U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 29. prosince 2011 dovolání obviněného L. J., proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To 227/2011, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 15/2010, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu z r u š u j í rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To 227/2011, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 1 T 15/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 1 T
15/2010, byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem lichvy podle § 253
odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr.
zákona), kterého se dopustil tím, že
spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli participujícími na činnosti
společnosti EuroCash, s.r.o. se sídlem O. – M. H., D., dne 19. 1. 2007 uzavřel
s poškozenou H. C., v místě jejího trvalého bydliště v P., N. P., smlouvu o
úvěru na částku ve výši 60.000,- Kč, kde byla stanovena měsíční splátka ve výši
2.491,- Kč s úrokem 44,1 % p.a., přičemž obviněný využil při uzavírání smlouvy
finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, neboť tato se zavázala v rámci
zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru, převést na obviněného
práva a povinnosti k družstevnímu bytu 2+1 v P., N. P. v hodnotě 1.687.000,-
Kč, což téhož dne rovněž učinila, a to podpisem smlouvy o zajišťovacím převodu
členských práv a povinností v bytovém družstvu, a následně kdy poškozená nebyla
schopna hradit dohodnuté splátky poskytnutého úvěru, ihned pohledávku uplatnil,
převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu, a
poškozená byla nucena byt vyklidit.
Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 253 odst. 2 tr.
zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle
§ 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání pěti let.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená H. C., trvale bytem P., N.
P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obviněný L. J.,
státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozená H. C.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To
227/2011, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek
zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr.
řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému L. J. při nezměněném výroku o vině
trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zákona uložil dle téhož
zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon
byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání pěti roků. Podle § 59 odst. 1 tr. zákona byla obviněnému uložena
přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu,
kterou trestným činem způsobil.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozené H. C., trvale bytem P., N. P., škodu ve výši 1 627.000,- Kč. Podle §
229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě stanovené v §
265e tr. řádu proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jímž napadl všechny
výroky rozsudku Městského soudu v Praze. Dovolatel uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu s tím, že ve věci rozhodl vyloučený
orgán, § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, a § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě s tím, že
bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, když v řízení
předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu.
V obsáhlém odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný
uvedl, že soudy obou stupňů posoudily skutek uvedený ve výroku o vině, který
vzaly za prokázaný, po právní stránce v rozporu s hmotným právem, když tento
skutek kvalifikovaly jako trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, odst. 2 tr.
zákona, ačkoliv v rozsudku popsaný skutek jednotlivé znaky skutkové podstaty
tohoto trestného činu reálně nenaplňuje, neboť absentuje jednání obviněného
jakož i zavinění. Podle dovolatele hodnocení provedených důkazů soudem je v
extrémním rozporu s jejich obsahem, nadto odvolací soud z hlediska hmotného
práva civilního vyhodnotil i jiné rozhodné skutečnosti, které měly vliv na
podobu konečného rozhodnutí.
Dovolatel upozornil, že odsuzující rozhodnutí nalézacího soudu bylo
vyneseno pouze v důsledku a na základě závazného právního názoru odvolacího
soudu, a poté, co nalézací soud obviněného svým původním rozsudkem v celém
rozsahu zprostil obžaloby.
Základní věcnou námitkou dovolatele bylo jeho opakované tvrzení z
dosavadně uplatněné obhajoby, že se podstatné části jednání, které je mu
kladeno za vinu, ve skutečnosti vůbec nezúčastnil, a pokud se takového jednání
dopustili jiní dosud neztotožnění spolupachatelé, pak nebylo v řízení nijak
prokázáno, že by tyto osoby jednaly s vědomím obviněného, s jeho souhlasem či
dokonce na jeho výslovný pokyn. Podle názoru dovolatele není proto naplněna
objektivní stránka trestného činu jako obligatorní znak skutkové podstaty.
Připustil, že úvěrovou smlouvu s poškozenou sice uzavřel, ale to bylo
současně jediné jeho aktivní jednání, jímž se podílel na skutku, pro který bylo
trestní stíhání vedeno. Jakýchkoli jiných kroků se ani aktivně ani pasivně
neúčastnil, s poškozenou C. nikdy osobně nejednal, smluvní podklady upravující
způsob zajištění úvěru s poškozenou nepřipravoval ani nepodepisoval, stejně
jako nevypracovával a nepodepisoval výzvy k plnění splátek, nijak se neúčastnil
ani vystěhování poškozené z bytu a nijak se nepodílel ani na následné realizaci
postoupení pohledávky za poškozenou. Veškeré kroky následující po podpisu
úvěrové smlouvy činily jiné osoby, a to bez jeho vědomí, souhlasu či pokynu, a
aniž by o jednotlivých krocích byl informován. Obviněný se sám nijak nepodílel
na rozhodování o zásadních skutečnostech týkajících se úvěrového vztahu, není
členem tzv. "úvěrové rady" společnosti EURO CASH s.r.o., z jejichž prostředků
byl předmětný úvěr fakticky poskytován, a nerozhodoval tedy ani o tom, zda
vůbec dojde k poskytnutí úvěru poškozené C., zda dojde k „zesplatnění“ tohoto
úvěru, případně jaké další kroky budou v této věci učiněny.
Obviněný rovněž namítl, že žádným způsobem nebyla vyvrácena jeho
obhajoba, že on sám neměl žádné povědomí o ekonomické situaci poškozené či o
jejích reálných ekonomických možnostech dostát sjednaným závazkům vyplývajícím
z úvěrového vztahu, nebyl nikdy nikým informován o tom, že by snad poškozená
byla osobou rozumově slabou či jinak k úkonům tohoto typu duševně
nezpůsobilou. Nebylo prokázáno, že by se podílel na jednání, které je popsáno
ve skutkové větě, jakkoliv jinak, než jen a pouze tím, že podepsal úvěrovou
smlouvu, kterou následně v jinou dobu a na jiném místě podepsala i poškozená.
Soudy obou stupňů dle názoru dovolatele jeho podíl na žalovaném jednání pouze
předpokládaly a uměle dovozovaly s ohledem na podepsané plné moci,
prostřednictvím kterých jeho zástupci v dané věci jednali. Soudy si však
neučinily konkrétní pozitivní poznatek o tom, že by se na konkrétních jednáních
či úkonech, následujících po podpisu úvěrové smlouvy, skutečně účastnil.
Dovolatel tak tvrdí, že byl odsouzen za jednání, které bylo prokazatelně
spácháno jinými osobami.
Přestože nebylo prokázáno, že by se na jednání popsaném ve skutkové
větě obviněný podílel jinak než podpisem smlouvy, nalézací soud přesto učinil
závěr, že jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině se právě obviněný
dopustil v úmyslu přímém, odvolací soud pak postavil své potvrzující rozhodnutí
na úmyslu nepřímém s tím, že obviněný je společníkem společnosti EURO CASH ,
s.r.o. a tudíž údajně musel vědět z řady jiných (odvolacím soudem nijak
neztotožněných) případů jak o průběhu vztahů s jinými klienty, tak i o
následcích těchto vztahů pro klienty. Dovolatel namítl, že podle odvolacího
soudu postačuje k naplnění subjektivní stránky trestného činu obecná vědomost
(tedy nikoliv znalost konkrétních okolností jednotlivého případu) získaná z
jiných případů. Takovou konstrukci odvolacího soudu však kategoricky odmítl s
tím, že trestní odpovědnost v českém právním řádu není postavena na základě
odpovědnosti za následek, nýbrž na zásadě odpovědnosti za vlastní zavinění s
tím, že zavinění pachatele trestného činu musí obligatorně pokrývat všechny
jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu.
Dovolatel s odkazem na konstantní judikaturu doplnil, že žádný jiný
úvěrový případ, v němž by jako věřitel vystupoval, nebyl v tomto trestním
řízení dokazován; závěr soudu o zavinění obviněného, jakož i o jeho konkrétní
formě tudíž nemá jednoznačnou oporu ve skutečnostech prokázaných provedeným
dokazováním, stejně jako závěr o naplnění jakýchkoliv dalších znaků skutkové
podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Dovolatel dále namítl, že odvolací soud nesprávným způsobem vyhodnotil
naplnění znaku nepoměrného plnění, jakožto dalšího ze základních znaků skutkové
podstaty trestného činu lichvy podle § 253 tr. zákona. Nesouhlasí s tvrzením
odvolacího soudu, že převedený členský podíl v bytovém družstvu měl
představovat (nepoměrné) protiplnění za poskytnutý úvěr a že tento převod není
zajištěním úvěru. Závěry soudu označil dovolatel za nepochopení institutu
zajišťovacího převodu práva, který je zakotven v příslušných normách občanského
práva hmotného (§ 553 obč. zákoníku). Podle dovolatele se jednalo o tradiční
institut zajištění jako akcesorický závazek vížící se k platnému závazku
hlavnímu, z něhož vzniká dlužníkovi povinnost plnit. Převod členských práv a
povinností k předmětnému družstevnímu bytu na obviněného rozhodně nelze dle
jeho názoru považovat za "hrubě nepoměrné plnění" za poskytnutí úvěru, když se
jednalo pouze o způsob zajištění plnění smluvních povinností poškozené, jehož
účinky by zanikly automaticky ze zákona ihned, jakmile by poškozená uhradila
svůj závazek z úvěrové smlouvy.
V rámci své obhajoby obviněný opakovaně zdůrazňoval, že vzhledem k jeho
vědomosti o způsobu zajištění pohledávky vyplývající z úvěrového vztahu, byl
přesvědčen, že v případě neplnění splátek, zesplatnění úvěru a prodeje
členských práv a povinností k družstevnímu bytu poškozené, bude sice uplatněna
uhrazovací funkce vyplývající z tohoto způsobu zajištění úvěru, ovšem s tím, že
poškozené bude zůstatek z prodeje vyplacen. Alespoň o tomto postupu byl
obviněný informován lidmi ze společnosti EURO CASH s.r.o., která zajištění
úvěru poškozené fakticky zajišťovala. Obviněný tedy nejednal v úmyslu se
jakkoliv nad rámec nároků vyplývajících z úvěrové smlouvy obohatit, či
připravit ji o její členský podíl v bytovém družstvu, a nebyl byť jen srozuměn
s tím, že by snad k něčemu takovému mohlo dojít.
Pokud jde o výši sjednaného úroku, dovolatel uvedl, že pokud úrok ve
výši 44,1 % by měl být považován za úrok lichvářský zakládající hrubý nepoměr
vzájemných plnění, pak upozornil, že takový úrok nijak nevybočuje z rámce běžně
sjednávaných úrokových sazeb nebankovních subjektů v roce 2007 a že řada
renomovaných společností poskytujících úvěry nebankovního charakteru
poskytovala úvěry s úrokovou sazbou převyšující i 46,2 %.
Dovolatel dále vznesl námitku proti skutkovému závěru soudu, že k
zesplatnění úvěru vůči poškozené mělo dojít prakticky ihned, stejně jako k
realizaci zajištění. V tomto ohledu odkázal na průběh splácení poskytnutého
úvěru, doložený listinnými důkazy založenými ve spise, z něhož vyplývá, že
poškozená se dostala do prodlení se splácením úvěru prakticky již v počátku
úvěrového vztahu, přesto první výstrahu dostala až koncem května 2007; vzhledem
k tomu, že ani následně své závazky plnit řádně nezačala, obdržela až po
dalších téměř dvou měsících oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 18. 7. 2007.
Vyklizení bytu poškozené proběhlo poté až za další měsíc. Poškozená tak dle
názoru dovolatele měla dostatečný časový prostor k nápravě prodlení, které sama
způsobila neplněním smluvních podmínek. Přitom lhůty, ve kterých jí byly výzvy
k nápravě vadného stavu zasílány, nijak nevybočují ze lhůt, v nichž zasílají
obdobné výzvy i bankovní subjekty poskytující spotřebitelské úvěry.
Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu, dovolatel zejména poukázal na způsob, jakým byl odůvodněn závazný
právní názor odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 61 To 513/2010, kdy
tento soud označoval nejen obviněného samotného, ale rovněž jeho podnikatelské
aktivity způsobem, který byl posléze kritizován i Vrchním soudem v Praze, byť
tento soud k námitce podjatosti vznesené obviněným nevyloučil z projednávání a
rozhodování věci členy odvolacího senátu 61 To Městského soudu v Praze, nicméně
konstatoval, že Městský soud v Praze použil některé expresivní výrazy či
spekulativní úvahy o eventuelních širších protiprávních aktivitách obviněného a
že soud měl být v daném směru profesně zdrženlivější a neměl takto prezentovat
své domněnky.
Dovolatel je nadále přesvědčen, že konkrétní senát odvolacího soudu měl
být z dalšího projednávání a rozhodování jeho trestní věci vyloučen, neboť
požadavek nestrannosti a nezaujatosti soudu a soudců byl přístupem senátu
odvolacího soudu a jeho výroky zásadně zpochybněn. Jestliže přesto členové
senátu odvolacího soudu z dalšího projednávání a rozhodování předmětné trestní
věci vyloučeni nebyli, označil to dovolatel za procesní vadu naplňující
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 61 To 227/2011, jakož i rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 1 T 15/2010, aby
současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby obviněného z důvodu dle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2010,
č.j. 1 ZT 216/2008, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem.
Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal důvody k tomu, aby sám ve
věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro
Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž
byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl
zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k
podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto
zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu
předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr.
řádu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze uplatnit tehdy,
jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže
tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí
učinil soudce, resp. samosoudce či předseda senátu nebo člen senátu, který byl
ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo ovšem o jeho
vyloučení podle § 31 tr. řádu rozhodnuto. V posuzovaném případě je obsahem
podaného dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
naplněn, neboť dovolatel tvrdí, že o věci rozhodl senát Městského soudu v
Praze, který byl dle jeho názoru vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu,
přičemž o vyloučení členů tohoto senátu nebylo orgánem uvedeným v § 31 tr. řádu
rozhodnuto. Omezující podmínka uvedená v § 265b odst. 1 písm. b) věta za
středníkem tr. řádu v posuzovaném případě není dána, neboť dovolateli byly
důvody vyloučení členů senátu odvolacího senátu známy a byly jím v řízení
namítnuty.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva,
nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod
není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací
soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad
bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě byl i tento dovolací důvod převažujícím obsahem
podaného dovolání naplněn, neboť dovolatel namítl jednak nesprávné právní
posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
lichvy podle § 253 tr. zákona, naplnění objektivní i subjektivní stránky
trestného činu, jednak jiné nesprávné hmotně právní posouzení (charakter
zajištění úvěru). Dovolatel dále poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými
závěry soudu vyjádřenými v tzv. skutkové větě výroku o vině a výsledky
provedeného dokazování. Takový extrémní rozpor opravňuje dle ustálené
judikatury i k výjimečnému zásahu do samotných skutkových zjištění soudu s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť - jak
výše uvedeno - dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku
primárně k revizi skutkových zjištění neslouží.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm.c a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení
mu přecházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzovaném případě dovolatel výslovně uvedl, že tento dovolací důvod
uplatňuje v jeho druhé variantě, tedy s ohledem na to, že v řízení
předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. S ohledem na tuto okolnost je nutno mít za to, že obsahem
podaného dovolání je i tento dovolací důvod naplněn.
Po věcném posouzení obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nejvyšší soud se především nemohl ztotožnit s konstatováním Městského
soudu v Praze obsaženým v dovoláním napadeném rozsudku, že dokazování bylo
Obvodním soudem pro Prahu 10 provedeno v dostatečném rozsahu, že důkazy byly
soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem hodnoceny a že až na drobné dílčí
vady rozsudku jsou jeho skutková a právní zjištění zcela správná. Stejně tak
Nejvyšší soud nesdílí názor Městského soudu v Praze absolutně odmítající
obhajobu obviněného spočívající v tom, že obviněný sám toliko podepsal smlouvu
o poskytnutí úvěru poškozené, přičemž vše další zařizovali jeho zmocněnci.
Nejvyšší soud naopak konstatuje, že dokazování provedené Obvodním
soudem pro Prahu 10 rozhodně nelze považovat za dostatečné co do jeho rozsahu,
neboť minimálně zcela absentují důkazy rozhodné pro určení a posouzení
subjektivní stránky trestného činu. Jestliže Obvodní soud pro Prahu 10 ve
výroku o vině (nedotčeném ani rozsudkem soudu odvolacího ) konstatoval, že
obviněný využil při uzavírání smlouvy finanční tísně a rozumové slabosti
poškozené, pak v procesu dokazování nelze nalézt (a tedy ani adekvátně
zhodnotit) jediný důkaz, že by obviněný o těchto skutečnostech vůbec věděl a v
důsledku povědomí o těchto skutečnostech se je rozhodl využít. Jestliže takové
důkazy neměl soud k dispozici, pak je nemohl ani v neprospěch obviněného
vyhodnotit, neboť absentující důkaz nelze hodnotit jinak než ve prospěch
obviněného. Za tohoto stavu věcí nelze než konstatování soudu o využití
finanční tísně poškozené a její rozumové slabosti označit za pouhou
nepřípustnou úvahu, neopírající se o řádné skutkové zjištění.
Za rozpornou část výroku o vině s provedenými důkazy je rovněž nutno
označit konstatování soudu prvního stupně, že obviněný ihned poté, kdy
poškozená nebyla schopna řádně hradit dohodnuté splátky úvěru, pohledávku
uplatnil a převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou
osobu. Nejvyšší soud v této otázce dospěl k závěru, že provedené důkazy
přesvědčivým způsobem nevedly k nezpochybnitelnému závěru o tom, že to byl
obviněný, kdo tyto úkony provedl, ani o tom, jaký byl podíl obviněného na
těchto úkonech. Konstatování soudu obsažené v úvodu výroku o vině, že obviněný
"spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli..." spáchal skutek dále ve
skutkové větě popsaný, tyto okolnosti nikterak neobjasňuje, neboť ze skutkové
věty samotné, jakož ani z odůvodnění rozsudku není patrno, v čem konkrétně mělo
spolupachatelství spočívat a zda a jaký vůbec byl podíl obviněného na žalovaném
skutku (kromě podpisu úvěrové smlouvy).
K odstranění této vady výroku nikterak nepřispělo ani konstatování
odvolacího soudu, že "obecně zmocnitel za jednání nese odpovědnost", neboť v
oblasti vyvození trestní odpovědností se s takto zjednodušeným chápáním
odpovědnosti zmocnitele nelze ztotožnit. Aby bylo možno trestní odpovědnost
zmocnitele za jednání zmocněnce spolehlivě dovodit, muselo by být v procesu
dokazování řádně a beze vší pochybnosti doloženo (a nikoli pouhou úvahou
předpokládáno), že obsahem zmocnění bylo takové jednání zmocněnce, které
naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Pokud takové zmocnění
prokázáno není, je spíše na místě úvaha o excesu z rámce zmocnění, než
spekulace soudu o tom, že skutečným obsahem zmocnění (bez ohledu na důkazy)
muselo být trestné jednání.
Jestliže soudy obou stupňů (zejména Městský soud v Praze) dovodily
trestní odpovědnost obviněného L. J. za jednání popsané ve výroku o vině pouze
na základě zjištění, že on to byl, kdo vystavil plné moci a podepsal úvěrovou
smlouvu, aniž by současně prokazatelně věděl jak o finanční tísni obviněné a
její rozumové slabosti, tak o dalších úkonech jiných osob, pak v těchto
provedených činnostech obviněného nemohl shledat naplnění znaků skutkové
podstaty dokonaného trestného činu lichvy tohoto obviněného jako pachatele ani
spolupachatele.
Nejvyšší soud je rovněž nucen přisvědčit námitce dovolatele ve vztahu k
rozsudku soudu druhého stupně směřující proti posouzení subjektivní stránky
jako úmyslu nepřímého s argumentem, že obviněný musel vědět z řady jiných
(odvolacím soudem ovšem nijak neztotožněných) případů jak o průběhu vztahů s
jinými klienty, tak i o následcích těchto vztahů pro tyto jiné klienty. Taková
úvaha soudu (byť i byla pravdivá), jestliže nemá v dokazování žádnou oporu,
nemůže mít pro rozhodnutí soudu žádnou relevanci. Konstatování odvolacího
soudu, že "trestně stíháni měli být samozřejmě i další osoby z firmy EuroCash,
nikoliv pouze obžalovaný, nicméně soud je vázán zásadou obžalovací, dle které
posuzuje vinu jen u osoby, na kterou byla podána obžaloba a případná zmínka o
trestné činnosti dalších osob, byť jakkoliv odůvodněná, jako v tomto případě,
může posloužit jen pro dokreslení popisu celého případu", je nutno považovat za
ryze účelové. Nejvyšší soud je v této souvislosti konstatuje, že ani s poukazem
na zásadu obžalovací není soud oprávněn zjednodušit si důkazní situaci a
dovodit sporným způsobem trestní odpovědnost jediného obžalovaného s tím, že
důkazní nouzi nahradí konstatováním, že trestný čin byl tímto obviněným spáchán
ve spolupachatelství s "neztotožněnými" osobami, které - dle výsledku
dokazování sice "ztotožnit" nepochybně lze, ale s poukazem na zásadu obžalovací
tak soud jako jeden z orgánů činných v trestním řízení nečiní.
Nejvyšší soud je toho názoru, že v postupu soudů obou stupňů (avšak s
ohledem na průběh řízení především soudu odvolacího) existuje zjevná snaha o
zjednodušení problému důkazní nouze, kdy soudy vzaly za základ vyvození trestní
odpovědnosti obviněného L. J. jeho vztah ke společnosti EuroCash, s.r.o. a
skutečnost, že smlouva o úvěru nese jeho podpis.
Dle názoru Nejvyššího soudu tak v době rozhodování soudů obou stupňů,
kdy ještě Parlamentem České republiky nebyl schválen návrh zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob, došlo k nepřípustné záměně tzv. funkční
odpovědnosti za odpovědnost trestní.
Nejvyšší soud dále nemohl pominout ani zjevný rozpor mezi tzv.
skutkovou a právní větou výroku o vině. Jestliže součástí právní věty výroku o
vině je i tvrzení, že zde popsaným činem získal obviněný značný prospěch, pak
takové tvrzení nemá ve skutkové větě téhož výroku o vině náležitou oporu.
Skutková věta sice obsahuje údaje o výši úvěru, jeho splátek, výši úroku a
hodnotě předmětného bytu, chybí zde však jakékoli vyčíslení výsledného
prospěchu získaného trestným činem, jakož i spolehlivý údaj o tom, že jde o
značný prospěch získaný právě obviněným L. J.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že opodstatněnost dovolání obviněného
– s ohledem na výše uvedené - shledal v nesprávném právním posouzení jednání
obviněného jako dokonaného úmyslného trestného činu lichvy, v extrémním
nesouladu provedených důkazů se skutkovými i právními závěry soudu a při tomto
extrémním nesouladu ve zcela nedostatečném rozsahu dokazování naplnění
jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1,
2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to v neprospěch obviněného L. J.
Uvedené vady shledal Nejvyšší soud natolik závažnými, že musel rozhodnout o
zrušení rozsudků obou soudů.
Za této situace považoval Nejvyšší soud za bezpředmětné zabývat se výše
zmíněnou námitkou dovolatele týkající se právního posouzení otázky charakteru
převodu členského podílu v bytovém družstvu jako zajištění úvěru dle občanského
zákoníku, nehledě k tomu, že z hlediska vyvození případné trestní odpovědnosti
obviněného nemá precizní právní posouzení tohoto právního úkonu zásadního
významu.
Pokud jde o námitku dovolatele uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, nebyly - přes výše uvedené výhrady k rozsudku
Městského soudu v Praze - v řízení o předmětném dovolání shledány spolehlivé
okolnosti, které by opravňovaly ke konstatování o oprávněnosti této námitky a o
existenci důvodů k vyloučení soudců dle § 30 tr. řádu. Nejvyšší soud jako soud
dovolací byl v obdobné situaci jako Vrchní soud v Praze, který sice rovněž
vznesl výhrady proti postupu senátu Městského soudu v Praze, nicméně neshledal
dostatek důvodů pro vyloučení členů předmětného senátu z projednávání a
rozhodování této trestní věci.
Nejvyšší soud nemohl vyhovět prvému návrhu uvedenému v petitu podaného
dovolání, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, neboť
jestliže v řízení o dovolání shledal nedostatečný rozsah dokazování, pak za
této situace nemohl dosud provedené důkazy na druhé straně použít jako
dostatečné pro závěr o nevině dovolatele a tedy pro vynesení zprošťujícího
rozsudku.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To
227/2011 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 1
T 15/2010 v celém rozsahu a dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 10, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a
rozhodnutí, je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který
Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí, a je povinen provést úkony a
doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Obvodní soud pro Prahu 10
především v potřebném rozsahu doplní dokazování tak, aby bez veškerých
pochybností a při respektování zásady in dubio pro reo potvrdil nebo vyloučil
existenci subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k obviněnému L. J., svá
skutková zjištění ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a
navazující právní závěry opřel o opatřené a provedené důkazy v předmětném
trestním řízení.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení napadeného
rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná