována.
Z obsahu spisu je nesporné, že poškozené P. Š. skončil nájem bytu k datu 31.
5. 2007, tento nájem s ohledem na novelu občanského zákoníku z roku 2006
obnoven nebyl a poškozenou k nájmu bytu neopravňoval žádný jiný právní titul.
Není proto pochyb o tom, že byt po uvedeném datu užívala bez právního důvodu.
Toho si poškozená byla nepochybně vědoma, pokud dopisem ze dne 27. 10. 2008
žádala o tzv. znovuobnovení nájemní smlouvy a také o členství v bytovém
družstvu. Stejně tak si byla vědoma toho, že na oba návrhy bytové družstvo
nepřistoupilo, přičemž vzala na vědomí a podepsala dne 11. 12. 2008 listinu o
tom, že jí nájemní smlouva není prodloužena, žádost o členství v družstvu byla
zamítnuta. Podepsala také závazek k datu 31. 12. 2008 vyklidit neoprávněně
užívaný byt a předat jej bytovému družstvu. Byť však poškozená neměla postavení
„oprávněného uživatele“, vstup do jejího bytu bez jejího souhlasu by byl
umožněn jen za existence podmínek uvedených v § 6 občanského zákoníku
(bezprostřední hrozba zásahu do práv jiných osob), kterážto situace aktuálně
nenastala a pro takovýto závěr nesvědčily ani provedené důkazy. Pokud
představenstvo bytového družstva hodlalo řešit protiprávní stav, který nastal v
souvislosti s dalším užíváním bytu poškozenou Š., a hodlalo ji také přimět jako
povinnou k určité konkrétní činnosti - vyklidit předmětný byt a předat jej
družstvu, - pak jediným právně relevantním způsobem k nastolení tohoto stavu
bylo podání žaloby na vyklizení bytu v intencích ustanovení § 340 odst. 1
o.s.ř., neboť jiný právní nástroj procesní předpis nezná a svépomoc je
nepřípustná. Dovolací námitka obviněného, že popsaný způsob se mu jeví jako
neúčelný, je založena na jeho osobním přesvědčení, které se však zcela míjí s
platnou právní úpravou problematiky uspokojení práv na nepeněžité plnění.
U trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zákona vyžaduje
zákon úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zákona je trestný čin spáchán úmyslně,
jestliže pachatel a) – chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) – věděl, že svým
jednáním může takovéto porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že jej
způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Soud prvního stupně dovodil, že obviněný jednal jak v nepřímém úmyslu, tak
posléze v přímém úmyslu. Své úvahy o tomto způsobu zavinění zdůvodnil tak, že
„poškozená sice přislíbila byt vyklidit a v bytě se přes dva měsíce
nezdržovala, ale tyto skutečnosti nemohou vést k oprávněnému závěru, že
poškozená již byt vyklidila. Členové družstva sepsali prohlášení o tom, že se
poškozená v bytě nezdržuje, až dva dny poté, co obviněný vnikl do jejího bytu.
Svědkyně B. uvedla, že se poškozená po celé roky, co v bytě bydlela, v místě
moc nezdržovala. Obviněný tak již před vstupem do bytu poškozené musel vědět,
že je velmi reálné, že se poškozená z bytu nevystěhovala a vstupem do jejího
bytu tak poruší její domovní svobodu, přičemž pro případ, že tato situace
nastane, byl s tím srozuměn. Když pak došlo k otevření bytu, obviněný do něj
vstoupil a zjistil, že se poškozená nevystěhovala, přesto v něm několik minut
setrval po dobu pořizování fotografií, není pochyb o tom, že v daném okamžiku
již domovní svobodu poškozené porušit chtěl. Soud proto dospěl k závěru, že
subjektivní stránka trestného činu byla naplněna.“
Z užitých formulací v odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně
rozdělil zavinění obviněného do dvou fází – než nechal odvrtat zámek dveří bytu
poškozené jednal v nepřímém úmyslu, po vstupu do bytu poškozené jednal v úmyslu
přímém. Takto koncipované zavinění však neodpovídá zákonným požadavkům
vztahujícím se k pochybnosti nevzbuzujícímu určení subjektivní stránky
trestného činu porušování domovní svobody, jímž byl obviněný uznán vinným.
Neodpovídá ani právní větě, která je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
výslovně uvedena. Obviněný nebyl uznán vinným tím, že v bytě jiného neoprávněně
setrval, byť ustanovení § 238 odst. 1 tr. zákona toto jednání jako druhou z
možných variant protiprávního jednání připouští, ale že do bytu jiného
neoprávněně vnikl. Zavinění je proto nutno hodnotit ve vztahu k „vniknutí“,
jímž je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele
uskutečněné vejití do bytu, jímž se zasahuje do něčí osobní svobody. Okolnost,
že po otevření dveří a vejití dovnitř se obviněný fakticky ocitnul v předsíni
bytu poškozené, je tudíž důsledkem jeho předchozího zaviněného jednání (podle
soudu I. stupně spáchaného v úmyslu nepřímém), nikoli samostatným dalším
skutkem s jinou formou zavinění v úmyslu přímém. Je proto odůvodněn závěr, že
se soud prvního stupně s otázkou zavinění vyrovnal způsobem, který budí
pochybnosti o správnosti učiněných závěrů ve vztahu k zavinění, coby
základního znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Těmito
nejasnostmi se odvolací soud nezabýval, naopak argumentaci soudu prvního stupně
v tomto ohledu pokládal za správnou a přesvědčivou.
Obviněný se od počátku trestního řízení hájí tím, že písemné ujednání mezi
bytovým družstvem a poškozenou se stanovením závazného termínu vystěhování
poškozené z bytu do 31. 12. 2008 učinil vážně a zodpovědně a stejný přístup
předpokládal i u protistrany, vycházeje tak ze zásady pacta sunt servanda.
Pokud pak hodlal byt pro družstvo zpřístupnit, jednal v dobré víře, že podmínky
písemného ujednání byly poškozenou splněny až na to, že řádně byt nepředala a
neodevzdala bytovému družstvu klíče. Soudy obou stupňů tuto část obhajoby o
dobré víře obviněného nikterak nehodnotily a naopak vycházely v odůvodněních
svých rozhodnutí z nezpochybňovaného a podle nich zřejmě i nezpochybnitelného
předpokladu, že obviněný nesplnění závazku poškozenou musel jednoznačně
presumovat. V této souvislosti se však naskýtá otázka do jaké míry se
lehkovážné a nezodpovědné jednání poškozené, která se necítila být vázána ani
skončením nájemní smlouvy dne 31. 5. 2007, ani ujednáním, že bez právního
důvodu dlouhodobě užívaný byt vyklidí a předá družstvu dne 31. 12. 2008,
deklinovalo další jednání obviněného a jak je v této souvislosti nutno hodnotit
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
K uplatněné námitce dovolatele týkající se posouzení materiálního znaku
trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně
nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, Nejvyšší soud uzavírá:
Již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že
při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Korektivem výše
uvedeného zákonného předpokladu § 3 odst. 1 tr. zákona je ustanovení § 3 odst.
2 tr. zákona, podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je
nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Citované ustanovení je nutno aplikovat v případě, kdy stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité
skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové
nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se
vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. V posuzovaném
případě se soud prvního stupně konkrétním hodnocením stupně nebezpečnosti činu
pro společnost nezabýval vůbec, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku.
Rovněž odvolací soud se omezil na konstatování, že všechny formální znaky
trestného činu porušování domovní svobody byly naplněny, aniž se však zabýval,
hodnotil a odůvodnil materiální podmínku - konkrétní stupeň nebezpečnosti
posuzovaného činu pro společnost, takže z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze
zjistit jaké důvody je vedly k závěru, že zjištěný stupeň nebezpečnosti činu
obviněného pro společnost byl vyšší než nepatrný.
Popsaná pochybení soudů obou stupňů naplňují dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Právní posouzení skutku spočívá v řešení otázky, zda
popsaný skutek je vůbec trestným činem z hlediska hmotněprávních podmínek
trestnosti stanovených v obecné části trestního zákona (stanovení materiální
podmínky trestného činu, existence konkrétní formy zavinění). Na základě
uvedených zjištění Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal dovolání obviněného
důvodným a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil v celém rozsahu. Současně zrušil i všechna obsahově navazující
rozhodnutí, jež v důsledku zrušení usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu
prvního stupně pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. řádu). Nejvyšší
soud přikázal věc Okresnímu soudu v Chomutově, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl ( § 265l odst. 1 tr. řádu).
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc
přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve
svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil.
Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. října 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á