4 Tdo 1480/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dn 14. ledna
2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P.
Š. o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
3. 9. 2009, sp. zn. 1 To 53/2008, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.
9. 2009, sp. zn. 1 To 53/2008, z r u š u j e ve výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2, věty druhé, tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
V souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. se obviněnému P. V., při
nezměněných výrocích o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) zák. č. 40/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr.
zák.) a o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9.
2009, sp. zn. 1 To 53/2008, ukládá podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání 3 (t ř í) let.
Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. se obviněnému výkon trestu odnětí
svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 5 (p ě t i) let a nad
obviněným se současně vyslovuje dohled.
Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. se obviněnému ukládá trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 5 (p ě t i) let.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 52 T 10/2005, byl
obviněný P. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4
tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil
tím, že
jako jednatel společnosti A. I., spol. s r.o., se sídlem D., Z., zapsané v
obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 15913,
v období od 16. října 1995 do 16. října 1997 uzavřel osobně nebo
prostřednictvím sítě obchodních zástupců společnosti A. G., a.s., zastoupené
RNDr. M. J. po území celé České republiky nejméně s celkem 355 poškozenými
celkem 501 smluv o tichém společenství, ve kterých se zavázal ve stanovených
lhůtách, od šesti měsíců do čtyř let, zhodnotit jimi vložené finanční
prostředky dalším podnikáním a tyto vyplatit zpět včetně sjednaného úrokového
navýšení,
a to na základě reklamní kampaně zejména formou inzerce v tisku, poskytováním
informačních letáků i osobním kontaktem obchodních zástupců s poškozenými
klienty, v níž kromě slibovaného zcela nereálného zúročení vkladů budoucích
tichých společníků v garantované výši 20-39 % ročně z investované částky dle
typu uzavřené smlouvy, výnos z čistého zisku v předpokládané výši 15 % ročně z
peněžitého vkladu a zhodnocení vkladu v souvislosti s plánovaným nárůstem
čistého obchodního jmění ve výši 5 % ročně z peněžitého vkladu vypláceného při
vrácení vkladu, tiché společníky prostřednictvím propagačních materiálů i
obchodních zástupců nepravdivě ujišťoval mimo shora uvedené informace o
zajištění jejich vkladů garantovaným základním jměním společnosti ve výši 300
milionů Kč, ač společnost reálně takovýto majetek nikdy nevlastnila a základní
jmění společnosti bylo tvořeno po jeho navýšení dne 2. 5. 1995 z 99 % toliko
nepeněžitým vkladem společnosti A. F., spol. s r.o., v podobě 272.728 ks akcií
společnosti M., a.s., na které majetek již dne 23. 10. 1995 byl podán návrh na
konkurz a tento prohlášen dne 13. 5. 1996, tudíž se nejednalo o reálný majetek,
z něhož by tiší společníci mohli být uspokojováni, dále ujišťoval o jedinečných
možnostech podnikání společnosti A. I., spol. s r.o., v oblasti poskytování
finančních půjček dalším subjektům oproti zástavám nemovitostí v
několikanásobně vyšších hodnotách, dále ujišťoval, že sdružení A. G.
zahrnující i společnost A. I., spol. s r.o., je mezinárodní sdružení
společností působících v různých odvětvích ekonomiky, zejména v oblasti
financí, cenných papírů, realit a leasingu, společnost A. I., spol. s r.o.,
přitom nevyvíjela ve shora zmíněném období činnost, která by zabezpečila
navrácení vkladů tichým společníkům, včetně slibovaných úroků, ve sjednaných
lhůtách, přičemž s ohledem na způsob hospodaření a finanční stav společnosti A.
I., spol. s r.o., obžalovaný věděl, že smluvní závazky společnost nebude
pravděpodobně schopna splnit v případě většiny poškozených a byl srozuměn s
tím, že podíl na zisku a vklad jim eventuálně nebudou vyplaceny, což se také
stalo, takto od poškozených vylákal celkem 21.651.725,- Kč, z nichž však
vkladatelům vyplatil jen nejméně 1.495.499,- Kč, a takto je poškodil celkem o
19.456.366,- Kč, které použil dílem na provoz a výdaje společnosti a dílem
nezjištěným způsobem.
Konkrétní případy, kdy obviněný jednal výše popsaným způsobem, jsou podrobně
specifikovány ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Za uvedený trestný čin byl obviněný P. V. podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev
na dobu pěti roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozeným F. M., S.
D., L. J., E. U., I. S., L. H., M. N., J. Š., M. B., B. B., M. K., M. Z., J.
G., R. P., A. L., O. R., M. N., M. H., I. S., L. M., H. Č., L. Č., J. Č., H.
V., S. V. škodu ve výši uvedené ve výroku tohoto rozsudku.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození F. M., E. U., L. H., J. Š., M. K., J.
G., O. R.a H. Č. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný P. V. výše uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně
podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
jako jednatel společnosti A. I., spol. s r.o., se sídlem D., Z., zapsané v
obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 15913,
od roku 1995 do roku 1997 uskutečnil reklamní kampaň, při které sliboval
zúročení vkladů budoucích tichých společníků v garantované výši 20-39 % ročně z
investované částky dle typu uzavřené smlouvy, výnos z čistého zisku v
předpokládané výši 15 % ročně z peněžitého vkladu a zhodnocení vkladu v
souvislosti s plánovaným nárůstem čistého obchodního jmění ve výši 5 % ročně z
peněžitého vkladu vypláceného při vrácení vkladu,
poté v období od 16. října 1995 do 15. října 1997 uzavřel osobně nebo
prostřednictvím obchodních zástupců po území celé České republiky nejméně s 358
osobami 507 smluv o tichém společenství, ve kterých se zavázal ve stanovených
lhůtách, od šesti měsíců do čtyř let, zhodnotit jimi vložené finanční
prostředky dalším podnikáním a tyto vyplatit zpět, včetně sjednaného úrokového
navýšení,
přičemž tichým společníkům uváděl nepravdivé informace o zajištění jejich
vkladů garantovaným základním jměním společnosti ve výši 300 mil. Kč, ač
společnost reálně takovýto majetek nikdy nevlastnila a nevyvíjela ve shora
zmíněném období žádnou činnost, která by zabezpečila navrácení vkladů tichým
společníkům, včetně slibovaných úroků, ve sjednaných lhůtách, v důsledku čehož
poškodil níže uvedené tiché společníky nevrácením jejich vkladů o celkovou
částku 22.240.725,- Kč takto:
13.F. Č., smlouva ze dne 4.1.1996 na částku 500.000,- Kč,
23. Mgr. S. Š., smlouva ze dne 19.3.1996 na částku 20.000,- Kč,
114. M. K., smlouva ze dne 1.12.1996 na částku 50.000,- Kč,
166. J. Č., smlouva ze dne 29.1.1997 na částku 20.000,- Kč,
193. B. Z., smlouva ze dne 8.3.1997 na částku 50.000,- Kč,
234. Z. K., smlouva ze dne 24.4.1997 na částku 5.000,- Kč,
254. B. D., smlouva ze dne 7.5.1997 na částku 10.000,- Kč,
když nalézací soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není
trestným činem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 52 T 10/2005,
podal odvolání jednak obviněný P. V. a prostřednictvím společného zmocněnce i
poškození M. N., Ing. L. H., Ing. F. M., MUDr. M. K., J. Š. a E. U. O podaných
odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, sp. zn.
1 To 53/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), písm. f), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání obviněného a poškozené M. N. napadený rozsudek částečně zrušil
ve výrocích o testech a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněnému P. V. za odvoláním nezměněný trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl
obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49
odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla současně
obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným Ing. F. M., S. D., L. J., E.
U., I. S., Ing. L. H., M. N., J. Š., M. B., B. B., MUDr. M. K., M. Z., J. G.,
R. P., A. L., O. R., M. N., M. H., I. S., L. M., H. Č., L. Č., J. Č., H. V. a
S. V. škodu ve výši uvedené ve výroku tohoto rozsudku.
Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byli poškození Ing. F. M., E. U., Ing. L. H., J. Š.,
MUDr. M. K., J. G., O. R. a H. Č. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 256 tr. ř. byla odvolání
poškozených Ing. L. H., Ing. F. M., MUDr. M. K., J. Š. a E. U. jako nedůvodná
zamítnuta.
Následně podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.1.2009, sp. zn. 1 To 53/2008, dovolání s
odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., o
kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30. 6. 2009, sp.
zn. 4 Tdo 636/2009, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek v
celém rozsahu zrušil, podle § 265k odst. 2, věty druhé, tr. ř. zrušil také
další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky zkráceně uvedl, že
soudy prvního a druhého stupně se při svém rozhodování v dané věci neřídily
dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu
České republiky ohledně nepřiměřené délky trestního řízení. Nejvyšší soud České
republiky vyslovil názor, že vzhledem k nepřiměřené délce probíhajícího
trestního řízení není možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu o snížení
nepodmíněného trestu odnětí svobody ze 7 na 6 let za dostačující a že odvolací
soud se především nezabýval vlivem nepřiměřené délky trestního řízení na
přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného se zřetelem na § 88 odst. 1 tr.
zák.
Po vrácení věci ze strany Nejvyššího soudu České republiky rozhodl Vrchní soud
v Olomouci opětovně rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 1 To 53/2008, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu
odvolání obviněného a poškozené M. N. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 16.7.2008, sp. zn. 53 T 10/2005, částečně zrušil v celé jeho odsuzující
části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. V. uznal
vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák., kterého se dopustil výše popsaným jednáním, za což mu byl uložen
podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obviněnému dále uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech
obchodních společností a družstev na dobu pěti let a podle § 228 odst. 1 tr.
ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným Ing. F. M., S. D., L.
J., E. U., I. S., Ing. L. H., M. N., J. Š., M. B., B. B., MUDr. M. K., M. Z.,
J. G., R. P., A. L., O. R., M. N., M. H., I. S., L. M., H. Č., L. Č., J. Č., H.
V. a S. V. škodu ve výši uvedené ve výroku tohoto rozsudku.
Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byli poškození Ing. F. M., E. U., Ing. L. H., J. Š.,
MUDr. M. K., J. G., O. R. a H. Č. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 256 tr. ř. byla odvolání
poškozených Ing. L. H., Ing. F. M., MUDr. M. K., J. Š. a E. U. jako nedůvodná
zamítnuta.
Také proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.9.2009, sp. zn. 1 To
53/2008, podal obviněný P. V. dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g),
písm. l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že o jeho
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto v odvolacím řízení
v rozporu se zákonem, když byl dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle názoru obviněného odvolací soud v novém odvolacím
řízení nesplnil v plném rozsahu pokyny dovolacího soudu a nerespektoval v
plném rozsahu jeho právní názor, neboť po právní stránce sice kvalifikoval jeho
jednání jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale
již nerespektoval právní názor dovolacího soudu v otázce délky řízení a s tím
související otázkou ukládaného trestu. Obviněný má za to, že nedošlo k
výraznému zohlednění délky trestního řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouho, a
to z příčin, které obviněný nezavinil. Závěrem svého dovolání proto obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2009, sp.
zn. 1 To 53/2008, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a aby podle §
265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci tak, že obviněnému uloží přiměřený
trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu.
Dovolatel současně uvedl, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání
ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání částečně
vyhovět a uložit obviněnému P. V. nepodmíněný trest odnětí svobody ve třetině
zákonné trestní sazby dle § 250 odst. 3 tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud České republiky
poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem
určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu
odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění
skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke
zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán
činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění –
skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování
tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§
125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu.
V případě projednávané trestní věci obviněný podal dovolání z důvodů podle §
265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. s tím, že odvolací soud nerespektoval
právní názor Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího ohledně
délky řízení a s tím související otázkou ukládaného trestu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se
nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
V případě projednávané věci se dovolací námitka obviněného týká nepřiměřenosti
uloženého trestu a jako takovou ji je možno podřadit pod deklarovaný dovolací
důvod.
Nejvyšší soud České republiky již ve svém výše zmíněném rozhodnutí ze dne 30.
6. 2009, sp. zn. 4 Tdo 636/2009, uvedl následující:
Délka trestního řízení v takovém časovém rozsahu nemůže být považována za
odpovídající a přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k čl. 36 odst. 1 ve
spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterých má každý
právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě. Časový horizont toho, kdy je vyhlášeno konečné rozhodnutí ve
věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkového spravedlivého řízení. Tento
názor vyslovil již v mnoha svých rozhodnutí Ústavní soud (např. sp. zn. I ÚS
554/2004, IV. ÚS 358/1998, I. ÚS 600/2003) a dospěl při svém rozhodování k
závěru, že v případě ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň
třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele je v souvislosti s
délkou řízení ještě zásahem proporcionálním či nikoli. Je třeba přihlížet i k
tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně
stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí
třeba pohlížet jako na nevinného, avšak zátěží pro obviněného je již samotný
fakt trestního stíhání.
V rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/2003 a II. ÚS 445/98,
je poukazováno na to, že při posuzování „přiměřenosti doby řízení“ je třeba
vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti,
chování účastníků řízení, především pak stěžovatele.
Na základě výše uvedených hledisek je třeba dovolání obviněného považovat za
právně relevantní a též důvodné.
Vrchní soud v Olomouci v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 3. 9. 2009, sp.
zn. 1 To 53/2008, při respektování právně závazných názorů vyslovených
Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo
636/2009, uznal obviněného P. V. vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. s tím, že délka příslušného trestního řízení
je neodpovídající požadavkům plynoucím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a že na celkové délce trestního stíhání se obviněný svým
zaviněním ve většině případů nepodílel. Proto nebylo možno jednání obviněného
kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Při novém výroku o vině poté Vrchní soud v Olomouci uložil obviněnému mimo jiné
trest odnětí svobody ve výměře 5 let s tím, že přihlédl jak k okolnosti
polehčující, tj. že obviněný vedl před i po spáchání činu řádný život, tak i k
okolnosti přitěžující spočívající v tom, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že
obviněný svým jednáním způsobil velkému počtu poškozených rozsáhlou škodu,
kterou ani zčásti neuhradil.
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, jak již bylo uvedeno v předchozím
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo
636/2009, že k zahájení trestního stíhání obviněného P. V. došlo na základě
sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr.ř. ze dne 19. 2. 1999, které obviněný
převzal dne 23.2.1999. V rámci přípravného řízení došlo ke dvojímu výslechu
obviněného v přítomnosti jeho obhájce – dne 19.7.1999 (č.l. 868-869) a dne
16.7.2001 (č.l. 870-871), při nichž obviněný využil práva odepření výpovědi. Přípravné řízení bylo ukončeno po seznámení obviněného a jeho obhájce se spisem
(dne 15.11.2001 /č.l. 972-973/ a dne 23.11.2001 /č.l. 974-975/) podáním
obžaloby u soudu dne 10.1.2002. Dne 13.3.2002 nařídil soud hlavní líčení na
dny 24.-26., 28.6.2002 (č.l. 1046-1047), které se však neuskutečnilo z důvodu
nepřítomnosti obviněného (č.l. 1517-1518) a jeho žádosti o odročení jednání z
důvodu nepříznivého zdravotního stavu (č.l. 1483-1485). S projednáváním věci
bylo započato při hlavním líčení dne 9.12.2002 (č.l. 1847-1854), přičemž
pokračováno v něm bylo při hlavních líčeních konaných dne 19.12.2002 (č.l. 1856-1864), dne 24.2.2003 (č.l. 1932-1940), dne 25.3.2003 (č.l. 1951-1973), dne
15.5.2003 (č.l. 1991a-2002), dne 13.6.2003 (č.l. 2053) a dne 26.8.2003 (č.l. 2064-2068 – jednání v nepřítomnosti obviněného dle žádosti č.l. 2063). Dne
1.9.2003 došlo k vyhlášení rozsudku (č.l. 2069-2100). Počínaje dnem 2.2.2004
začal soud prvního stupně doručovat vyhotovení rozsudku a dne 20.5.2004 věc
předložil odvolacímu soudu s odvoláním obviněného a poškozené MUDr. K. Odvolací
soud dne 7.6.2004 vrátil spis soudu prvního stupně k odstranění nedostatků při
doručování rozsudku a po jeho opětovném předložení dne 8.9.2004 (č.l. 2299) o
podaných odvoláních rozhodl dne 9.12.2004 (č.l. 2300-2301). Po vrácení věci
soudu prvního stupně dne 6.1.2005 (č.l. 2303) došlo k tomu, že státní zástupce
vzal obžalobu zpět (č.l. 2345) a po kladném stanovisku obviněného ze dne
16.3.2005 (č.l. 2347) došlo k vrácení věci do stadia přípravného řízení. Dne
2.5.2005 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného podle §
160 odst. 1, odst. 5 tr.ř. pro dílčí skutky v tomto usnesení uvedené (č.l. 2350-2365) a k vydání usnesení, jímž byla stížnost obviněného proti tomuto
usnesení zamítnuta (č.l. 2371-2385) a po výslechu obviněného (č.l. 2394-2395) a
seznámení obhájce se spisem (č.l. 2399-2400) byla podána u soudu dne 11.10.2005
nová obžaloba (č.l. 2424-2460). Dne 30.1.2007 došlo (č.l. 2490-2492) k nařízení
hlavního líčení na dny 17.-19.4., 24.-26.4., 22.-24.5. a 19.-21.6.2007 a dne
9.2.2007 k vydání rozhodnutí (č.l. 2493), že poškození svá práva mohou
uplatňovat jen prostřednictvím společného zmocněnce. Následně bylo hlavní
líčení několikrát odročeno z důvodu zdravotního stavu obviněného a zdravotní
stav obviněného byl přezkoumán znalcem (viz posudek č.l. 2708-2719). Poté se
uskutečnilo hlavní líčení ve dnech 29.1.2008 (č.l. 2757-2763), 30.1.2008 (č.l. 2801-2806, 31.1.2008 (č.l. 2807-2810), 8.4.2008 (č.l. 2850-2867), 9.4.2008
(č.l. 2871-2891), 10.4.2008 (č.l.
2898-2910), 28.4.2008 (č.l. 2928-2936) a
16.7.2008 (č.l. 2952-2984), kdy byl vyhlášen odvoláním napadený rozsudek. Po
jeho vyhotovení a vypravení, jakož i po vyhotovení a vypravení opravného
usnesení (č.l. 3096), byl spis dne 20.10.2008 předložen odvolacímu soudu, dne
29.1.2009 odvolací soud vyhlásil rozsudek, proti kterému obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce dovolání a dne 1.6.2009 byl spis předložen
Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o dovolání, o kterém bylo
rozhodnuto 30. 6. 2009. Následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci 3. 9. 2009.
Celková délka trestního stíhání obviněného P. V. tedy přesahuje 10 roků s tím,
že od spáchání předmětného trestného činu uplynulo již přes 12 let.
V průběhu řízení bylo shledáno několik fází, kdy zůstávaly příslušné orgány
činné v trestním řízení zcela nečinnými, resp. kdy jimi nebyly prováděny žádné
procesní úkony. Již na počátku přípravného řízení trvalo téměř půl roku od
zahájení trestního řízení, než byl proveden první výslech obviněného (dne
19.7.1999) a další jeho výslech se uskutečnil až dva roky poté (dne 16.7.2001).
Rovněž doba od vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (dne
1.9.2003) a předložení věci odvolacímu soudu (dne 20.5.2004) přesahuje dobu
delší než 8 měsíců. Dne 11.10.2005 byla u soudu prvního stupně podána nová
obžaloba ve věci a až dne 30.1.2007 (tedy opět více než po roce) došlo k
opětovnému nařízení hlavního líčení. Naopak jednání obviněného, pomineme-li
objektivní hledisko jeho nepříznivého zdravotního stavu, nijak významně k
celkové délce trestního řízení nepřispělo.
Vrchní soud v Olomouci na základě odvolání proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 52 T 10/2005, přihlédl k časovému odstupu od
spáchání skutku i k délce trestního řízení a obviněnému P. V. snížil původní
uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ze 7 na 6 let. Následně, na základě
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo
636/2009, rozhodl opětovně Vrchní soud v Olomouci v příslušné věci tak, že
obviněnému snížil nepodmíněný trest odnětí svobody ze 6 let na 5 let s
odůvodněním, že obviněnému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5
let dostatečně vystihuje zmírnění zájmu na postihu pachatele trestného činu
(obviněného) v důsledku uplynuvší doby, tj. ve smyslu jistého oslabení zájmu na
postihu pachatele trestného činu z hlediska individuální i generální prevence s
tím, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se odvolacímu soudu jevilo
jako důvodné.
S tímto míněním Vrchního soudu v Olomouci však, dle názoru Nejvyššího soudu
České republiky, nelze souhlasit, neboť v návaznosti na výše zmíněné obecné
názory Ústavního soudu České republiky a na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo na to, aby jeho
věc byla spravedlivě projednána v přiměřené lhůtě, není možno uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody považovat za proporcionální zásah, a to
vzhledem k nepřiměřené délce daného trestního řízení.
Na tomto místě je třeba zmínit nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12.
10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/2009, kde byla rovněž řešena otázka nepřiměřené
délky trestního řízení s tím, že pachatel se dopustil trestného činu v roce
1998, trestní stíhání bylo zahájeno 4. 11. 2002 a odvolací řízení bylo skončeno
usnesením ze dne 15.3.2007, tedy od zahájení trestního stíhání do vydání
rozhodnutí odvolacím soudem uběhlo necelých pět let a od samotného spáchání
trestného činu uběhlo přibližně 9 let. Pachateli byl uložen mimo jiné i
nepodmíněný trest odnětí svobody, s čímž však Ústavní soud České republiky
vyslovil nesouhlas a rozhodnutí obecných soudů v uvedené věci zrušil s
následujícím odůvodněním:
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy při posuzování této trestní věci
nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům
stěžovatele (čl. 4 Ústavy), čímž porušily rovněž základní principy, na nichž je
vystavěn materiální právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Tato výtka směřuje
zejména vůči odvolacímu (resp. dovolacímu) soudu, jenž ponechal v platnosti
rozhodnutí soudu nalézacího, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest
odnětí svobody, aniž by byl ovšem respektován požadavek spravedlivé rovnováhy
mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na
stíhání a potrestání stěžovatele. Tímto postupem obecné soudy dle mínění
Ústavního soudu porušily čl. 8 odst. 2 Listiny [srov. k tomuto závěru i nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, Sbírka rozhodnutí,
svazek 36, nález č. 67]. Důvodem této neproporcionality přitom je nezohlednění
délky trestního řízení stejně jako (a to zejména) doby uplynuvší od spáchání
skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany
druhé nezohlednění předchozího a následného života stěžovatele, zátěže plynoucí
z délky trestního řízení atd.“
V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny
respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu,
resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li
ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního
státu, je třeba při jejich aplikaci trvat na uplatnění zásady přímosti a
bezprostřednosti takové ochrany. Shledá-li již sám obecný soud porušení
základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k
dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky,
kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární
zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány
poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní
soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li
mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány
vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby
obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil
závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.
Ústavní soud České republiky v uvedeném rozhodnutí rovněž obecně konstatoval,
že trestní předpisy znají celou řadu prostředků, jež proporcionalitě trestu
vyhovují - jedná se např. o upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy,
odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné
trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného
trestu, až po zastavení trestního stíhání.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti a vzhledem k okolnostem, že předmětný
skutek byl spáchán před více než 12 lety, trestní řízení trvalo více než 10
let, nejednalo se o nějak významně komplikovanou trestní věc, v době po
spáchání činu obviněný vedl řádný život, k průtahům v řízení nedošlo jeho
zaviněním a že trestní řízení trpělo nesoustředěností a pochybeními orgánů
činných v trestním řízení, je dle názoru Nejvyššího soudu České republiky nutno
učinit závěr, že odvolací soud tím, že uložil obviněnému P. V. nepodmíněný
trest odnětí svobody, nerespektoval požadavek spravedlivé rovnováhy mezi
omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a
potrestání pachatele na straně druhé (neproporcionalita), čímž porušil čl. 8
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jednak nezohlednil délku
trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání skutku, a jednak
nezohlednil předchozí a následný život obviněného, psychickou zátěž z
probíhajícího trestního řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se v předmětné věci neřídil (resp.
řídil jen částečně) právními názory uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo 636/2009, když s odkazem na
délku doby, po kterou je trestní stíhání vedeno, snížil obviněnému nepodmíněný
trest odnětí svobody ze 6 na 5 let. Takové rozhodnutí však není možno
považovat, vzhledem k nepřiměřené délce trestního řízení, za dostatečné.
Obviněný své dovolání opírá dále o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace
není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky
obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř.
zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je
zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít,
že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto
důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal
přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto
na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky po zhodnocení všech relevantních skutečností v
souladu s ustanovením § 31 odst. 1 tr. zák. dospěl k závěru, že v případě
projednávané trestní věci bude účelu trestu podle § 23 odst. 1, odst. 2 tr.
zák. dosaženo i bez přímého výkonu trestu odnětí svobody s tím, že za
nejúčelnější považuje alternativní způsob potrestání obviněného spočívající v
podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem podle § 60a tr. zák. a
v trestu zákazu činnosti. Při ukládání trestu bylo přihlédnuto k tomu, že
obviněný P. V. nebyl dosud soudně trestán, z místa bydliště k němu není
negativních připomínek.
Se zřetelem na výše uvedené Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.9.2009, sp. zn. 1 To 53/2008, podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu, podle § 265k odst. 2, věty
druhá, tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a v
souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil podle § 250 odst.
3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 60a odst. 1, odst. 2
tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 5 let a současně byl nad obviněným vysloven dohled, a to
v rozsahu uvedeném v § 26a odst. 1 a § 26b odst. 1 tr. zák. Dále byl podle § 49
odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 5 let.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 tr. ř. ve veřejném zasedání.
Pro úplnost zbývá dodat, že nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění
zák. č. 306/2009 Sb.) užitý jako celek není pro obviněného P. V. příznivější ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 1 cit. zák., o vině trestným činem podvodu bylo
pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. účinného v době spáchání trestného činu, takže i trest byl
Nejvyšším soudem ukládán podle tohoto tr. zák. Trest odnětí svobody, jehož
výkon je podmíněně odložen na zkušební dobu při vyslovení dohledu, lze uložit
podle tr. zákona i tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2010
Předseda senátu
JUDr. J. P.