4 Tdo 139/2012-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28.
února 2012 dovolání obviněného F. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 12 To 220/2011, který rozhodoval jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 282/2009, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 12 To 220/2011, ohledně obviněného F. S. v
celém rozsahu.
Současně se z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Krajskému
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 3 T
282/2009, byl obviněný F. S. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen
tr. zákon) ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se
dopustil tím, že
se podílel na výrobě psychotropní látky metamfetamin z prekursoru efedrin tak,
že předal obžalované M. S. v přesně nezjištěné době dne 13. 5. 2008 okolo 21:30
hodin v místě jejího posledního bydliště: P. – M., ul. V. cca jeden kilogram
prekursoru efedrin za účelem, aby z tohoto pro jmenovaného obžalovaná M. S.
vyrobila psychotropní látku metamfetamin, přičemž tento začala obžalovaná
vyrábět v přesně nezjištěné době dne 14. 5. 2008 v domě nacházejícím se na
adrese: okres M., M., ul. O. (v místě trvalého bydliště osoby: M. N.), následně
výrobu metamfetaminu přesunula do místa svého trvalého bydliště: okres M., obec
T. (jedná se o místo trvalého bydliště obžalované J. H.), konkrétně do zděného
přístavku nacházejícího se nalevo od uvedeného domu, nacházejícího se na
parcele, zapsaného na listu vlastnictví, přičemž na toto místo se dne 15. 5.
2008 v době okolo 16:45 hodin dostavil obžalovaný R. V., který zde obviněné s
výrobou metamfetaminu pomáhal a dne 15. 5. 2008 v době okolo 22:52 hodin se na
místo dostavil obviněný F. S., který si zde od obžalované S. převzal cca 170
gramů vyrobené psychotropní látky metamfetamin a následně se obžalovaná M. S.
společně s obžalovaným R. V. dne 16. 5. 2008 v době od 12:30 do 13:00 hodin
přesunula do Hlavního města Prahy za účelem nákupu jódu potřebného k výrobě
metamfetaminu a na místo výroby metamfetaminu, do obce T., se poté dne 16. 5.
2008 v přesně nezjištěné době od 17:00 do 22:25 hodin vrátili obžalovaní R. V.
společně s obžalovaným J. Ch., kteří zde následně do dne 18. 5. 2008 cca 21:18
hodin vyrobili dalších cca 310 gramů metamfetaminu, které si poté od obžalované
M. S. převzal v místě jejího posledního bydliště dne 18. 5. 2008 v době okolo
23:32 hodin obviněný F. S.
Za tento trestný čin byl obviněný F. S. podle § 187 odst. 2 tr. zákona
za použití § 35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona
zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženého
obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2010, sp. zn.
30 T 111/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný F. S. podal v zákonné lhůtě proti rozsudku soudu prvního
stupně odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 3. 8.
2011, sp. zn. 12 To 220/2011, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2011,
sp. zn. 12 To 220/2011, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr.
řádu v celém rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu sám
nově rozhodl tak, že obviněného F. S. uznal vinným trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákona, kterého se obviněný F. S. dopustil tím, že
poté, co se nyní již odsouzení M. S., R. V. a J. Ch. společně podíleli na
výrobě psychotropní látky metamfetamin z jednoho kilogramu prekursoru efedrin,
kterou začala obžalovaná M. S. vyrábět v přesně nezjištěné době dne 14. 5. 2008
v domě v ulici O. v obci M., okres M., (v místě trvalého bydliště osoby M.
N.), následně výrobu metamfetaminu přemístila do místa svého trvalého bydliště
v obci T., okres M., konkrétně do zděného přístavku nacházejícího se nalevo od
uvedeného domu, nacházejícího se na parcele, zapsaného na listu vlastnictví,
přičemž na toto místo se dne 15. 5. 2008 v době okolo 16:45 hodin dostavil
obžalovaný R. V., který zde obviněné s výrobou metamfetaminu pomáhal a dne 15.
5. 2008 v době okolo 22:52 hodin se na místo dostavil obviněný F. S., který zde
od S. převzal cca 170 gramů vyrobené psychotropní látky metamfetamin, následně
M. S. společně s R. V. dne 16. 5. 2008 v době od 12:30 do 13:00 hodin odjeli do
P. za účelem nákupu jódu potřebného k výrobě metamfetaminu a na místo výroby
metamfetaminu, do obce T. se poté, dne 16. 5. 2008 v přesně nezjištěné době od
17:00 do 22:25 hodin, vrátili R. V. společně s J. Ch., následně zde do dne 18.
5. 2008 cca 21:18 hodin vyrobili dalších cca 310 gramů metamfetaminu, který si
poté od M. S. převzal v místě jejího posledního bydliště dne 18. 5. 2008 v době
okolo 23:32 hodin obviněný F. S.,
přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v seznamu psychotropních
látek v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb.
Za tento trestný čin byl obviněný F. S. shora označeným rozsudkem
Krajského soudu v Praze odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákona za použití § 35
odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s
ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 30 T 111/2009, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný F. S. ve lhůtě podle §
265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn.
12 To 220/2011, dovolání, ve kterém tento rozsudek napadl v celém rozsahu s
odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného prostředku namítl, že pokud mělo podle
napadeného rozsudku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákona spočívat v tom, že psychotropní látku přechovával pro
jiného, pak z takového jednání shledán vinným nebyl, resp. takové jednání z
popisu skutku uvedeného ve výroku napadeného rozsudku nevyplývá. Dovolatel k
tomu dodal, že pro takovéto jednání nebyl ani obviněn, ani obžalován, a to, že
od M. S. převzal psychotropní látku v úmyslu přechovávat ji pro jiného, mu v
průběhu trestního řízení nebylo nikdy kladeno za vinu. Tuto skutečnost dovodil
až odvolací soud, a to pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by toto
své zjištění náležitě promítl do výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Dovolatel
z tohoto usuzuje, že skutek, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku,
není možno kvalifikovat jako trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zákona, neboť popsané jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty
tohoto trestného činu, když pouze obsahuje tvrzení, že dovolatel „převzal
psychotropní látku“, nikoli však tvrzení, že tuto látku „přechovával pro
jiného“. V této souvislosti dovolatel rovněž namítl, že nebyla zachována
jednota skutku v obžalobě a rozsudku a že měl jen omezenou možnost obrany, když
teprve odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přišel s důležitým skutkovým
zjištěním, opodstatňujícím závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu,
jímž jej uznal vinným.
V petitu svého dovolání obviněný F. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, aby tomuto soudu
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně
dovolatel vyslovil požadavek, aby soud prvního stupně postupoval podle § 265h
odst. 3 tr. řádu, tedy aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl
odložení, případně přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takový
návrh předsedy senátu soudu prvního stupně však nebyl Nejvyššímu soudu České
republiky spolu s dovoláním obviněného F. S. předložen.
K obsahu dovolání obviněného F. S. podala své vyjádření státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto vyjádření jednak
zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, jednak zdůraznila, že za zjištěných
skutkových okolností odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je možné
z hlediska kvalifikovaného znaku trestného činu považovat za rozhodující právě
enormní množství získané psychotropní látky, jakož i zjištění dotýkající se
okolností jednání obviněného, který takové množství pervitinu převzal
nepochybně za účelem jeho dalšího rozšiřování, když motiv tohoto jednání musel
být nepochybně zištný. Z množství převzaté psychotropní látky tedy odvolací
soud dovodil i to, že obviněný přechovával psychotropní látku právě pro jiného.
S takovým závěrem odvolacího soudu státní zástupkyně vyslovila souhlas, neboť
dle jejího názoru nepřipadá v úvahu jednání obviněného kvalifikovat jako
subsidiární privilegovanou skutkovou podstatu podle § 187a tr. zákona, protože
z okolností případu je zřejmé, že obviněný si psychotropní látku v tak
extrémním množství nepochybně nezajišťoval pro sebe.
Pokud jde o námitku dovolatele ohledně totožnosti skutku, pak státní
zástupkyně uvedla, že ji nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu podřadit, neboť jde o námitku ryze procesního charakteru.
Nad rámec vyjádření k samotnému obsahu dovolání státní zástupkyně
upozornila, že nová právní úprava uvedená v trestním zákoníku je s ohledem na
posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty příznivější,
nicméně tato skutečnost ve svém důsledku nemá vliv na postavení obviněného,
neboť řádný postup by zjevně nevedl k odlišnému výroku o trestu, přičemž
ostatně obviněný námitku ohledně příznivosti pozdějšího zákona nevznesl.
Státní zástupkyně označila podané dovolání za zjevně neopodstatněné a
navrhla jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž současně
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k
podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto
zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu
předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr.
řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva,
nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod
není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací
soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad
bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České
republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních
práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika
vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani
jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního
soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak
odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu,
přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů
odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném
případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu,
byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
V posuzovaném případě je obsah dovolání obviněného F. S. se zákonným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v souladu, neboť
podstatou námitek dovolatele není zpochybnění samotných skutkových zjištění
soudu, nýbrž nesprávné právní vyhodnocení těchto zjištění při stanovení právní
kvalifikace skutku. Nejvyšší soud se v tomto ohledu neztotožnil s výše uvedeným
názorem státní zástupkyně, že námitka dovolatele ohledně jednoty skutku je
námitkou ryze procesní a tedy neodpovídající tomuto dovolacímu důvodu. Z obsahu
a kontextu podaného dovolání je totiž zřejmé, že tato námitka je vznesena právě
jako součást výhrad dovolatele vůči nesprávnému posouzení skutku a nelze ji
proto chápat izolovaně jako samostatnou námitku pouhého procesního charakteru.
Na základě věcného posouzení námitek dovolatele dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání obviněného F. S. je důvodné.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona se dopustí ten,
kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá
nebo jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed,
přičemž tento čin spáchá jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu.
Ze skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011,
sp. zn. 12 To 220/2011, jednoznačně vyplývá, že obviněný F. S. převzal od M. S.
zakázanou psychotropní látku ve větším rozsahu, avšak v žádném případě z popisu
skutku v této skutkové větě nelze dovodit naplnění zákonného znaku skutkové
podstaty „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“, a to na rozdíl od tzv.
věty právní, která konstatuje, že obviněný F. S. „neoprávněně pro jiného
přechovával psychotropní látku a spáchal takový čin ve větším rozsahu“. V
celém výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku je tedy zcela zjevný nesoulad
mezi skutkovou a právní větou tohoto výroku, přičemž zvolená právní kvalifikace
skutku – a v návaznosti na ni posléze i výrok o trestu – se opírá o právní větu
citovaného výroku, aniž by však obsah právní věty měl v popisu skutku uvedeném
ve skutkové větě výroku rozsudku náležitou oporu.
Krajský soud v Praze se otázkou naplnění znaku skutkové podstaty „pro
jiného“ zabýval toliko v odůvodnění svého rozsudku, a to jednak na str. 8
konstatováním, že „... to byl právě obžalovaný F. S., kdo měl nejen zájem na
tom, aby byl pervitin v uvedeném množství vyroben v době co nejkratší, ale
především, kdo si pervitin posléze vyzvedl a měl jej při sobě, aby ho posléze s
největší pravděpodobností předal z větší části k další distribuci (jiný smysl
jeho počínání z hlediska základních logických principů ani mít nemohlo) a je
tedy zřejmé, že jeho jednání je nutno vztahovat i k rozsahu takto vyrobeného
množství psychotropní látky“, jednak na str. 9 tohoto odůvodnění konstatováním,
že „v tomto případě je možno z hlediska kvalifikovaného znaku trestného činu
považovat za rozhodující právě uvedené enormní množství takto získané
psychotropní látky, jakož i zjištění dotýkající se okolností jednání
obžalovaného (ze záznamů odposlechů vyplývá, že za ním stály ještě další
osoby), který takovéto množství pervitinu převzal nepochybně za účelem jeho
dalšího rozšiřování, když motiv tohoto jednání musel být nepochybně zištný“.
Nejvyšší soud především nemohl pominout, že tyto úvahy soudu se
promítly toliko do odůvodnění rozsudku, nikoli však do popisu skutku ve
skutkové větě výroku o vině. Je sice pochopitelné, že sám výrok o vině nemá za
cíl a ani nemůže obsahovat veškeré úvahy soudu a argumentaci odůvodňující
právní kvalifikaci skutku, pokud však jde o konstatování naplnění zákonných
znaků skutkové podstaty trestného činu, nemůže popis skutku toto naplnění
postrádat a rovněž odůvodnění rozhodnutí nemůže toto konstatování nahradit. Již
z tohoto hlediska je tedy nutno námitce dovolatele jako důvodné přisvědčit.
Nejvyšší soud současně považuje za potřebné zdůraznit, že výše citované
části odůvodnění napadeného rozsudku jsou svým obsahem pouhými úvahami, byť
zdánlivě logickými, nelze je však možno považovat za jednoznačná skutková
zjištění, o jejichž správnosti nelze mít důvodné pochybnosti. O tom svědčí mimo
jiné neurčitost ve vyjádření těchto úvah, např. „...s největší pravděpodobností
předal...“ nebo „... za ním stály ještě další ( neztotožněné) osoby...“. Pouhý
předpoklad soudu o správnosti úvahy, pokud není opřen o skutková zjištění, o
nichž nejsou důvodné pochybnosti, je zpochybnitelný, nutno jej považovat za
spekulativní a nelze mu přiznat právní relevanci, neboť soudem předpokládaný
motiv jednání dovolatele nemusí být jediným možným. Nadto nemůže soud činit
právní závěr, který má oporu pouze v předpokladu správnosti, naopak se musí
opírat o jednoznačné, pochybnosti vylučující skutková zjištění. I jen v
teoretické rovině totiž nelze vyloučit jiné, byť i na první pohled
nepravděpodobné a absurdní důvody (např. získání značného množství
psychotropní látky jako přípravu k vraždě či sebevraždě, či naopak získání
tohoto množství látky z ušlechtilého důvodu oznámení a doložení trestného činu
spáchaného jinými osobami orgánům činným v trestním řízení apod). V tomto
ohledu považuje Nejvyšší soud skutková zjištění odvolacího soudu za
nedostatečná a vyslovené závěry za nepodložené.
Nejvyšší soud při zhodnocení výroku o vině napadeného rozsudku
Krajského soudu v Praze dospěl k závěru, že pokud by byl vzat za základ právní
kvalifikace skutku ten popis jednání dovolatele, který je uveden ve skutkové
větě výroku o vině, muselo by být jednání dovolatele kvalifikováno jako trestný
čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §
187a odst. 2 tr. zákona, jehož se dle tohoto ustanovení dopustí ten, kdo bez
povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším
než malém, přičemž spáchá takový čin ve větším rozsahu. Nejvyšší soud má za to,
že tato právní kvalifikace skutku by nemohla být s ohledem na doposud učiněná
skutková zjištění uvedená ve výroku o vině nikterak zpochybněna.V tomto ohledu
se Nejvyšší soud nemůže přiklonit k výše citovanému názoru státní zástupkyně,
že nepřipadá v úvahu jednání obviněného kvalifikovat jako subsidiární
privilegovanou skutkovou podstatu podle § 187a tr. zákona, protože z okolností
případu je zřejmé, že obviněný si psychotropní látku v tak extrémním množství
nezajišťoval pro sebe.
Kromě již výše uvedeného Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje,
že trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů je sice ze systematických důvodů u § 187, § 187a a § 188 rozlišen názvy
jednotlivých subsidiárních forem tohoto trestného činu v závorkách, avšak výčet
znaků skutkové podstaty té které formy tohoto trestného činu nelze dovozovat z
názvu, nýbrž z konkrétního textu příslušného zákonného ustanovení. Konkrétně u
trestného činu podle § 187a tr. zákona je sice v jeho názvu „Přechovávání pro
sebe“, avšak toto přechovávání pro sebe zákonným znakem skutkové podstaty
tohoto trestného činu není, když jedinými znaky skutkové podstaty tohoto
trestného činu, které je třeba dokazovat, jsou skutečnosti, že se jedná o
omamnou nebo psychotropní látku nebo jed, dále že jde o přechovávání bez
povolení a konečně že se jedná o množství větší než malé. Skutečnost, že
přechovávání „pro sebe“ není u tohoto trestného činu znakem skutkové podstaty
tohoto trestného činu, Nejvyšší soud považuje za logické a (narozdíl od
nepřesného legislativního označení názvem v závorce) vystihující úmysl
zákonodárce, neboť pokud by přechovávání „pro sebe“ mělo být znakem skutkové
podstaty, patrně by ve většině případů tohoto jednání muselo být trestní
stíhání bezvýsledné z důvodu důkazní nouze. Nejvyšší soud má naopak za to, že
úmyslem zákonodárce při formulaci trestného činu podle § 187a tr. zákona bylo
právě postihnutí těch případů nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů, kdy je zjevné (obdobně jako je tomu v případě
obviněného F. S.), že si tyto látky pachatel opatřil či je přechovává ve velkém
množství (resp. v množství větším než malém), nicméně dle skutkových zjištění
opatřených v průběhu trestního řízení (nebo např. v důsledku důkazní nouze)
není s jistotou a jednoznačně konstatována právě existence znaku skutkové
podstaty opatření pro jiného nebo přechovávání pro jiného.
Nejvyšší soud neakceptoval závěr Krajského soudu v Praze shodný s výše
prezentovaným názorem státní zástupkyně, že pokud někdo přechovává značné
množství omamných a psychotropních látek a jedů, pak to samo o sobě znamená, že
tak činí proto, aby je dále distribuoval v zištném úmyslu. Takový závěr je
závěrem nejen pouze hypotetickým, byť s určitou mírou pravděpodobnosti, ale
také pouze zdánlivě logickým, přičemž bez patřičných skutkových zjištění mu
nelze beze vší pochybnosti přisvědčit.
Ze všech výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud nepovažuje
závěr soudu druhého stupně o naplnění zákonných znaků trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákona jednáním obviněného F. S. za správný a
odpovídající zákonu. Z výše uvedených důvodů byl tento rozsudek ohledně
obviněného F. S. v celém rozsahu zrušen, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento rozsudek obsahově navazující ve vztahu k tomuto obviněnému, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Praze opětovně projedná trestní věc obviněného F. S. na
podkladě jeho odvolání a odstraní vady jež tímto rozhodnutím Nejvyšší soud
vytkl. Přitom odstraní rozpor mezi skutkovou a právní větou výroku o vině tak,
že se vypořádá s náležitým prokázáním skutkových zjištění vedoucích ke správné
právní kvalifikací skutku obviněného jako trestného činu nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů, a to podle § 187 odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. zákona, popř. § 187a odst. 2 tr. zákona. Krajský soud v Praze
současně uváží, zda v závislosti na případném doplněném dokazování a novém
posouzení skutku má být jednání obviněného posuzováno podle trestního zákona č.
140/1961 Sb. či podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a poté znovu ve věci
rozhodne.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně
podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r
odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á