4 Tdo 1282/2014-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014
o dovolání obviněného Ing. Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
10.6.2014, sp. zn. 7 To 183/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 117/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 1 T
117/2013, byl obviněný Ing. Z. S. uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví
podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty
výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v P. dne 23. 1. 2013 v době od
9.00 h. do 9.30 h. na N. R. ve své prodejně jako provozovatel S. A., maje
vysokoškolské vzdělání ekonomického směru, jsa jmenován soudním znalcem z oboru
ekonomiky, odvětví ceny a odhady, specializace starožitnosti – militárie a
historické zbraně, vlastníc registrované živnostenské oprávnění v předmětu
Nákup a prodej kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty poté, co P. P.
coby osoba zjevně sociálně slabá uživ legendy, že obraz obdržel jako vyrovnání
finančního dluhu ve výši 22.000,- Kč, přičemž za něj požadoval částku 5.000,-
Kč, obviněný od jmenovaného vykoupil za částku 1.000,- Kč obraz Svaté Terezie
Ježíškovské (Thérésie de Lisieux) o rozměru 100x80cm, technika olej na plátně
sign. Laetus OFM 1928, kopie dle Celiny (Marie Celine Martin 1869-1959), v
hodnotě 3.000,- Kč zarámovaného v rámu z dřevěného řezaného masivu, lípa,
zlacení na křídu, svisle obdélný o rozměru 131x107 cm, šířka ramene 18 cm, síla
ramene 9 cm, tvořený prořezávanými akantovanými motivy, vyrobený v letech
1700-1730, který je movitou kulturní památkou rejstříkového čísla, inventárního
čísla, v hodnotě nejméně 30.000,- Kč, který jmenovaný odcizil téhož dne krátce
předtím z volně přístupného předsálí kostela u F. v P., F.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. Z. S. odsouzen podle § 214 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 1 T
117/2013, podal obviněný Ing. Z. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v
Plzni usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 7 To 183/2014, tak, že ho podle §
256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 7
To 183/2014, podal následně obviněný Ing. Z. S. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání uvedl, že soudy prvního a druhého stupně nevěnovaly
dostatečnou pozornost všem aspektům stíhané trestné činnosti. Skutková věta ve
výroku o vině soudu prvního stupně ani skutková zjištění nevyjadřují
subjektivní stránku, tj. úmysl pachatele. Okolnosti charakterizující úmyslnou
formu jednání jsou popsány kuse a v některých směrech rozporně. Výrok rozsudku
poukazuje na intelektuální složku (kvalifikace obviněného jako soudního znalce,
odhad ceny předmětu a výkupní cenu), nic však neuvádí k posouzení volní složky
subjektivní stránky. Přečin podílnictví, jak je vymezen skutkovou větou
rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být kvalifikován jako úmyslný trestný
čin. Dále dovolatel uvedl, že nechtěl převzít věc získanou trestným činem a věc
vykoupil až poté, když mu osoba nabízející obraz sdělila, že jej jinak zničí,
což jako milovník umění nechtěl připustit. Dále se obviněný v obecné rovině
zabýval problematikou prokazování zavinění, zejména pokud jde o prokazování
nepřímého úmyslu, přičemž zdůraznil, že nepřímý důkaz (má být uvedeno nepřímý
úmysl) nelze jen předpokládat, ale musí být na podkladě zjištěných okolností
prokázán. Použité nepřímé důkazy musí tvořit systém, jehož jednotlivé články
musejí být v souladu jak mezi sebou, tak s prokazovanou skutečností, tj. v
tomto případě s existencí nepřímého úmyslu. V této souvislosti dovolatel
poukázal na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Z uvedených důvodů
vytknul, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání popsané v tzv.
skutkové větě a nesprávně je kvalifikovaly jako úmyslný trestný čin ve smyslu §
214 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a věc přikázal Krajskému
soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových
zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Ta
část námitek, ve kterých dovolatel předestírá vlastní skutkovou verzi, podle
které obraz koupil až pod dojmem výhrůžek prodávající osoby zničením věci, a
dovolává se procesních, nikoli hmotněprávních zásad presumpce neviny a in dubio
pro reo, směřuje do skutkové, resp. procesní oblasti, a formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Pod deklarovaný dovolací důvod lze
podřadit ty námitky, podle kterých z vymezení skutku v tzv. skutkové větě a v
odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá subjektivní stránka trestného činu. Přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou
hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky
nebo v cizině jinou osobou. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Lze
připustit, že popis skutku v tzv. skutkové větě ve výroku o vině není zcela
výstižný. Nalézací soud totiž oproti obžalobě vypustil z popisu skutku tu jeho
část, podle které vzhledem k ceně, za kterou byl obraz s rámem nabízen, a
vzhledem k osobě P. P. dovolatel věděl, že se jedná o odcizený obraz. Takto
nalézací soud postupoval patrně proto, že u dovolatele shledal úmyslné zavinění
ve formě úmyslu nepřímého, nikoli přímého, kterému by formulace použitá v
obžalobě odpovídala. Vypuštěnou část popisu skutku však nalézací soud
nenahradil jinou formulací, ze které by vyplýval psychický vztah dovolatele k
okolnosti, že předmětný obraz prodávající P. P. získal trestným činem. V tzv. skutkové větě je uvedena řada okolností, ze kterých lze dovozovat vědomost
obviněného o tom, že předmětný obraz mohl být získán trestným činem (rozdíl
mezi skutečnou cenou obrazu a částkou P. požadovanou v kontextu s odbornou
kvalifikací obviněného, vzhled P. P. a nevěrohodná legenda jím prezentovaná). Vědomost pachatele o tom, že může svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem
chráněný trestním zákonem, ovšem charakterizuje jak zavinění ve formě nepřímého
úmyslu, tak i zavinění ve formě vědomé nedbalosti. V tomto směru pak dle jeho
názoru z těch okolností, které jsou uvedeny ve skutkové větě, zcela jednoznačně
nevyplývá závěr o tom, že obviněný nemohl – byť bez přiměřených důvodů -
spoléhat na to, že předmětná věc z trestné činnosti nepochází. Rovněž některé
úvahy obsažené v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (např. že vzhledem k
osobě P. bylo možno mít „výrazné pochybnosti“ o legálním původu obrazu) by samy
o sobě nasvědčovaly spíše zavinění ve formě vědomé nedbalosti nežli ve formě
úmyslu.
Poněkud jinak se však věc jeví ve světle skutkových zjištění
rozvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který konstatoval, že
dovolatele vzhledem k jeho odbornosti „k závěru o nelegálnosti získání věci P. P. muselo přivést již jen to, že šlo o obraz s náboženskou tematikou, který byl
opatřen na rámu inventarizačním číslem a číslem, jímž jsou značeny movité
kulturní památky, přičemž šlo o označení dle platného úzu o inventarizaci
kulturních památek, když jen stěží mohl předpokládat, že nekonkretizovaná žena
z M., která obraz měla poskytnout P. P. na úhradu dluhu, by si takto obraz
označila…“. Vzhledem k této skutečnosti lze tedy dospět k závěru, že obviněný
musel být přinejmenším srozuměn s tím, že předmětný obraz je věcí, kterou jiná
osoba získala trestným činem. Zjištění odvolacího soudu o inventarizačních
číslech a čísle kulturní památky při tom navazují na zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, byť ne zcela přiléhavě. Dále uvedl, že jsou mu známy závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 144/2009, podle kterých
skutková věta, pokud se týká skutečností zakládajících subjektivní stránku
trestného činu, musí obsahovat skutkové závěry soudu o psychickém vztahu
obviněného ke skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a nestačí uvést jen
objektivní okolnosti, z nichž takové závěry soud učinil. Těmto požadavkům
skutková věta obsažená ve výroku o vině v předmětné trestní věci plně
neodpovídá a námitky dovolatele týkající se nedostatečného vyjádření
subjektivní stránky jsou tedy částečně důvodné. Na druhé straně z rozvedení
skutkových zjištění v odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména soudu odvolacího,
vyplývá, že skutková zjištění odpovídající všem znakům přečinu podílnictví
podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku měly soudy k dispozici; tato zjištění
pouze nebyla dostatečně výstižně promítnuta do tzv. skutkové věty.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání
by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z
podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a aby tak
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
obviněný Ing. Z. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části svého dovolání nenamítá
nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková
zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení
důkazů (konkrétně jeho výpovědi) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav
věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti
a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že se obviněný pouze
domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen
skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je
dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný rovněž v této
souvislosti soudům vytýkal, že při zjišťování skutkového stavu porušily zásadu
in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je
zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na
porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které pod tento dovolací
důvod nespadá.
Námitky obviněného, že z vymezení skutku v tzv. skutkové větě a v odůvodnění
soudních rozhodnutí nevyplývá subjektivní stránka přečinu podílnictví, jsou z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
námitky právně relevantní.
Podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se přečinu podílnictví dopustí mimo
jiné ten, kdo ukryje nebo na sebe nebo jiného převede věc nebo jinou majetkovou
hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky
nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj. Po subjektivní stránce se
ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl
nepřímý. Úmyslem pachatele přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku musí být zahrnuta také okolnost, že věc, kterou ukryl nebo na sebe
převedl, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
V posuzovaném případě je ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že obviněný Ing.
Z. S. jednáním spočívajícím ve vykoupení obrazu Svaté Terezie Ježíškovské
zarámovaného v rámu z dřevěného řezaného masivu, který je movitou kulturní
památkou v hodnotě nejméně 30.000,- Kč, a který P. P. odcizil z volně
přístupného předsálí kostela u F. v P., za částku 1.000,- Kč, sledoval záměr
převést tuto movitou věc na sebe, přestože musel být minimálně srozuměn s tím,
že předmětný obraz je věcí, kterou jiná osoba získala trestným činem. Skutková
část výroku o vině je formulována poněkud nevýstižně, protože nevyjadřuje
dostatečně jasně vědomí a srozumění obviněného Ing. Z. S., že předmětný obraz
prodávající P. P. získal trestným činem, ačkoli to bylo významné z hlediska
subjektivní stránky přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, jehož byl pachatelem. Uvedená zjištění jsou však jasně vyjádřena v
odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 1 T
117/2013 a především v odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že skutková podstata
předmětného přečinu byla naplněna i po subjektivní stránce ve formě nepřímého
úmyslu, neboť z celkových okolností výkupu obrazu, vzezření osoby prodávající,
z charakteru prodávané věci v souvislosti se vzděláním obviněného, s druhem
živnostenské činnosti, kterou provozuje a jeho postavením znalce z oboru
ekonomiky mohl důvodně předpokládat, že jde o věc získanou krádeží a tedy
dovodit, že jejím vykoupením může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním
zákoníkem a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Dále uvedl, že
obviněného vzhledem k jeho odbornosti k závěru o nelegálnosti získání věci P.
P. muselo přivést již jen to, že šlo o obraz s náboženskou tematikou, který byl
opatřen na rámu inventarizačním číslem a číslem, jímž jsou značeny movité
kulturní památky, přičemž šlo o označení dle platného úzu o inventarizaci
kulturních památek, když jen stěží mohl předpokládat, že nekonkretizovaná žena
z M., která obraz měla poskytnout P. P. na úhradu dluhu, by si takto obraz
označila (viz s. 4 usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2014, sp.
zn. 7 To 183/2014).
Okolnost, že obraz byl označen inventárními čísly v kontextu s prezentovanou
nevěrohodnou historkou o jeho původu (když sám obviněný v původním řízení
uvedl, že jí neuvěřil) nelze vysvětlit jinak než tak, že P. nebo jiná ve
spojení s ním jednající osoba obraz získala trestným činem. Na základě těchto
skutečností lze učinit závěr, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím,
že předmětný obraz je věcí, kterou jiná osoba získala trestným činem. Jak
správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření, zjištění odvolacího soudu o inventarizačních číslech a čísle, jímž
jsou označeny movité kulturní památky, přitom navazují na zjištění uvedená v
tzv. skutkové větě, byť ne zcela přiléhavě (čísla jsou ve skutkové větě
citována, není však uvedeno, že předmětný obraz jimi byl fyzicky označen).
Jedná se tedy jen o určitou nedokonalost (neúplnost) popisu skutku ve výroku o
vině, nikoli o absenci rozhodných skutkových zjištění jako takových, neboť tato
zjištění soudy učinily a rozvedly je v odůvodnění svých rozhodnutí.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo
bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný Ing. Z. S. svým předmětným
jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností
objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest
odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které
učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného Ing. Z. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu
JUDr.
Jiří Pácal