U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince
2015 o dovolání obviněných Ing. D. M. a L. P., proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 4 To 165/2015, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 172/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. D. M.
a L. P. odmítají.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 11 T 172/2014 uznal
obviněné Ing. D. M. a L. P. vinnými, že po předchozí domluvě společně dne 22.
1. 2014 v době kolem 18:30 hodin v B. na t. G. P., kam přišli za poškozeným Bc.
J. K., do jeho pronajatého bytu, Ing. D. M. poškozenému sdělil, že mu
poškozený dluží peníze a ať mu je hned dá, nebo ať mu podepíše směnku, nato si
Ing. D. M. sám v kuchyni vytáhl z peněženky poškozeného jeho občanský průkaz a
prostřednictvím svého mobilního telefonu si jej vyfotografoval, současně vzal
poškozenému z téže peněženky bez jeho svolení finanční hotovost 4.000 Kč a
vyzval jej, aby dle jím předloženého vzoru vypsal směnku v jeho prospěch, když
s tímto poškozený nesouhlasil, řekl Ing. D. M. L. P., ať poškozeného podrží, že
když to nepodepíše, tak to z něj vymlátí, nato L. P. chytil poškozeného zezadu
za ramena a řekl mu, že je zde placený za to, aby poškozený směnku podepsal,
načež poškozený ze strachu dle předloženého vzoru vypsal ve prospěch Ing. D. M.
směnku na částku 96.000 Kč s datem splatnosti dne 22. 1. 2013, kterou si Ing.
D. M. následně převzal a předal ji k vymáhání advokátní kanceláři Kestlová,
Rotterová & Mádr; peníze přitom Ing. D. M. s L. P. vymáhali na poškozeném
přesto, že dotyčný jim nic nedluží, kdy vymáhaná částka měla být údajně výnosem
z prodeje marihuany, kterou si v období kolem března 2013 měl Ing. D. M.
uschovat u poškozeného a kterou měl poškozený bez jeho předchozího vědomí
následně předat jiné osobě, v čemž Ing. D. M. spatřoval vlastní finanční újmu.
Tím spáchali přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Za to jim byly podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody,
obviněnému M. v trvání 1 roku, obviněnému P. v trvání 6 měsíců. Uvedené tresty
jim byly oběma podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odloženy na zkušební dobu, obviněnému M. v trvání 30 měsíců a obviněnému P. v
trvání 18 měsíců. Obviněnému M. byl současně podle § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr.
zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb, přičemž výše jedné
denní sazby je 5 tisíc Kč, tedy celkem ve výši 100 tisíc Kč. Podle § 69 odst. 1
tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále byl
tomuto obviněnému podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci
a to směnky s datem 22. 1. 2013 podepsané Bc. J. K. na částku 96 tisíc Kč ve
prospěch Ing. D. M., …. s tím, že tato podle § 70 odst. 5 tr. zákoníku připadá
státu.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláním, jež Krajský soud v Brně svým
usnesením ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 4 To 165/2015 podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého
společného obhájce dovolání, které opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř.
Obvinění jsou zejména názoru, že soud prvého stupně porušil jejich právo na
spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod, jelikož
hodnotil důkazy v rozporu se zásadou presumpce neviny vyjádřenou v jejím čl. 40
odst. 2 a v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývajícího principu in
dubio pro reo, což nenapravil ani soud odvolací.
Nesprávné právní hodnocení věci pak dovolatelé spatřují v extrémním nesouladu
zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy a tím v nesprávném právním
posouzení tohoto nesprávně zjištěného skutkového stavu.
V další části dovolání označené jako: „Extrémní nesoulad zjištěného skutkového
stavu s provedenými důkazy“, dovolatelé podrobují zevrubné kritice hodnotící
postup provedených důkazů ze strany soudu prvého stupně a zpochybňují jím
učiněné skutkové závěry ohledně existence balíku marihuany deponovaného
obviněným M. v bytě u poškozeného K. ohledně pohrůžky násilí ze strany
obviněných vůči poškozenému, pokud nepodepíše předmětnou směnku a odcizení
částky 4 tisíc Kč obviněným M. z peněženky poškozeného.
Za „nesprávné právní posouzení věci“ pak dovolatelé označují okolnost týkající
se důvodnosti vystavení směnky jako náhradu škody za kilogram marihuany, kterou
měl poškozený vydat neoprávněně P. K. Ze skutkového zjištění učiněného soudem
dovozují, že poškozený měl závazek vůči obviněnému M., čehož si byl vědom a
tento obviněný proto požadoval v přítomnosti obviněného P. podepsání směnky
jako zajišťovacího institutu jeho pohledávky. To považují za zcela legitimní a
zákonný postup.
Dále dovolatelé zmiňují princip ultima ratio, který je vtělen do nového
trestního zákoníku mimo jiné tím, že zásada subsidiarity trestní represe
dostala své vyjádření v jeho § 12 odst. 2. V souvislosti s tím poukazují na
stanovisko Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012. Posouzení soudem prvého stupně
nepokládají za správné, pokud jím byl učiněn závěr o naplnění znaku pohrůžky
násilím z pouhé přítomnosti obviněného P. a výroku obviněného M.: „Tak mě ho
teda podrž“. Nemohlo se jednat o jednání protiprávní a tudíž ani nemohlo být
označeno jako trestný čin. Nanejvýš se při konstatování, že předmětné jednání
bylo protiprávní, mohlo jednat o přestupek.
V závěru svého podání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně
zrušil.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k
podanému dovolání obviněných písemně vyjádřila. Nejprve konstatovala obsah
rozhodnutí učiněných soudy nižších stupňů, jakož i podaného dovolání včetně
zákonného vymezení uplatněných dovolacích důvodů. K tomu následně uvedla, že
pokud obvinění odmítají trestní odpovědnost za přečin vydírání, jelikož podle
jejich názoru na poškozeném vymáhali oprávněný dluh, tak této argumentaci nelze
přisvědčit. Podle státní zástupkyně v případě drog nelze majetkové vztahy
posuzovat analogicky jako v případě občanskoprávních závazkových vztahů. Omamné
a psychotropní látky jsou věci vyloučené nejen z obchodu a samotné držby, ale z
dosahu soukromoprávních vztahů vůbec. Smyslem občanskoprávní úpravy závazkových
vztahů je regulace legálního právního jednání, tedy účel, který se s nelegálním
nakládáním s omamnými a psychotropními látkami zcela míjí. Sušená rostlina
konopí setého je sama o sobě omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 zák. č.
167/1998 Sb., o návykových látkách, a obsahuje látku delta-9-THC, která je
psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 tohoto zákona. Z toho vyplývá, že
jakékoli nakládání s marihuanou není právem aprobováno a nelze na ně aplikovat
jakékoli ustanovení předpisů soukromého práva, jejichž účelem je usnadnění
právem dovolených vztahů. Obviněný M. tak potřeboval vytvořit legální právní
titul pro vymáhání částky, která mohla být utržena prodejem marihuany, se
kterou v rozporu s jeho dispozicemi naložil poškozený K. Obviněný se tak snažil
prostřednictvím směnky vytvořit právní důvod pro úhradu jemu údajně způsobené
škody. Sám motiv obviněného v relaci se způsobem provedení činu svědčí i o tom,
že nedošlo ani k porušení zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12
odst. 2 tr. zákoníku, což státní zástupkyně dále podrobněji rozebírá.
Jestliže dovolatelé namítají i extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy, tak podle státní zástupkyně takový extrémní
rozpor není možné zaznamenat. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, z
nichž také vycházel soud odvolací, na jedné straně a provedenými důkazy na
straně druhé, není dán takový extrémní rozpor. Státní zástupkyně pak poukazuje
na jednotlivé důkazy, z nichž soudy vycházely, a konstatuje, že soudy jasně,
srozumitelně, přehledně a logicky vyložily, proč považují obhajobu obviněných
za vyvrácenou a proč dospěly k závěru o tom, že skutkový děj proběhl právě tím
způsobem, který je zachycen ve výroku odsuzujícího rozsudku. To, že obvinění s
tímto skutkovým zjištěním nesouhlasí, není dovolacím důvodem.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil
tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
K tomuto vyjádření státní zástupkyně dovolatelé zaslali repliku, ve které
opakují své argumenty vyjádřené již v předchozím dovolání s tím, že zásadně
nesouhlasí s názory vyslovenými státní zástupkyní ohledně marihuany i předmětné
směnky a trvají na svých návrzích.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání obviněných přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými
osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody
pro odmítnutí těchto dovolání a dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. 4 To 165/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který
se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud je též
povinen posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za
důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se
proto otázkou opodstatněností dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., jenž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obvinění dále pouze stručně konstatovali, že tento dovolací důvod
spatřují ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který rovněž v dovolání uplatnili, neboť ten byl dán ještě před zamítavým
rozhodnutím odvolacího soudu. Jedná se tak o druhou alternativu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud se proto následně zabýval opodstatněností obviněnými uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z
tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady
při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud tedy obvinění v převážné části dovolání opakovaně předkládají námitky
vůči hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního
stupně a potvrzeným soudem odvolacím a v podstatě se domáhají toho, aby
dovolací soud provedené důkazy přehodnotil a skutkový stav (a tím i právní
posouzení) změnil způsobem, aby odpovídal jimi uváděné verzi, tak se nejedná o
nic jiného, než o výhrady procesního a skutkového charakteru, které v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud
se tak přesto stane, není Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat.
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze podotýká, že z obsahu jednotlivých
rozhodnutí i samotného trestního spisu vyplývá, že soudy nižších stupňů v
konkrétním případě postupovaly při provádění dokazování i při hodnocení důkazů
v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže se nejedná o situaci, kdy
jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a
kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). K tomu je pouze na
vysvětlenou třeba dodat, že v souladu se zákonem učiněné hodnocení důkazů
provedené soudy, vyjádřené v jejich skutkovém zjištění, nelze označit za
extrémně nesouladné jenom proto, že neodpovídá představě obviněných.
Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích jednoznačně konstatovaly, že
obviněný M. vyzval spoluobviněného P., aby poškozeného K. podržel a tohoto
vyzval, ať směnku podepíše, nebo to z něho vymlátí. Jedná se tak v daných
souvislostech jednoznačně o pohrůžku násilím, kterou obvinění nebyli oprávněni
vůči poškozenému učinit. Právní výklad dovolatelů, že konali v souladu se
zákonem, neboť poškozeného pouze „přiměli“, aby podepsal směnku na 96 tisíc Kč,
jelikož se jednalo jen o zajišťovací institut vzniklé pohledávky obviněného M.
za poškozeným K. v důsledku dlužné částky za u něj deponovaný „balík“
marihuany, je zcela mylný. V tomto ohledu lze mj. poukázat na zcela výstižné
vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněných, se kterým se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, a není jej třeba tudíž
opakovat. Obvinění rozhodně nebyli oprávněni, a to ani z jimi tvrzeného důvodu,
poškozeného nutit pohrůžkou násilí k jednání, které spočívalo v podpisu směnky
na peněžní částku ve prospěch obviněného M. Jejich čin byl tudíž zcela v
souladu se zákonem posouzen jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Rovněž pokud se dovolatelé v dovolání domáhají uplatnění principu subsidiarity
trestní represe a zásady ultima ratio vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, nelze než prohlásit, že takováto argumentace v souvislosti s jejich
jednáním není namístě.
Zásada subsidiarity trestní represe sice vyžaduje, aby stát uplatňoval
prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů
může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně
právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k
chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio)
pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima
ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z
něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských
jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od
odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti
trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze
případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci
prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky
nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci
trestního práva na projednávaný případ lze dospět k následujícím závěrům.
Obvinění se podle skutkové věty dopustili přečinu vydírání podle § 175 odst. 1
tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž se
jednoznačně jednalo o jednání společensky škodlivé. Je třeba především poukázat
na to, že celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti
svobodě, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je
ochrana svobodného rozhodování jedince. Podstatou popsaného případu bylo
úmyslné protiprávní jednání obviněných, které zjevně vybočilo z rámce civilních
vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém
případě reagovat prostředky trestního práva a Nejvyšší soud se tak neztotožnil
s názorem dovolatelů. Jejich činnost zcela (i s ohledem na důvod, pro který tak
činili) vybočila z rámce běžných civilních (obchodněprávních) vztahů a dostala
se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti
trestního práva, když obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky výše
uvedeného přečinu, takže bylo vůči nim zcela důvodně užito prostředků
trestněprávní represe. Pokud tedy jejich jednáním byly zákonné znaky přečinu
vydírání naplněny, nebylo důvodu je neuznat z jeho spáchání vinnými. V této
souvislosti lze skutečně v podrobnostech odkázat na znění stanoviska trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publ. pod č.
26/2013 Sb. rozh. tr.), tentokrát ale na podporu rozhodnutí soudů nižších
stupňů.
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů
striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž
lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné námitky jenom proto, že
dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů,
to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak než soudy
předchozí.
Druhým z dovolacích důvodů, který byl dovolateli v mimořádném opravném
prostředku zmíněn, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
jeho druhé variantě. Jelikož prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl
uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s nímž a touto
částí dovolání se Nejvyšší soud vypořádal výše, když námitky podané v jeho
rámci byly v části shledány za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř., a ve zbývající části byly relevantně uplatněné námitky vyhodnoceny jako
zjevně neopodstatněné, musel být stejný závěr vysloven i ohledně dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Na základě všech výše konstatovaných zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc
meritorně přezkoumávat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž tak
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud
jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu