4 Tdo 1479/2015-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o
dovolání obviněného V. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8.
2015, sp. zn. 8 To 358/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 11 T 64/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2015, č. j. 11 T 64/2015-153, byl
obviněný V. S. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že jménem spol. W., v úmyslu získat
hutní materiál v celkové ceně 23.040,72 EUR (v přepočtu 582.123,79 Kč) uvedl v
omyl spol. V. L. P. a. T., když její zaměstnance zasláním emailové zprávy ze
dne 29. 11. 2012 informoval, že dne 28. 11. 2012 provedl na její bankovní účet
vedený u The Royal Bank of Scotland platbu ve výši 23.040,72 EUR k úhradě
zálohové faktury vystavené na jím objednaný hutní materiál ze dne 13. 11.
2012, přičemž však ve skutečnosti žádnou platbu neprovedl, neboť neměl dostatek
peněžních prostředků, na základě čehož mu poškozená společnost v domnění, že
záloha je zaplacena, objednaný materiál dodala, čímž shora uvedené společnosti
způsobil škodu ve výši 582.123,79 Kč. Podrobně je uvedený skutek popsán v
předmětném rozhodnutí.
Za tento zločin, jakož i sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 5 T 33/2013, byl
tomuto uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel v trvání 15 měsíců. Dále byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 5 T
33/2013, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. byl obviněný zavázán povinností nahradit poškozené společnosti škodu ve
výši 13.575,92 EUR, která byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého
nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 358/2015 podle § 256 tr. ř., zamítl.
Proti shora citovanému usnesení krajského soudu, jakož i rozsudku Městského
soudu v Brně pak podal obviněný V. S. (dále již jen „obviněný“, případně
„dovolatel“) dovolání, v němž (formálně) uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci své argumentace obviněný namítá, že oba nadepsané soudy chybně dospěly
k posouzení jeho jednání v úmyslu přímém. Toto je vyvráceno zejména výpovědí
svědka R., kterou soudy chybně interpretovaly, když obviněný se naopak mohl
důvodně spoléhat, že dodávka profilů odebraná od poškozené společnosti bude
dalším odběratelem R. ihned uhrazena. Jednalo se tak o zcela běžný obchodní
případ, kdy jedna společnost dluží druhé. Obviněný měl v předmětné době
rozjednáno více obchodů a vzhledem ke kumulaci okolností došlo k jeho druhotné
platební neschopnosti. Po celou dobu trestního řízení vypovídal shodně, nadále
komunikoval s poškozenou a snažil se věci napravit splátkami, které probíhají
doposud. Pro shora uvedené tedy dovolatel má za to, že není naplněna
subjektivní stránka trestného činu a skutek, tak jak je uveden v napadených
rozhodnutích, se vůbec nestal. Současně obviněný uvedl, že též uložený trest se
jeví jako nepřiměřeně přísný, a to až do té míry, že jej lze vyhodnotit jako
nezákonný.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání
vyjádřila v tom směru, aby toto bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. V počátku svého podání shrnula dosavadní okolnosti případu, jakož i
argumentaci obviněného. Dále zdůraznila, že protiprávnost jednání obviněného
byla náležitě objasněna a znaky skutkové podstaty zločinu podvodu lze
jednoznačně spatřovat ve výslovném tvrzení obviněného směrem k poškozené, že
fakturovanou částku již uhradil převodem na účet, ačkoliv věděl, že toto není
pravda. Obviněný pak pokračoval v utvrzování poškozené, když prohlásil, že k
odeslání mu chyběla pouze malá částka a vše napraví a peníze odešle. Ani toto
však nebyla pravda, když věděl, že na bankovním účtu nedisponoval potřebnými
peněžními prostředky. Jmenovaný se tak nemohl spoléhat ani na budoucí nejistou
událost, a to, že jím obstarané zboží po přeprodání uhradí neprodleně spol.
EcoStar International, s. r. o., K. R. Posledně jmenovaný svědek navíc
zdůraznil, že obviněnému nikdy nedal slib, že zboží zaplatí obratem, nejpozději
následující den. Obviněný přes vědomí těchto skutečností opakovaně uváděl
poškozené nepravdivé informace stran provedení požadované platby. Takové
jednání tedy vykazuje podvodný charakter, a nikoli jednání v adekvátní míře
podnikatelského rizika, jak tvrdí obviněný. Ostatně tuto trestnou činnost je
možno – dle státní zástupkyně - vnímat rovněž ve světle osobnosti obviněného,
který byl v minulosti opakovaně trestán pro majetkovou trestnou činnost
podvodného charakteru. Státní zástupkyně se rovněž vyjádřila k otázce sankce,
byť předmětná námitka dovolatele nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle
§ 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pod důvod, který je uvedený v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Daná skutečnost se však vztahuje nikoli k nepřiměřenosti
uloženého trestu, ale nepřípustnému druhu sankce nebo její výměře, která je
dána mimo zákonnou trestní sazbu. V tomto ohledu se však nejedná o shora
citovaný případ, když souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců byl
ukládán v sazbě od 2 do 8 let, tedy pod polovinou zákonné trestní sazby a při
zohlednění všech okolností případu tak nevybočuje z mezí proporcionality
trestní represe.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To
358/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu,
již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně
do skutkové roviny. Obviněný totiž odvolacímu soudu, i soudu prvého stupně,
vytýká, že jeho vinu odvozují z chybné interpretace výpovědi svědka K. R.,
který měl přislíbit okamžité uhrazení částky za odebraný materiál, z čehož by
obviněný dále mohl zaplatit fakturovanou částku poškozené společnosti. Chybnou
právní kvalifikaci pak dovolatel spatřuje v navazující absenci subjektivní
stránky trestného činu, která na takto vytýkané hodnocení důkazu navazuje.
Obviněný tak považuje své jednání za učiněné v mantinelech přípustného
podnikatelského rizika a jeho důsledky směřuje do oblasti občanskoprávní a
nikoliv trestněprávní.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení nalézacím, popřípadě odvolacím
soudem a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Danými
závěry je vázán a je povolán toliko ke zjištění, zda právní posouzení skutku
nekoliduje s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Oba nižší soudy přitom dostatečným
způsobem, a nutno říci, že také správně, vycházely především z vyjádření
zástupců poškozené společnosti Van Leeuwen Pipe and Tube – svědků P. a M.,
kteří potvrdili komunikaci obviněného s poškozenou, i dobrou víru, v níž tato
společnost vyskladnila fakturované zboží, když vycházela z předchozí spolupráce
s obviněným a především jeho ujištěním formou emailu, že zboží bylo uhrazeno.
Při následujících setkáních pak obviněný měnil svá tvrzení tak, jak to nalézací
soud shrnul ve svém rozsudku na str. 7-8. Ve spojení s dalšími zjištěními ke
stavu podnikatelského účtu obviněného, výslechu svědka R. a při dokreslení
okolností o trestní minulost obviněného, pak byl učiněn závěr o úmyslném
protiprávním jednání obviněného V. S. v intencích § 209 odst. 1, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku.
Zločinu podvodu se přitom pachatel dopustí mj., pokud sebe obohatí tím, že
uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu, v daném případě
značnou. Obviněný si musel být a také fakticky byl vědom finanční situace,
která odrážela jeho schopnost hradit sjednané závazky, zejména, že v
inkriminované době bylo na účtu deponováno maximálně okolo 1.700 EUR. Věděl
též, že k získání materiálu od poškozené je zapotřebí uhradit vystavenou
fakturu v objemu 23.040,72 EUR. Již tedy počáteční tvrzení, že fakturovanou
částku uhradil, popřípadě pozdější tvrzení, že tak ihned učiní, neboť na účtu
chybí menší částka, byla jednoznačně mylná. V neposlední řadě se také jmenovaný
nemohl spoléhat na nejisté (okamžité) provedení platby ze strany K. R., což
tento svědek také bezpečně konstatoval. I přes veškeré tyto poznatky však
obviněný zcela vědomě zaslal poškozené Van Leeuwen Pipe and Tube nepravdivé
tvrzení o proběhnuvší platbě, když právě tato informace vedla poškozenou k
vyskladnění objednaného materiálu. Dané jednání, které bylo v rámci trestního
řízení prokázáno, tak zcela evidentně naplňuje shora popsané znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu, neboť obviněný na základě jím uvedené
nepravdivé informace uvedl poškozenou společnost v omyl, v důsledku čehož se
obohatil o odebrané zboží v hodnotě přesahující 500 tis. Kč, která stanoví
dolní hranici značné škody. O subjektivní stránce činu svědčí také následné
chování obviněného, který se ostatně o svém úmyslném jednání svěřil v průběhu
schůzky svědku M., jakož i jeho opakované změny tvrzení (zmíněné již výše),
které adresoval poškozené, tedy nejprve, že částku již zaplatil, poté, že tak
učiní okamžitě, neboť chyběla ještě malá částka na účtu, až po konečné sdělení,
že peníze použil na svůj údajný podnikatelský projekt v zahraničí. Nižšími
soudy zvolená právní kvalifikace jednání tak, jak bylo v průběhu trestního
řízení prokázáno, nevykazuje žádného pochybení.
V projednávané věci pak nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími
právními závěry. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí
daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., a tudíž jim nelze
vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného
na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů
vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno
zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak,
že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Právě uvedené dovolací soud konstatuje ve vztahu k dalším dvěma argumentům,
které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí. Primárně se jedná
o fakt, že svým dovoláním nebrojí pouze proti rozhodnutí Krajského soudu v
Brně, ale též proti rozhodnutí soudu nalézacího, tedy Městského soudu v Brně.
Ačkoliv tedy není zřejmé, zda obviněný své dovolání staví rovněž na důvodu
uvedeném v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je Nejvyšší soud nucen uvést, že
taková námitka by nebyla opodstatněná.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy,
kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného
přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo
byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení
byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však žádná ze shora uvedených alternativ důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohla být naplněna, neboť konkrétní
dovolací argumentace obviněného dílem (z podstatné části) žádnému z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídala, dílem šlo o
námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné. Krajský soud v
Brně pak jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném
prostředku rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem.
V rámci podaného dovolání obviněný rovněž namítal nepřiměřenou přísnost
uloženého trestu, a to do takové míry, že danou sankci lze – dle jeho názoru –
vyhodnotit jako nezákonnou. Ačkoliv sice formálně dovolatel ve svém podání
nezmiňuje důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy, že mu byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v tr. zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, vzhledem k
učiněné námitce se Nejvyšší soud touto otázkou rovněž zabýval a dospěl k
závěru, že není důvodná. Obviněný V. S. byl uznán vinným zločinem podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž mu byl za tento, jakož i
za sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr.
zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze
dne 28. 11. 2013, sp. zn. 5 T 33/2013, uložen souhrnný trest odnětí svobody ve
výměře 42 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně
mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 15 měsíců.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou
alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž
byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez
splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě
určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh
trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch
odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně
definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně
prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu
odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu
zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném
překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její
dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody).
Obviněnému byl za splnění zákonných podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen
souhrnný trest podle ustanovení zákona, které se vztahuje na trestný čin
nejpřísněji trestný, tedy podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku. V jeho rámci byl
jmenovaný ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do osmi let. Již soud prvního
stupně přitom ve svém rozhodnutí (str. 9 rozsudku) správně vymezil shora
uvedená zákonná kritéria ukládání trestu, zohlednil specifika případu,
polehčující i přitěžující okolnosti, a to vše podřadil osobnosti pachatele.
Pakliže soudy dospěly k názoru, že na obviněného, který již byl v minulosti
opakovaně soudně trestán pro jinou úmyslnou trestnou činnost (rovněž majetkové
povahy) nelze působit ještě podmíněně odloženým trestem odnětí svobody, který
byl vymezen stále ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby a doplněn
trestem zákazu činnosti pojícím se k jeho sbíhající se trestné činnosti, nelze
v takovém případě jakýmkoliv způsobem konstatovat vybočení ze zákonných
mantinelů, a to, jak co do druhu ukládané sankce, tak její výměry.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že skutek obviněného byl právně kvalifikován správně, přičemž v
průběhu dosavadního trestního řízení nedošlo k porušení jakýchkoliv práv
jmenovaného, když orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s
příslušnými zákonnými ustanoveními, za jejichž užití pak byla soudem
konstatována vina obviněného a tomuto uložen trest plně v intencích
trestněprávních předpisů. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud
postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podané dovolání odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr.
Michael Vrtek, Ph. D.