4 Tdo 1317/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. prosince 2007 o dovolání
obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6.
2007, sp. zn. 4 To 128/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 5 T 26/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 5 T
26/2005, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. 8. 2004 kolem 13:00 hod v
K. před diskotékou v I. T. fyzicky napadl poškozeného M. E., kterého udeřil do
hlavy a krku, vytrhl mu z ruky mobilní telefon zn. Nokia 6210 v hodnotě 2.200,-
Kč a způsobil mu poranění spočívající ve zranění ukazováku pravé ruky a dále
drobné vícečetné oděrky na bradě a čele, za což byl odsouzen podle § 234 odst.
1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
3 roků za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém
Jičíně ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 5 T 4/2004, ve znění rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 4 To 175/2005, jakož i všech
dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou, podle § 49
odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců, podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu
škody poškozenému M. E., bytem P., ul. D., částku 2.200,- Kč a podle § 229
odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. E., bytem P., ul. D., odkázán se zbytkem
uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 3. 2007,
sp. zn. 5 T 26/2005, podal obviněný M. B. odvolání, které Krajský soud v
Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 4 To 128/2007,
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Následně obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6.
2007, sp. zn. 4 To 128/2007, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož
naplnění spatřuje v tom, že se nedopustil vytýkaného žalovaného jednání, že
mezi ním a poškozeným k žádnému konfliktu, při němž měl poškozený utrpět
jakékoli zranění, nedošlo, svou vinu zcela popírá a je přesvědčen o tom, že
rozhodnutí soudů první i druhé instance v dané věci spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku, když nesprávně aplikovaly zásadu volného hodnocení
důkazů. Obviněný ve svém dovolání podotýká, že z vytýkaného jednání je
usvědčován pouze poškozeným M. E., resp. že soud prvního stupně se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí odvolává na další listinné důkazy, a to protokol o
trestním oznámení (resp. tvrzení, které poškozený uvedl lékaři při svém
ošetření). Obviněný v dovolání poukazuje na skutečnost, že u jednání soudu
prvního stupně poškozený neuměl vznik konfliktu ani jeho průběh popsat, nebyl
schopen říci, kdo konflikt inicioval, naopak uvedl, že byl z celé věci zmatený
a ani neví, jakým způsobem o mobilní telefon přišel. Nesprávnost aplikace
zásady volného hodnocení důkazů spatřuje obviněný také v tom, že soudy obou
stupňů se ve svých rozhodnutích dostatečně nezaobíraly rozpory ve vyjádřeních
poškozeného M. E. Dle názoru obviněného pokud by tedy soudy obou stupňů správně
vycházely z relevantního vyjádření poškozeného u hlavního líčení, nemohly by
učinit závět o tom, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže, proto
navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a ve věci sám hned
rozhodl rozsudkem tak, že obviněného M. B. zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání
obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom
zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2
tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud poznamenává, že
zjištěný skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V případě projednávané trestní věci obviněný v podaném dovolání především
soudům vytýká, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by se dopustil
jednání, pro které byl uznán vinným. Jak již bylo výše konstatováno, obviněný
poukazuje na to, že se vytýkaného jednání nedopustil, že k žádnému konfliktu
mezi ním a poškozeným M. E. nedošlo, a že rozhodující soudy obou stupňů
nesprávně aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů. Uvedené skutečnosti však
nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. K
problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní
soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS
78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází
k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Nejvyšší soud České republiky považuje rovněž za nutné zmínit, že námitky
uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v předmětné věci a s těmito se
zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal již Krajský soud v Ostravě v odůvodnění
dovoláním napadeného usnesení.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o
rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i
odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. J. P.