4 Tdo 1523/2010-I-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
16. února 2011 o dovolání obviněného I. B., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 191/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010 a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 1 T 191/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Karviné p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Obviněný I. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3.
2010 sp. zn. 1 T 191/2008 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 3. 6. 2007 v době kolem
14. 00 hodin v B. – S., okres K., u vodní nádrže zvané G., v průběhu
prezentační akce speleologického sdružení O., kdy byla laické veřejnosti zdarma
umožněna u příležitosti oslav dětského dne jízda po laně nad hladinou vodní
nádrže za využití speleologické a horolezecké výstroje – kladky a sedáku, kde
se jako osoba odborně znalá podílel u horní stanice traverzu na zajištění
průběhu předmětné akce formou vysvětlování techniky jízdy, kontrolováním
správnosti použití vybavení a pokyny k jízdě, neprovedl u O. D., který v
předchozí době jízdu na nosném laně neabsolvoval a nebyl znalý způsobu použití
speleologické techniky, náležitou kontrolu správného nasazení a zajištění všech
součástí sedáku a připevněné kladky, zejména zajištění karabin spojujících
jednotlivé součásti, umožnil O. D. samostatné vystoupání po žebříku k lanu,
upnutí kladky na lano, dal mu pokyny k technice jízdy, správnost poloh všech
součástí nezkontroloval osobně, ale pouze pohledem ze země, přičemž O. D. při
rozjezdu vlivem rozpojení karabiny upevněné na sedacím úvazku a v důsledku
nepoužití druhého nezávislého zajišťování, upadl z výšky nejméně 1, 5 m na
hliněné podloží, přičemž v důsledku pádu na bederní oblast zad došlo k jeho
poranění v podobě zlomeniny 1. bederního obratle a pohmoždění oblasti bederní
páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci od 5. 6. 2007 do 10.
6. 2007 a nutnost pohybovat se pouze s připevněným korzetem po dobu nejméně 4
měsíců, jakož i dobu léčení do 2. 2. 2008
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s
podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněný je povinen
nahradit poškozenému O. D. škodu ve výši 114 846,- Kč a poškozené Zdravotní
pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 23 036,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský
soud v Ostravě, který je usnesením ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010,
jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp.
zn. 5 To 345/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V odůvodnění svého podání obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku
spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil názor nalézacího soudu o jeho
zavinění, ač tomu neodpovídají výsledky dokazování, resp. skutkových zjištění,
ze kterých naopak vyplývá, že skutek není trestným činem. Nebyla totiž
prokázána existence jakékoliv zákonné či jinak právně relevantní povinnosti,
kterou měl obviněný porušit. Uvedené nesprávné právní posouzení pak našlo
odezvu v uloženém trestu, který je nespravedlivý.
Odvolací soud v krátkém odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil naprostý souhlas
se závěrem nalézacího soudu, který měl údajně správně dovodit, že obviněný
neprovedením náležité kontroly zavinil pád poškozeného, k němuž došlo po ujetí
krátké vzdálenosti v důsledku rozpojení úvazku na laně. Tento soud přitom ve
svém rozhodování vůbec nevzal v úvahu odvolací námitky obviněného a ani návrhy
na provedení dokazování, když svým rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Svým postupem porušil právo obviněného na spravedlivý proces.
Pokud jde o potvrzení nároku na náhradu škody, zde jde o nesprávné hmotně
právní posouzení proto, že bylo ignorováno ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák.,
podle kterého způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a
nerozdílně.
Pokud se pak odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, lze
pochybení nalézacího soudu vztáhnout i na soud odvolací.
Oba soudy podle dovolatele konstatovaly, že obviněný neprovedl u poškozeného D.
náležitou kontrolu správnosti nasazení všech součástí sedáku a připevněné
kladky. Soud byl povinen bez pochyby také uvést, z čeho obviněnému tato
povinnost vyplývala, a to zejména v situaci, kdy organizátorem akce nebyl nikdo
určen na konkrétní stanoviště a nikomu nebyly určeny konkrétní úkoly a ani
odpovědnost. Existenci takové povinnosti není možno dovodit ani ze žádného
platného obecně závazného předpisu, zejména vezme-li se v úvahu stanovisko
znalce Ing. Kouteckého. Ten totiž uvedl, které normy a předpisy platí pouze pro
pracovněprávní a komerční vztahy, a nikoliv pro sportovně rekreační akce. Místo
samé pak bylo viditelně označeno tabulí s upozorněním, že traverz je provozován
na vlastní nebezpečí.
Podle dovolatele je z právního hlediska nutno jednoznačně odmítnout dovozování
odpovědnosti z porušení návodu k používání OOP, protože tento návod není
jednoznačně obecně závazného charakteru a pramenem práva a je ve své podstatě
pouze preventivním opatřením výrobce, ve snaze se vyvinit z případné možné
škody. Navíc je zřejmé, že pokud by užívání těchto výstrojních součástek bylo
natolik rizikové, zdraví a životu nebezpečné, nemohly by být volně v prodeji.
Ve skutečnosti však není prodej a nákup těchto součástek omezen ani věkem.
Jediným momentem v celém dokazování, kde se hovoří o tom, že obviněný měl
kontrolovat i to, zda sedák dobře drží, je výpověď svědka F., přičemž jeho
konstatování je nutno brát jako účelové a nepravdivé. Byl to totiž právě on,
kdo poškozenému nasazoval sedák, a tudíž bylo především jeho povinností také
zkontrolovat, zda je sedák dobře nasazen, a to včetně karabiny, která spojovala
sedák s popruhem. Jmenovaný svědek si pak byl dobře vědom, že právě tento spoj
vyvolal pád a bylo tak bez pochyby jeho zájmem odvést pozornost od své
nedostatečné práce.
Pokud jde o tu část popisu skutku, kde obviněný umožnil poškozenému samostatné
vystoupání na žebřík a upnutí kladky na lano, tato část skutku není popisem
naplnění objektivní ani subjektivní stránky žalovaného trestného činu, neboť
není v příčinné souvislosti s pádem. Obviněný v této souvislosti žádnou
povinnost neporušil, protože nebylo v jeho možnostech zajistit napojení kladky
na lano jiným způsobem, neboť to neumožňovala nosnost žebříku.
Nelze také souhlasit se závěry soudů o nevěrohodnosti výpovědi obviněného,
pokud je tato odvozena ze skutečnosti, že obviněný popisoval rozdílně způsoby
kontroly jednotlivých uživatelů traverzu. To proto, že je zcela irelevantní,
pokud popisoval postup při kontrole rozdílně. Naopak tento moment jednoznačně
potvrzuje nejdůležitější skutečnost, že obviněný neměl pořadatelem akce určené
povinnosti a ty mu pak nevyplývaly ani z obecně závazných právních předpisů.
Logicky pak obviněný prováděl tu činnost, která vyplynula z jeho přítomnosti na
horním konci traverzu u nasedání na lano.
Obviněný věděl z podmínek užití traverzu i z osobní zkušenosti, že by měl
zkontrolovat řádné nasazení kladky na lano a zejména ono cvaknutí, které
signalizovalo nasazení kladky na lano i její zajištění. Pokud obviněný tuto
kontrolu prováděl někdy ze žebříku a někdy ze země, nebylo to důsledkem
porušení povinnosti, což konstatují soudy, ale důsledkem toho, zda na traverz
nastupovalo dítě, u něhož nebyla jistota, že kladku na lano řádně nasadí a
zajistí, a proto bylo třeba dítěti na místě samém pomoci a poté před
jeho jízdou ještě vše zkontrolovat, nebo dospělá osoba, která tento jednoduchý
úkon zvládla sama. Navíc u dospělé osoby bylo možné kontrolu správnosti
nasazení kladky a zejména její správné zajištění spolehlivě provést i ze země,
neboť „zapadnutí“ pojistky vydávalo charakteristický zvuk a bylo zřetelně
slyšitelné i ze vzdálenosti několika metrů.
Rovněž zcela nepochopitelně v tomto směru vyhodnotily soudy výpověď svědka J.
Z. Místo toho, aby soudy tuto výpověď hodnotily ve prospěch obviněného, jako
jednoznačný důkaz o tom, že při naprosté absenci jakéhokoli pověření obviněný
instruoval z vlastní iniciativy účastníky pouze o tom, že mají při jízdě
zvednout nohy a přímou pomoc při nasazování kladky poskytoval jen dětem,
protože dospělým ani pomoci objektivně nemohl z důvodu nízké nosnosti žebříku,
posuzovaly soudy tuto výpověď v neprospěch obviněného. Podle výpovědi tohoto
svědka instruktáž o způsobu a bezpečnosti jízdy dostali všichni uživatelé.
Důvodné pochybnosti o správnosti závěru o vině obviněného pak
vyvolává i skutečnost, že pád nastal v souvislosti s rozpojením
karabiny, která spojovala sedací navazovací úvazek ( sedačku ) se spojovacím
popruhem ROCCA ( popruh ), a nikoli v souvislosti s rozpojením karabiny WERTIGO
WL, která spojovala popruh s kladkou TRAC. Nebyl proveden žádný důkaz, který by
prokazoval povinnost obviněného kontrolovat správnost nasazení sedačky a její
správné propojení s popruhem, přičemž tuto povinnost nelze dovodit ani z
přítomnosti obviněného na místě nástupu na traverz.
Došlo-li k pádu v důsledku selhání propojení sedačky s
popruhem a z provedeného dokazování vyplývá, že k
jeho nasazování (oblékání na zájemce o svezení) docházelo na
jiném pracovišti, pak je třeba dovozovat odpovědnost za nesprávné nasazení
resp. nedostatečné zajištění spojovací karabiny u těch účastníků pořadatelského
servisu, kteří toto přímo prováděli a nikoli u obviněného, kterému povinnost
takové kontroly z ničeho nevyplývala a ani ji nebylo možno z ničeho dovodit.
Prezentovanou logikou uvedeného rozhodnutí je pak možno dovodit i odpovědnost
obviněného za nepoužití druhého nezávislého zajišťovacího lana, což v zásadě
vyplývá ze skutkové věty, i za použití nevhodné karabiny se šroubovou
manuálně ovládanou pojistkou, když správně měla být použita karabina s
automatickou samouzavírací pojistkou.
Mezi pochybení nalézacího a odvolacího soudu dovolatel řadí i skutečnost, že se
soudy při svém rozhodování nevypořádaly se skutečností, že místo provozování
traverzu bylo opatřeno tabulí s výstrahou, že jízdu lze absolvovat pouze na
svou vlastní odpovědnost, jak to vyplynulo z výpovědi svědka W. Navíc bylo z
výpovědi tohoto svědka zjištěno, že uživatelé traverzu měli možnost kdykoli
požádat kohokoli z pořadatelů o radu či pomoc.
Poškozený je příslušníkem městské policie, což obviněný i organizátoři akce
věděli, a tudíž osobou, u které lze důvodně předpokládat respektování pokynů
organizátorů.
V neposlední řadě ani rozhodnutí soudů ve věci náhrady škody neodpovídá
výsledkům dokazování ani platnému právnímu řádu. Nalézací soud v odůvodnění
svého rozsudku připouští možnost, že primární příčinou pádu a následného vzniku
zranění poškozeného je nepoužití druhého nezávislého jištění. Za tuto
skutečnost nemůže obviněný nést odpovědnost. Přesto byla celá náhrada škody
přisouzena k zaplacení obviněnému. S tím obviněný nesouhlasil a zdůraznil, že
na zranění poškozeného nenese odpovědnost, a i kdyby čistě teoreticky nesl
nějaký díl spoluodpovědnosti na vzniklém následku, potom této míře
spoluodpovědnosti nemůže odpovídat rozhodnutí o plné náhradě škody. Za příčinu
zranění poškozeného bylo též označeno také rozhodnutí používat karabinu se
šroubovitou pojistkou, za což obviněný podle svého názoru rovněž nenese žádnou
odpovědnost. Kromě toho je podle obviněného nepochybné, že podstatnou míru
odpovědnosti za pád a za vznik zranění je nutno přičíst také samotnému
poškozenému.
K zásadním pochybením pak došlo, pokud jde o znalecké posudky. Již na počátku
řízení byli policií přibráni dva znalci, kterým byl poskytnut vyšetřovací spis,
avšak tito znalci nebyli poučeni o irelevantnosti obsahu protokolů o podaném
vysvětlení, jak to vyžaduje platná judikatura. Tento nedostatek nebyl odstraněn
ani u hlavního líčení, kde byli oba znalci vyslechnuti. Soudy se
rovněž nijak nevypořádaly se skutečností, že ve věci vystupují dva znalci,
přestože k tomu nebyl žádný zákonný důvod. Ve věci byl jako první přibrán Ing.
Bohuslav Koutecký, přičemž tento znalec posudek řádně podal a v dalším průběhu
trestního stíhání nedošlo k žádným změnám jeho statutu jako znalce. Proto nebyl
důvod, aby byl vyžádán nový znalecký posudek, jenž odpovídal na prakticky
stejné otázky. Navíc se žádný ze soudů nevypořádal s námitkami obhajoby i
svědka W., že znalec Ing. Emil Rucký, jako znalec v oboru bezpečnosti práce,
není kvalifikován pro podání znaleckého posudku v této věci.
Fatálního pochybení se podle dovolatele dopustil nalézací soud tím, že v
situaci, kdy se závěry posudků obou takto přibraných znalců rozcházely v
otázce, zda je možno předpisy z oblasti bezpečnosti práce aplikovat na
sportovně zábavnou akci, nepřibral k posouzení znalecký ústav, a to ani
přesto, že se uvedený rozpor nepodařilo odstranit ani výslechem obou znalců.
Pokud pak soudy nepřibraly znalecký ústav, bylo na místě vyjít ze závěru znalce
Ing. Kouteckého, který je pro obviněného příznivější.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud jako soud dovolací podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil exekuci, kterou na
návrh poškozeného proti němu nařídil Okresní soud v Karviné. Dále navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp.
zn. 5 To 345/2010 i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11.
3. 2010 sp. zn. 1 T 191/2008, a to včetně všech dalších
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke
změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Poté navrhl, aby Nejvyšší soud
přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, a to jiným samosoudcem. Dále se obviněný domáhal
rozhodnutí, aby i před Krajským soudem v Ostravě o věci rozhodoval soud v
jiném složení senátu, neboť pochybení, jehož se stávající senát dopustil,
podstatně narušilo víru obviněného v nezávislé a spravedlivé
rozhodování.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle státního zástupce lze konstatovat, že námitky vyjádřené v dovolání do
určité míry odpovídají podstatě uplatněného důvodu dovolání ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Není ovšem možno akceptovat výhradu obviněného, že
závěry soudu o zavinění trestného činu neodpovídají výsledkům
dokazování. Na subjektivní stránku při absenci doznání obviněného lze usuzovat
pouze ze stránky objektivní, která je vyjádřena ve skutkové větě výroku
rozsudku. Z její formulace pak zřetelně plyne, že obviněný škodlivý následek
skutečně zavinil. Dovolatel tudíž nepřímo napadá správnost skutkových zjištění
soudu, což nelze mít za námitku proti právnímu posouzení skutku.
Bez významu je též výhrada obviněného, že nebyla prokázána existence
povinnosti, kterou měl porušit. Ustanovení § 224 odst. 1 tr. zák., jímž byl
uznán vinným, neobsahuje znak porušení zvláštní povinnosti (na rozdíl od
ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák.), postačuje tudíž i nesplnění obecné
povinnosti občana předcházet hrozícím škodám ve smyslu § 415 obč. zák. Toto
porušení práva na straně obviněného bylo shledáno nepochybně správně. Pokud
namítá, že organizátor akce nikoho neurčil na konkrétní stanoviště a nikomu
neurčil konkrétní úkoly ani odpovědnost, je to jednak v rozporu se skutkovými
zjištěními soudu a jednak i se skutečností, že bez ohledu na způsob, jakým byla
vymezena pozice obviněného v rámci provozování sjezdu po laně přes hladinu
vodní nádrže, fakticky vykonával činnost, jejíž podstata je popsána ve skutkové
větě rozsudku, a tudíž nese za své jednání i odpovědnost, zejména pokud zde
nebyl nikdo jiný, kdo by byl určen ke stejné činnosti a tuto činnost fakticky
vykonával. Na tom ničeho nemění ani námitka dovolatele, že sedací úvazek
zájemcům o atrakci upevňoval svědek F. Tato námitka opět míří proti skutkovým
zjištěním soudů, respektive proti způsobu hodnocení tohoto důkazu soudem a
nemůže vyloučit odpovědnost obviněného, jenž se měl přesvědčit o kompletním
zajištění celého postroje včetně všech spojů ještě před tím, než připustil, aby
se zájemce na laně rozjel. Tyto námitky dovolatele tudíž nelze označit za
důvodné.
Jinak je tomu podle státního zástupce u výhrady, kterou obviněný vznesl proti
rozhodnutí o náhradě škody, jež je rovněž nutno mít za aplikaci hmotného práva
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nalézací soud se otázkami odpovědnosti
za škodu podle občanského zákoníku prakticky nezabýval a vycházel a priori z
pravidla obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Ovšem již
v následujícím ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. je popsána zcela protikladná
varianta odpovědnosti za škodu, pokud byla způsobena fyzickou či právnickou
osobou při její činnosti těmi, které k této činnosti provozovatel použil. V
takovém případě nastupuje objektivní odpovědnost provozovatele činnosti, nikoli
konkrétní osoby, která tuto činnost za provozovatele prováděla. Stranou
pozornosti soudů zůstaly i další v úvahu připadající zvláštní případy
odpovědnosti za škodu ve smyslu např. § 420a, § 421a, nebo § 427 odst. 1 obč.
zák.
Soud druhého stupně připustil, že k určitému spoluzavinění újmy na zdraví
poškozeného došlo i ze strany organizátora akce (viz str. 4 napadeného
usnesení). Tento závěr se ovšem nijak neprojevil na meritorním rozhodnutí
soudu, neboť výrok, jímž byla výlučně obviněnému B. uložena povinnost k náhradě
škody v celkové částce 137 882,- Kč, zůstal rozhodnutím soudu druhého stupně
nezměněn. Vzhledem k uvedeným nejasnostem, které ohledně odpovědnosti za
náhradu škody přetrvávají, se tento výrok jeví jako předčasný a nelze jej mít
za nepochybný. Proto je podle státního zástupce třeba označit za důvodný i
návrh poškozeného, aby vzhledem k nařízené exekuci vedené na náhradu škody,
která výrazně ohrožuje obviněného i jeho rodinu, byl přerušen výkon rozhodnutí
v této věci.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel s tím, že výhrady uplatněné dovolatelem
jsou zčásti důvodné, a to pokud jde o výrok o náhradě škody, když v ostatních
směrech napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno
napravit cestou dovolání. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc znovu
projednat a rozhodnout, přičemž v úvahu připadá i rozhodnutí podle § 265o odst.
1 tr. ř., pokud jde o výrok o náhradě škody.
Podle státního zástupce návrh dovolatele, aby bylo nařízeno projednání věci v
jiném senátu, neboť nemá víru v nezávislé a spravedlivé rozhodování toho
senátu, který již v jeho věci působil, není důvodný. Samotná víra obviněného ve
spravedlivost či nespravedlivost rozhodnutí není dostatečným důvodem ke změně v
složení senátu, nebyl-li zjištěn objektivní závažný důvod k takovému postupu,
jímž se obviněný de facto odnímá svému zákonnému soudci.
Státní zástupce též vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší
soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné
rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým
způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn.
5 To 345/2010 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou
k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které
jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo zapotřebí nejprve posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž
je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož
skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (
tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či
doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy
pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný
odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že
skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec
žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného
obviněným, či v jeho prospěch jiným dovolatelem, v rámci tohoto dovolacího
důvodu musí být uplatněno tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším
trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na
ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem ).
V této souvislosti je nutno upozornit, že konkrétními skutkovými námitkami, že
poškozený na kontrolu obviněného nepočkal a rozjel se, že sedací úvazek byl
poškozenému nasazen jinou osobou, jenž měla vše zkontrolovat, a že se ve
skutečnosti rozpojila jiná karabina než ta označená v rozhodnutí soudu,
problematikou aprobace znalců a hodnocením jejich znaleckých posudků,
svědeckých výpovědí i potřebou opatřit revizní znalecký posudek, se Nejvyšší
soud vzhledem k charakteru dovolacího řízení nemohl zabývat, a pokud by bylo
dovolání podáno pouze z těchto důvodů, muselo by být odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než připouští ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř.
Uplatněnými námitkami obviněného, jenž naplnily dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však byla tvrzení, že skutek, kterým
byl obviněný uznán vinným, není vůbec trestným činem a obviněný jej nezavinil.
Dále pak, že neexistuje právní povinnost, kterou měl obviněný porušit, a návody
na používání osobních ochranných pomůcek nejsou prameny práva. Kromě toho před
místem nástupu na traverz bylo umístěno viditelné označení, že traverz je
provozován na vlastní nebezpečí. Taktéž není podle obviněného jasné, zda se na
jízdu po laně provozovanou v rámci propagační akce speleologického
sdružení, vztahují předpisy o bezpečnosti práce. Tyto okolnosti pak podle
názoru obviněného vylučují jeho trestně právní odpovědnost za skutek, jímž byl
uznán vinným.
Podle § 224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), kdo
jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo
smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo
fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této
činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona
neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím
dotčena.
Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že
škodu nezavinil.
Ze skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Karviné v podstatě vyplývá, že v
průběhu prezentační akce speleologického sdružení O., kde byla veřejnosti
umožněna jízda po laně za použití kladky a sedáku, se obviněný jako osoba
odborně znalá podílel u horní stanice traverzu na zajištění akce vysvětlováním
techniky jízdy, kontrolou správnosti použití vybavení a dáváním pokynů k jízdě
a u poškozeného D. neprovedl náležitou kontrolu nasazení a zajištění všech
součástí sedáku a připevněné kladky, a to zejména kontrolu zajištění
spojovacích karabin, umožnil poškozenému samostatně vystoupat po žebříku k
lanu a upnutí kladky na lano, správnost poloh všech součástí nezkontroloval
osobně, ale pouze pohledem ze země a poškozený při rozjezdu vlivem rozpojení
karabiny na sedacím úvazku a v důsledku nepoužití nezávislého zajišťování
upadl z výšky nejméně 1, 5 m na hliněné podloží a utrpěl poranění.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně pak rovněž vyplynulo, že
předmětného dne 3. 6. 2007 pořádalo speleologické sdružení, a to občanské
sdružení O., prezentační akci, na jejímž zajištění a organizaci obviněný
dobrovolně vypomáhal. Zájmová činnost v podobě sjíždění po nosném laně za
použití sedacího úvazku a kladky je činností ve výškách a nad volnými
hloubkami, která je vždy ohrožena rizikem volného nezachyceného pádu. Pro
eliminaci uvedeného rizika jsou určeny ochranné prostředky proti pádu, kterými
jsou sedací úvazek, kladka a další součásti horolezecké výstroje, které použil
poškozený. Návody k použití ochranných prostředků využívaných na předmětné
prezentační speleologické akci obsahují upozornění, že výrobek může používat
pouze odborně vycvičená a kompetentní osoba nebo osoba pod trvalým přímým
dohledem takové osoby. Pořadatel prezentační akce občanské sdružení O.
zajistilo k zajištění kontroly správného nasazení a zajištění všech součástí
sedáku a připevnění kladky včetně karabin obviněného, jako osobu odborně
vyškolenou, byť tato nebyla členem speleologického sdružení. Nutnost
kontrolovat prvky výstroje před jízdou na laně musela být obviněnému známá z
návodů na používání jednotlivých součástí horolezecké výstroje.
Pokud pak obviněný řádně nezkontroloval, zda je karabina se šroubovou pojistkou
řádně zašroubovaná, z nedbalosti porušil svou povinnost, neboť s ohledem na své
poměry a odborné vyškolení si musel být vědom, že činnost, kterou poškozený
vykonával, je spojená s rizikem pádu.
Kromě toho bylo v soudním řízení zjištěno, že prioritním bezpečnostním
pravidlem pro přemosťovací jízdu na nosném laně je nutnost použití druhého
nezávislého lana, jako nezávislého jištění. V případě předmětného zařízení
však nebylo toto druhé zajišťovací lano vůbec použito. Tuto skutečnost však
není podle nalézacího soudu možné přičítat k tíži obviněného, neboť použitá
horolezecká výstroj byla majetkem speleologického sdružení, které mělo
nezávislé zajišťování zabezpečit. Ovšem pokud by obviněný řádně zkontroloval
zajištění všech součástí sedáku a kladky, zjistil by, že
karabina se šroubovou pojistkou není řádně zašroubována. Pokud by však tato
karabina byla dobře zašroubována a zkontrolována, s největší pravděpodobností
by nedošlo k vypnutí kladky ze sedacího úvazku. Proto je mezi opomenutím
obviněného spočívajícím v nedostatečné kontrole správného nasazení
a zajištění použitého ochranného prostředku v podobě kladky včetně
karabin i spojovacího popruhu a následným pádem se
vznikem zranění příčinná souvislost.
Z těchto skutečností dovodil Okresní soud v Karviné trestní odpovědnost
obviněného podle ustanovení § 224 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že je pravdou, že
jednou z příčin pádu je skutečnost, že nebylo použito druhé nezávislé jištění,
které výrazně snižuje pravděpodobnost pádu, nicméně k pádu došlo, protože se
rozpojila karabina na sedáku, kterou měl obviněný zkontrolovat.
Pokud jde o výrok o náhradě škody, ten nalézací soud odůvodnil tím, že
poškozenému vznikla ztráta na výdělku a má nárok na bolestné. Další částku je
pak podle soudu obviněný povinen uhradit příslušné zdravotní pojišťovně, která
vynaložila prostředky na léčení poškozeného. Takto nalézací soud postupoval
podle svého vyjádření proto, že je dána příčinná souvislosti mezi jednáním
obviněného a škodou.
Odvolací soud k předmětné problematice náhrady škody podotkl, že ve
výroku o náhradě škody tak, jak ho učinil soud prvního stupně,
neshledal pochybení. I když určitý díl viny nesla i pořadatelská organizace,
nikdo z této organizace nebyl trestně stíhán, a proto obviněný odpovídá za
celou vzniklou škodu jako spolupachatel, a byl tudíž zavázán k náhradě celé
způsobené škody, o jejíž výši nejsou pochybnosti.
Nejvyšší soud považoval za nutné nejprve poukázat na právní konotace
provozování atrakcí pro veřejnost, v jejichž rámci dochází k využívání
technických zařízení používaných v jiných oblastech často značně nebezpečné
lidské činnosti.
Jestliže byla pořádána speleologickým sdružením akce pro širokou veřejnost v
rámci oslav dne dětí s ukázkami speleologické techniky, bylo třeba na
jednotlivé ukázky speleologické techniky, pokud se nabízely k vyzkoušení
veřejnosti, pohlížet jako na atrakce sloužící k pobavení veřejnosti. V
projednávaném případě bylo za účelem pobavení laické veřejnosti instalováno nad
vodní hladinou mezi stromy lano, na němž se převážely osoby z jednoho břehu na
druhý, a to pomocí kladky, sedacího úvazku, propojovacího popruhu a spojovacích
karabin – tzv. traverz. Toto technické zařízení, které zde sloužilo bezesporu
jako atrakce, instalovalo podle skutkových zjištění občanské sdružení O., které
je také v rámci prezentační akce své činnosti provozovalo, přičemž na
zabezpečení jeho provozu se podílel rovněž obviněný.
Na otázky odpovědnosti a bezpečnosti spojené s provozováním zařízení
speleologické techniky jako atrakce se podle českého právního řádu vztahuje
pouze ustanovení § 415 obč. zák., upravující všeobecnou prevenční povinnost
jako způsob předcházení hrozícím škodám.
Pokud pak jde o předpisy vztahující se k bezpečnosti a ochraně zdraví při
práci, resp. při činnosti ve výškách, a to zákoník práce č. 262/2006 Sb., zákon
č. 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci a na základě výslovného odkazu v ustanovení § 23 tohoto zákona i
nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost
a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do
hloubky, ty se na právní vztahy vznikající v souvislosti s provozováním
předmětné atrakce výslovně nevztahují, neboť směřují k úpravě práv a povinností
v souvislosti s výkonem závislé práce.
To však podle Nejvyššího soudu v žádném případě neznamená, že by při
provozování takové atrakce, jako v projednávaném případě, bylo možno bez
právních důsledků rezignovat na bazální pravidla bezpečnosti, která vyplývají z
výkladu ustanovení § 415 obč. zák., jenž sice nejsou tak pregnantně
specifikována, jako v pracovně právní oblasti, nicméně pro rozumně uvažujícího
jedince dbalého právního principu „neminem ledere“ zjevně odvoditelná.
Podle Nejvyššího soudu tedy lze konstatovat, že i když pro provozování
nebezpečných a riskantních činností často existují speciální právní nebo
technické normy, nemusí tomu tak být vždy; z pouhé absence speciální právní
(nebo podobné) úpravy však nelze dovozovat, že ten, kdo takovou nebezpečnou a
riskantní činnost, jako je provozování zařízení pro pohyb ve výšce, podniká,
nenese za ni žádnou odpovědnost. Právní teorie a ustálená judikatura tedy
uznávají i generální (právem speciálně neupravené) povinnosti, jejichž
porušením vzniká právní odpovědnost, včetně odpovědnosti trestněprávní.
Nejjednodušší pravidlo, jehož porušením taková odpovědnost nastupuje, přikazuje
zdržet se veškerých takových činností, u nichž nelze vyloučit navození
nebezpečných situací a vznik škodlivých následků (povinnost zdržet se
nebezpečných jednání). Pokud je již nezbytné určité riskantní a nebezpečné
činnosti vykonávat, protože se tím sleduje nějaký všeobecně akceptovatelný
přínos, potom spočívá povinnost náležité pečlivosti v tom, aby při jejich
výkonu byla dodržována potřebná obezřelost a aby byla přijata kontrolní
opatření, umožňující vyhnout se nebezpečí nebo ho udržet v rozumných hranicích.
Nemá-li někdo potřebné informace, schopnosti nebo dovednosti k výkonu
nebezpečných činností, je povinen si takové informace, schopnosti nebo
dovednosti předem obstarat (povinnost nechat se poučit); neučiní-li tak, musí
se výkonu nebezpečných činností zdržet. (Srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 728/02).
Pokud pak jde o vymezení povinností jednotlivých osob působících jako obsluha,
popř. instruktor u atrakce – zařízení speleologické techniky, ani zde právní
řád kromě široké obecné prevenční povinnosti, žádné konkrétní povinnosti
nestanoví. Tyto povinnosti mohou vyplynout ze smlouvy, resp. i ústní dohody
uzavřené mezi organizátorem, resp. provozovatelem atrakce a obsluhující osobou,
resp. instruktorem. V daném případě tedy mezi obviněným a speleologickým
sdružením. Při absenci takové dohody je pak třeba, aby osoba působící jako
obsluha, resp. instruktor vykonala vše, co lze od rozumně uvažujícího člověka
vzhledem k jeho zkušenostem očekávat. Pokud se navíc jedná o odborně
vyškolenou osobu, kterou obviněný jako absolvent školení a přezkoušení k
provádění výškových prací pomocí speleologické techniky podle svého tvrzení u
hlavního líčení byl, je míra těchto požadavků samozřejmě vyšší.
Hranice okolností, které pachatel může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen
v hypotetické rovině (neboť pak by musel každý předvídat v podstatě cokoliv),
ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností,
vyplývajících z určité životní situace, která může být charakterizována celou
řadou faktorů, jež pachatel vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle
svých znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního
zavinění (§ 5 tr. zák.) to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti,
vyplývající z obecných pravidel bezpečného chování, zde existuje i
subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel
schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít
jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
Je-li aplikováno výše uvedené obecné konstatování na projednávaný případ
provozování tzv. traverzu, jako veřejnosti volně přístupné atrakce, lze dospět
k závěru, že ten, kdo tzv. traverz nainstaloval a zpřístupnil veřejnosti včetně
dětí, byl povinen na základě obecné prevenční povinnosti učinit vše, aby takové
zařízení provozované ve výšce bylo bezpečné životu a zdraví. Vzhledem k
charakteru nainstalovaného technického zařízení a jeho zpřístupnění veřejnosti
bylo nutno předvídat i vznik možné poruchy, popř. poškození tzv. traverzu, (
přičemž takový poruchový jev je i podle laického obecného povědomí poměrně
pravděpodobný, a to na základě prosté úvahy typu, co se stane se zavěšeným
člověkem, jehož tělo není ve výšce ničím chráněno, pokud některá součást tzv.
traverzu selže ve své funkci, ) a pro tento případ myslet i na zajištění
bezpečnosti zavěšeného účastníka traverzu, a to prostřednictvím nezávislého
zajišťovacího lana. Uvedené riziko pádu z výšky i naznačený způsob jištění osob na traverzu musel
být speleologickému sdružení, jako odborníkům na danou oblast činnosti, obecně
známý, nehledě na to, že na něj výslovně upozorňoval i návod použitého
technického zařízení na č. l. 109 a násl. spisu. O obecné znalosti a používání
tohoto bezpečnostního principu jištění nezávislým lanem pak podle Nejvyššího
soudu vypovídá i fakt, že tento způsob jištění osob ve výškách znají i předpisy
o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jmenovitě nařízení vlády č.
362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu
zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně beze vší pochybnosti
vyplynulo, že provozovaný předmětný traverz byl na místo nehody instalován
občanským sdružením O. a nebyl pro zajištění bezpečnosti přepravované
veřejnosti vybaven nezávislým jistícím lanem, které by v případě statisticky
možné a naprosto předvídatelné (byť lidským pochybením způsobené) poruchy v
propojeném systému sedacího úvazku, popruhu, spojovacích ok karabin a kladky
zabránilo nekontrolovatelnému a nezachycenému pádu těla pasažéra z výšky. Za
toto podle názoru Nejvyššího soudu hrubé pochybení při zajištění bezpečnosti
přepravovaných osob bezesporu někdo odpovídá, i když podle obsahu spisového
materiálu nebyla doposud taková osoba vůbec zjišťována, (tzv. neznámý
pachatel).
Pokud pak jde o posouzení toho, k čemu byl obviněný jako obsluha nástupu na
traverz vlastně povinen, z obsahu skutkových zjištění nevyplývá, že by byla
mezi ním a pořadatelským občanským sdružením uzavřena dohoda konkrétního obsahu
o tom, co je jeho konkrétními povinnostmi. Proto byl obviněný povinen
respektovat ustanovení § 415 obč. zák. o předcházení hrozícím
škodám a jako osoba odborně vyškolená měl učinit vše, co ve svém postavení ve
vztahu k pasažérovi traverzu učinit mohl, aby bylo minimalizováno hrozící
nebezpečí, popř. alespoň udrženo v rozumných hranicích. (Pokud
jde o postavení obviněného ve vztahu k pořadateli, nebylo zjevně jeho
povinností instalovat jistící lano a použít vhodné karabiny, protože to bylo
povinností pořadatele akce.) Jako osobě odborně znalé ale obviněnému musela být
známa bezpečnostní doporučení pravidelně obsažená v návodech na používání
osobních ochranných pomůcek takového typu, a proto musel vědět, že tyto pomůcky
se doporučuje používat pouze odborně vyškoleným osobám nebo osobám pod trvalým
přímým dohledem takové osoby, viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu. Je sice
pravdou, že takové návody nejsou obecně závazným právním předpisem, nicméně
jejich obsah a doporučení v nich obsažená mají význam z hlediska
posouzení dodržení právní povinnosti potřebné obezřetnosti při předcházení
škodám, jak o ní hovoří ustanovení § 415 obč. zák., pokud ke škodě
dojde v souvislosti s použitím těchto pomůcek. Proto je z právního hlediska
možné vytýkat obviněnému absenci důkladné kontroly připevnění poškozeného, jako
osoby odborně nevyškolené na lano. Neobstojí tedy námitka obviněného, že
neexistuje žádný konkrétní právní titul (právní norma, smlouva, nebo předchozí
nebezpečné jednání), které by ho v dané situaci zavazovaly k určitému jednání.
Z logiky věci je podle Nejvyššího soudu naprosto zjevné, že jednání, resp.
opomenutí obviněného popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, (přičemž
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat, zda se skutek stal
tak, jak ho soud popsal ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí), bylo onou
poslední „pomyslnou kapkou“, která spustila poruchový děj, v jehož důsledku
vzniklo zranění poškozeného. Je tomu tak proto, že kdyby součástí provozovaného
systému traverzu bylo i ono výše zmiňované správně nainstalované nezávislé
jistící lano, upevněné samostatně nezávisle na prvním laně a jeho spojovacích
prvcích se sedacím úvazkem na těle poškozeného, s největší pravděpodobností by
se poškozenému nestalo vůbec nic, jak to ostatně vyplývá ze znaleckého posudku
znalce Ing. Emila Ruckého a skutkového zjištění na str. 6 a 9 rozsudku
nalézacího soudu.
Z uvedeného je podle Nejvyššího soudu zjevné, že vzniklý následek nastal
spolupůsobením a v příčinné souvislosti s jednáním tzv. neznámého
pachatele i obviněného, jehož jednání, resp. opomenutí
popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku tzv. „odstartovalo“ nehodový
děj, na jehož konci bylo utrpěné zranění poškozeného. Nalézací soud pak ve
skutkové větě konstatoval omisivní jednání obviněného, které bylo příčinou
rozpojení karabiny, jehož vlivem a v důsledku nepoužití druhého nezávislého
zajišťování vzniklo zranění poškozeného. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku
bylo podle Nejvyššího soudu pouze lakonicky konstatováno, že nepoužití
nezávislého zajišťování nelze klást obviněnému k tíži, avšak už nebylo určeno,
resp. učiněno zjištění o tom, jakou měrou se vytýkané jednání obviněného
podílelo na vzniklém následku, ačkoliv je tato okolnost rozhodná pro posouzení
jednání obviněného z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu ve
znaku příčinné souvislosti i pro následné posouzení jeho
zavinění, případně míry takového zavinění. Potřeba tohoto určení pak vyplývá z
níže uvedených teoreticko – právních postulátů.
V obecné rovině je trestným činem podle trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) čin
pro společnost nebezpečný, který má znaky některé skutkové podstaty. Skutkové
podstaty jsou potom typy pro společnost nebezpečných jednání. Typová
nebezpečnost určitého trestného činu pro společnost vyplývá ze souhrnu znaků
jeho skutkové podstaty. Schází-li některý znak skutkové podstaty nebo ji-li
zastoupen pouze v nepatrné míře, zeslabuje nebo i mizí nebezpečnost činu pro
společnost. Může se jednat o znak skutkové podstaty charakterizující objekt
trestného činu, stejně jako znak charakterizující objektivní či subjektivní
stránku trestného činu, přičemž totéž platí i o příčinném vztahu
jako složce objektivní stránky trestného činu.
Řešení příčinné souvislosti právě v případech nehod je jednou z
nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním
ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který
spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem
objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní
kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a
způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k
jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být
zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí pod č. 69/1953, č.
20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že
určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek
skutečně způsobila.
Zejména u nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou
následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost,
okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k
následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání
pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku,
avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku
nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž
každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým
nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V trestním právu
do příčinnosti v širším smyslu zahrnujeme i tzv. podmínky. Je tomu tak proto,
že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku.
Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak,
se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu.
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou
příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby
jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně
významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není
rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku
není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení
následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které určují
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného
činu (viz „způsob provedení“ v § 3 odst. 4 tr. zák.). To proto, že nepatrný
stupeň způsobení následku může čin zabavovat jeho povahy nebezpečné pro
společnost a jednání pak není trestným činem. (Srov. Vladimír Solnař, Jaroslav
Fenyk a Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a
doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha 2003, str. 205).
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností,
nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má
povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti
apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která
bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u
trestného činu podle § 224 TrZ), působila i další příčina, přičemž je
nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek
sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s
druhou příčinou (srov. rozhodnutí pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Podstatnou okolností je však skutečnost, že pokud následek způsobilo více
příčin, je třeba se zabývat významem jednotlivých příčin ve vztahu ke vzniklému
následku. Je tomu tak proto, že různé příčiny mají různý vliv na způsobení
následku a tudíž nemají stejný význam. V některých případech může být
některá z příčin vzniklého následku malého či zanedbatelného významu, a proto
je třeba vždy hodnotit, která z příčin vzniklého následku byla příčinou prvotní
resp. spouštěcí a jaké ostatní příčiny se pak ještě na vzniklém následku
spolupodílely.
Stupeň příčinného jednání pro následek může být nesmírně různý, což je
nejpatrnější v případech, kdy se na vzniklém následku podílí jednání či
opomenutí více osob. V této souvislosti je třeba připomenout zásadu zkoumání
příčinných souvislostí a zásadu zdůraznění hlavních a rozhodujících
příčin. To ale neznamená, že by byly pouze hlavní příčiny právně relevantní.
Podle zásady konkrétního zkoumání příčinných souvislostí není jednání jako
příčina následku nebezpečného pro společnost nikterak stejnorodé a není vždy
stejné. Kauzální význam podmínky (jednání obviněného) pak lze chápat jako
objektivní stupeň způsobilosti skutečnosti, že podmínka (jednání obviněného)
způsobí následek. (Srov. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk a Dagmar Císařová:
Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání,
Nakladatelství Orac, Praha 2003, str. 204).
Nejvyšší soud si je vědom toho, že pokud je následek v příčinné souvislosti s
jednáním více osob, jako je tomu v projednávaném případě, je stíhání a
odsouzení jen jedné z nich vnímáno jako nespravedlnost, avšak na druhé straně
musí konstatovat, že jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada
obžalovací která znamená, že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě
obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce (§ 2 odst. 8
tr. ř.). Důsledkem obžalovací zásady je to, že nikdo nemůže být soudem uznán
vinným trestným činem a odsouzen, jestliže na něj pro tento trestný čin, resp.
pro skutek, v němž je trestný čin spatřován, nebyla státním zástupcem podána
obžaloba. Je třeba poznamenat, že mezi základní zásady trestního řízení patří i
zásada oficiality, která znamená, že státní zástupce je povinen stíhat všechny
trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 2 odst. 3 tr. ř.).
Případné nedodržení této zásady však není trestním řádem nijak sankcionováno,
zejména ne tak, že by bylo vyloučeno stíhání a odsouzení jednoho z pachatelů,
jestliže nebyl stíhán a odsouzen také další pachatel.
Při aplikaci shora uvedených teoretických úvah na projednávaný případ, je třeba
dospět k závěru, že na podkladě obžaloby, kterou státní zástupce podal na
obviněného, může být obviněný stíhán a odsouzen, nicméně pro posouzení jeho
jednání jako trestného činu je třeba přesněji specifikovat to, jaká byla míra
účasti jednání obviněného na vzniklém následku a teprve na základě takto
učiněného skutkového zjištění lze učinit úsudek o míře, jakou jednání, resp. v
daném případě opomenutí obviněného naplnilo objektivní stránku trestného činu
ve znaku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a konkrétně vzniklým
následkem. Teprve až na základě zhodnocení míry naplnění příčinné souvislosti,
jako znaku objektivní stránky trestného činu, lze učinit závěr též o naplnění
subjektivní stránky trestného činu, tedy o zavinění obviněného, ( které musí
pokrývat všechny znaky objektivní stránky trestného činu alespoň v hrubých
rysech ), jehož absenci obviněný v dovolacím řízení účinně namítl.
Vzhledem k výše naznačeným souvislostem odpovědnosti každého za jeho jednání je
možné prohlásit, že pokud byla v rámci prezentační akce nabízena laické
veřejnosti jízda po laně, za použití pomůcek uvedených v napadeném rozhodnutí,
je zřejmé, že není možné se zbavit odpovědnosti za možné důsledky takového
jednání pouhým tvrzením, že traverz byl provozován na vlastní nebezpečí
pasažéra. To platí jak ve vztahu k tzv. neznámému pachateli, tak ve vztahu k
obviněnému, neboť pokud jsou určité nebezpečné činnosti vykonávány, potom je
třeba při jejich výkonu dodržovat potřebnou obezřelost a přijmout kontrolní
opatření umožňující vyhnout se možnému nebezpečí, nebo ho udržet v rozumných
hranicích. Jinak je nutno se takového výkonu a nabídky nebezpečných
činností zdržet. Kromě toho trestní zákon (č. 140/1961 Sb.) takovou okolnost
vylučující protiprávnost nezná.
Pochybení v jiném hmotně právním posouzení pak Nejvyšší soud shledal i ve
výroku o náhradě škody. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů
totiž vyplynulo, že prezentační akci speleologické techniky, v rámci níž se
předmětný skutek stal, pořádalo speleologické sdružení O., což ostatně uvádí i
skutkové věta rozsudku nalézacího soudu. K zajištění této akce použilo uvedené
sdružení své členy i dobrovolníky, jako byl obviněný.
V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za vhodné zmínit následující.
Součástí spisového materiálu jsou stanovy občanského sdružení České
speleologické společnosti a její organizační řád na č. l. 59 - 62 spisu, které
do spisu předložil svědek J. W. ( č. l. 52 spisu ). Z obsahu předložených
stanov na č. l. 62 spisu je pak zřejmé, že občanské sdružení České
speleologické společnosti, zkráceně označované jako ČSS, se skládá ze
základních organizací zkráceně ZO, jež tvoří základní články České
speleologické společnosti. Akci pak podle výpovědi svědka W. pořádalo
speleologické sdružení O., přičemž tentýž svědek v přípravném řízení v
neprocesní výpovědi na č. l. 27 spisu uvedl, že akci pořádala ZO ČSS O. B.
Soud se pak touto diskrepancí nezabýval a podrobně právní subjektivitu
speleologického sdružení neřešil, ačkoliv to bylo v projednávaném případě zcela
na místě.
Podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou,
anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k
této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto
zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není
tím dotčena.
Z učiněných skutkových zjištění je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že předmětnou
akci pořádalo bezesporu občanské sdružení, jako právní subjekt, ať už šlo
o občanské sdružení České speleologické společnosti přímo, nebo speleologické
sdružení O. za předpokladu, že má právní subjektivitu, což bylo potřeba
zkoumat. Pokud pak za daného stavu byla škoda způsobena obviněným při činnosti
speleologického sdružení a speleologické sdružení použilo obviněného ke své
činnosti jako pracovníka obsluhy nástupní stanice traverzu a instruktora jízdy,
jak to vyplývá z provedeného dokazování, a škoda vznikla v souvislosti s
odborným pochybením obviněného, jako obsluhy nástupní stanice, pak za vzniklou
škodu neodpovídá bezprostředně obviněný, ale právě předmětné speleologické
sdružení. Poškozený měl být proto správně odkázán se svým nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vzhledem k výše uvedenému tak lze uzavřít, že výrok o náhradě škody podle
ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., vyslovený v rámci adhezního řízení, postrádal
oporu v občanském zákoníku a bylo jím konkrétně porušeno ustanovení § 420 odst.
2 obč. zák. Za tohoto stavu by tudíž byl k dovolání obviněného zrušen výrok o
náhradě škody, i kdyby nedošlo ke shora uvedenému nedostatku ve
výroku o vině, byť je v daných souvislostech poukaz obviněného na ustanovení §
438 obč. zák. poněkud nepřiléhavý.
Nejvyšší soud na základě všech výše uvedených závěrů podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp.
zn. 5 To 345/2010 i rozsudek Okresního soudu v Karviné
ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 1 T 191/2008 a to včetně všech
dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Úkolem okresního soudu tedy bude, aby v případě potřeby doplnil stávající
důkazy, tyto opětovně vyhodnotil a poté znovu posoudil podíl obviněného I. B.
na celkovém jednání, které vyústilo v následek, spočívající v těžké újmě na
zdraví poškozeného, a to i z hlediska míry zavinění obviněného. V tomto ohledu
pak bude též třeba, aby znění skutkové věty případného odsuzujícího rozsudku
bylo upraveno tak, aby bylo zjevné, co je obviněnému B. kladeno za vinu, a za
co odpovídá t. č. dosud neznámý
pachatel.
Návrhu na přikázání věci jinému senátu krajského soudu a jinému samosoudci
okresního soudu Nejvyšší soud nevyhověl, neboť v praxi jde o postup zcela
výjimečný. Důvodem k tomuto postupu není sama o sobě skutečnost, že obviněný
původnímu senátu, resp. samosoudci subjektivně nedůvěřuje, nebo že dovolací
soud zastává ve věci jiný právní názor než senát odvolacího soudu, který vydal
rozhodnutí důvodně napadené dovoláním. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 7 Tdo 40/2003).
Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení,
jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním
názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést
úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší
soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H
r a b e c