4 Tdo 1369/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2007 dovolání obviněného F. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 3 T 52/2006, a rozhodl t a
k t o :
Dovolání F. Š. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 3 T 52/2006,
byl obviněný F. Š. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zákona, za který byl podle § 202 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.
zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou
roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne
4. 2. 2006 v době od 17.15 hod. do 17.30 hod. v B., v autobusu městské hromadné
dopravy, na konečné zastávce M.-O. napadl revizora Dopravního podniku města B.
R. B., a to tak, že jej za neustálého slovního urážení strkal rukama, vytrhl mu
služební formuláře a dále po vystoupení z autobusu při chůzi směrem k nákupnímu
centru O. jej u bankomatu za hlavním vchodem chytl pod krkem za bundu a
vyhrožoval mu zabitím, následně jej proti jeho vůli postrkoval rukama a
vyhrožoval mu před prodejnou S. v O., kde byl od poškozeného odtržen
spoluobčany a pracovníky bezpečnostní agentury S., čímž R. B. způsobil drobné
zranění spočívající ve dvou tržných ranách povrchového charakteru o délce asi 1
cm na hřbetu levé ruky.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal
obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 14. 3.
2007 Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 5 To 111/2007, odvolání
obviněného podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu
proti usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu
Brno – venkov dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí obou soudů ve výroku o
vině, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že jeho
jednání nemělo být vůbec kvalifikováno jako trestný čin, neboť nevykazovalo
požadovaný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Poukazuje na ustanovení § 3
odst. 2 tr. zákona a připomíná část judikatury Nejvyššího soudu České republiky
vztahující se k posuzování materiální stránky trestného činu. Tvrdí, že v jeho
trestní věci soudy obou stupňů nehodnotily hlediska pro posuzování společenské
nebezpečnosti činu vůbec, popřípadě jen v omezené míře. Má za to, že v daném
případě nebyla naplněna materiální stránka trestného činu výtržnictví podle §
202 odst. 1 tr. zákona ani žádného jiného trestného činu, a že jeho jednání
mohlo být kvalifikováno maximálně jako přestupek na úseku občanského soužití.
Postup soudů dle jeho názoru nebyl v souladu se zásadou pomocné úlohy trestní
represe, podle níž trestní právo působí jako ultima ratio.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a aby tomuto soudu přikázal věc k
novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru námitkami
obviněného byl dovolací důvod sloužící k nápravě právních vad naplněn, nicméně
konkrétně uplatněné výhrady obviněného k nedostatečnému zjištění materiální
stránky trestného činu nejsou důvodné.
Státní zástupkyně především poukázala na písemné odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, kde jsou na str. 2 rozvedeny okolnosti rozhodné pro posouzení
míry nebezpečnosti činu pro společnost. Podle jejího názoru tyto okolnosti
nejsou natolik výjimečné, aby bylo možno je hodnotit jako okolnosti, při nichž
by jednání obviněného nedosahovalo ani dolní hranice typové nebezpečnosti činu
pro společnost podle ustanovení § 202 tr. zákona a v tomto směru se při
posouzení tohoto právního problému plně ztotožnila s argumentací Krajského
soudu v Brně obsaženou v jeho rozhodnutí.
Podané dovolání má za zjevně neopodstatněné, navrhla, aby je Nejvyšší soud
České republiky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti
rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého
stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou
oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §
265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu,
neboť napadá právní posouzení otázky míry nebezpečnosti jednání obviněného pro
společnost, tedy materiální stránky trestného činu.
Z věcného hlediska však Nejvyšší soud považuje námitky obsažené v dovolání za
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat námitku, že soudy obou stupňů nebyla náležitě
posouzena materiální stránka činu, přičemž z provedených skutkových zjištění
bylo možno vyvodit jen ten závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
byl v posuzovaném případě nepatrný, takže jednání obviněného tedy nemohlo být
posouzeno jako trestný čin, nýbrž maximálně jako přestupek.
V této souvislosti se Nejvyšší soud ztotožňuje s výše uvedeným stanoviskem
státní zástupkyně, pokud odkazuje na byť stručné, nicméně zcela dostatečné
posouzení společenské nebezpečnosti na str. 2 odůvodnění usnesení soudu druhého
stupně. Ostatně i z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je zjevné, že ani
tento soud hodnocení otázky materiální stránky žalovaného jednání obviněného
nepominul, tudíž nelze dát dovolateli za pravdu pokud tvrdí, že se oba soudy
touto otázku nezabývaly, popřípadě se jí zabývaly jen v nedostatečném rozsahu.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již stanovením formálních znaků
určité skutkové podstaty trestného činu zákon předpokládá, že při jejich
naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro
společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení § 3
odst. 2 tr. zákona, podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro
společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním
naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní
hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani
nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Skutečnosti, z nichž obviněný dovodil, jen nepatrný stupeň nebezpečnosti
uvedeného činu pro společnost (nepatrná zranění způsobená poškozenému), nejsou
natolik výjimečné, že by odůvodňovaly závěr že jen tyto následky samy o sobě
neodpovídají dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost v intencích
ustanovení § 202 odst. 1 tr. zákona. V daném případě je nutno protiprávní
zaviněné jednání obviněného posuzovat komplexně, jak činí rozhodnutí soudů obou
stupňů, kde způsobená zranění jsou jen důsledkem předcházejícího déletrvajícího
výtržnického jednání obviněného, jehož se dopustil na místě veřejnosti
přístupném, přičemž dosáhlo takové intenzity, že náhodní chodci cítili potřebu
obviněnému v pokračování v tomto jednání zabránit. Jednání obviněného narušilo
veřejný klid a pořádek, a plyne z něj zjevně neuctivý a neukázněný postoj
obviněného k zásadám občanského soužití (srov. R 44/1990 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Otázka namítaného „nepatrného rozsahu zranění“ a „naprosto minimálního
následku“ není pro úvahu, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata
trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona podstatná. Za
způsobený následek nelze u tohoto trestného činu považovat pouze újmu na zdraví
poškozeného, když není ani znakem skutkové podstaty. Z tohoto pohledu je
podstatný zákonný znak „napadne“, bez kvantifikace následku. Rozsah a závažnost
způsobené újmy na zdraví je podstatná při naplnění zákonných znaků trestného
činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zákona, pro který však odvolatel nebyl
odsouzen.
Okolnost, že otázkou hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost se v
odůvodnění obou rozhodnutí soudy obou stupňů zabývaly stručně, nelze
považovat za právní vadu svědčící o nesprávném právním posouzení skutku či
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť z obou rozhodnutí je zcela
dostatečně patrné, že tato otázka byla posouzena nejen v dostatečné míře, ale i
věcně správně.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno -
Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně
neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že
se dovolání obviněného F. Š. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předsedkyně
senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á