4 Tdo 1448/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 21. prosince 2009 o dovolání obviněného M. Ch., proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 5 To 203/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově pod sp. zn. 101 T 201/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 8. 1. 2009, sp.
zn. 101 T 201/2008, byl obviněný M. Ch. uznán vinným pokusem trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák., jehož se
dopustil tím, že „dne 4. 5. 2008 v přesně nezjištěné době po 02.00 hod. v O. –
P., okres K., na ulici P. po předchozím požití alkoholických nápojů a slovních
provokacích pomocí mobilního telefonu ze strany kamarádů jeho bývalé přítelkyně
V. T. vstoupil zadními nezajištěnými vstupními dveřmi do rodinného domu jejího
trvalého bydliště, kde se dostal do střetu s hosty jmenované, načež vytáhl
lovecký nůž s kostěnou rukojetí a do ostrého hrotu vybroušenou čepelí šíře 32
mm a délky 13 cm, kterým opakovaně, nejméně pak 5x bodl do těla J. S., způsobil
mu bodnořeznou ránu v oblasti levé klíční kosti délky nejméně 5 cm, zasahující
až ke svalovině mezižeberních svalů, bodnořeznou ránu na levé straně hrudníku
délky nejméně 10 cm, začínající při předním okraji levého podpaží směřující
dolů k pánvi v horní části částečně protínající mezižeberní svaly, drobnou
bodnou ránu nad pupkem, bodnou ránu na zevní straně levého stehna hloubky 8 cm
pronikající přes svalové vrstvy až k okostici stehenní kosti, bodnou ránu nad
kolenem délky 5 cm, zasahující do podkoží, a nejméně jednou bodnul do těla P.
P., kterému způsobil bodnořeznou ránu na přední straně pravého stehna délky 15
cm s bodnořezným kanálem zraňujícím povrchní i hluboké svalové vrstvy, tedy
zranění, která si vyžádala léčení po dobu 5 týdnů u J. S. a 4 týdnů u P. P.,
přičemž jen shodou šťastných náhod nedošlo ke vzniku mnohem závažnějších
poranění, jako bodnému poranění cévních svazků na krku, bodnému poranění plic a
orgánů hrudní i břišní dutiny“. Za uvedený trestný čin byl podle § 222 odst. 1
tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců,
jehož výkon byl dle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání čtyř let, a to za současného vyslovení dohledu. Podle § 55 odst.
1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to loveckého
nože. Obviněnému bylo dále uloženo dle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené
H. z. p. škodu ve výši 55.697,00 Kč. Dle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V.
z. p. ČR, Krajská pobočka pro M. k., Ú. p. K., odkázána s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 8.
1. 2009 podal obviněný odvolání. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 5 To 203/2009, a to tak, že podle
§ 256 tr. ř. odvolání obviněného M. Ch. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že skutek
byl nesprávně posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví, maje za
to, že zde absentují základní znaky této skutkové podstaty, resp. že z
vyhodnocení všech důkazů vyplývá, že skutek není pokusem trestného činu
ublížení na zdraví. Namítl, že nebyl přesně objasněn způsob jím vedeného útoku,
za jakých okolností k tomuto útoku došlo a nebyl vyhodnocen vztah mezi počtem
osob na něho útočících a způsobem jím užité obrany. Svědci nejsou dle názoru
obviněného schopni se vyjádřit k mechanismu útoku, neboť každý z nich popisuje
jiný způsob napadení. Taktéž zpochybnil závěry znaleckého posudku a znalce.
Obviněný zdůraznil, že na nikoho neútočil, ale toliko se bránil útokům ze
strany osob, které jej napadly, a v návaznosti na to vytýká soudům, že se
vzhledem k počtu osob na něho útočících nezabývaly také otázkou nutné obrany ve
smyslu ustanovení § 13 tr. zák. Uvedl, že neměl jinou možnost se bránit a nůž
použil pouze k sebeobraně, jelikož na něj útočilo více osob v podnapilém stavu,
neútočil však proti jednotlivým osobám, ale nožem toliko máchal. Předmětný nůž
s sebou nosil od doby, kdy byl napaden, a tudíž jej měl u sebe i kritického dne.
Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedl, že skutečnosti namítané obviněným v žádném případě
nekorespondují s jím zvolenými dovolacími důvody a obviněný napadenému
rozhodnutí nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně
stanovených dovolacích důvodů. Stručně připomněl hmotněprávní povahu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že námitka nutné obrany
uplatněná obviněným byla již plně vyhodnocena soudem odvolacím, a proto na toto
odůvodnění toliko odkazuje. Taktéž uvedl, že v daném případě neshledal ani
extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry
učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci. Závěrem se
vyjádřil k druhému obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že ani tento důvod není naplněn, jelikož
řízení předcházející nebylo zatíženo žádnou vadou.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného M. Ch. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako
dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve
zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §
265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst.
1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo
podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2
tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž
zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. Ch. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (týkající se výroku o vině)
směřují převážně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku MUDr. I. D.,
maje za to, že z vyhodnocení všech důkazů vyplývá, že skutek není pokusem
trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr.
zák.) a vadná skutková zjištění (především namítá, že soud nevyhodnotil situaci
správně, tedy že obviněný byl střízlivý a všichni ostatní byli v podnapilém
stavu a útočili na jeho osobu, a proto použil nůž v sebeobraně, tedy toliko v
době, kdy na něho bylo útočeno), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (především
námitka, že nebyl přesně objasněn způsob útoku a okolnosti, za jakých k útoku
došlo, a ani nebyl vyhodnocen vztah mezi způsobem obrany obviněného a počtem
osob na něho útočících). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje
závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže by
tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z
tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak by
soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž
porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku
obviněného, že jednal v nutné obraně a použil nůž toliko v době, kdy bylo na
jeho osobu útočeno, a to více než dvěma osobami, tedy že jednal v souladu s §
13 tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou
zatížena touto namítanou právní vadou a shledal, že tomu tak není.
Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o
nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje,
že pokud obviněný nezván vstoupil do domu své bývalé přítelkyně s loveckým
nožem s kostěnou rukojetí uschovaným v rukávu, a poté, co byl osobami
nacházejícími se v domě vyzván k odchodu, v následné potyčce dotyčný nůž použil
a způsobil jím dvou různým osobám bodnořezná a řezná zranění, Okresní soud v
Karviné – pobočka v Havířově a následně též Krajský soud v Ostravě jako soud
odvolací nepochybily, nepodřadily-li jednání obviněného pod jednání v nutné
obraně ve smyslu § 13 tr. zák. Obviněný vešel do domu své bývalé přítelkyně
ozbrojen nožem, kterýžto byl nožem neskládacím s do ostrého hrotu vybroušenou
čepelí šíře 32 mm a délky 13 cm, tedy zbraní nikoli běžnou, navíc uschovanou v
rukávu. Tvrzení obviněného, že tímto nožem toliko máchal, aby zabránil dalším
útokům na svou osobu, nelze přisvědčit. Ačkoliv některá zranění mohla být
způsobena tímto způsobem, znalec vyloučil, že by veškerá bodná poranění mohla
být vysvětlena pouhým obranným mácháním nožem kolem sebe. Tomu též nasvědčuje
nepřiměřenost povahy namítané obrany a hrozícímu či trvajícímu útoku vůči
obviněnému, kterýžto zasáhl jednu z osob pěti ranami zasazenými do různých míst
na těle. Pokud bezprostředně poté, co zasáhl poškozenou osobu první ranou, dále
vedl útok, nejednalo se již o odvrácení přímo hrozícího útoku, tedy nešlo o
nutnou obranu, ale naopak tímto jednáním obviněný bezpochyby naplnil všechny
zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví ve
smyslu § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný jednal tak, jak je
uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud tedy neshledal mezi právními závěry soudů a skutkovými
zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, žádný nesoulad.
Obviněný bez bližšího rozvedení uplatnil také dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam,
kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité
rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo
toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek
(odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3
tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého
stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl
rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není
rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části
námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Tím, že odvolací soud
postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků
rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního
stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl
přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této
části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. (kteroužto podle obsahu dovolání obviněný nejspíše shledává), Nejvyšší soud
vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s
touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2009
Předseda
senátu:
JUDr. Petr Šabata