4 Tdo 1520/2012 – Nejvyšší soud

4 Tdo 1520/2012-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání

konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v

neprospěch obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –

pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, v trestní

věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 139/2011, t a k t

o:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další

rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem –

pobočka v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T

139/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248

odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31.

12. 2009 (dále jen tr. zákona), kterého se podle skutkové věty výroku o vině

uvedeného rozsudku dopustil tím, že

v J. n. N. v přesně nezjištěné době koncem listopadu 2007 po předchozí dohodě s

cílem neoprávněně získat finanční prospěch předal P. P., motorové vozidlo zn.

Mercedes Benz, které užíval na základě smlouvy o nájmu vozidla uzavřené dne

26. 4. 2007 mezi společností Nexya, s.r.o., jako nájemcem, za kterou jednal na

základě plné moci a společností SP CAR, spol. s r. o., jako pronajímatelem, aby

ho v L. za úplatu předal osobě, která měla mít zájem o převzetí práv a

povinností ze smlouvy o finančním leasingu na uvedené vozidlo uzavřené dne 26.

4. 2007 mezi společností CAC Leasing, a.s., jako pronajímatelem a společností

SP CAR, spol. s r.o., jako nájemcem vozidla a P. P. v L. koncem listopadu 2007

předal uvedené vozidlo P. R. a obdržel od něj částku 200.000,- Kč z dohodnutých

300.000,- Kč, kterou ihned předal obviněnému, když tohoto jednání se dopustil

přesto, že nebyl vlastníkem vozidla a ani podle smlouvy o nájmu vozidla nebyl

oprávněn bez souhlasu přenechat vozidlo třetí osobě k užívání a jednáním

způsobil společnosti CAC Leasing, a.s., nyní UniCredit Leasing CZ, a.s., P.,

R., škodu ve výši nejméně 728.280,- Kč.

Za popsané jednání byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43

odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou

let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon

uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku

byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 41 T 10/2009, který nabyl právní moci dne

17. 10. 2011 v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10.

2011, sp. zn. 6 To 59/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3

T 139/2011, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v

Liberci odvolání, neboť nesouhlasila s právním názorem obsaženým v napadeném

rozsudku, podle kterého pokud ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 41 T 10/2009, bylo s ohledem na zákaz reformace in peius nepřípustné uložit

obviněnému trest odnětí svobody přesahující třicet měsíců, nemůže ani Okresní

soud v Liberci uložit obviněnému přísnější trest než třicet měsíců odnětí

svobody, neboť jím ukládaný trest je souhrnný ve vztahu k trestu uloženému

Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 41 T 10/2009. Dle názoru

státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci měl Okresní soud

v Liberci v předmětné věci uložit obviněnému přiměřený souhrnný trest podle

nejpřísnějšího trestného činu v souběhu. Krajský soud v Ústí nad Labem –

pobočka v Liberci se však s názorem státní zástupkyně Okresního státního

zastupitelství v Liberci neztotožnil a usnesením ze dne 19. 7. 2012, sp. zn.

55 To 316/2012, podané odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze

dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, podal nejvyšší státní zástupce jako

osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání

vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst.

1 písm. g) a h) tr. řádu. V dovolání namítl, že zákaz reformace in peius,

kterým byl Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 41 T 10/2009, vázán,

se již netýkal rozhodování Okresního soudu v Liberci ve věci vedené pod sp. zn.

3 T 139/2011. Z účelu a povahy institutu zákazu reformace in peius totiž dle

nejvyššího státního zástupce vyplývá, že tento zákaz je omezen na konkrétní

trestní řízení v určité trestní věci a do jiných trestních řízení se nepromítá.

Proto se domnívá, že rozhodující soudy svým postupem porušily ustanovení § 209

odst. 5 tr. zákoníku, § 43 tr. zákoníku i § 58 tr. zákoníku.

Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby

Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, k jehož konání může

přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle §

265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 7.

2012, sp. zn. 55 To 316/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému

soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. S

projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro

případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu § 265r

odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za

podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému J.

V. (doručeno dne 9. 11. 2012) i jeho obhájci Mgr. Stanislavu Munzarovi

(doručeno dne 8. 11. 2012). Obviněný ani jeho obhájce se k dovolání nejvyššího

státního zástupce nevyjádřili, obhájce obviněného pouze příslušnému soudu

sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu

spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a

g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v

písmenech a) až k).

Pokud se týká první části uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. řádu, tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl

v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným

prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní

podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl

nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u

stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno,

obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny

podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl

rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a nejvyšší státní

zástupce ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatnil.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.

řádu, odkázal nejvyšší státní zástupce na dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. g) a h) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že

skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,

třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní

kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině

popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky

(dále jen Nejvyšší soud) se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo

provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci

dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je

takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS

760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít

námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či

takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného

dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve

výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do

pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným

způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení

založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich

souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu

soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost

zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu, ani přezkoumávání

úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve

smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj.

hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních

námitek.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže

obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v

dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k

uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice

přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Nejvyšší soud dospěl proto po prostudování předloženého trestního spisu k

závěru, že námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem pod deklarovanými

dovolacími důvody jsou právně relevantní a opodstatněné.

Jak již bylo uvedeno výše, rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne

20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 139/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným

činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, za což byl

odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a

šesti měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 41 T 10/2009, který nabyl právní moci

dne 17. 10. 2011 v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17.

10. 2011, sp. zn. 6 To 59/2011.

Předmětný výrok o trestu odůvodnil nalézací soud tím, že ve věci vedené

u Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 10/2009, bylo s ohledem na zákaz

reformace in peius nepřípustné ukládat trest v zákonné trestní sazbě, ale pouze

v sazbě maximálně do 30 měsíců, proto dle jeho mínění nebylo možno ani v

příslušné věci uložit trest přísnější, než 30 měsíců odnětí svobody, neboť jím

ukládaný trest je trestem souhrnným k trestu uloženému Městským soudem v Praze

ve věci vedené pod sp. zn. 41 T 10/2009.

Podle ustanovení § 259 odst. 4, část věty před středníkem, tr. řádu v

neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na

podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit

napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací

soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch

obviněného.

Účelem existence zásady zákazu reformace in peius je tedy zabezpečit

svobodný výkon práva obviněného podat opravný prostředek bez obav ze zhoršení

jeho procesní situace. Je však třeba zdůraznit, že ze samotné podstaty

institutu zákazu reformace in peius vyplývá, že tento zákaz je omezen pouze na

to které konkrétní trestní řízení v určité trestní věci a jiných trestních

řízení, byť souvisejících např. z důvodu ukládání souhrnného trestu, se

netýká.

Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že zákaz

reformace in peius, kterým byl v novém řízení při absenci odvolání státního

zástupce v neprospěch obviněného vázán Městský soud v Praze ve věci vedené pod

sp. zn. 41 T 10/2009, se již netýkal rozhodování Okresního soudu v Liberci ve

věci vedené pod sp. zn. 3 T 139/2011. Pokud tedy rozhodující soudy v případě

projednávané věci vztáhly zákaz reformace in peius ohledně věci vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2009 i na předmětné trestní řízení

(vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 139/2011), tj. na jiné

samostatné trestní řízení a v důsledku toho uložily obviněnému podle § 209

odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný

trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, postupovaly v rozporu se

zákonem, neboť obviněnému uložily trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu

(která podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku činí 5 až 10 let odnětí svobody). Navíc

zmíněným postupem došlo také k porušení ustanovení § 43 tr. zákoníku o ukládání

úhrnného a souhrnného trestu.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce

vyjádřeným v jeho mimořádném opravném prostředku a napadený rozsudek zrušil

podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak

Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém

řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s

odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z

podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného,

není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. řádu, podle

kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného

(zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že

vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. ledna 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á

Název judikátu: Vazba

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 4 Tdo 1520/2012

Datum rozhodnutí: 09.01.2013

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Vazba

Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř., § 67 písm. c) tr. ř.

Kategorie rozhodnutí: E

4 Tdo 1520/2012-I-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9.

ledna 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch

obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v

Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, v trestní věci vedené

u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 139/2011, t a k t o:

Podle § 265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu se

obviněný J. V. bere do vazby.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 139/2011,

byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,

3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009

(dále jen tr. zákona), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného

rozsudku dopustil tím, že

v J. n. N. v přesně nezjištěné době koncem listopadu 2007 po předchozí dohodě s

cílem neoprávněně získat finanční prospěch předal P. P., motorové vozidlo zn.

Mercedes Benz, které užíval na základě smlouvy o nájmu vozidla uzavřené dne

26.4.2007 mezi společností Nexya, s.r.o., jako nájemcem, za kterou jednal na

základě plné moci a společností SP CAR, spol. s r. o., jako pronajímatelem,

aby ho v L. za úplatu předal osobě, která měla mít zájem o převzetí práv a

povinností ze smlouvy o finančním leasingu na uvedené vozidlo uzavřené dne

26.4.2007 mezi společností CAC Leasing, a.s., jako pronajímatelem a

společností SP CAR, spol. s r.o., jako nájemcem vozidla a P. P. v L. koncem

listopadu 2007 předal uvedené vozidlo P. R. a obdržel od něj částku 200.000,-

Kč z dohodnutých 300.000,- Kč, kterou ihned předal obviněnému, když tohoto

jednání se dopustil přesto, že nebyl vlastníkem vozidla a ani podle smlouvy o

nájmu vozidla nebyl oprávněn bez souhlasu přenechat vozidlo třetí osobě k

užívání a jednáním způsobil společnosti CAC Leasing, a.s., nyní UniCredit

Leasing CZ, a.s., P., R., škodu ve výši nejméně 728.280,- Kč.