4 Tdo 1518/2014-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince
2014 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 24. 7. 2014, sp. zn. 6 To 236/2014, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 265/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 7 T
265/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného
rozsudku dopustil tím, že
dne 16.10.2013 v době kolem 2:00 hodin, v O.-S., na ulici O., na tramvajové
zastávce S. m. ve směru na O. v zištném úmyslu nejprve oslovil poškozeného P.
L., zda nemá peníze nebo drobné na pivo, na což mu poškozený odvětil, že nemá,
načež spolu s poškozeným nasedl do tramvajové linky jedoucí ve směru D. I., kde
si k poškozenému přisedl a opakovaně jej žádal, aby mu dal peníze, na což
poškozený několikrát odpověděl, že žádné peníze nemá, a poté, když poškozený z
tramvaje vystoupil na zastávce N. ř. V. v O.-V., odkud pokračoval chůzí směrem
k Č. A., obviněný tramvaj rovněž opustil a následoval jej, když poškozeného
dostihnul poblíž popelnic, kde ho chytil a opakovaně jej žádal, aby dal peníze
na perník, na což poškozený reagoval tak, že mu stále opakoval, že peníze nemá,
načež obviněný mu sahal do kapes a vytáhl si z kapsy blíže neurčený ostrý
předmět, který poškozenému přiložil na krk s tím, že ho jinak probodne, když mu
peníze nedá, s čímž poškozený souhlasil, avšak vydání peněz podmínil tím, že
obviněný nezjištěný předmět, kterým ho ohrožoval, schová, což obviněný učinil,
načež poškozený z kapsy tepláků vytáhl pepřový sprej, kterým se snažil
obviněnému nastříkat do obličeje, přitom hlasitě křičel o pomoc a vydal se na
útěk směrem k autosalonu R. T. na ulici R. v O.-V., kam jej obviněný následoval
a dostihnul ho, strčil do něj, oba spadli na zem, kutáleli se z kopce, přičemž
mu obviněný vyhrožoval, že mu sprejem poškozeného, který mu z kapsy vypadl a
obviněný jej vzal, nastříká do obličeje, když fyzických ataků vůči poškozenému
zanechal, až když byl vyrušen strážným společnosti R. T., který reagoval na
volání poškozeného o pomoc a vyběhl z prodejny, načež obviněný místo incidentu
opustil, chvíli poté byl však zadržen přivolanou hlídkou Policie ČR.
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle § 56 odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního
soudu v Ostravě, sp. zn. 74 T 214/2013, ze dne 3. 12. 2013, který nabyl právní
moci dne 3. 12. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 7 T
265/2013, podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v
Ostravě rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 6 To 236/2014, tak, že z podnětu
odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že obviněný J. K. byl odsouzen za výše uvedený trestný čin a sbíhající se
přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 74 T 214/2013,
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6
měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen
do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního
soudu v Ostravě, sp. zn. 74 T 214/2013, ze dne 3. 12. 2013, který nabyl právní
moci dne 3. 12. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 6 To
236/2014, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Obviněný J. K. ve svém dovolání namítl, že mu byl nesprávně ukládán trest za
využití § 59 odst. 1 tr. zákoníku, který upravuje podmínky nezbytné pro
mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Dále uvedl, že soud nedostatečně
zohlednil všechny skutečnosti, k nimž byl z hlediska formálních a materiálních
podmínek tohoto institutu, se zřetelem na ustálenou judikaturu, povinen
přihlédnout, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012,
č. j. 8 Tdo 688/2012-34 a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 747/06. V
této souvislosti namítl, že nebyla splněna jedna z podmínek aplikace uvedeného
zákonného ustanovení, spočívající v tom, že závažnost nově (opětovně)
spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním
okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Obviněný
vytknul, že soudy v limitech § 59 odst. 1 tr. zákoníku dostatečně neposoudily
závažnost jím spáchaného zvlášť závažného zločinu s důrazem na to, že musí
převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry,
aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí
svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť
závažného zločinu. Tuto otázku soudy podle jeho názoru nehodnotily ze všech
rozhodných hledisek, a proto ani nezvažovaly, zda lze trestní postih pachatele
zajistit i bez zvýšení horní hranice trestu. Dále obviněný odkázal na podobnost
své trestní věci s trestní věcí řešenou Nejvyšším soudem v rozhodnutí 8 Tdo
688/2012 a vyjádřil názor, že použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku v jeho případě
není úměrné jak povaze činu, tak ani důraznosti dosavadního působení na jeho
osobu, když doposud byl odsuzován převážně pro drobnou majetkovou trestnou
činnost, čemuž odpovídají i ukládané tresty za tato jednání. Jediný záznam,
který se v jeho výpisu z trestního rejstříku vymyká všem ostatním, se týká
zvlášť závažného zločinu loupeže a dalších trestných činů, za jejichž spáchání
mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, tedy na samé spodní
hranici zákonné trestní sazby.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal Krajskému
soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a
k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu
sp. zn. 8 Tdo 688/2012 a také v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 747/06, na něž obviněný ve svém dovolání odkazuje a v tam řešených situacích
shledává paralelu s trestní věcí vlastní, lze konstatovat následující:
Pokud jde o zákonný předpoklad opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu,
za který byl již pachatel potrestán, v projednávané věci o jeho naplnění
nevznikají žádné pochybnosti, neboť obviněný tím, že se nyní dopustil zločinu
loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který je ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku
zvlášť závažným zločinem, a dříve byl potrestán mimo jiné pro dvojnásobný
zločin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 9 T 185/2010, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 3 To 105/2011, a to k
úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, z jehož výkonu
byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16.
4. 2012, sp. zn. 42 PP 72/2012, naplnil podmínku předchozího odsouzení pro
zvlášť závažný zločin. Toto odsouzení představuje znak potrestání, protože
obviněnému byl citovaným rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody,
který alespoň zčásti vykonal. Uvedená formální podmínka je však jen jednou z
řady dalších skutečností, které je nutné z hledisek § 59 odst. 1 tr. zákoníku
zkoumat a posuzovat, neboť vedle této okolnosti musejí být současně splněna
další kritéria, a to vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu s přihlédnutím k
ostatním okolnostem případu nebo ztížená možnost nápravy pachatele.
Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy
usuzuje
s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež
nastaly, apod. Tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti
zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice
příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá
závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Současně s tím by měl
korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez
zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla
odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného
zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti
případu. Důležitou okolností je i recidiva pachatele, a proto bude odůvodňovat
závěr o vysoké závažnosti právě souzeného zvlášť závažného zločinu především
poměrně krátká doba, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí
svobody, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož
závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li předchozím odsuzujícím
rozhodnutím uložen pachateli citelnější (delší) nepodmíněný trest odnětí
svobody, spáchal-li pachatel další zvlášť závažný zločin dokonce ve zkušební
době po podmíněném propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody,
spáchal-li pachatel po předchozím potrestání více zvlášť závažných zločinů v
souběhu, za které je nyní souzen, atd. Domnívá se, že soudy ve věci doposud
činné dostatečným způsobem provedly hodnocení všech shora zmiňovaných okolností
nezbytných pro aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Toto hodnocení, jež nalezlo
odraz v úvahách rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. str. 9-11
rozsudku Okresního soudu v Ostravě a zejména str. 7-11 rozsudku Krajského soudu
v Ostravě), ovšem vyznělo odlišně, než v rozhodnutích Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu, jež ve své dovolací argumentaci využil obviněný. Je to však
zcela logické, neboť v konkrétnostech tato judikatorní rozhodnutí na nyní
projednávanou věc vůbec nedopadají, když na rozdíl od nyní projednávané věci
pojednávají v rámci dané skutkové podstaty dle § 173 tr. zákoníku o méně
závažném jednání, typově nijak nevybočujícím z obvyklé úrovně nebezpečnosti
takových činů, taktéž osobnost pachatele vykazovala zcela jiné rysy než v
projednávaném případě. Poukazuje zejména na to, že ve věci sp. zn. 8 Tdo
688/2012 šlo o pachatele blízkého věku mladistvých s nepříliš bohatou a nijak
mimořádně závažnou trestní i přestupkovou minulostí s výjimkou jediného
odsouzení za provinění loupeže, k němuž se váže splnění podmínek podle § 59
odst. 1 tr. zákoníku, téměř veškerá jeho dřívější odsouzení byla za trestnou
činnost, kterou spáchal jako mladistvý, a v důsledku zahlazení není možné k
těmto odsouzením přihlížet. Jednalo se navíc o trestnou činnost jednorázovou,
neplánovanou a spáchanou beze zbraně.
Přestože v posuzované trestní věci se
obviněný snaží potlačit do pozadí okolnosti svědčící pro závěr, že jím spáchaný
zvlášť závažný zločin vykazuje vysokou závažnost, je přesvědčen, že soudy I. i
II. stupně okolnosti významné pro posouzení této závažnosti vyhodnotily
odpovídajícím a logickým způsobem a zcela správně ukládaly trest obviněnému s
využitím mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedl, že se obviněný zvlášť závažného zločinu loupeže dopustil
v minulosti již dvakrát, přičemž tehdy i nyní si jako své oběti zvolil osoby,
které byly vůči němu v nevýhodě. Poprvé se v roli poškozeného ocitla osoba,
kterou obviněný delší dobu šikanoval, připravoval ji o peníze a cigarety,
vystupoval vůči ní stále agresivněji, přičemž v důsledku svého jednání vyvolal
v poškozeném panický strach z jeho osoby, což mělo alespoň po omezenou dobu
významný vliv na život poškozeného; jednání obviněného tehdy trvalo delší dobu,
poškozeného navíc ohrožoval nožem. Nyní si za svoji oběť vyhlédl patnáctiletého
chlapce, kterého sledoval, na opuštěném místě v nočních hodinách přistoupil k
útoku proti poškozenému se zbraní a svého jednání zanechal jen v důsledku
vyrušení strážným z blízké společnosti, který zaslechl volání poškozeného o
pomoc. Postoj obviněného k trestnímu řízení lze též hodnotit negativně, neboť
po celou dobu trestního řízení neprojevil naprosto žádnou sebereflexi či touhu
po nápravě, když trestnou činnost popíral a jejího spáchání v nejmenším
nelitoval. Významnými okolnostmi jsou i trestní a přestupková minulost
obviněného, kdy přihlížet je možné k několika odsouzením a ke dvěma rozhodnutím
o přestupku proti majetku, ke spáchání trestného činu nedlouho poté, co byl
podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a také k nepříliš příznivému
hodnocení výkonu vazby. Za naprosto přiléhavou považuje argumentaci soudu
druhého stupně odkazující na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3807/13 a
především na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 434/2010.
Je nutné mít na zřeteli i to, že v nyní projednávané věci nejde o
nahodilé jednání obviněného, ale o promyšlený čin, o čemž svědčí jak výběr
oběti, tak i doby a odlehlého místa spáchání činu. S ohledem na tato zjištění,
osobu pachatele a charakter jeho trestné činnosti, která v sobě zahrnovala
prvky násilí, lstivosti a agrese, a s přihlédnutím k tomu, že předchozí tresty
nesplnily svůj účel, jde o skutečnosti, které v nyní projednávané věci zvyšují
závažnost nad závažnost obvyklou pro zvlášť závažné zločiny loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku. Na základě shora uvedeného se domnívá, že soudy doposud
ve věci činné správně při rozhodování o trestu aplikovaly ustanovení § 59 odst.
1 tr. zákoníku, neboť závažnost zvlášť závažného zločinu obviněného je
vzhledem k uvedené recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká. Nad rámec
uvedeného je přesvědčen, že vzhledem k uvedené argumentaci lze dojít i k
závěru, že možnost nápravy obviněného je ztížená a ustanovení § 59 odst. 1 tr.
zákoníku tak bylo naplněno i ve své druhé alternativě.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného J. K.
Námitka obviněného ohledně nesprávného použití ustanovení § 59 odst. 1 tr.
zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody je z hlediska dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, Nejvyšší soud ji však
považuje za zjevně neopodstatněnou.
Úvodem Nejvyšší soud konstatuje, že principům spravedlivého trestání v právním
státě nejlépe odpovídá, jsou-li trestné činy postihovány v rozmezí
nemodifikovaných trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního
zákoníku. V nich totiž zákonodárce vyjadřuje typovou závažnost určitého druhu
trestného činu a poskytuje soudům pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní
trest s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu. Recidiva zvlášť
závažné trestné činnosti se však pokládá za natolik vážný a nebezpečný jev, že
zákonodárce v ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku – mimo jiné i s cílem lépe
ochránit společnost před pachateli zvlášť závažných trestných činů – umožnil
přísnější postih, a to cestou mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody nad
horní hranici zákonné trestní sazby stanovené pro spáchaný zvlášť závažný
zločin. Podmínkou jeho použití ovšem je, aby závažnost zvlášť závažného zločinu
byla vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká (nikoli „velmi
vysoká“ jako pro uložení výjimečnému trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku),
nebo aby byla ztížena možnost nápravy pachatele (opět nikoli „obzvláště
ztížena“ jak je tomu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku).
Podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný
zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť
závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby
odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o
jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové
recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je
ztížena.
Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku vychází
z opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku) týmž
pachatelem, pokud již byl za předchozí takový zločin potrestán. Tento postup je
vázán na současné splnění následujících podmínek:
a) pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin,
b) byl za tento zločin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze
přihlížet,
c) takový nebo jiný zvlášť závažný zločin spáchal znovu po předchozím
potrestání,
d) závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je
vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost
nápravy pachatele je ztížena.
Vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu znamená, že s ohledem na recidivu
pachatele, který se znovu dopustil zvlášť závažného zločinu, je zřetelně
překročena obvyklá míra závažnosti takových zločinů. Při posuzování této otázky
se soudy musí zabývat délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení,
způsobem spáchání činu, škodlivým následkem způsobeným nynější i dřívější
trestnou činností, pohnutkami a důvody, které pachatele vedly k recidivě. Při
hodnocení závažnosti této recidivy je dále nutné posoudit konkrétní povahu a
škodlivost spáchaných činů, a to jak předchozího, tak nově souzeného, a
přihlédnout k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel
dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu a po něm, k délce trestu dříve
uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů
v rozhodné době, apod.
Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že k uvedené námitce obviněného se
vyjádřil jak soud prvního stupně (viz s. 9-11 rozsudku Okresního soudu v
Ostravě ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 7 T 265/2013), tak především soud odvolací
(viz s. 7 - 11 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 6
To 236/2014), když ve svých rozhodnutích vyhodnotily okolnosti významné pro
posouzení této závažnosti odpovídajícím a logickým způsobem a správně uložily
obviněnému trest s využitím mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §
59 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž se ztotožňuje s argumentací soudu druhého
stupně odkazující na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3807/13 a na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 434/2010, když odůvodnění uvedených
rozhodnutí přesně dopadají na nyní projednávanou věc.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že k použití ustanovení §
59 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody přistoupil vzhledem
k tomu, že byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení. Především byl
obviněný již pravomocně odsouzen mimo jiné pro dva trestné činy loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání 36 měsíců, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.
11. 2010, sp. zn. 9 T 185/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 3 To 105/2011. Rozsudek nabyl právní moci
dne 18. 2. 2011. V této trestní věci byl obviněný ve výkonu trestu až do jeho
podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, na základě usnesení
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 42 PP 72/2012,
kdy byla stanovena zkušební doba na 3 roky a 6 měsíců s dohledem, přičemž
zbytek trestu činil 528 dnů. Nynější trestné činnosti se dopustil s relativně
krátkým časovým odstupem dne 16. 10. 2013 (tedy 18 měsíců po propuštění). V
minulosti tedy spáchal zvlášť závažný zločin, resp. dva zvlášť závažné zločiny
loupeže, pro které byl potrestán. Tyto formální podmínky pro použití ustanovení
§ 59 odst. 1 tr. zákoníku ostatně obviněný ani nezpochybňuje. Podstatou hmotně
právního posouzení je tedy otázka, zda u obviněného byla splněna některá ze
dvou dalších alternativně stanovených podmínek pro mimořádné zvýšení trestu
odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku.
Závažnost nyní posuzovaného zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst.
1 tr. zákoníku je zvyšována již tím, že se jedná o speciální recidivu v
situaci, kdy se obviněný přes výkon trestu odnětí svobody, v relativně krátké
době po propuštění z jeho výkonu a ve zkušební době, dopustil dalšího zvlášť
závažného zločinu. Tyto skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu svědčí o tom,
že v posuzovaném případě zejména recidiva obviněného odůvodňuje závěr o vysoké
závažnosti znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst.
1 tr. zákoníku. Je tomu tak zejména s ohledem na relativně krátkou dobu 18
měsíců, která uplynula od propuštění z výkonu trestu za jiný zvlášť závažný
zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (resp. dva zvlášť závažné
zločiny loupeže), na skutečnost, že čin spáchal ve zkušební době podmíněného
propuštění z trestu odnětí svobody, dále na povahu a závažnost obou spáchaných
loupeží, jejichž škodlivost je zvyšována tím, jaké oběti si obviněný vytipoval.
V minulosti byla poškozeným osoba, kterou obviněný delší dobu šikanoval,
připravoval ji o peníze a cigarety, vystupoval vůči ní stále agresivněji,
přičemž v důsledku svého jednání vyvolal v poškozeném panický strach z jeho
osoby, což mělo alespoň po omezenou dobu významný vliv na život poškozeného;
jednání obviněného tehdy trvalo delší dobu, poškozeného navíc ohrožoval nožem.
V nyní projednávaném případě napadl patnáctiletého chlapce (tedy dítě ve smyslu
§ 126 tr. zákoníku), kterého sledoval, na opuštěném místě v nočních hodinách
přistoupil k útoku proti poškozenému s ostrým předmětem v ruce a svého jednání
zanechal pouze v důsledku vyrušení strážným z blízké společnosti, který
zaslechl volání poškozeného o pomoc. K těmto okolnostem případu přistupuje i
skutečnost, že možnost resocializace obviněného je pro jeho shora zmíněné
vlastnosti zjevně ztížena. Všechny druhy trestání, které vůči němu zatím byly
uplatněny, totiž nevedly k trvalejší nápravě obviněného. Přitom v minulosti na
něj bylo působeno alternativním trestem nespojeným s omezením osobní svobody
pobytem ve věznici, který však neměl kýžený dopad na jeho chování. Ani přímý
výkon trestu odnětí svobody ve výměře 3 let (ze kterého byl podmíněně
propuštěn), nepřiměl obviněného, aby vedl řádný život.
Za takové situace logicky vystupuje do popředí především represivní
stránka trestního práva a snaha účinně ochránit společnost. K mimořádnému
zvýšení trestu odnětí svobody pachateli, který opětovně spáchal zvlášť závažný
zločin, ačkoli byl již dříve potrestán za jiný takový zločin, zákon nevyžaduje
souběžné splnění obou podmínek, které jsou alternativně uvedeny v ustanovení §
59 odst. 1 tr. zákoníku vedle recidivy samotné. Postačí splnění jedné z nich. S
ohledem na výše uvedené je zjevné, že rozhodnutí napadené dovoláním netrpí
právní vadou, kterou mu obviněný vytýká s poukazem na údajné chybné použití
posledně citovaného ustanovení při ukládání trestu. Pro postup soudu při
ukládání trestu odnětí svobody podle tohoto zpřísňujícího ustanovení byla v
daném případě splněna obecná podmínka spočívající v recidivitě zvlášť závažného
zločinu. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného konstatuje, že soudy správně
aplikovaly ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro úplnost zbývá dodat, že jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství ve svém vyjádření, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
8. 2012, č.j. 8 Tdo 688/2012 a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS
747/06, které ve svém dovolání citoval obviněný, na nyní projednávanou věc
nedopadají, neboť na rozdíl od nyní posuzované věci pojednávají v rámci dané
skutkové podstaty podle § 173 tr. zákoníku o méně závažném jednání, typově
nijak nevybočujícím z obvyklé úrovně nebezpečnosti takových činů, taktéž
osobnost pachatele vykazovala zcela jiné rysy než v projednávaném případě.
Co se týká obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., nelze ho v daném případě použít, neboť námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání
úspěšně uplatnit v rámci uvedeného zákonného důvodu jen tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr.
Jiří Pácal