4 Tdo 1572/2016-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání
obviněné Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. 7. 2016 sp. zn. 3 To 475/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 4 T 68/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 4
T 68/2016 byla obviněná Z. M. (dále jen obviněná nebo dovolatelka) uznána
vinnou zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.
Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila
tím, že:
nejprve v přesně nezjištěný den v průběhu prosince 2015 ve V., v ulici
P., okres P., poté, co potkala N. H., tuto oslovila s tím, že až půjde jako
svědkyně k soudu ve věci obžalovaného V. B., který je druhem obžalované Z. M.,
musí potvrdit nepravdivou výpověď V. B., dále dne 11. 1. 2016 v době okolo
20.00 hodin ve V., v bytě domu v ulici K R., okres P., kde obžalovaná Z. M. N.
H. vyhledala, tuto opět nutila, aby dne 21. 1. 2016 u hlavního líčení konaného
u Okresního soudu v Prachaticích ve věci obžalovaného V. B., vedené pod sp. zn.
4 T 103/2015, změnila svoji původní výpověď, kterou učinila na policií v
přípravném řízení, a to v tom smyslu, že souhlasí s výpovědí V. B. s tím, že ho
N. H. miluje a za to, že ji V. B. nechce, se mu pomstila výpovědí v jeho
neprospěch tak, aby ho poškodila trestním stíháním; za to jí obžalovaná
slibovala 5.000 Kč, v případě, že tak poškozená neučiní, vyhrožovala jí
obžalovaná, že ji zbije.
Za tento trestný čin byl obviněné podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest
odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podala obviněná prostřednictvím
svého obhájce v celém rozsahu odvolání, které Krajský soud v Českých
Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 3 To
475/2016 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2016, sp.
zn. 3 To 475/2016, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná
vyjadřuje nesouhlas se závěry soudu druhého stupně, který shledal její odvolání
nedůvodné. Zdůrazňuje, že po celou dobu probíhajícího trestního řízení spáchání
trestné činnosti popírá, poškozenou nikdy nevydírala, nevyhledávala aktivně
kontakt s ní. Dovolatelka poukazuje na rozpory mezi výpověďmi slyšených svědků
z přípravného řízení a u hlavního líčení, když soudy považují za věrohodnější
výpovědi svědků z přípravného řízení, aniž by své závěry dostatečně odůvodnily.
Obviněná dále namítá, že výpověď svědka B. je ovlivněna poškozenou, když tento
o tom, co vypovídá, slyšel zprostředkovaně. Obviněná dále objasňuje z jakých
důvodů přišla do bytu D. a že poškozené nevyhrožovala a nechtěla, aby změnila
svojí výpověď. Poukazuje i na zásadu in dubio pro reo.
V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 To
475/2016 a sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího
státního zastupitelství v Brně sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně
vyjadřovat. Současně státní zástupkyně vyjádřila souhlas tím, aby Nejvyšší soud
rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a
to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněné.
Obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v tom, že soudy neuvěřily její obhajobě, když se žádné trestné činnosti
nedopustila, poškozenou nevydírala. Dále namítá nesprávné hodnocení provedených
důkazů a zásadu in dubio pro reo.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněná
své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit.
Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkové a
procesní. Obviněná neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se
ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, těmto vytýká především nesprávné
hodnocení důkazů (neuvěření její obhajobě), přičemž současně prosazuje vlastní
(od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu
věci a až následně ? sekundárně ? vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení
skutku. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího
důvodu. Námitky obviněné tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení
skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení
důkazů. Takto uplatněné argumenty nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost
dovolacího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují
primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě
obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním
soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své
úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně, byť
stručněji, odůvodnil. Uvedený soud rozvedl na základě kterých důkazů má
obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy ji usvědčují. Soud hodnotil i
změny výpovědí slyšených svědků proti jejich výpovědím z přípravného řízení,
když logicky odůvodnil proč považuje za pravdivé jejich výpovědi z přípravného
řízení (viz str. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s
tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř., přičemž i rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z
provedených důkazů z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného
odvolání, a jenž jsou v podstatě totožné s argumenty uplatněnými v podaném
dovolání (viz str. l. 3 - 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Předmětný soud
se podrobněji zabýval změnami výpovědi slyšených svědků u hlavního líčení, tyto
hodnotí a rozvádí z pohledu dalších provedených důkazů. Nejvyšší soud proto
shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající
skutkové a právní závěry a že odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 tr. ř.
Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud za potřebné
zdůraznit, že obviněná toliko zpochybňuje výpověď poškozené a hodnocení
výpovědi svědků z přípravného řízení, když v podstatě požaduje, aby soudy
uvěřily výpovědím těchto svědků u hlavního líčení. V tomto směru je ovšem nutno
zdůraznit, že obviněná zcela pomíjí změny ve své výpovědi, když v přípravném
řízení po sdělení obvinění za přítomnosti svého obhájce uvedla, že dne 11. 1.
2016 ve V. v bytě svědka D. vůbec nebyla, když uvedeného dne byla ve S.
Následně poté až u hlavního líčení změnila svojí výpověď, když si musela být
vědoma výpovědí slyšených svědků. Pokud se týká změny výpovědi těchto svědků v
hlavním líčení a skutečnosti, že soudy těmto změnám výpovědí neuvěřily, je
třeba zdůraznit, že všichni svědci byli v přípravném řízení řádně poučení, u
jejich výslechu byl přítomen obhájce, kdy tito svědci, přestože jsou jejich
výpovědi z přípravného řízení nepochybně velmi obezřetné, připustili na základě
doplňujících dotazů, že obviněná v bytě byla, s poškozenou hovořila a chtěla,
aby změnila svojí výpověď, že ji slibovala za změnu výpovědí částku 5.000 Kč a
že pokud to nezmění, že ji zbijí (např. svědek L. K.). Navíc nelze pominout, že
svědci, kteří u hlavního líčení změnili svojí výpověď s výjimkou svědkyně T. po
připomenutí jejich výpovědi z přípravného řízení uvedli, že na policii
vypovídali pravdu. Proto lze argumentaci obviněné, že soudy se nedostatečně
zabývaly změnami výpovědí svědků označit za zavádějící a neodpovídající.
Rovněž námitka obviněné týkající se zásady in dubio pro reo nemůže naplňovat
zvolený dovolací důvod, ale ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka
totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a potažmo proti způsobu
hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“
vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen
otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak
ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit,
že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení
obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a
důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je
zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné
soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně
prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť
soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná se se svou argumentací
obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu
rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí
deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené
dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejím dovolání je
nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle
něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto
mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně
uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta
Ondrušová