4 Tdo 1397/2012-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2012 dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 61 To 271/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 28/2012, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t á.
Obviněný M. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 29 T 28/2012 uznán vinným pokračujícím zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (viz skutky popsané v bodu 1 a 2 skutkové věty tohoto rozsudku) v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek popsaný pod bodem 1 rozsudku).
Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let ve smyslu § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to nefunkční napodobeniny samonabíjecí pistole FN35 bez zásobníku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu těmto poškozeným: I. V., ve výši 2600,- Kč, a D. B., ve výši 6657,75 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. B. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 61 To 271/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Dovolatel namítá, že nebyl v hlavním líčení konaném dne 2. 5. 2012 před Obvodním soudem pro Prahu 10 náležitě zastoupen, neboť jemu ustanovená obhájkyně JUDr. Miroslava Kohoutová se k tomuto hlavnímu líčení nemohla dostavit, a místo ní se jej zúčastnil JUDr. Vratislav Kohout, který založil zplnomocnění JUDr. Kohoutovou do spisu. Obviněný tomuto obhájci poté do protokolu o hlavním líčení vyslovil nedůvěru a trval na tom, aby jej zastupoval slovenský právní zástupce JUDr. Štefan Lovrant, a v případě, že by takové zastoupení české zákony nepřipustily, ustanovená obhájkyně JUDr. Miroslava Kohoutová. Obviněný uvedl, že totožnou námitku uplatnil již v odvolacím řízení, ale i přesto má za to, že je rozdílná situace, kdy by si sám zvolil obhájce a musel by tak respektovat skutečnost, že by si takto zvolený obhájce za sebe zajistil substituci, narozdíl od situace, kdy je obviněnému obhájce ustanoven, s takovým postupem pak souhlasit nemusí.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 29 T 28/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 61 To 271/2012 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 uvedl, že v dané věci byl dán důvod nutné obhajoby mimo jiné podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Z toho důvodu byla obviněnému podle § 39 odst. 1 tr. ř. opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 3. 2012 sp. zn. 1 Nt 1033/2012 ustanovena obhájkyně JUDr. Miroslava Kohoutová, advokátka se sídlem v P., B. Hlavního líčení se dne 2. 5. 2012 jmenovaná obhájkyně osobně neúčastnila, avšak z protokolu o tomto hlavním líčení plyne, že za sebe poslala substituta, a to JUDr. Kohouta. Taktéž z něj vyplývá, že obviněný vyslovil svému obhájci nedůvěru a vyjádřil se v tom směru, že chce, aby ho zastupoval jeho slovenský advokát JUDr. Štefan Lovrant. Žádný konkrétní důvod, proč ustanovenému obhájci nedůvěřuje, obviněný neuvedl. Soud zároveň obviněného poučil o existenci a smyslu § 37 odst. 2 tr. ř.
Z uvedeného je podle státního zástupce patrné, že právo obviněného na obhajobu porušeno nebylo. Naplněn nebyl ani obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V této věci byl sice dán důvod nutné obhajoby, nicméně obhájce byl obviněnému řádně ustanoven. Postup ustanovené obhájkyně spočívající ve vyslání substituta na předmětné hlavní líčení umožňuje ustanovení § 26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii”) a lze říci, že se jedná o běžnou praxi. Pokud vyslovil obviněný nesouhlas s osobou svého obhájce těsně před zahájením hlavního líčení, soud obviněného správně odkázal na § 37 odst. 2 tr. ř., z něhož vyplývá, že obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je předtím ustanovený nebo zvolený obhájce, není-li z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme obhájce později zvolený.
K naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto podle státního zástupce nedošlo. Soudy postupovaly v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a právo obviněného na obhajobu porušeno nebylo.
Státní zástupce proto shledal předmětné dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného M. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 61 To 271/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejprve je třeba připomenout, že shodnou námitku o zkrácení svého práva na obhajobu uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku, proto se jí zabýval i odvolací soud, který v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že právo obviněného na obhajobu bylo od počátku zcela zachováno. Již nalézací soud řešil zájem obviněného na jeho zastupování obhájcem činným ve Slovenské republice a vysvětlil obviněnému, že jeho obhájcem může být pouze advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Pokud se obhájkyně nechala u hlavního líčení zastoupit substitutem, jedná se o zákonný postup a nelze uvažovat o tom, že by byl uskutečněn na úkor práv obviněného.
Z obsahu spisu plyne, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 3. 2012 sp. zn. 1 Nt 1033/2012 byla podle § 39 odst. 1 tr. ř. obviněnému ustanovena obhájkyně JUDr. Miroslava Kohoutová (z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř.), jež dále na základě plné moci ze dne 28. 4. 2012 pověřila zastupováním obviněného u hlavního líčení konaného dne 2. 5. 2012 substituta JUDr. Vratislava Kohouta, advokáta se sídlem P., B. Takto pověřenému obhájci vyslovil obviněný nedůvěru a v hlavním líčení dne 2. 5. 2012 trval na tom, aby jej zastupoval JUDr. Štefan Lovrant, neboť chtěl, aby jej zastupoval slovenský zástupce. Následně byl obviněný nalézacím soudem poučen ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 2. 5. 2012, č. l. 199).
K tomu je třeba uvést, že obhájkyně JUDr. Kohoutová zmocnila JUDr. Kohouta v souladu s ustanovením § 26 odst. 1 zákona o advokacii, které jí umožňuje se v rámci svého pověření nechat zastoupit jiným advokátem (substitutem). Poté, co obviněný vyslovil nesouhlas se svým zastupováním tímto substitutem, postupoval nalézací soud správně, pokud jej poučil ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř., že si může zvolit jiného obhájce, avšak neoznámí-li jeho změnu tak, aby mohl být obhájce vyrozuměn o úkonu v zákonné lhůtě, je předtím ustanovený nebo zvolený obhájce povinen obhajobou vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Obviněný si v takto zákonem určené lhůtě jiného obhájce nezvolil. Z toho důvodu nelze než přisvědčit názoru odvolacího soudu i státního zástupce, že obviněnému nebylo upřeno právo na obhajobu, a jediná jím uplatněná námitka subsumovaná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je neopodstatněná, neboť byl v trestním řízení obhájcem řádně zastoupen.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. B., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2012
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c