4 Tdo 1446/2014-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu
2014 o dovolání obviněných J. M. a P. Z., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 5 To 167/2014, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 170/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. a P.
Z. o d m í t a j í .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 3 T
170/2013, byli obvinění J. M. a P. Z. uznáni vinnými ze spáchání jednak přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, jednak přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný J. M. rovněž
ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1
tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku
dopustili tím, že „dne 27. 10. 2013 v době od 7.30 hod. do 8.20 hod. na P., v
A. b., P., společně velice vulgárně a agresivně nadávali a vyhrožovali hostům a
obsluze baru, zejména paní M. M. i barmance E. K., když vyhrožovali mimo jiné
podpálením baru a tím, že to tam rozkopou, přinejmenším obviněný J. M.
vyhrožovat též, že tam všechny zabije,
a následně obviněný J. M. přistoupil bezprostředně k poškozené M. M. a začal jí
vyhrožovat mimo jiné tím, že jí vyrve kombinačkami piercing z pusy, přičemž až
v této chvíli se jej spoluobviněný P. Z. snažil napomenout a situaci uklidnit,
a v důsledku těchto výhrůžek obviněného J. M. došlo u poškozené M. M. k akutní
stresové reakci, na niž navázala posttraumatická stresová porucha, projevující
se dlouhodobě především znovuvybavováním prožitých událostí, nejistotou, silnou
úzkostností v situacích, které prožitou událost připomínají, zhoršením
soustředění, poruchou spánku s děsivými sny, emočním stažením a omezením
komunikace s okolím“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle § 358 odst. 1 a § 43 odst.
1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81
odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla
obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil
škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil.
Za uvedené jednání byl obviněný P. Z. odsouzen podle § 358 odst. 1 a § 43 odst.
1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81
odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla
obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil
škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. M. uložena povinnost nahradit
poškozené M. M., škodu ve výši 80.000,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené E.
K., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 10.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byla poškozená E. K., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu
nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 3 T
170/2013, podali obvinění J. M. a P. Z. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud
v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 5 To 167/2014, tak, že je podle §
256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 5 To
167/2014, podali následně obvinění J. M. a P. Z. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění v dovolání uvedli, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje zákonné
znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevykazuje
znaky jednání jako složky objektivní stránky předmětných přečinů. Dále vytknul,
že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje ani zákonné znaky přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku (u obviněného
J. M.), neboť nevykazuje znaky jednání, následku a příčinného vztahu jako
složek objektivní stránky tohoto přečinu. Dále obviněný J. M. namítl, že
odvolací soud nepřihlédl ke znaleckému psychiatrickému posouzení znaleckého
posudku MUDr. Hynka, kterým byly závěry znaleckého posudku MUDr. Sikory zcela
zpochybněny. Z uvedeného dovozuje, že nebylo dostatečně prokázáno, že poškozená
M. M. utrpěla v důsledku jednání obviněného J. M. posttraumatickou stresovou
poruchu, mající povahu těžké újmy na zdraví, nebyla tedy prokázána příčinná
souvislost mezi jednáním obviněného J. M. a popisovaným následkem.
Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 10. 2014
Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněných nebude věcně vyjadřovat a
současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Obvinění J. M. a P. Z. uplatnili právní námitky relevantní z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že uvedli, že
nebyla naplněna objektivní stránka přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.
Při posouzení uplatněných právních námitek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
objektivní stránka přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku i
přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku byla naplněna.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve spojení s usnesením
odvolacího soudu obvinění J. M. a P. Z. spáchali předmětné přečiny tím, že
společně velice vulgárně a agresivně nadávali a vyhrožovali hostům a obsluze
baru, když vyhrožovali mimo jiné podpálením baru a tím, že to tam rozkopou,
přinejmenším obviněný J. M. vyhrožoval též, že tam všechny zabije.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě
rozsudku vyplývá, že obvinění naplnili objektivní stránku předmětných přečinů,
neboť vulgárně a agresivně nadávali a vyhrožovali hostům a obsluze baru,
přičemž vyhrožovali mimo jiné podpálením baru a tím, že to tam rozkopou, a
přinejmenším obviněný J. M. vyhrožoval též, že tam všechny zabije, čímž se
dopustili na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti a
vyhrožovali jinému těžkou újmou (resp. usmrcením a těžkou újmou na zdraví)
takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.
Rovněž námitka obviněného J. M., že skutek byl nesprávně právně posouzen jako
přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku, přičemž dovolatel namítá absenci zákonného znaku „způsobení těžké
újmy na zdraví“ a neprokázání příčinné souvislosti, je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně
relevantní.
Soudy posoudily skutek obviněného J. M. i podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť došly k závěru, že posttraumatická stresová porucha, kterou
obviněná utrpěla, měla povahu těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i)
tr. zákoníku a byla v příčinné souvislosti s činem obviněného J. M. Správnost
právního posouzení skutku podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku obviněný
zpochybňoval námitkami založenými na tvrzení, že nebylo postaveno najisto, že
by právě jednání obviněných bylo příčinou posttraumatické stresové poruchy a
dále, že odvolací soud nepřihlédl ke znaleckému psychiatrickému posouzení
znaleckého posudku MUDr. Karla Hynka, kterým byly závěry znaleckého posudku
MUDr. Sikory zcela zpochybněny.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy se z podnětu obhajoby obviněného
náležitě zabývaly otázkou příčinné souvislosti, výslovně na to zaměřily
dokazování a na podkladě zevrubného zkoumání duševního stavu poškozené důvodně
konstatovaly příčinný vztah mezi činem obviněného a posttraumatickou stresovou
poruchou poškozené. V posuzovaném případě se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry
soudů, že poškozená utrpěla v důsledku jednání obviněného J. M. psychickou
újmu, když v přímé návaznosti na předmětné jednání se u poškozené rozvinula
posttraumatická stresová porucha. Tato skutečnost vyplývá jednak ze znaleckého
posudku MUDr. RNDr. Jana Sikory, Csc. z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie (č. l. 181 a násl. spisu) a jednak z listinných důkazů - lékařské
zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. J. Z. (č. l. 16).
Ve znaleckém psychiatrickém posouzení Doc. MUDr. K. Hynka, CSc. ze dne
24. 4. 20114 (č. l. 230 násl. spisu), vypracovaném na žádost obhajoby, je pak
uvedeno, že nelze akceptovat závěry posudku MUDr. Sikory, že prožité trauma
paní M. ze dne 27. 10. 2013 bylo zapříčiněno pouze touto událostí a že uvedený
konflikt v baru nelze hodnotit jako jedinou příčinu symptomů.
Městský soud v Praze se námitkou obviněného důsledně zabýval a v
odůvodnění svého usnesení správně konstatoval, že nejen z tvrzení poškozené M.,
ale i z dalších důkazů je naprosto zřejmé, že jednání obviněného J. M. –
bezdůvodné, brutálně drsné a hrozivé výhrůžky vůči neznámé ženě – bylo příčinou
následku v podobě těžké újmy na zdraví na straně poškozené. Těmito dalšími
důkazy o tom svědčícími jsou výpovědi E. K. a E. M. o nápadně těžkém dopadu
výhrůžek pachatele na psychický stav poškozené již v době inkriminovaného
jednání a bezprostředně poté, také fakt bezprostředního odvozu poškozené do
nemocnice ve stavu zjevného psychického šoku, dále lékařská dokumentace ke
zdravotnímu stavu poškozené, a zvláště pak zcela přesvědčivé odborné vysvětlení
znalce MUDr. Sikory, jehož závěry jsou v souladu s poznatky kriminologie a se
soudcovskou zkušeností z projednávání případů s obdobnými dopady hrubého, obětí
otřásajícího verbálního nátlaku na její duševní zdraví. Na tom nemohlo nic
změnit ani dobrozdání znalce MUDr. Hynka, vypracované k zadání obhajoby, neboť
skutečný obsah jeho „znaleckého psychiatrického posouzení“ ve skutečnosti není
s posudkem MUDr. Sikory – při náležitém výkladu obou znaleckých důkazů ve
světle práva - v podstatném rozporu (viz s. 6-7 usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 5 To 167/2014). Jak uvedl odvolací soud, lze
připustit, že posttraumatická stresová porucha u poškozené nebyla zapříčiněna
pouze tím, jak se na ni obviněný J. M. obořil, avšak vyvodil správný závěr (i
ve vztahu ke znaleckému psychiatrickému posouzení Doc. MUDr. K. Hynka, CSc.) v
tom smyslu, že tím nejpodstatnějším důvodem a rozhodnou příčinou následného
nástupu uvedené těžké psychické poruchy na straně poškozené bylo extrémně
hrubé, vulgární a výhružné jednání obviněného vůči ní. Nejvyšší soud se s tímto
názorem odvolacího soudu ztotožňuje (srov. rozhodnutí č. 16/2002 Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo
bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obvinění J. M. a P. Z. svým předmětným
jednáním naplnili všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku a obviněný J. M. rovněž přečinu těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez
jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněných J. M. a P. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda
senátu:
JUDr. Jiří Pácal