4 Tdo 1555/2014-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o
dovolání obviněného M. B., roz. O. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ?
pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 2 To 134/2013, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 184/2011, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 6 T
184/2011, byl obviněný M. B., roz. O. (dále jen „obviněný“ případně
„dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3
tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku
dopustil tím, že:
„dne 3. 11. 2010 v odpoledních hodinách v O., před budovou Magistrátu města O.,
na ul. V., po provedení přepisu motocyklu zn. Honda, CBR 600 F, š. metalízy, na
svou osobu, předstíral před oprávněným uživatelem J. G., který motocykl
prodával, že vybere z bankomatu dohodnutou kupní cenu ve výši nejméně 50.000 Kč
a na zmiňovaném motocyklu přijede zpět a peníze mu zaplatí, což však neučinil a
ještě téhož dne motocykl prodal za částku 39.500 Kč s. r. o. Motocentrum O. se
sídlem v O., ul. T., čímž způsobil J. G. škodu ve výši nejméně 50.000 Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný M. B. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
18 měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozenému J. G., bytem O., P. L., částku 50.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 6 T
184/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě ?
pobočka v Olomouci usnesením ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 2 To 134/2013, tak, že
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ? pobočka v Olomouci ze dne 5.
9. 2013, sp. zn. 2 To 134/2013, podal následně obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a
l) tr. ř. Ve svých námitkách obviněný uvedl, že nalézací soud, potažmo i
odvolací soud nepostupovaly v souladu s ust. § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené
důkazy hodnotily v rozporu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř., když svým postupem rovněž
porušily čl. 6 odst. 3 Evropské Úmluvy. Soudy opíraly své závěry o vině
obviněného o výpověď poškozeného J. G. a svědka P. P., který jej však ani
nedokázal identifikovat, když pro nevěrohodnost tvrzení tohoto svědka a
nelogičnost jeho verze svědčí i skutečnost, že již v minulosti se mu mělo stát
něco podobného. V tomto směru odkázal na rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve
věci sp. zn. 5 T 108/2010. Soudy rovněž blíže neprověřily okolnosti týkající se
předmětného motocyklu, stejně jako skutečnost, kterou poškozený zamlčel, a to,
že není vlastníkem předmětného motocyklu, neboť v kupní smlouvě byla sjednána
výhrada vlastnického práva. Nemohl tedy vlastnické právo na obviněného platně
převést a ten se tak fakticky jeho vlastníkem nikdy nestal. Dále obviněný
vytkl, že pokud nebylo možno zajistit videozáznam z kamerového systému,
nainstalovaného před magistrátem, měly být k objasnění stavu věci a prověření
jeho verze provedeny další důkazy jím navrhované, a to zejména výslech svědkyně
? majitelky nemovitosti, u které měl motocykl být zaparkován, jakož i výslechy
svědků F. D. a J. Ch. V tomto směru namítl, že pokud soudy jeho návrhům
nevyhověly, došlo jejich postupem ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Rovněž
vyjádřil přesvědčení, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, na
základě nichž následně učinily nesprávná skutková zjištění, a věc tak nesprávně
posoudily. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
rozsudek okresního soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu
v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodnutí
k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění
soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení
skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky dovolatele, v
jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi
poškozeného J. G., svědků P. P., J. T. a listinných důkazů) a vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by
uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu podvodu podle § 209 odst.
1, 3 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze
domáhá, aby na základě odlišného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen
skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný
jiný.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným
považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v
Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě ?
pobočka v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé,
nejedná o žádný extrémní rozpor. Jeho zjištění mají potřebný obsahový základ ve
svědecké výpovědi poškozeného J. G., přičemž tato výpověď byla v souladu i s
dalšími provedenými důkazy, kterými byly především výpovědi svědků P. P. a J.
T., jakož i listinné důkazy. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se
předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů
velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své
hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že
obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se
neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci
uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v
řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je
vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v
posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této
vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud však zjistil, že soudy obou stupňů pochybily při určení výše
škody, kterou obviněný způsobil. Tuto stanovily na 50.000 Kč, tedy částku,
kterou měl obviněný zaplatit, ale nezaplatil poškozenému za předmětný motocykl.
S takovým postupem však nelze souhlasit. Škodou, kterou obviněný trestnou
činností způsobil, je hodnota motocyklu a ne částka, na které se obviněný s
poškozeným dohodli. Odborným vyjádřením (č. l. 56 spisu) byla hodnota motocyklu
stanovena na částku 65.000 Kč, tedy vyšší než stanovily oba soudy nižších
stupňů. Jelikož však v této trestní věci podával opravné prostředky jen
obviněný, nikoliv státní zástupce, nelze pochybení soudů ani v dovolacím řízení
napravit, neboť tomu brání ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří
Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal