4 Tdo 1310/2014-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014
dovolání obviněného Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6.
2014 sp. zn. 9 To 167/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech
pod sp. zn. 1 T 6/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Z. K. o d m í t
á.
Okresní soud v Klatovech v této trestní věci rozhodoval několikrát. Nejprve
obviněného Z. K. uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst.
1 tr. zákoníku trestním příkazem ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 1 T 6/2013, proti
němuž podal obviněný řádně a včas odpor, takže tím automaticky došlo k jeho
zrušení. Poté bylo ve věci nařízeno hlavní líčení, ve kterém byl obviněný
odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a to
rozsudkem ze dne 5. 6. 2013 sp. zn. 1 T 6/2013, přičemž mu byl uložen trest a
též bylo rozhodnuto o odkázání poškozených s požadavky na náhradu škody na
občanskoprávní řízení. Tento rozsudek byl na základě odvolání obviněného a
poškozených K. P., D. B. a A. S. zastoupených zmocněncem Ing. M. S. usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 9 To 327/2013 podle § 258
odst. 1 písm. b) a f) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr.
ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k novému projednání a
rozhodnutí.
Okresní soud v Klatovech pak v novém hlavním líčení rozsudkem ze dne 1. 4. 2014
sp. zn. 1 T 6/2013 uznal obviněného Z. K. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 14. 9. 2012 v
době kolem 11.45 hod. v k.ú. obce H., část T., okr. K., v lesním porostu
označeném vedeném pod místním názvem S., kde prováděl pomocí motorové pily
těžbu dřeva, nezajistil dostatečně bezpečnost osob pohybujících se v lese a na
přilehlé lesní cestě v prostoru ohroženém při kácení stromů, když obviněným
poražený padající strom vysoký cca 27 m zasáhl zde procházejícího houbaře J.
P., a tímto bylo způsobeno poškozenému drtivé poranění mozkové části hlavy a
hrudníku, kdy následkům poranění na místě podlehl.
Za to byl obviněnému podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst.
1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Obviněnému byla
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody
poškozeným: K. P., částku ve výši 264.774,- Kč, D. B., částku ve výši 240.000,-
Kč, A. S., částku ve výši 240.000,- Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva
vnitra ČR, IČ 47114304, částku ve výši 1.962,- Kč. Se zbytkem svého nároku na
náhradu škody byly podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené K. P., D. B. a A. S.
odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle § 256 tr.
ř. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 6. 2014 sp. zn. 9 To 167/2014.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím
svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Chybné hmotně právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy
nižších stupňů nesprávně vyhodnotily rozsah jeho povinnosti zabezpečit a
vyznačit místo, kde probíhá těžba dřeva, a otázku spoluzavinění poškozeného
mající určující vliv na vinu i trest obviněného a rozsah jeho povinnosti k
náhradě škody. Oba soudy se nesprávně zaměřily na zjištění, zda obviněný
porušil bezpečnostní princip obsažený v podzákonných právních předpisech
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména pak nařízení vlády ČR č.
28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů,
které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích
obdobného charakteru (dále jen „nařízení vlády č. 28/2002 Sb.”), ačkoliv byl
odsouzen za spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr.
zákoníku, a nikoliv tohoto přečinu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle
odstavce 2 téhož ustanovení, tedy porušením důležitých zvlášť uložených
povinností, tudíž bylo třeba vycházet při vymezení domněle zanedbaných
povinností obviněného důsledně z posouzení příčinné souvislosti mezi zanedbanou
povinností a vznikem újmy na zdraví poškozeného. Opomenutí povinností osoby
provádějící těžbu dřeva nemající vliv na vznik škodlivého následku mohou být
relevantní v rovině správního práva například na úseku BOZP, avšak nemají
žádnou trestněprávní relevanci, takže nařízení vlády č. 28/2002 Sb. může být
maximálně určitým metodickým vodítkem. Dovolatel se domnívá, že povinností
osoby provádějící těžbu dřeva je usilovat, aby svou činností a jejími důsledky,
tedy zejména pády kácených stromů nedocházelo ke vzniku škod na majetku a
zdraví osob. V takovém postavení se obviněný mohl spolehnout na kombinaci tří
faktorů: vlastního opatření (značky, tabule, zábrany, ostraha), právní
povinnosti ostatních osob pohybujících se v lese (zejména vstup do lesa na
vlastní nebezpečí, zákaz vstupu do prostoru těžby) a smyslového vnímání a
ostražitost ostatních osob v lese.
Oba soudy podle dovolatele nesprávně uzavřely, že jediným relevantním faktorem
je zabezpečovací činnost osoby provádějící těžbu, která je tak široká, že musí
učinit prakticky všechny myslitelná technická, organizační a personální
opatření, aby nemohlo dojít ke zranění cizí osoby, a to ani za situace, kdy by
si tato cizí osoba počínala zcela nezodpovědně, ignorovala své okolí, nedbala
žádných známek nebezpečí, nerozhlížela se, neposlouchala a neuvažovala, tedy
jednalo by se o v nemalém množství osoby nedbalé, smyslově postižené a
intelektově nevybavené. Naopak tyto osoby mají také své povinnosti při pohybu v
lese, své smysly, rozum a opatrnost, jež musí vynaložit, a obviněný byl
oprávněn se na uvedené přiměřeně spolehnout.
Z hlediska trestního práva je nutno posuzovat rozumnou míru vymezení a
vyznačení místa těžby v kontextu skutečnosti, že sama těžební činnost je
mimořádně nápadná a hlučná i bez jakéhokoliv vyznačení (pohyb lesní
mechanizace, řev motorových pil, hlučné padání stromů do podrostu, svážení a
tahání dřeva, ořezávání větví, manipulace s řetězy, tlučení do klínů či sekání
sekerami, vůně pořezaného dřeva, nápadné piliny, ořezané větve, rozryté lesní
cesty apod.). Osoba pohybující se v lese ji tedy ihned rozpozná i z dálky, je
proto absurdní, že by si ji všimla, až když dojde k místu těžby, kde teprve
bude upozorněna výstražnou tabulkou. Podobně nereálná je představa, že si osoby
ve městě bez dostatečného ohrazení a vyznačení nepovšimnou práce se sbíječkou
či rypadlem. Dovolatel zdůraznil povinnost návštěvníků lesa být zde ve zvýšené
míře obezřetní, pozorní a opatrní a jejich povinnost vyhýbat se lesním
nebezpečím vyplývajícím z ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 189/1995 Sb., o
lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) (dále jen „lesní
zákon”), podle něhož každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí,
sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. V
tomto smyslu je povinna tato osoba počítat s celou řadou pro ni hrozících
nebezpečí typicky se vyskytující v lese, jež dovolatel příkladně uvádí, a tedy
musí počítat i s notoricky známou eventualitou, že by v lese mohla probíhat
těžba dřeva, a je třeba se proto dostatečně chránit. Jako ochrana slouží i
zákaz vstupovat do porostů, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví
podle § 20 odst. 1 písm. i) lesního zákona. Lze důvodně očekávat, že osoby
pohybující se v lese vědí, že nesmějí vstupovat do míst, kde se provádí těžba,
neboť jim tak ukládá zákon, pokud jim tak nekáže přirozená ostražitost a zdravý
rozum. Lze tedy rozumně předpokládat, že osoba, která si povšimne probíhající
těžby dřeva v lese, přiměřeně zvýší svou pozornost a bude se aktivně snažit
místu s těžbou vyhnout.
Okruh preventivních povinností dovolatele byl soudy nepřiměřeně extensivně
vyložen tak, jako kdyby těžba dřeva v lese byla aktivita skrytá a nenápadná a
osoby pohybující se v lese byly nevědomé, oprávněně nepozorné a spoléhající se
na ochranu třetích stran. Přiřkly mu tedy mnohem přísnější a širší okruh
prevenčních povinností, než kolik by odpovídalo podmínkám vědomé nedbalosti
podle trestního zákoníku. Formu zavinění obviněného klasifikovaly nesprávně
jako nevědomou nedbalost, přestože se jedná o závěr rozporný se skutkovou větou
i se zbytkem odůvodnění rozhodnutí a průběhem skutkového děje popsaným soudem,
jelikož by se na základě jim popisovaných skutečností jednalo o ukázkový
příklad vědomé nedbalosti, neboť obviněný si byl podle soudů vědom, že
manipulací se dřevem a pády stromů může způsobit újmu na zdraví jiných osob,
ale bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že se tak nestane. Naopak bylo podle
dovolatele nutno v návaznosti na charakter těžební činnosti a jejích vnějších
projevů a zákonných povinností osoby pohybujících se v lese vyložit, jaká
opatření jsou z hlediska vědomé nedbalosti dostatečná či nedostatečná, aby se
osoba provádějící těžbu mohla rozumně spoléhat na to, že do prostoru těžby
třetí osoby vstupovat nebudou. Pro vyloučení vědomé nedbalosti postačuje, že se
obviněný spolehl na přiměřený důvod, že jeho činností nedojde ke vzniku
škodlivého následku, tedy bylo třeba posoudit, zda učinil opatření, která byla
s ohledem na okolnosti přiměřená tomu, aby se mohl domnívat, že ke škodlivému
následku nedojde. Uzavřel, že jeho opatření, která provedl a na něž se spolehl,
byla takového charakteru. Nejednalo se proto z jeho strany o spolehnutí se na
nedostatečný důvod a nedošlo k naplnění znaku zavinění ve formě nedbalosti.
Tyto okolnosti obviněného jednoznačně vyviňují, přičemž obviněný měl být
správně obžaloby zproštěn nejpozději soudem druhého stupně na základě svého
odvolání.
Obdobná situace pak podle dovolatele vyvstává i při posouzení povinnosti
obviněného k náhradě škody poškozeným, neboť při existenci spoluzavinění
poškozeného tento škodu nese poměrně ve smyslu § 441 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský
zákoník”), jenž na věc dopadá podle § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, s ohledem na okamžik vzniku škody. Poškozený
byl povinen dbát v lese o své bezpečí, neboť povinnost osoby pohybující se v
lese dbát o svou bezpečnost a vyhýbat se místům, kde probíhá těžba, je v
souladu s platným právem výrazně vyšší než v běžném životě, takže v okamžiku,
kdy v lese těžbu zaznamenal (z celkového hluku těžebního provozu a jeho
dlouhodobosti je patrno, že poškozený, který se pohyboval v lese, který dobře
znal a znal i jeho vlastnosti a nebezpečí, si musel být vědom toho, že v lese k
těžbě dochází), měl zbystřit a pohybovat se zvýšenou ostražitostí a aktivně
usilovat o lokalizaci místa těžby a vyhnout se mu. Je nepředstavitelné, že by
zaznamenal těžbu až pádem stromu náhle jeho směrem, že by snad nikdy předtím
neslyšel motorovou pilu, pády stromů, tlukot sekery či palice a další projevy
těžby. Z uvedeného je zřejmé, že poškozený si byl vědom probíhající těžby v
lese, ale vzal tuto skutečnost na lehkou váhu, zřejmě se však rozhodl
pokračovat ve své vycházce s tím, že se místu nějak vyhne, aniž by učinil
konkrétní opatření, aby se tak skutečně stalo, tedy bez přiměřeného důvodu se
spoléhal na to, že jej těžba nijak neohrozí. Z místa, kde vstoupil na hlavní
lesní cestu, je zřetelné, že se spíše než vyhnutí se místu těžby zajímal o to,
aby se pohodlně dostal na dobrou cestu, po které se nadále hodlal pohybovat.
Poškozený si tedy počínal nedbale a na vzniklém následku nese svůj díl viny.
Zjišťování konkrétního rozsahu spoluzavinění poškozeného považuje dovolatel za
otázku zřejmě přesahující možnosti a potřeby trestního řízení, takže poškození
měli být odkázání se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 12. 6. 2014 sp. zn. 9 To 167/2014 zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř., a aby
sám rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného ve smyslu
§ 226 tr. ř. zprostí obžaloby a poškozené s jejich nároky odkáže na řízení v
věcech civilních podle § 229 odst. 1 tr. ř. Pakliže Nejvyšší soud shledá
důvodnost dovolání pouze v rozsahu otázky náhrady škody a napadené usnesení
zruší částečně pouze v rozsahu, v němž došlo k zamítnutí odvolání obviněného do
výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, navrhl dovolatel, aby
Nejvyšší soud následně za užití § 265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř.
odkázal poškozené s jejich nároky na občanskoprávní řízení. Pokud Nejvyšší soud
ve věci sám nerozhodne, obviněný alternativně navrhl, aby po zrušení napadeného
rozhodnutí věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Plzni a
přikázal mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném
vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že spoluzavinění poškozeného nevylučuje
odpovědnost pachatele za trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr.
zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, když
postačuje, aby jednání pachatele bylo jednou z příčin následku, bez které by
následek nenastal, resp. nenastal tak, jak nastal. Státní zástupce souhlasí s
tím, že osoba pohybující se v lese se má v zájmu bezpečnosti svého života a
zdraví vyhnout místům, kde probíhá těžba. Dovolatel však pomíjí některé
konkrétní okolnosti případu, které vyplývají ze skutkových zjištění učiněných
soudem při ohledání místa činu a rozvedených na straně 7 odsuzujícího rozsudku.
Z těchto zjištění vyplývá, že poškozený přicházel k místu smrtelného úrazu ze
směru, který nebyl nijak označen varováním před těžbou (výstražnou tabulí nebo
výstražnou páskou, popř. ústní výstrahou další osoby). Poškozený tak mohl být
varován pouze zvukem motorové pily v době, kdy byla používána, z tohoto zvuku
však s ohledem na situaci na místě činu nebylo patrné přesné místo práce. Nadto
dovolatel motorovou pilu nepoužíval nepřetržitě (sám obviněný ve své výpovědi
uváděl, že krátce před pádem stromu zarážel tzv. těžební klín) a že motorové
pily může být použito i při jiných pracích v lese než při vlastní těžbě dřeva
(např. rozřezání kmenů již skácených), takže zvuk motorové pily nutně
nesignalizuje, že někde v blízkosti probíhá činnost tak nebezpečná, jako je
kácení vzrostlých stromů. Současně podle skutkových zjištění nalézacího soudu
obviněný kácel strom do prostoru, do kterého měl minimální až žádný výhled.
Dodržení dovolatelem citovaného ustanovení § 20 písm. i) lesního zákona (zákaz
vstupovat do porostů, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví)
předpokládá, že osoba pohybující se v lese ví o tom, že se v určitém prostoru
takováto činnost provádí. Tvrzení dovolatele, podle kterého s ohledem na
charakter těžební činnosti (zejména její hlučnost) musí být místo prováděné
těžby patrné i v případě, že není nijak označeno, lze do určité míry přisvědčit
v případě rozsáhlé těžební činnosti prováděné větším množstvím pracovníků za
použití většího množství těžební techniky. V tomto případě však obviněný
prováděl těžbu sám na místě, které ze směru, odkud přicházel poškozený, nebylo
nijak označeno ani jinak zabezpečeno. Za této situace nelze přičítat
poškozenému porušení zákazu vstupu do místa prováděné těžby, když o této
činnosti s ohledem na okolnosti výše uváděné zřejmě vůbec nevěděl. Ani za
předpokladu, kdyby si nějaká osoba počínala riskantně a vstoupila svévolně do
místa těžby dostatečně označeného nebo jinak patrného, neznamená to bez
dalšího, že těžař může provádět svoji činnost bez ohledu na život a zdraví
takové osoby. V dané věci však lze podle státního zástupce souhlasit se závěrem
soudů, pokud spoluzavinění na straně poškozeného vůbec neshledaly.
Státní zástupce považuje za nepřiléhavý dovolatelův odkaz na ustanovení § 19
odst. 1 lesního zákona, neboť z něj podle jeho názoru vyplývá povinnost osoby
vstupující do lesa snášet nebezpečí plynoucí z charakteru pohybu v lesním
porostu (pád a úraz při pohybu v těžko schůdném lesním terénu, zranění padající
větví) a nemožnost požadovat v takovém případě po vlastníku nebo nájemci lesa
náhradu škody. Nelze však na citované ustanovení odkazovat v případě újmy na
zdraví způsobené při pohybu v lese činností jiné osoby. Obstát nemohou ani
některé další námitky dovolatele. Porušení konkrétních povinností vyplývajících
ze zákonných a podzákonných norem má sice význam zejména z hlediska znaků
kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, to však
neznamená, že by z porušení těchto norem nebylo možno dovozovat trestní
odpovědnost pachatele i v případě základní skutkové podstaty podle § 143 odst.
1 tr. zákoníku. V daném případě se jedná o porušení bodu 12 části II. přílohy
nařízení vlády č. 28/2002 Sb., ze kterého vyplývá zákaz kácet strom v případě,
že se v ohroženém prostoru, tj. kruhové ploše nejméně o poloměru dvojnásobné
výšky káceného stromu, nachází fyzická osoba, která zde nekoná práci. Příčinná
souvislost mezi porušením tohoto zákazu a smrtelným zraněním poškozeného je
evidentní. Polemika dovolatele týkající se této problematiky je ovšem do značné
míry bezpředmětná, neboť v tzv. skutkové větě nebyl žádný porušený mimotrestní
předpis zmíněn a v odůvodnění soudních rozhodnutí bylo přiléhavě uvedeno, že
dovolatel nezabezpečením prostoru, kde prováděl těžbu, porušil minimálně obecné
ustanovení § 415 občanského zákoníku účinného v době činu.
Dovolatelova argumentace o „ukázkovém příkladu vědomé nedbalosti“ a
nesprávnosti závěru soudů o nedbalosti nevědomé fakticky uplatňuje námitky
směřující v jeho neprospěch. Vědomou nedbalost je totiž třeba považovat za
závažnější formu zavinění nežli nedbalost nevědomou. Některé úvahy nalézacího
soudu, podle kterých obviněný věděl, že v lese se běžně pohybují osoby
sbírající houby, a to i mimo lesní cesty (str. 8 rozsudku), vskutku nasvědčují
spíše zavinění ve formě nedbalosti vědomé nežli nevědomé. Tomuto závěru ostatně
nasvědčuje i výpověď samotného obviněného o jeho varovném výkřiku bezprostředně
před pádem stromu. Přes tuto vědomost o pohybu dalších osob v lese při tom
obviněný místo těžby řádně nezajistil a skácel strom do prostoru, který ani
neměl pod dostatečnou vizuální kontrolou. Zavinění ve formě minimálně nevědomé
nedbalosti, kdy obviněný možné nebezpečí pro další osoby řádně nezhodnotil a
nevěděl, že může způsobit újmu na zdraví nebo smrt jiné osoby, ačkoliv vzhledem
k okolnostem a svým poměrům o tom vědět měl a mohl, je však podle státního
zástupce u dovolatele dáno zcela evidentně. V této souvislosti dodal, že
trestný čin podle § 143 tr. zákoníku může být spáchán z nedbalosti vědomé i
nevědomé, takže i tato polemika dovolatele je do značné míry bezpředmětná z
hlediska existence zákonných znaků stíhaného trestného činu. Skutek v podobě
vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí proto vykazuje
všechny znaky trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr.
zákoníku.
Státní zástupce k námitkám dovolatele proti výroku o náhradě škody stručně
poznamenal, že za situace, kdy ze skutkových zjištění soudy nedovodily
spoluzavinění poškozeného, nebylo důvodu, aby při rozhodování o náhradě škody
krátily nároky poškozených podle § 441 občanského zákoníku. Soudy již provedly
veškeré dostupné důkazy ke zjištění okolností, za kterých došlo ke smrtelnému
zranění poškozeného. Pokud by teoreticky jeho spoluzavinění zjistily, nic
nebránilo tomu, aby určily míru tohoto spoluzavinění a škodní nároky poškozeným
přiznaly alespoň částečně.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání v
souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jakéhokoli jiného
nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání
obviněného směřující do usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2014 sp.
zn. 9 To 167/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h)
tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj.
zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný
v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť
jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak
s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné
znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak
znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel
v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá)
ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto
musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci,
přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi
brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s
obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel v lesním
porostu označeném nacházejícím se k. ú. obce H., část T., okr. K. vykonával
těžební činnost v souladu s rámcovou smlouvou o dílo ze dne 2. 1. 2012
uzavřenou mezi ním jako zhotovitelem a O. l. H., H. u S., jako objednavatelem,
v níž si tito sjednali, že budou uzavírat dílčí smlouvy o dílo na provedení
těžby dříví a pěstební činnosti v lesích objednavatele (č. l. 59 - 61). Dne 14.
9. 2012 proto obviněný s objednavatelem zastoupeným svědkem O. S. sepsali zápis
o převzetí pracoviště (č. l. 103), v němž se obviněný mimo jiné zavázal, že
bude při těžbě dřeva a související činnosti dodržovat předpisy BOZP platné v
lesním hospodářství, že nebude pracovat sám a bude dodržovat zadané bezpečné
technologické a pracovní postupy a že bude dodržovat bezpečné vzdálenosti při
těžbě nebo přibližování dříví.
Dovolatel po prvotním ohledání místa těžby zjistil, že se přímo pod ním nachází
lesní cesta, tedy zcela logicky zde vyvěsil v dostatečné vzdálenosti od sebe
nalevo i napravo výstražné tabulky v místě, kde bylo možno předpokládat pohyb
osob. Soud prvního stupně po doplnění dokazování o ohledání na místě samém ze
dne 20. 3. 2014 dovodil směr příchodu poškozeného k místu těžby (jak jej
registroval obviněný ve vztahu k poloze pádu stromu a místu, kde byl poškozený
přiražen k zemi padajícím stromem pokáceným obviněným), který odpovídá verzi
příchodu poškozeného z dříve používané kolmo navazující cesty na cestu užívanou
v současné době či z vysokého lesa vedle ní. Jednalo se o variantu možného
přístupu osoby volně se pohybující v lese, kterou mohl a musel obviněný
předvídat. Tuto možnost ostatně sám připustil v přípravném řízení i v hlavním
líčení, když uvedl, že poškozený musel na místo těžby přijít z lesa, kde nebylo
výstražné označení. Přesto nikterak nezajistil tabulkou či páskou prostor
nacházející se na této cestě a těsně pod ní pro osoby, které mohly do prostoru
těžby přijít odspodu z lesního porostu, přestože věděl, že se logicky jedná o
třetí v úvahu připadající oblast, odkud mohou do místa těžby vstoupit v lese se
pohybující osoby. Je s podivem, že se tomu tak nestalo právě zde, neboť
obviněný věděl, že právě sem spadnou stromy jím pokácené a tímto směrem jejich
kácení posléze směřoval. Nemohl se ani spoléhat na dohled jiné osoby, jelikož
zde pracoval v rozporu se shora uvedeným ujednáním zcela sám.
K zajištění bezpečného pádu stromu v určeném směru z místa, kde kácel strom, do
místa, kam jej hodlal pokácet, se nemohl spoléhat ani na dostatečný rozhled a
vizuální kontrolu prostoru, což je evidentní z pořízené fotodokumentace k
protokolu o ohledání místa činu ze dne 14. 9. 2012, zejména z fotografie č. 7,
kterou dále dokreslují především fotografie č. 5, 6 a 9. Z nich je patrné, že
mu ve výhledu bránily listnaté stromy a klestí, a v žádném případě tak nemohl
mít pod kontrolou kruhovou plochu nejméně o poloměru dvojnásobné výšky káceného
stromu jako ohroženého prostoru, jak mu ukládá bod 2 část II. přílohy
předmětného nařízení vlády. Nemohl se pak při nedostatečném zabezpečení tohoto
ohroženého prostoru ani spoléhat na to, že se osoby pohybující v lese tomuto
místu samy vyhnou. Ve své dovolací argumentaci paušálně popisuje hlučnost a
nepřehlédnutelnost těžebního provozu a zjevně opomíjí konkrétní okolnosti
tohoto případu, a to že poškozený vstoupil do prostoru nechráněném výstražnou
cedulí, páskou či přítomností jiné osoby, v okamžiku, kdy obviněný právě
motorovou pilu nepoužíval, ale zarážel tzv. těžební klín, tedy poškozený nemohl
sám přesně určit, odkud tento zvuk vychází. Lze dále přisvědčit přiléhavé
poznámce státního zástupce učiněné ve vyjádření k dovolání obviněného, že
(ojedinělý) zvuk motorové pily může signalizovat i jiné práce v lese než
vlastní těžbu dřeva (např. rozřezání kmenů již skácených), tedy nejedná se o
jednoznačné znamení, že někde v blízkosti probíhá činnost tak nebezpečná jako
je kácení vzrostlých stromů.
Vstoupil-li poškozený v rozporu s § 20 písm. i) lesního zákona do porostů, kde
se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví, učinil tak z toho důvodu, že o
těžbě zřejmě vůbec nevěděl. Právo každého vstupovat do lesa na vlastní
nebezpečí ve smyslu § 19 odst. 1 lesního zákona pak nelze vykládat způsobem,
jak to učinil dovolatel. Již soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího
rozsudku správně poukázal na to, že uvedené ustanovení umožňuje každému
vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, čemuž odpovídá povinnost osoby
vstupující do lesa snášet nebezpečí plynoucí z charakteru pohybu v lesním
porostu, např. při sběru plodů, a nikoliv nebezpečí vzniku zranění či úmrtí v
důsledku činností jiného.
Poškozený proto nemohl s ohledem na dané okolnosti případu jednoznačně
analyzovat situaci v lese natolik, aby věděl, že zde těžba probíhá, natož určit
přesnou polohu místa těžby, což po něm nelze ani žádat, neboť to byl právě
obviněný a jeho povinnost bezpečně vytyčit a zabezpečit prostor těžby s ohledem
na charakter pracoviště výstražnými prvky, aby do něj nikdo nemohl vstoupit.
Právě porušení této povinnosti obviněného vedlo k pokácení stromu do
nepřehledného místa na poškozeného, čímž došlo ke vzniku jeho zranění popsaných
ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku neslučitelných se životem
a jeho smrti, tedy mezi porušením povinnosti obviněného a následkem trestného
činu v podobě smrti poškozeného byla dána příčinná souvislost. K vyloučení
odpovědnosti za protiprávní jednání obviněného pak nemůže vést ani skutečnost,
že nikdy v minulosti se nic takového nestalo a obviněný spoléhal na fakt, že do
místa těžby nikdo nevstoupí.
Zavinění obviněného nalézací soud spatřoval nejméně v nevědomé nedbalosti
podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť je obviněný zkušeným těžařem,
musel tedy vědět, že v rozhodnou dobu se běžně v lese pohybují osoby (a to i
vyššího věku, které mohou trpět poruchou sluchu a zraku) za účelem sběru hub
(jednalo se o září), ale i z jiných důvodů, přičemž si musel být vědom, že se
tyto osoby nepohybují vždy jen po aktivně užívaných cestách, což jim ani zákon
o lesích nenařizuje, a dále nemají povinnost být oblečeny tak, aby byl jejich
pohyb po lese viditelný na výrazně dlouhou vzdálenost. Z toho měl a mohl
vyvodit, že místo těžby musí být zajištěno technickými prostředky či jinou
osobou tak, aby nejméně do přibližného místa pádu stromu - tedy bezpečně
zajistit prostor nejméně o poloměru dvojnásobné výšky káceného stromu - nemohla
v rozhodný okamžik taková osoba vstoupit. Použití dvou tabulek upozorňujících
na těžbu, postavení traktoru, pokřik bezprostředně před pádem stromu a oblečení
těžaře nelze podle nalézacího soudu považovat za plně vyhovující zabezpečení,
čehož si musel obviněný s ohledem na své zkušenosti a znalosti být vědom.
Podle dovolacího soudu lze souhlasit s tím, že z takto zvolené argumentace je
patrné, že míru zavinění obviněného popsal poněkud nejednoznačně, pokud přes
jím výslovně konstatované naplnění (nejméně) nevědomé nedbalosti obviněného
podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku měl spíše za to, že obviněný jednal
vědomě nedbale, tedy, že věděl, že nedostatečným označením těžebního prostoru a
zajištěním jeho bezpečnosti může dojít k újmě na zdraví či životě zde se
pohybujících osob, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. K
takovému hodnocení formy zavinění dovolatele se ostatně přiklání i Nejvyšší
soud, přičemž se zároveň ztotožňuje s názorem odvolacího soudu vyjádřeném v
jeho usnesení napadeném dovoláním, že skutek spáchaný obviněným vykazuje znaky
přečinu usmrcení z nedbalosti v jeho kvalifikované podobě, tedy i ve smyslu §
143 odst. 2 tr. zákoníku, neboť tento čin spáchal proto, že porušil důležitou
povinnost vyplývající z jeho povolání. Tuto důležitou povinnost nelze považovat
za porušení povinnosti vyplývající z jakéhokoli předpisu, ale jen takové
povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život
nebo zdraví, kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, což
bylo v nyní posuzovaném případě bezezbytku splněno. U obviněného tedy bylo
možno dovodit porušení povinností stanovených pro osobu vykonávající práci v
lese v příloze nařízení vlády č. 28/2002 Sb. nazvané Další požadavky na způsob
organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích
obdobného charakteru, a to v části II. této přílohy. V konkrétní rovině se
jednalo o bod 3 - kdy pracoval za podmínek, kdy nemohl sám zajistit bezpečné
kácení stromů, dále bodu 5 - jelikož při stanovení pracovních postupů kácení
stromu dostatečně nezohlednil charakter pracoviště, a bodu 12 - kdy kácel strom
v ohroženém prostoru kruhové plochy nejméně o poloměru dvojnásobné výšky
káceného stromu, ačkoliv se zde nacházela fyzická osoba v ohroženém prostoru
nekonající práci. Na tomto místě je taktéž třeba zmínit skutečnost, že soud
prvního stupně ve prospěch obviněného blíže nezkoumal, zda předmětná lesní
cesta nacházející se u místa těžby naplňuje zákonná kritéria účelové pozemní
komunikace sloužící k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu
§ 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, jelikož s tím by byla spojena nutnost posoudit jednání obviněného i
jako porušení povinnosti provádění kácení stromů u pozemních komunikací jen za
trvalého odborného dozoru v intencích bodu 11 části II. přílohy tohoto nařízení
vlády.
Oba soudy nižších stupňů však byly při právním posouzení činu dovolatele vázány
zásadou zákazu reformationis in peius, neboť proti prvnímu rozsudku Okresního
soudu v Klatovech ze dne 5. 6. 2013 podal do výroku o vině (jímž byl obviněný
uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti toliko v jeho základní skutkové
podstatě podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku) odvolání pouze obviněný, tudíž novým
rozhodnutím ve věci nebylo možno zhoršit jeho konečné postavení, oproti tomu, v
jakém se nacházel po vyhlášení prvního rozsudku soudu prvního stupně, což
ostatně odvolací soud sám konstatoval v usnesení nyní napadeném dovoláním. Ze
stejného důvodu pak nemůže dojít ke změně právní kvalifikace činu obviněného
ani v dovolacím řízení.
Jak již bylo uvedeno shora, již nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku
pregnantně vysvětlil, proč nebylo na místě dovodit ani částečné spoluzavinění
poškozeného na vzniklém následku. Nemohlo být tudíž ani zohledněno ve smyslu §
441 občanského zákoníku při ukládání povinnosti obviněného k náhradě škody
poškozeným K. P., D. B., A. S. a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR,
jak se domáhal dovolatel.
Lze proto uzavřít, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně
zabývaly a vypořádaly se zaviněním obviněného, s příčinnou souvislostí jeho
jednání ve vztahu k nastalému následku, jakož i s neexistencí spoluzavinění
poškozeného, a Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje zejména na podrobné
odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s jehož výslednou
správností se ztotožnil i soud odvolací.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného Z. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a
učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e
c