4 Tdo 1364/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2007 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To 225/2007, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 16/2007, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 32 T 16/2007,
byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., a to ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za což byl
odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 59 odst. 2
tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil
způsobenou škodu. Dále byl obviněnému podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen
trest vyhoštění ve výměře 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému
uložena povinnost společně a nerozdílně (s obviněným Š. B.) zaplatit na
náhradu škody poškozené K. b., a.s., se sídlem P., N. P., částku ve výši
273.540,- Kč.
Výše uvedeného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
se obviněný J. L. podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně
dopustil zkráceně tím, že po předchozí dohodě obviněného Š. B. se zemřelým F.
U. si obviněný J. L. dne 14. 9. 2006 založil účet u K. b., a.s., a poté na
základě platebních příkazů ze dne 15. 9. 2006 vhozených do samoobslužného boxu
K. b., a.s., v P., na K. n., někdy v době od 11:52 hod. do 11:53 hod., na nichž
byl padělán podpis jednatele společnosti P., s.r.o., se sídlem P., Ch., Ing. R.
P., došlo dne 18. 9. 2006 k převodu částek 390.000,- Kč, 285.000,- Kč a
187.000,- Kč z účtu společnosti P., s.r.o., na účet založený obviněným J. L.,
dne 19. 9. 2006 obviněný J. L. v 10:21 hod. v pobočce K. b., a.s., P. – P., ze
založeného účtu vybral částku 99.000,- Kč a na následující den objednal výběr
částky 499.000,- Kč, dne 19. 9. 2006 v 11:49 hod. v pobočce K. b., a.s., P., S.
n., vybral ze založeného účtu částku 99.000,- Kč a téhož dne ve 12:32 hod. v
pobočce K. b., a.s., P., M. n.., vybral ze založeného účtu částku 99.000,- Kč,
tedy celkem částku 297.000,- Kč, kterou předal obviněnému B., který ji dále
předal F. U., a za tyto výběry obdrželi odměnu ve výši 29.000,- Kč, o kterou
se rozdělili. Následující den 20. 9. 2006 kolem 11:30 hod. byl obviněný J. L.
zadržen policií v pobočce K. b., a.s., P. – P., při pokusu o avízovaný výběr
hotovosti ve výši 499.000,- Kč a obviněný B. byl pak zadržen v 11:45 hod. před
budovou téže pobočky K. b., a.s. Obvinění J. L. a Š. B. tak způsobili, resp.
chtěli způsobit K. b., a.s., škodu ve výši 862.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. L. odvolání proti všem jeho výrokům.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To 225/2007, podle
§ 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To
225/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný ve svém
dovolání poukazuje zejména na to, že v řízení před soudy prvního i druhého
stupně ve věci nebylo prokázáno, že by při svém jednání jednal v podvodném
úmyslu (a to ani eventuálním). Dle názoru obviněného z pouhé podezřelosti
transakce nelze dovodit, že věděl o skutečnosti, že peníze, které byly zaslány
na jeho účet a které poté vybral, popř. chtěl vybrat, jsou peníze získané
podvodným jednáním, že tedy nevěděl, že předmětné peníze budou získány uvedením
banky v omyl. Obviněný připomněl, že úmysl nepřímý předpokládá, že pachatel
věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Obviněný se
domnívá, že v předmětném trestním řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by věděl,
že peníze budou získány uvedením banky v omyl. Zavinění (tj. v daném případě
úmysl nepřímý) se vždy musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem
skutkové podstaty trestného činu. Obviněný trvá na tom, že v daném případě
objektivní stránka trestného činu nebyla kryta zaviněním a v řízení před soudy
obou stupňů tato skutečnost nebyla jakkoli prokázána.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To 225/2007, zrušil a sám ve věci v
souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného J. L.
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí, neboť skutek označený v žalobním
návrhu není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky v písemném
vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť
dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších
stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem
neodporujícím zásadám formální logiky. Dle názoru státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky rozhodující soudy obou stupňů
nepochybily, když učinily závěr, že obviněný si byl podezřelosti svého počínání
přinejmenším vědom, přičemž i v případě, že by o uvedení K. b., a.s., v omyl
nevěděl, musel právě s ohledem na podezřelost transakce s takovou eventualitou
počítat. Jelikož však předmětnou transakci realizoval, dal tím dostatečně
najevo, že pro případ vzniku škodlivého následku je s tímto srozuměn, tím tedy
spáchal skutek v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., a to ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které
se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud se tedy nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již
uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jsou zcela identické s
námitkami obsaženými v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak zejména
odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 286 – 294 a 329 -
334 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného J. L.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Zjištěný skutkový
stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v
tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které
považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále
hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů
založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a tento závěr je pak
shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125
odst. 1 tr. ř.) soud poté stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané,
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení
provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí
být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu.
K výhradě obviněného, že před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by
obviněný při svém jednání jednal v úmyslu (a to ani eventuálním) a že z pouhé
podezřelosti transakce nelze dovodit, že by věděl, že peníze, které byly
zaslány na jeho účet a které poté vybral, popř. chtěl vybrat, představují
peníze, které byly získány podvodným jednáním, Nejvyšší soud České republiky
uvádí, že soudy prvního i druhého stupně se touto námitkou zabývaly a dospěly k
závěru, že obviněný J. L. věděl, že účet v K. b., a.s., zakládá právě proto,
aby na něj byly převedeny peníze, které mají být odčerpány, což byl cíl, jehož
chtěli s obviněným B. dosáhnout. I v případě, že nebyl výslovně informován o
tom, že peníze budou získány uvedením banky v omyl, musel být s touto variantou
vzhledem k okolnostem případu srozuměn. Musel být, jak správně uzavřely soudy
obou stupňů, srozuměn přinejmenším s tím, že v důsledku jeho jednání dojde ke
škodě na cizím majetku v důsledku omylu jiného a není přitom podstatné, že svým
jednáním sledoval zejména vyplacení částky slíbené jako odměny za citovaným
způsobem vybrané peníze. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru,
že obviněný se v daném případě dopustil trestného činu podvodu v úmyslu
minimálně nepřímém. Úmyslné zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu, vždy
předpokládá, že si je pachatel alespoň v obecných rysech vědom existence
skutečností, patřících pod zákonné znaky daného trestného činu a toto vědomí
nevybočuje z rámce daného těmito znaky.
Nejvyšší soud České republiky navíc poznamenává, že minimálně nepřímý úmysl
obviněného vyplývá již ze samotného výroku rozsudku soudu prvního stupně v
projednávané trestní věci a poté především je rozveden v odůvodnění tohoto
rozsudku, neboť obviněný J. L. si založil účet u K. b., a.s., po předchozí
vzájemné dohodě se Š. B. a již zemřelým F. U. Obviněný J. L. věděl, že účet
zakládá právě proto, aby na něj byly převedeny peníze, které mají být
odčerpány, což bylo cílem jeho jednání. Nepřímý úmysl vyžaduje, aby pachatel
věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění
pachatele vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku
relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek,
tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem
pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel
sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak
cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy
srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku
významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze
vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové
srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval
jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho
jiného.
Pokud by tedy obviněný J. L. svým jednáním sledoval zejména vyplacení částky
slíbené jako odměny za citovaným způsobem vybrané peníze, musel být zároveň
srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání dojde ke škodě na cizím majetku v
důsledku omylu jiného. Jelikož však výše popsanou transakci realizoval, aniž by
učinil jakákoli opatření, která by mohla případnému škodlivému následku
zabránit, dal tak dostatečně najevo, že pro případ vzniku škodlivého následku
je s tímto srozuměn. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tedy nutno
učinit závěr, že obviněný v daném případě svým jednáním naplnil znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a
to v úmyslu minimálně nepřímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., k
čemuž správně dospěly i soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obviněný J. L.
svým jednáním naplnil jak objektivní tak i subjektivní stránku trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán
vinným.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného J. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu
JUDr. J. P.