4 Tdo 1533/2015-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016
dovolání obviněného V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7.
2015 sp. zn. 7 To 84/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 1 T 100/2012, a rozhodl takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného V.
D. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 7 To
84/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne
27. 1. 2015 sp. zn. 1 T 100/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v
Domažlicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání, na
základě nichž Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 7 To
84/2015 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil tak, že nejméně od června 2010 do 10. 2. 2012 v P.,
ve společném bydlišti opakovaně hrubými výrazy urážel a ponižoval svou manželku
Z. D., když několikrát týdně na ni křičel a používal přitom nadávek jako „píčo,
krávo“, přičemž nejméně třikrát v tomto období ji otevřenou dlaní udeřil do
obličeje, dále ji ponižoval tím, že musela prosit o poskytnutí peněz na běžné
nákupy, nutil ji, aby peníze z invalidního důchodu používala výhradně na
zaplacení půjčky, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozená opouštěla
domácnost a zůstávala na schodech před domem nebo odcházela za svým synem na
jeho pracoviště a též opakovaně přivolala do společného bydliště Policii ČR. Za
toto jednání mu byl podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu
1 roku.
Obviněný napadl rozsudek soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce
dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konkrétně tedy obviněný napadenému rozsudku vytýká nesprávné hmotněprávní
posouzení založené na postupu soudu – vždy ve prospěch poškozené, v
pochybnostech vždy v neprospěch obviněného. Stejně jako to činil v předchozím
průběhu tr. řízení, obviněný poukázal na vyjádření psychiatra MUDr. J., který
jako ošetřující lékař poškozené uvedl, že tato od roku 2005 trpí disociální
poruchou osobnosti spočívající v pseudologickofantastickém chování. Tato
svědecká výpověď byla při hodnocení soudu zcela pominuta. Koresponduje totiž s
výpověďmi svědků MUDr. Ch. a MUDr. M., kteří neshledali na poškozené žádné
známky fyzicky nepřijatelného jednání, kterého se měl vůči ní obviněný
dopouštět, a zmiňovali pouze její stížnosti. Rovněž nebyly shora zjištěné
skutečnosti dány do vztahu s výpovědí svědka M. D., který potvrdil zvýšené
požívání alkoholu poškozenou. Za zcela nepochopitelné pak obviněný považuje
opření rozhodnutí o vině o znalecký posudek, v němž jeho zpracovatelky snížily
věrohodnost poškozené o 50 %. Samotnou otázkou dle obviněného zůstává
zachování totožnosti skutku, v němž není precizována přesná doba v roce 2010,
od kdy mělo k protiprávnímu jednání docházet, zda k nadávkám docházelo
pravidelně každý týden v roce, či zda údery otevřenou dlaní byly tři navazující
či samostatné útoky. V neposlední řadě se soudy nezabývaly otázkou, zda jednání
obviněného by nemělo být spíše hodnoceno jako přestupek proti občanskému
soužití podle § 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, anebo vzhledem k vynucování peněz po poškozené k úhradě zaplacení
půjčky, jako vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jak to ostatně původně
požadoval státní zástupce. Vzhledem k daným skutečnostem se obviněný domáhá
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání
obviněného toliko uvedl, že se seznámil s jeho obsahem a věcně se k němu
vyjadřovat nebude. Současně vyslovil souhlas, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání
obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 7
To 84/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale
výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací přezkoumal obě meritorní rozhodnutí
okresního i krajského soudu, jakož i řízení, které jim předcházelo, a dospěl k
následujícím závěrům. Hned na počátku je třeba konstatovat, že již samotná
obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Domažlicích, sp.
zn. ZT 42/2012 ze dne 16. 5. 2012 podaná k soudu prvého stupně se zaobírala
podstatně rozsáhlejším jednáním, v němž bylo spatřováno spáchání zločinu týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 , odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Ve stejném
časovém období, tedy od června 2010 do 10. 2. 2012 měl obviněný nejméně v pěti
případech přitisknout manželku Z. D. ke zdi a sloupávat ji strupy z jizvy na
hlavě, ač ji tekla krev a přitom uvádět, že když nechcípla při operaci, tak ji
pomůže a zabije ji, dále na ni jednou až dvakrát týdně křičel a nadával jí
slovo „píčo, krávo“, v důsledku čehož se poškozená rozklepala, upadla a asi
pětkrát byla v bezvědomí, poté, co se probrala, jí obviněný nadával, že se tam
válí jako svině a odkopl ji stranou, nutil poškozenou, aby mu odevzdávala
peníze, jinak dostane přes držku, bral ji celý důchod a disponoval jím, nutil
ji v kleče prosit o peníze na nákup, a to nejméně dvakrát týdně, kdy bylo
vidět, že se usmívá a dělá mu to dobře, po nákupu musela odevzdat poškozená
obviněnému účtenky a zbývající peníze, dále ji nejméně ve dvaceti případech
fackoval, když upadla kopal do zad, v důsledku čehož poškozená utíkala z domu a
ve dvou případech musela přenocovat ve skleníku, protože ji obviněný odmítl
pustit domů, v několika případech ji vyvedl z domu, táhl ji za rukáv či držel
pod krkem, kdy naposledy dne 10. 2. 2012 ji dvakrát udeřil otevřenou dlaní do
obličeje, vylil na ni vodu z vázy a poškozená proto pouze v pyžamu utekla z
domu, kam jí obviněný dále znemožňoval vstoupit, a to i přesto, že venkovní
teplota byla -10 stupňů Celsia a toto omezování trvalo až do příjezdu policejní
hlídky.
Je nezbytné také připomenout, že současné rozhodnutí ve věci samé není prvním
meritorním rozhodnutím. Okresní soud nejprve usnesením ze dne 30. 8. 2012 č. j.
1 T 100/2012-437 postoupil věc obviněného správnímu orgánu s tím, že nejde o
tr. čin, ale mohlo by se jednat o přestupek. Ke stížnosti státního zástupce
krajský soud toto usnesení zrušil (sp. zn. 7 To 395/2012 ze dne 1. 11. 2012).
Rovněž následující rozsudek okresního soudu ze dne 20. 2. 2014 č. j. 1 T
100/2012-655, kterým byl V. D. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí
svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu
15 měsíců, byl krajský soudem zrušen (usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. 7 To
121/2014) a soudu prvého stupně bylo uloženo znovu o věci jednat a rozhodnout.
Stávající rozsudky Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni jsou
tak již třetími v pořadí.
V případě přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1
tr. zákoníku prezentuje zákonodárce zájem společnosti na ochraně osob před tzv.
domácím násilím. Za týrání je nutno považovat takové jednání, které se
vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i trvalejším časovým
rámcem, po který osoba, vůči níž se pachatel týrání dopouští, toto pociťuje za
těžké příkoří. Takové chování však na druhou stranu nemusí být soustavného
charakteru či trvat delší dobu. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat
v závislosti na intenzitě zlého nakládání (blíže srov. R 11/1984 sb. rozh., č.
j. Tlpjf 169/82 z 18. 11. 1983).
Jak již bylo uvedeno výše, oproti výsledkům, k nimž dospěly orgány činné v
trestním řízení v jeho přípravné fázi, oba zainteresované soudy podstatným
způsobem omezily na základě výsledků dokazování a svého hodnocení důkazů popis
skutku, kdy naplnění znaků skutkové podstaty tr. činu spatřují v jednání,
kterého se obviněný dopouštěl v období necelých dvou let, kdy ve společně
obývaném bytě urážel a ponižoval manželku křikem a vulgárními osloveními
několikrát týdně, v daném období tuto nejméně třikrát udeřil otevřenou dlaní do
obličeje a nutil ji, aby svůj invalidní důchod užívala výhradně na umořování
společné půjčky, přičemž v důsledku takového jednání manželka opouštěla
společnou domácnost.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že při posouzení shora popsaného jednání,
které oba nižší soudy považují za protiprávní v intencích trestněprávních
předpisů, má závěry napadeného rozhodnutí za nesprávné, a to z důvodu zvolené
právní kvalifikace, resp. argumentace, kterou oba soudy při jejím koncipování
zvolily, když rovněž shledal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými
důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry.
Takovýto extrémní nesoulad je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají
obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, případně když
skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž
podkladě byla tato zjištění učiněna. Za takové situace je nutno rozhodnutí
soudů nižších stupňů hodnotit jako vybočující z mezí daných ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř., jehož důsledkem je nepřiměřená a nepřípustná svévole soudu při
výkonu jeho rozhodovací pravomoci, která ve výsledku ústí až k dotčení principů
řádného a spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
Nelze než poukázat, že z průběhu posuzovaného případu a tr. řízení, které o něm
bylo vedeno prezentoval jak soud prvého, tak druhé stupně opakovaně určité
pochybnosti, pramenící z výpovědi poškozené, jakožto prvotního a stěžejního
důkazu o vině obviněného. Je přitom pravdou, že právě tr. činnost směřující do
sféry zájmů rodiny a vztahů osob blízkých lze považovat za vysoce latentní,
když její odhalování je podstatnou měrou ztíženo celou paletou možných
skutečností, pro které dotčené osoby nemají zájem, či tento s odstupem času
ztrácejí, na řádném prošetření okolností. Nelze tedy odhlížet od takových
faktorů, jakými jsou obava z další eskalace hrozeb a útoků od pachatele, který
zůstává v blízkosti oběti i po prošetření případu, strach ze ztráty hmotného
zabezpečení v důsledku odsouzení pachatele, na kterém je oběť závislá, možnost
narušení dalších vazeb v širších rodinných kruzích, obava z reakce blízkého
okolí, vznik specifické pozitivní emoční i afektivní vazby a závislost oběti na
pachateli, ale též vyšší stupeň pravděpodobnosti křivého obvinění mezi blízkými
osobami, coby důsledek vyhrocených sporů např. v důsledku rozpadu manželství a
na něj navazujících sporů o děti či majetek. Veškeré tyto aspekty je nezbytné
důsledně zkoumat a dávat do širších souvislostí, a to nejen při hodnocení
výpovědí právě obviněného a poškozeného, ale též dalších osob, zejména těch,
které k nim mají blízké vazby. Z dřívějších rozhodnutí přitom lze zaznamenat,
že oba nižší soudy dané úvahy kriticky uplatnily, a to již při samotné redukci
znaků zlého chování obviněného vůči poškozené, potažmo při prvotním rozhodování
dokonce posunem povahy protiprávního jednání do sféry správního deliktu, jakož
i opakovaným kladením důrazu na znalecké zkoumání osoby poškozené a zejména
její věrohodnosti.
Krajský soud tak na str. 4 svého rozhodnutí uvádí, že žádný ze slyšených svědků
nebyl bezprostředně přítomen jednání, které je popsáno ve skutkové větě výroku
odsuzujícího rozsudku. Za podstatnou tak považuje výpověď M. D. z přípravného
řízení (č. l. 129 – 133), jmenovaný byl přítomen nejméně třikrát napadení své
matky ze strany obviněného fackou, potvrdil noční hádky. Odvolací soud rovněž
konstatoval, že dotčený svědek potvrdil sprosté nadávky obviněného směrem k
poškozené, ponižující žádání matky o peníze a odevzdávání jejího důchodu na
splácení leasingu. K tomuto je třeba upřesnit, že svědek v rámci hlavního
líčení dne 17. 7. 2012, kde byla čtena jeho předchozí výpověď, její pravdivost
potvrdil (č. l. 411). Při následném doplňujícím výslechu svědka dne 20. 2. 2014
(č. l. 648 - 649) tento již jakékoliv nevhodné chování obviněného vůči matce
negoval. K této výpovědi, jakož i k doplňujícímu výslechu je však nutno
doplnit, že M. D. konstatoval letité spory mezi svou matkou a nevlastním otcem,
které se táhly již od jeho dětství. Mnohdy byla jejich příčinou špatná finanční
situace rodiny. Pokud krajský soud hovoří o ponižujících prosbách poškozené o
peníze, je třeba důsledně vycházet z výpovědi svědka, který v rámci přípravného
řízení uvedl, že „slyšel matku, jak otce prosí o peníze na lékaře, na chleba.
To byl třeba chleba pro celou rodinu.“ Současně svědek uvedl, že jeho matka
dávala otci celý svůj důchod s tím, že otec platil půjčky (Leasing-Star), otec
v rámci rodiny tzv. držel kasu. Na chod domácnosti však evidentně výrazně
přispíval právě svědek M. D. Jmenovaný rovněž výslovně uvedl, že v případě
hrazení půjčky a odevzdávání důchodu matkou, nešlo o nějaké násilí. Když byli
rodiče rozhádaní, peníze si matka nechávala. Dovolací soud se plně ztotožňuje s
hodnocením nižších soudů, že výpověď M. D., je třeba vnímat jako objektivní,
kdy i přes skutečnost, že obviněný není jeho biologickým otcem, nemá ve vztahu
k němu důvod vypovídat nepravdivě a ostatně tak ani jeho výpověď nepůsobí. Jako
výstižné lze také brát jeho vyjádření, že vzájemnými hádkami rodičů trpěl
nejvíce on a dané konfliktní prostředí ho vedlo k úvaze, že se odstěhuje.
Pakliže poškozená Z. D. uváděla, že se vůči ní obviněný dopouštěl podstatně
hrubšího chování v podobě vyhazování z domu, ponižujícího prošení o peníze,
bití, kopání a strhávání strupů, bylo třeba její výpověď dát do souvislostí s
dlouhodobě špatnou rodinnou situací a rozpadem vztahu, v jehož popředí byly
časté hádky o peníze, poškozenou tvrzená nevěra obviněného, či naopak obviněným
proklamovaný alkoholismus a neochota pracovat ze strany poškozené. Vzhledem k
dalším výpovědím svědků – dcery Z., která potvrdila matčin sklon utrácet za
cigarety a alkohol a důvod sporů vidí v matčině povaze, svědků z blízkého okolí
(zejména R. K.), kteří soužití obviněného s poškozenou hodnotili jako velmi
výbušné a zejména ošetřujících lékařů (MUDr. Ch., MUDr. M., MUDr. J.), kteří
nepotvrdili shledání známek fyzického násilí na poškozené, jehož se vůči ní měl
dopouštět obviněný, zejména pak ve formě strhávání strupů z jizev, které
dokonce byly vyloučeny a vyjádřili se k psychickému stavu poškozené, byl kladen
důraz rovněž na výsledky znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a psychologie. K jeho opakovaným závěrům se pak soudy vyjádřily na
str. 7 - 8 rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, resp. na str. 6 - 7 rozsudku
Krajského soudu v Plzni. Znalkyně konstatovaly již v písemném vypracování
posudku, že poškozená vykazuje projevy týrané osoby, což vyvozují ze způsobu
jakým zachází se sdělováním okolností soužití (snížená schopnost chránit sebe i
ostatní členy rodiny).
Při hodnocení případu pak krajský soud, ve shodě se závěry soudu prvého
stupně dospěl k závěru o vině V. D. přečinem týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Za základ takového protiprávního
jednání považuje ponižování poškozené, k němuž docházelo dle výpovědi svědka M.
D., ve vztahu k zajišťování nákupu věcí základní potřeby. Obviněný si měl být
vědom osobnostního nastavení poškozené a vzhledem k závažné operaci, kterou
tato podstoupila i její sugestibility. Jednání, které by tak zdravou osobu,
psychicky stabilizovanou nemohlo ponížit, psychicky urazit, zdeptat či jinak
morálně i fyzicky ničit, mělo u poškozené zcela jiný dopad (blíže str. 8
rozsudku krajského soudu).
K výše uvedeným úvahám krajského soudu, a totéž platí i pro rozhodnutí soudu
okresního, je však třeba uvést, že v odůvodnění obou rozhodnutí absentuje
bližší rozvedení subjektivní stránky zmiňovaného tr. činu, zejména popisem
obligatorního znaku v podobě zavinění, coby psychického vztahu pachatele k
následkům jeho jednání. Týrání osoby žijící ve společném obydlí v § 199 tr. zákoníku je tr. činem úmyslným, kde ke konstatování trestnosti jednání je třeba
minimálně srozumění pachatele s tím, že svým jednáním může porušit či ohrozit
zájem chráněný zákonem (§ 15 odst.1 tr. zákoníku). Srozuměním se přitom rozumí
i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Nalézací i odvolací soud však nikterak blíže neosvětlily, jakým způsobem
vnímají za naplněný úmyslný stupeň jednání obviněného, pokud současně mají za
to, že si měl být vědom, že jednáním, které by jiná osoba za ponižující
nepovažovala a tudíž by u této nedosahoval podoby zlého nakládání (týrání), se
takového škodlivého následku dopouští právě vůči své manželce. Pokud dovolací
soud má za prokázanou objektivnost výpovědi svědka M. D., stejně jako tak
učinily nižší soudy, nemá důvodu jeho tvrzením nevěřit, pak je třeba uzavřít,
že protiprávnost jednání obviněného by spočívala ve vulgárních nadávkách vůči
poškozené a třech fackách v období necelých dvou let. Takovéto jednání
bezesporu nelze v žádném směru akceptovat a dovolací soud je považuje za
porušující společenský zájem. Na druhou stranu však jeho intenzita v
trestněprávním směru je přinejmenším diskutabilní. Ačkoliv obviněný bezesporu
věděl, že jeho manželka prodělala těžkou operaci, bylo by na místě podrobněji
zkoumat, zda se změnil její zdravotní stav do té míry, že jednání svého manžela
vnímala tak, jak to hodnotí krajský soud, tedy zlé chování vykazující se vyšším
stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i trvalejším časovým rámcem, po který
osoba, vůči níž se pachatel týrání dopouští, toto pociťuje za těžké příkoří. Nelze totiž odhlédnout od důkazní situace, podle níž manželství obviněného a
poškozené dlouhodobě vykazovalo známky silného odcizení a disharmonie, což se
projevovalo častými hádkami a spory. O tomto vypovídají jak rodinní
příslušníci, tak lidé z blízkého okolí, kdy asi nejvýstižnější má soud
konstatování svědkyně K., že šlo o „malou Itálii“. Je patrné, že na existenci
problémů měli podíl oba dotčení, tedy obviněný i poškozená, a to opět z
dlouhodobého pohledu. Dovolací soud rozhodně nemůže na základě skutkového stavu
tak, jak jej zjistily nižší soudy konstatovat, že výhradní příčiny sporů stály
na straně obviněného. Je zřejmé, že vzhledem ke zhoršení finanční situace,
existenci dluhů a naopak snížení příjmu rodiny v důsledku nemoci manželky,
vzájemného osočování z nevěry poškozenou, stejně jako z alkoholismu obviněným,
došlo k prohloubení krize, která však započala ještě před inkriminovaným
obdobím, tedy červnem 2010.
Soudy se však nezabývaly otázkou, proč právě období
až po červnu 2010 do února 2012 je kladeno obviněnému za vinu, jestliže
obdobného jednání (resp. hádek, vulgarit či napadání) se měl dopouštět již před
tímto datem. Nutno současně doplnit, že tyto incidenty pramenily z obou stran. Dále dovolací soud znovu poukazuje na úvahu odvolacího soudu, podle níž by sice
shodné jednání u zdravé osoby, přiměřeně psychicky stabilizované tuto nemohlo
psychicky poškodit, ovšem v případě poškozené tomuto tak s ohledem na její
zdravotní stav nebylo a obviněný si dané skutečnosti měl být vědom. Absentuje
však bližší úvaha, na základě jakých poznatků si obviněný měl být vědom, že
jednání, kterého se oba manželé vůči sobě dopouštěli po delší dobu manželství,
najednou jeho žena bude vnímat intenzivněji, o to více jestliže takové
hodnocení změny zdravotního stavu (dostatečně specifikované a podložené s
ohledem na změny ve vnímání poškozené oproti stavu před operací) absentuje v
odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů. Obdobně okresní soud na str. 12 svého
rozhodnutí uvedl, že „obžalovaný si byl dobře vědom osobnostních charakteristik
poškozené. Tyto záměrně využíval k vyvolání hádek a tím psychické nepohody
poškozené. Takové jednání lze hodnotit jako zlé jednání s osobou žijící s ním
ve společném obydlí, které má znaky větší hrubosti (facky, hrubé výrazy) a měly
i určité trvání…obžalovaný byl z hádky rozladěn tak hodinu, poškozené to trvalo
i dva až tři dny“. Dovolací soud připomíná, že trestný čin je nejzávažnější
formou protiprávního jednání, kdy trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Určitá míra škodlivosti tedy představuje hraniční limit pro
posouzení, zda společensky neakceptovatelné jednání je třeba podřadit pod
trestněprávní kritéria, či k jeho úpravě (nápravě) postačí i nástroje
mimotrestní. S tím je spojeno i širší spektrum okolností, které jsou s
posuzovaným případem provázány a spojeny. Ačkoliv partnerské hádky obecně je
nutno považovat za společensky neakceptovatelné, je nezbytné odlišovat jejich
pozadí, zapojení aktérů a průběh velmi obezřetně. Pouze na základě faktu, že
jeden z manželů je v rámci hádek, které nejsou iniciovány vždy a jen jednou ze
stran, více rozladěn a její důsledky u něj přetrvávají déle než u druhého z
aktérů, nelze konstatovat, že jsou naplněny znaky zlého jednání, které má znaky
větší hrubosti ve smyslu § 199 tr. zákoníku, a to ani za situace, kdy v průběhu
hádky dojde i k tak vyhrocené situaci, kdy se jedna ze stran uchýlí k vulgárně-
verbálnímu či dokonce fyzickému násilí. Je třeba zkoumat, zda takové násilí
nese skutečně rysy trvalosti, nikoli však jen ve smyslu opakujících se
vzájemných hádek, ale takového jednání, kdy se výrazně hrubého chování dopouští
vždy tentýž jedinec (pachatel), zatímco druhý (oběť) je dlouhodobě nucen strpět
obrannou roli, v níž na něj tíživě doléhá pachatelovo zlé jednání a zanechává
na něm následky do budoucna.
Jak již dovolací soud uvedl výše, jednání
obviněného, o němž hovořila poškozená, jakož i zejména svědek M. D., tedy že
obviněný vulgárně své manželce nadával a několikrát ji udeřil dlaní do
obličeje, lze jednoznačně odsoudit a považovat za společensky neakceptovatelné. Je však úkolem soudů, aby ve spojení s dalšími popisovanými skutečnostmi velmi
pečlivě zhodnotily, zda takové jednání (k otázce nucení hradit půjčku či prosit
o peníze viz níže) naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.
V rozsudcích okresního, jakož i krajského soudu je věnována pozornost z větší
části věrohodnosti poškozené, avšak její zdravotní stav, který se měl odrazit v
odlišném vnímání dalšího jednání obviněného byl charakterizován jen útržkovitě
(poukazem na lehké organické postižení mozku smíšeného typu po subarachnoidním
krvácení a neurochirurgické operaci). Další popis změn, pro které oproti stavu
před žalovaným obdobím, měla poškozená intenzivněji vnímat jednání obviněného
jako týrání, však chybí. Samozřejmě otázku věrohodnosti poškozené, kterou se
oba soudy zevrubně zabývaly, nelze také opomenout, o to více, pokud byla její
obecná věrohodnost hodnocena jako snížená o 50 % na rozhraní mezi nepodstatným
a podstatným snížením. Ostatně tato skutečnost se zjevně promítla do změn v
popisu skutkové věty, kde oproti podané obžalobě došlo - ve světle již shora
zmíněných důkazů - k výrazným zásahům a restrikcím (strhávání strupů, kopy,
upadávání do bezvědomí, počet útoků otevřenou dlaní). Právě pro takové
podstatné změny vyvěrající z určitých pochybností v přístupu k výpovědi
poškozené, by se pak měly odrazit i při dalším hodnocení soudů v rámci otázek
zakládajících právní hodnocení jednání obviněného. Takový požadavek je na místě
o to více, jestliže výpověď poškozené, resp. rozhovor s ní, byly základem
znaleckého posudku, v němž jeho zpracovatelé dospěly k vyjádření, že způsob,
jakým poškozený zachází se sdělováním okolností soužití odpovídá projevům
týrané osoby (ovlivnění se projevilo zejména na snížené schopnosti ochránit
sebe i ostatní členy rodiny – č. l. 115). V odůvodnění rozhodnutí nicméně
absentuje vypořádání se s provázaností veškerých výše uvedených okolností,
počínaje věrohodností poškozené, jejího zdravotního (psychického) stavu před
inkriminovaným obdobím, potažmo jeho následné změny po prodělané operaci a
možnosti ovlivnění jí udávaných skutečností tímto stavem, resp. možností
vypovídat nepravdu ať již záměrně v důsledku neshod s obviněným anebo pro
zkreslení vnímání reality.
Teprve po provedení takovýchto zjištění bude možno na jejich výsledcích
zodpovědět otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu a konstatovat
formu zavinění obviněného. Pokud se odvolací soud při její koncepci omezil
toliko na konstatování (str. 8 rozsudku), že obviněný „si musel být vědom“,
nezbývá než takový závěr považovat za nedostatečný, neboť již samotným zvolením
takové formulace bez dalšího ozřejmění povážlivě laboruje na hranici mezi
úmyslným a nedbalostním zaviněním.
V neposlední řadě je třeba mít výhrady k další ze skutečností, které měly
spoludotvářet skutkový děj, a to konkrétně ponižování poškozené prosbami o
poskytnutí peněz na běžné nákupy a nucení, aby peníze z invalidního důchodu
používala výhradně k zaplacení půjčky. Pokud jsou předchozí závěry stavěny na
objektivnosti výpovědi svědka M. D., který představuje ve světle znaleckého
posudku určitý korektiv k tvrzením poškozené, pak nelze odhlédnout od jím
udávaných skutečností, že poškozená dávala obviněnému celý svůj důchod, neboť
tak byli domluveni, s tím, že obviněný platil půjčky (č. l. 132), slyšel jak
poškozená prosí otce o peníze na chleba či lékaře, přičemž obviněný jí peníze
většinou nedal (č. l. 132), potvrdil, že poškozená dávala obviněnému celý svůj
důchod (č. l. 133), přičemž ale když byli pohádaní, tak si matka peníze
nechávala a když ne, tak byla domluva, že se z těchto peněz hradila půjčka u
Leasing-Star, avšak k žádnému násilí nedocházelo (č. l. 411). Totéž jmenovaný
potvrdil i ve výpovědi na č. l. 648 - 649. Odvolací soud přitom na str. 8 svého
rozsudku správně konstatoval, že v zásadě není nic špatného na tom, pokud
příjem jednoho člena rodiny je používán primárně k zajištění závazků rodiny, z
druhého se pak platí běžné potřeby rodiny ve smyslu provozním. Nikdo však nemá
právo ponižovat druhou osobu tím způsobem, jakým se podle výpovědi svědka M. D.
toto dělo, když bylo zapotřebí peněz i na nákup věcí zcela základní potřeby,
jako jsou potraviny. Z obecného hlediska se s takovým hodnocením dovolací soud
bezezbytku ztotožňuje. Při porovnání shora popsaných klíčových pasáží výpovědi
svědka k otázce nucení poškozené k odevzdávání důchodu je však třeba zdůraznit,
že svědek od počátku zastává tvrzení, že se jednalo o domluvu obviněného s
poškozenou a tudíž podporuje verzi obhajoby. Rovněž tak pominul jeho doplňující
vyjádření (č. l. 648), že k potřebě peněz na potraviny mohlo docházet před
výplatou, když došly peníze. Hodnocení odvolacího soudu však bylo tímto
způsobem poměrně jednostranné, když se omezilo na vyložení svědecké výpovědi ve
smyslu psychického nátlaku obviněného na poškozenou a naopak opomenulo
vypořádat se s možností, že se mohlo jednat pouze o standardní žádost o peníze
za situace, kdy těmito již poškozená nedisponovala anebo odmítnutí obviněného z
důvodu obavy, aby tyto peníze nebyly poškozenou použity na zakoupení alkoholu a
cigaret. Dovolacímu soudu pochopitelně nepřísluší zasahovat do skutkových
zjištění soudů, nicméně jimi zvolená argumentace, kdy dochází k jednostrannému
podřazovaní významu zajištěným důkazům a opomíjení vypořádat se s komplexními
okolnostmi případu a tyto hodnotit nejen v neprospěch, ale též ve prospěch
obviněného, představují ve výsledku postup, který je v rozporu se základními
principy tr. řízení zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Současně je možno
hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými
skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry tak, jak byl vyložen na
jiném místě tohoto usnesení.
Nejvyšší soud tak musí shrnout, že dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za důvodné, byť nikoliv pro všechny jím
uváděné okolnosti. Je třeba odmítnout názor, že popis skutku v napadeném
rozsudku je neurčitý a nesrozumitelný, stejně jako že se v rozhodnutí oba soudy
zabývaly otázkou právní kvalifikace přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku, jak to původně navrhovala obžaloba. Naopak ale dovolací soud musí
konstatovat oprávněnost námitek stran chybné právní kvalifikace přečinem týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Oba dotčené
nižší soudy porušily při právním posouzení skutku svou zákonnou povinnost
postupovat podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když jednak k hodnocení
provedených důkazů přistupovaly jednostranně a bez patřičné vnitřní logické
spojitosti. Pokud došlo k podstatné úpravě popisu skutkového děje oproti
podanému žalobnímu návrhu, musel soud takto konající dostatečným způsobem
odůvodnit, proč neuvěřil primární výpovědi poškozené, jakožto celku, pakliže
tato uváděla daleko rozsáhlejší a závažnější způsob páchání trestné činnosti
obviněným. Byť v tomto směru oba soudy splnily svou povinnost, poukazujíce na
závěry znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené a přistoupily ke korekci
jejích tvrzení, zejména ve světle výpovědi svědka M. D., kterého považují
(stejně jako soud dovolací) za objektivního, opomněly zahrnout do svého
hodnocení jím uváděné skutečnosti, které naopak podporují obhajobu obviněného
(dobrovolná dohoda o hrazení půjčky z invalidního důchodu poškozené, hádky
iniciované oboustranně obviněným i poškozenou, konzumace alkoholu poškozenou),
resp. které jsou v souladu s výpověďmi dalších slyšených svědků (jeho sestry,
dalších rodinných příslušníků). Takovýto postup přitom vede k nesouladu mezi
provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími
právními závěry, že jej dovolací soud musí považovat za podstatný (extrémní).
Za důsledek takového přístupu je nezbytné považovat revizi právního posouzení
tak, jak to předpokládá zvolený dovolací důvod. Nadále tak absentuje
zodpovězení otázky, zda jednání, které by spočívalo v hádkách obviněného a
poškozené, byť by v těchto měl obviněný navrch, resp. tyto inicioval a v
předmětném období tak častoval poškozenou vulgárními výrazy a třikrát ji udeřil
otevřenou dlaní do obličeje, popřípadě odmítal poskytovat peníze na běžné
nákupy (není však vymezeno jak často a co bylo příčinou), by svou intenzitou
naplňovalo znaky přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1 tr. zákoníku, tedy protiprávního jednání, které představuje
nejzávažnější narušení společenských vztahů, kde již uplatnění norem jiného
právního odvětví nepřichází v úvahu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k
odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7.
2015 sp. zn. 7 To 84/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Domažlicích ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 1 T 100/2012, jakož i další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu a přikázal věc Okresnímu soudu v Domažlicích, aby ji
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání bude
třeba důsledně dbát na posouzení subjektivní stránky posuzovaného jednání
obviněného, a to jak ve světle dosavadních zjištění, tak případně po doplnění
dokazování ve vztahu k otázce vnímání takového jednání jak obviněným, tak
poškozenou, a to při maximální snaze o objektivizaci takovýchto poznatků
dotazem na zdravotní stav jmenované před daným obdobím a poté. Dovolací soud
připomíná, že pokud je vina úmyslného trestného činu stavěna na závěru, že
intenzita jednání obviněného by vůči zdravému jedinci nedosahovala stupně
trestného činu, avšak u poškozené tak tomu bylo, je třeba podrobně prokázat
(znaleckým zkoumáním, výslechy svědků) jak soudy k takovému hodnocení dospěly,
tzn. nejen ve vztahu k zdravotním omezením poškozené, ale též možností jejich
vnímání obviněným. Závěry psychologického zkoumání poškozené a závěry o
známkách týrané osoby má přitom dovolací soud za velmi nedostatečné a v
odůvodnění nerozvedené. Rovněž je třeba z hlediska posouzení trestnosti
zhodnotit řádným způsobem veškeré skutečnosti nejen odděleně, ale i ve
vzájemných souvislostech. Bude tak třeba se zabývat otázkou, zda skutečně
obviněný nutil poškozenou, aby svůj důchod dávala (proti své vůli) na potřeby
úhrady půjčky a jakým způsobem a za jakých okolností musela obviněného prosit o
peníze na běžné nákupy. Pakliže by totiž nedošlo k prokázání daných
skutečností, promítla by se tato situace nutně do intenzity protiprávního
jednání a soudy by na tento stav musely reagovat a velmi důsledně zvážit, zda
stíhaný skutek naplňuje znaky tr. činu, správního deliktu, či není trestný
vůbec. Rozsah takové činnosti při novém projednání věci je pak natolik rozsáhlý
a hodnotící aspekty natolik závažné, že se Nevyšší soud neomezil pouze na
vrácení věci odvolacímu soudu, ale přikázal věc až soudu prvého stupně.
Zároveň je třeba upozornit, že v tomto novém řízení je okresní soud vázán
právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.) a
vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno výhradně z podnětu
dovolání obviněného, podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít
ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformace in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.