USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání, které podala obviněná H. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2023 č. j. 3 To 41/2023-752, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 3/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. T. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 6. 2023 č. j. 28 T 3/2023-642 byla obviněná H. T. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c), i) tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že
v přesně nezjištěné době od 21:00 hodin dne 24. 10. 2022 do 4:00 hodin dne 25. 10. 2022 v apartmánu č. 3 na ubytovně v XY fyzicky napadla svého cca pětitýdenního syna AAAAA (pseudonym) s úmyslem ho usmrtit, neboť chlapeček neustále plakal a ona ho nebyla schopna utišit, a to tím způsobem, že ho nejprve udeřila do hlavy nejméně střední intenzitou, poté ho opakovaně rdousila rukama v oblasti krku a následně mu ponořila dýchací otvory pod vodní hladinu, v důsledku čehož nezletilý utrpěl soubor v rozsudku vyjmenovaných úrazových změn na těle a poškození vnitřních orgánů, a to včetně otoku mozku, který se rozvinul na podkladě tupého násilí působícího na hlavu v kombinaci s dušením a který byl bezprostřední příčinou jeho smrti.
Za to byla obviněná podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 9. 2023 č. j. 3 To 41/2023-752 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadla obviněná H. T. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že „skutečný stav věci“ byl v důsledku nesvědomitého a nedůsledného přístupu soudu prvního stupně k provádění důkazů v hlavním líčení a k jejich následnému hodnocení zjištěn naprosto nedostatečně. Krajský soud po její výtce zcela rezignoval na snahu přesně rekonstruovat skutkový děj a bez důvodných pochybností prokázat okolnosti nasvědčující závěru o jejím údajném úmyslu dítě usmrtit.
Nekriticky převzal závěry orgánů činných v přípravném řízení trestním, aniž by se například pozastavil nad tím, že při ohledání místa činu nebyly nalezeny žádné stopy, které by svědčily o tvrzeném topení nezletilého (mokro na zemi, nádoba, které k tomu mělo být použito apod.). Nezabýval se ani tím, jaká zranění na těle novorozence byla staršího data a jaká čerstvá, jaký byl mechanismus jejich vzniku, ke kterým poraněním mohlo eventuálně dojít pouze v důsledku „nevhodného zacházení“ ze strany matky a která mohla vzniknout i při jejích laických a neobratných oživovacích pokusech.
Těmito proměnnými se sice částečně zabývali znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ovšem u hlavního líčení byl jejich posudek jako důkaz proveden „procesně nepoužitelným způsobem“. Pro stvrzení posudku bylo nutné, aby byl buď celý přečten, anebo byl znalec vyzván k jeho přednesu, protože nadále platí, že přihlížet lze jen k takovým důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení. To se však v nynější trestní věci nestalo. MUDr. Marek Vitovják nadto výslovně před soudem uvedl, že „trvá na závěrech posudku, které s kolegou uvedl“, ačkoli na jeho zpracování se podílela i MUDr.
Spurná, která dokonce samostatně vypracovávala odpovědi na některé otázky. Obdobně dovolatelka označila za procesně nepoužitelný důkaz i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, když poukázala na to, že znalkyně z oboru klinické psychologie Mgr. Kateřina Vinklárková stvrdila před soudem závěry posudku i za znalce psychiatra MUDr. Nováka, aniž by k tomu byla kvalifikována. Navíc opět nepřednesla posudek celý, nýbrž jen jeho závěry, takže k řádnému stvrzení posudku nemohlo dojít ani v tomto případě.
Obhajoba v dané souvislosti zdůraznila, že z její strany nejde o přepjatý formalismus, jestliže právě oba znalecké posudky byly vzaty za stěžejní důkazy proti obviněné. Pokud soud fakticky vycházel z jejich písemného vyhotovení, aniž by v maximální míře vyčerpal potenciál a odbornost znalců například tím, že by své závěry případně museli doplnit dalšími vysvětleními, pak se dopustil pochybení, které co do závažnosti a důsledků s ním spojených deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. bezesporu naplnilo. Řízení před soudy bylo podle obviněné zároveň zatíženo vadou bezdůvodného neprovedení podstatného důkazu výslechem jejího staršího syna BBBBB (pseudonym).
V uvedené souvislosti se ohradila proti názoru odvolacího soudu, že by požadovaný úkon nic podstatného nepřinesl s ohledem na prokázaný skutek bez důvodných pochybností. Kromě toho, že pochybnosti ohledně správnosti skutkových zjištění podle ní jednoznačně existují, poukázala na to, že výslech nezletilého by je naopak mohl ještě více prohloubit. Obavu soudů před zbytečnou traumatizací chlapce pokládá za jejich „falešnou výmluvu“. Svůj postoj vysvětlila úvahou, že pokud by nezletilý byl svědkem nějakého jednání a nevypovídal by o něm, šlo by samo o sobě o traumatizující zážitek, který by si nesl „do daleké budoucnosti“.
Jestliže by však žádné násilné jednání matky vůči sourozenci nezaznamenal, byl by jeho vhodně vedený výslech spíše „marginální skutečností“ ve vztahu k tomu, co za poslední léta prožil. Jakkoli zde obhajoba připouští, že je k nezletilému nutno přistupovat nanejvýš citlivě a šetrně, za prioritní považuje zájem na objasnění věci „v plném rozsahu“. Dovolatelka bazíruje na tom, že zejména právní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c), i) tr.
zákoníku v jejím jednání nemá v provedených důkazech dostatečnou oporu. Již v samotné skutkové větě spatřuje logický rozpor, když se v ní vysvětluje naprosto nepřijatelné a zavrženíhodné jednání prvotním a adekvátním záměrem matky ukonejšit plačící dítě. Pokud však v jejím myšlení mělo dojít k tak náhlému patologickému zvratu, zajisté musel mít nějakou závažnou příčinu spočívající v její osobnostní struktuře. Tu bylo nutno náležitě analyzovat tak, aby bylo možno bezpečně odlišit vraždu od zabití podle § 141 tr.
zákoníku (např. ve zmatku) nebo od jiného trestného činu, a zároveň správně určit formu zavinění, tj. úmysl přímý od úmyslu nepřímého či dokonce nedbalosti. Závěr o vražedném úmyslu dovolatelky nebylo možno vystavět pouze na konstatování, že popis události, tak jak jej sama předestřela ve svých výpovědích, byl podle názoru soudů nereálný. Kromě toho, že je jejím právem hájit se tak, jak uzná za vhodné, tedy eventuálně i nepravdivými tvrzeními, mělo být podle obhajoby vzato v úvahu, že některé negativní prožitky mohla z paměti takříkajíc „vytěsnit“, anebo je popírat, aniž by si uvědomovala, že pravdivá výpověď by pro ni byla výhodnější.
Zároveň je osobou vytrženou z domova do cizího prostředí, kde se ocitla bez podstatnější psychické podpory. V závěru dovolání se vytýká vrchnímu soudu, že výše rekapitulované procesní vady, jimiž bylo zatíženo řízení před soudem prvního stupně, nenapravil, ač tak učinit mohl a měl. Obviněná proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení a případně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a poté odvolacímu soudu nebo případně soudu nalézacímu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal její dovolání v neveřejném zasedání i v případě předpokládaném v § 265r odst. 1 písm.
4. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že podstatou námitek obviněné je prostý nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Dovolatelka podle jeho mínění v podstatě bazíruje na tom, že nebyla vyvrácena jiná verze skutkového děje, podle níž mohlo k újmě na zdraví a životě poškozeného dojít bez jejího úmyslného přičinění. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své skutkové závěry zároveň odůvodnily přezkoumatelným způsobem tak, jak vyžadují ustanovení § 125 odst. 3 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Vina dovolatelky byla prokázána bez důvodných pochybností a nelze konstatovat, že by se rozhodná skutková zjištění vyznačovala tvrzeným extrémním rozporem s obsahem listinných důkazů, výpovědí slyšených svědků anebo se závěry znaleckých zkoumání. Státní zástupce rovněž odmítl výtky obhajoby, že řízení před soudy bylo zatíženo vadou opomenutých důkazů a že při rekonstrukci skutkového stavu byly použity nezákonně opatřené, a tedy procesně nepoužitelné důkazy. Ve vtahu k první z obou námitek upozornil na to, že soudy věnovaly důkazním návrhům obviněné patřičnou pozornost a pokud jim nevyhověly, vždy to zdůvodnily jejich nadbytečností. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom nelze zaměňovat s jeho opomenutím. K tvrzené nepoužitelnosti závěrů expertního zkoumání pak lakonicky uvedl, že důkazy znaleckými posudky byly provedeny řádně a v souladu se zákonem, přičemž obviněná fakticky ani neuvedla žádná konkrétní pochybení, která by pro svou závažnost reálně naplnila příslušnou alternativu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce pak souborně označil její jednotlivé výhrady za zjevně neopodstatněné a proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265r odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud dané rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněná H. T. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněné proti rozsudku, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněné lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo odvolacím či stížnostním soudem rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá z obou alternativ tohoto důvodu dovolání v nynější věci nepřipadala v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa, na níž výslovně odkázala obhajoba, by pak byla naplněna tehdy, jestliže by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo některou z vad zakládajících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná rovněž formálně uplatnila.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové
závěry soudů, v návaznosti na nich i pro právní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
9. Z pohledu výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud také námitky obviněné H. T. a dospěl k závěru, že postrádají věcné opodstatnění a zčásti dokonce i nezbytnou právní relevanci.
10. Předně bylo nutno odmítnout námitku, že absence výslechu jejího staršího BBBBB představovala opomenutí důkazu způsobilé založit dovolací přezkum. Řešený institut, který vychází z ústavně garantovaného práva na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces, odráží povinnost soudu umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazech rozhodnout, a pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nevyhoví, také povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody svého odmítavého postoje alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.
Tyto základní postuláty „fair procesu“ v posuzované trestní věci porušeny nebyly, minimálně tedy ne v dovolatelkou namítaném směru. Pokud jde o hlavní líčení před soudem prvního stupně, z předloženého spisového materiálu nelze dovodit, že by obviněná v dané fázi řízení o zmíněný výslech nezletilého chlapce jakkoli usilovala, ať už písemně nebo ústně přímo při jednání. K dotazu předsedy senátu dne 16. 6. 2023, zda procesní strany mají eventuální návrhy na doplnění dokazování, prostřednictvím své obhájkyně vyslovila požadavek pouze na výslech manžela V.
T., a nikoli na výslech výše jmenovaného chlapce (k tomu viz protokol na č. l. 634 spisu). Tento důkazní návrh formulovala mezi jinými až v písemně odůvodněném řádném opravném prostředku a v jeho následném doplnění prostřednictvím nově ustanoveného obhájce (k tomu viz č. l. 659 a 730 spisu), který jej zopakoval i ústně u veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 13. 3. 2023 (viz č. l. 739 a násl. spisu). Vrchní soud na něj transparentně reagoval zamítavým procesním usnesením, jež samo o osobě není třeba písemně odůvodňovat.
Důvody svého negativního stanoviska k nutnosti vyslechnout nezletilé dítě v tak extrémně citlivé věci pak přesvědčivě vysvětlil v bodě 26. odůvodnění napadeného meritorního rozhodnutí. Opřel je přitom o skutečnosti, pro něž obecně lze akceptovat odmítnutí důkazního návrhu. Jinými slovy, k opomenutí řešeného důkazu v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v posuzované trestní věci evidentně nedošlo, a to jak z pohledu formálního, tak z pohledu materiálního. Nejvyšší soud k tomu návdavkem doplňuje, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti.
Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl.
11. Nejvyšší soud dále nepřisvědčil obviněné v úvaze, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a odvětví psychiatrie a klinické psychologie, byly nezákonně provedenými a tím i procesně nepoužitelnými důkazy, ze kterých při následné rekonstrukci skutkového stavu nebylo možno vycházet. Dovolací senát se na rozdíl od obhajoby seznámil se zvukovým záznamem z hlavního líčení ze dne 16. 6. 2023 a konstatuje, že žádnou nezákonnost při provádění dotčených důkazů v postupu nalézacího soudu neshledal.
Dovolatelka v uvedené souvislosti poukázala na právní názor vyslovený Krajským soudem v Plzni jako soudem odvolacím v usnesení ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. 7 To 388/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 13/2000 tr., kde ovšem byla řešena poněkud odlišná situace, než jaká reálně nastala v nyní projednávaném případě. Zmíněným judikatorním rozhodnutím bylo reagováno na krajně formalistický přístup soudu prvního stupně, který se patrně vlivem zjednodušeného jazykového výkladu ustanovení § 108 odst. 1 věty první tr.
ř. spokojil s tím, že znalec při jednání pouze odkázal na své odborné závěry z písemně vypracovaného posudku, aniž by je přímo před procesními stranami alespoň stručně zopakoval nebo zrekapituloval. Tím byl založen stav, kdy posudek, který zároveň nebyl ani čten, vskutku nebylo možno považovat za důkaz provedený v hlavním líčení v duchu zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř., která se promítá i do imperativu v reklamovaném ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., tak aby mohl být vzat za podklad pro rozhodná skutková zjištění.
V nynější trestní věci si ovšem senát Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci naznačeným neakceptovatelným způsobem nepočínal. Ze zmíněného zvukového záznamu je patrné, že oba vyslýchaní znalci dostali prostor k tomu, aby na zpracované posudky nejen odkázali, ale zároveň nejprve ve srozumitelné formě přednesli v nich obsažené klíčové odborné závěry. Oba byli konfrontováni s dotazem předsedy senátu, zda má na tyto závěry nějaký vliv i elastická obhajoba obviněné, která měnila vlastní interpretaci celé události v závislosti na vývoji dokazování.
Jednoznačně se vyjádřili v tom smyslu, že tomu tak není. Oba také výslovně potvrdili, že posudek přednášejí i za ostatní zpracovatele po předchozí společné dohodě a ve vzájemné shodě tak, jak to ostatně umožňuje ustanovení § 108 odst. 2 tr. ř. S ohledem na dílčí dovolací námitku obviněné se zdůrazňuje, že MUDr. Marek Vitovják výslovně jmenoval jako spoluautorku znaleckého posudku i MUDr. Spurnou, byť to v poněkud zjednodušené protokolaci jednání nebylo zaznamenáno. Procesní strany pak dostaly odpovídající prostor k tomu, aby znalcům pokládaly otázky, které považovaly za nezbytné.
Lze tedy spolehlivě uzavřít, že oba posudky byly jako důkazy provedeny v souladu se zákonem a deficit procesní validity jim rozhodně přisuzovat nelze. Tím méně pak prostřednictvím spekulativní úvahy obhajoby, že řádně provedený je jen takový posudek, který byl otrocky přednesen autorem nebo přečten soudem „v celém rozsahu“, tj.
v plném znění včetně vyčerpávajícího popisu vstupních dat a postupu znalce při jejich výběru, podrobného popisu úkonů předcházejících či provázejících samotné znalecké zkoumání (např. pitvy tělíčka zemřelého dítěte a recitace výčtu všech patologických nálezů na něm), memorování výpovědi obviněného, případně poškozeného a svědků z přípravného řízení, recitace výpisů ze zdravotnické dokumentace nebo obsahu jiných listinných materiálů apod. Takové striktní pravidlo pro postup při výslechu znalce k obsahu posudku trestní řád bezpochyby nepředepisuje, nehledě k tomu, že jeho realizace by v praxi nevyhnutelně vedla ke zcela zbytečným a neúměrným průtahům při rozhodování soudu o samotné podstatě věci. V tomto ohledu tudíž nebylo možné samoúčelným námitkám obsaženým v dovolání v žádném případě přisvědčit.
12. Dovolací soud konečně v opozici s názorem obviněné též konstatuje, že prvky nepřípustné libovůle neshledal ani v samotném procesu hodnocení důkazů. Mezi jejich obsahem na straně jedné a výslednými skutkovými zjištěními na straně druhé žádný, natož pak zjevný (extrémní) rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nedovodil. Ani sama dovolatelka ostatně v tomto směru neuvedla, byť jediný konkrétní příklad, na němž by demonstrovala selektivní a deformativní přístup soudů k výkladu obsahu toho či onoho důkazu.
Její argumentační východisko zde spočívalo spíše na jakémsi pokusu o „resuscitaci“ dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994, nahrazen úslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat obhajobou poněkud zjednodušeně interpretovanou zásadu „in dubio pro reo“. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestně právní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soud) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, aby nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu se opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P.
a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
13. K takové principiální nejistotě však soud prvního stupně v nyní posuzované věci neměl rozumný důvod. K dispozici měl dostatek důkazů, které hodnotil logicky a v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Na jeho strukturované úvahy obsažené v bodech 14 až 18 odůvodnění rozsudku, v jejichž rámci kromě jiného také vysvětlil, proč měl za bezpečně vyvrácenou alternativní obhajobu obviněné o různých jiných možných mechanismech vzniku fatálních zranění novorozence vylučujících její vražedný úmysl, lze pro stručnost odkázat a není třeba k nim cokoli dalšího doplňovat. Jestliže k nim vzdor očekávání obviněné neměl žádných připomínek ani vrchní soud, neznamená to, že snad rezignoval na svou přezkumnou povinnost. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry (§ 134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně transparentně vysvětleno, proč její odvolací námitky zamítl jako nedůvodné. Z prostého faktu, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nekonvenovaly představám dovolatelky, automaticky nelze dovozovat, že svá rozhodnutí zatížily vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím.
14. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněná H. T. odůvodnila svůj mimořádný prostředek jednak námitkou, kterou nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a jednak výhradami, kterým z hlediska deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto její dovolání (ve svém celku) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu